Tennen Gebirge

Hory mě lákají už delší dobu, mám tedy na mysli chození po horách, lyžovat snad už ani neumím, naposledy jsou to dělal asi před 11 roky, takže v současné době by se to jistě rovnalo pokusu o sebevraždu. Dlouhou dobu už jsem si také prohlížel nabídky těch "zajímavějších" cestovek, které pořadají právě výpravy do hor, až jsem se konečně rozhoupal a vyrazil. Tou "šťastnou" cestovkou se stala Adventura, na kterou mě řada známých pěla samou chválu.

Naše skupinka pochoduje po hřebeni [192.75 Kb, 800 x 559]

Společně s kamarádem Davidem jsme zneužili nabídky Last minute a pořídili víkendový výlet na 18. - 20. června. V rámci příprav jsem si ještě zakoupil nové (a hezké) speciální botky a mohli jsme v pátek v noci vyrazit. Odjezd byl až ve 23:30. Cestou se mi chvílemi dařilo spát, ale určitě jsem zvyklý na kvalitnější spánek. Těsně před hranicemi, v Kaplici, byla poslední zastávka a pak hurá přes Dolní Dvořiště do Rakouska. Čáru jsme překročili zhruba kolem půl třetí ráno a dále jsme uháněli směr Salzburg. Někde v jeho blízkosti jsem se kolem půl šesté ráno probudil. Ještě jsem stihl zahlédnout hrad na kopci nad městem. Asi tak v sedm autobus zakotvil pod horami. Příprava všech účastníků se přeci jenom protáhla, zvláště pak "školení" o tom, jak si správně připravit úvaz na jištěné cesty. Problém byl v tom, že názorná ukázka zase tak názorná nebyla a byl v tom trochu zmatek. Ale nakonec se nám ve čtvrt na devět podařilo vyrazit. Výstup začal v nadmořské výšce kolem 900 metrů v blízkosti mestečka Werfen. Vrcholky hor se v tu dobu ztrácely v mracích a my jsme si toužebně přáli, aby nezačalo pršet.

Reklama lže, neviděl jsem tam ani jednu fialovou krávu! [159.92 Kb, 800 x 559]

Už brzo jsme se dostali do čelní skupiny, přeci jenom řada účstníků byla starších a tak jim to chvíli trvalo. Nejdříve jsme šlapali po dosti pohodlné cestě, která ani moc nestoupala. To se ale brzo změnilo, když jsme z ní odbočili. Stoupání už bylo prudší, všude kolem byly pastviny pro krávy, které se tu také pásly. Akorát mě zklamalo, že žádná z nich nebyla fialová. Ta reklama vyloženě lže! Lesní porost pomalu řídl, stromy byly menší a zakrslejší a cesta užší a strmější. Závěrečný úsek na chatu Werfener Hutte byl dost náročný. K chatě, která stojí ve výšce 1969 metrů, jsem dorazil jako čtvrtý! Občasnými dírami v mracích bylo pěkně vidět dolů do údolí. A také sem tam na okolní vrcholky. Přímo nad chatou se tyčí Hochthron, ale to nebyl náš cíl. Když dorazili poslední členové výpravy, což bylo asi hodinu po mém příchodu, první skupina se dala opět na cestu. Teď už s námi šel šéf celé výpravy a čekala nás jištěná cesta, ke které jsme brzo dorazili. Nasadili jsme si připravené úvazky a vydali se nahoru. Před námi byl asi 30 metrů vysoký žebřík a další kus jištěný ocelovým lanem. Jištěná cesta, neboli klettersteig neboli via ferrata, podle toho, v které zemi se nacházíte, nebyla příliš dlouhá, ale byla to moje první ferrata a tak si ji budu jistě dlouho pamatovat. Výstup pokračoval takovým stoupajícím údolím, ve kterém ležela slušná vrstva sněhu, mezi dvěma vrcholy, až jsme nakonec dorazili nahoru na hřeben.

Druhý den ráno nás čekalo nádherné počasí [196.13 Kb, 800 x 559]

V tu dobu byla asi jedna hodina odpoledne a měli jsme na výběr. Buď jít po jedné cestě k chatě, kde budeme spát, tam bychom dorazili asi za hodinu, anebo pokračovat po hřebenu, což znamenalo ještě asi 4 hodiny cesty. Rozhodnutí všech 11 lidí bylo jednoznačné, pokračovalo se. Cesta po hřebeni byla zajímavá, vůbec se nedá říci, že by byla jednotvárná. Navíc se stále rychle měnilo počasí, chvíli jsme viděli hodně daleko, ale většinou jenom mraky, které byly všude kolem nás a chvíli i chumelilo. Hlavně ale, že nezačalo pršet. Dorazili jsme k odbočce vedoucí na vrchol nejvyšší hory celého pohoří, kterou je Raucheck tyčící se do výšky 2430 m n. m. Zde jsme odhodili bágly a zbývajících pár desítek metrů vylezli bez nich. Z vrcholu hory byl opět dírami v mracích krásný pohled dolů do údolí až k řece Salzach, která v těchto místech byla 1900 metrů pod námi. Po krátkém pobytu na vrcholku a občerstvení jsme pokračovali dále. Cesta vedla stále po hřebeni, střídaly se úseky nahoru a dolů, úseky kamenné a úseky pokryté sněhem. Většinou jsme se pohybovali v mracích, chvílemi nebylo vidět více než deset, dvacet metrů daleko. Postupně se viditelnost zlepšovala a když jsme začali sestupovat do údolí, ve kterém stojí chata, už bylo zase vidět docela daleko. Závěrečný sestup asi o 300 metrů byl dost náročný, kolena intenzívně protestovala a chata v údolí stále nebyla vidět. Nakonec se objevila za záhybem cesty a byl to snad jeden z nejhezčích pohledů dne. Už jenom pár stovek metrů a opět jsem si udržel svoji už tradiční čtvrtou příčku. Chata Leopold Happitsch Hutte leží ve výšce 1925 metrů nad mořem. Postupně dorazili všichni z naší skupiny a o něco později i další dvě skupiny. Ubytovali jsme se na společných pokojích za 70 šilinků na osobu. Ještě jsme si s Davidem uvařili čaj, dávat za něj horentní sumy v hospodě se nám rozhodně nechtělo. No a poměrně brzo, už v devět hodin jsem ulehl. Spánku bylo předchozí noc málo a den byl opravdu náročný.

Pohled do údolí v okolí chaty [202.58 Kb, 800 x 559]

Druhý den jsme měli podle plánu pokračovat přes vrchol Wieselstein do městečka Oberscheffau, kde na nás čekal autobus, ale personál na chatě nám oznámil, že tam v zimě spadla lavina a zničila dlouhý úsek značené cesty. Proto se tím směrem vydal jenom velitel se dvěma dobrovolníky, aby "přeobjednali" autobus na jiné místo. Po ranní polévce vyrobené opět na Davidově vařiči jsme se vydali na cestu s jednou skupinkou. Druhá skupina pak zvolila přímou sestupovou cestu do Pass Luegu. Počasí v neděli bylo naprosto nesrovnatelné se sobotním. Svítilo sluníčko, byla nádherná viditelnost a hory byly prostě krásné.  Naše skupina stejnou cestou, kterou jsme den předtím sestupovali do údolí. Výstup zpět mě připadal méně náročný než ten předchozí sestup. Na kótě 2200 jsme se rozloučili se starou známou stezkou a vydali se směrem k okraji masívu. Odtud jsme se z výšky 2100 metrů kochali nádherným výhledem na údolí řeky Salzach i na vrcholy tyčící se nad jejím protějším břehem. Obdivovali jsme také kamzíka, který si to neuvěřitelnou rychlostí pádil po nedalekém svahu. Pak začal sestup, který trval několik hodin a který byl velkou zabíračkou opět hlavně pro kolena. Kousek cesty byl zase jištěný, takže jsme i tento den využili úvazu, který jsme sebou nesli. Sestoupili jsme až k ústí jeskyně Eisriesenwelt, které je ve výšce 1636 metrů. Údajně je to největší ledová jeskyně přístupná veřejnosti na světě. Proto jsem neodolal a jako většina z nás zaplatil 100 šilinků za vstup. Jeskyně je zajímavá také tím, že není osvětlená. Každý, kdo nemá vlastní světýlko, dostane karbidku a svítí si sám. Navíc průvodce sebou nosí takový "drát" z magnesia a na ty nejhezčí kousky posvítí zvlášť. Bohužel výklad v němcině nebyl příliš inspirativní. Průvodce nám alespon poskytl knížečku s stručným anglickým pokecem, kterou jsem zabavil a získal z ní nějaké informace. Ten mrzák si mě ale pamatoval a při odchodu jsem mu ji musel vrátit :-(. Zaledněná část jeskyně má plochu 30 000 m2, trasa prohlídky je dlouhá asi 2 km a během ní člověk vyšlape asi 700 schodů. "Odpočinek" pro kolena. Zatím prozkoumané úseky jeskyní mají délku asi 50 km. Po prohlídce trvající asi hodinu jsme pokračovali v sestupu. Stále jsme byli ještě moc vysoko. Mohli jsme sice využít služeb lanovky, ale to si nikdo z nás nedovolil, lanovka byla nechutně drahá. A tak jsme šlapali a šlapali a šlapali, až jsme konečně asi v půl čtvrté dorazili na pakroviště, kde nás měl ve 4 hodiny vyzvednout autobus.

Pohled do údolí řeky Salzach tekoucí o 1500 metrů níže [92.32 Kb, 413 x 600]

Ale místo autobuse se tam po chvíli objevil velitel s tím, že autobus sem nesmí a že na nás čeká o nějakých 200 metrů níže. A tak sestup pokračoval. Byl to snad nejhořší úsek, zejména proto, že větší část vedla po hodně strmé asfaltové silnici. Vychlazené plechovky s pivem v autobuse byly ale dostatečným lákadlem a tak jsme tam brzo všichni dorazili. Druhou skupinu se nepodařilo v určeném čase vyzvednout a tak jsme rychle spěchali na místo srazu. Už tam byli a všichni hlasitě dávali najevo, že to nebyla žádná pohodová sestupová trasa, jak se původně očekávalo. No, abych se přiznal, chvílemi jsem měl dojem, že oni slezli Mt. Everest a my jsme se procházeli po pláži. Sbalili jsme všechnu výstroj, někteří se převlékli (třeba já) a najedli (také jsem byl mezi nimi) a kolem páté hodiny vyrazili na cestu zpět. Měli jsme asi hodinu zpoždění oproti plánu a hrozilo nebezpečí, že přijedeme do Prahy po půlnoci, což by jistě netěšilo nikoho z nás. Řidič se ale pochlapil a tak jsem v půl deváté překročili hranice a po krátké zastávce opět u pumpy v Kaplici, jsme pelášili dál do Prahy. Všechna čest našemu řidiči, protože jsme sem dorazili krátce po jedenácté. Stihnout poslední spoje se tedy podařilo všem. Doma následoval tvrdý ale zasloužený spánek. Nohy sice bolely ještě dva dny poté, ale byl to výborný výlet a i přes drobné nedostatky je nutno pochválit naše průvodce a Adventuru za hodně zajímavě strávený víkend.

Pavel Koten
25. června