BVerův Diferenční Deníček

část první: Cesta tam...

Firma, která BVerovi nabídla místo, je bohatá firma. Je bohatá natolik, že zde není nutné zmiňovat její jméno a tím pádem jí dělat neplacenou reklamu na Amberzinu, což by ohrozilo nekomerční charakter Amberzinu a potažmo budoucnost jejich redaktorů. Říkejme jí proto Firma.

Tato Firma je bohatá dokonce natolik, že platí letenky gastarbajtrů z Prahy do Bristolu, a to dokonce první třídou - Club Europe. Pro BVera to znamenalo asi tolik, že se hned na Ruzyni mohl zabořit do opravdu široké a hluboké clubovky, které spolehlivě utlumila veškeré drncání na ranveji a následující turbulence.

Během letu BVer koketoval s myšlenkou, že vytáhne svého notebooka Pilgrima a otestuje tak, jestli jsou řídící systémy Boeingu 757 náchylné na emg. rušení (což je samozřejmě blbost, ale leckdo si to myslí). Tento nápad ale vzápětí zavrhl, protože... co kdyby, že... v pozitivním případě by tuto skutečnost zkrátka stejně neměl AmberZinu kdo sdělit.
V Club Europe letušky a stewardi neustále otravují s kafíčky, džusíčky, šampaňskými, pohazují po pasažérech noviny a nehledě na denní dobu také i jakési miniobědy. Minioběd se skládá z množsví, minimističek, miniskleniček a minišálečků, pasažér je pak povinnen všechny komponenty udržovat na minitácečku, neulít, nepobryndat, nezvrhnout, nedrobit a nepoblít, což zcela upoutá jeho pozornost, takže snadno přehlédne ztrátu podvozku, explozi levého motoru či podobné nepříjemnosti, které k cestování letadlem neodmyslitelně patří.

Když se ale cestující nedá zviklat a na všechny nabídky neustále odpovídá 'No thanks', tak má po chvíli od letušek pokoj a může se nerušeně dívat na mraky.

Mraky byly nicméně občas protrženy, takže BVer zahlédl pole (z výšky vypadají jak paměťové čipy), cesty a silnice (jak sběrnice), města a vesnice (ne nepodobné plísním) a lesy (z výšky vypadají jako lesy).

Ani ne po dvou hodinách sklopil 757 čumák k zemi.
Ve srovnání letištěm Heathrow je náš největší letecký uzel v Ruzyni něco jako králíkárna na louce. Každé tři minuty jedno přistávající letadlo, pojízdné chodníky, masivní paralelismus a pipelining. U pasové kotroly naleznete dvě cedule. Vpravo se odbavují cestující z evropských zemí, tj. bez průtahů, levou frontou postupujeme pak my, neevropští. A vysvětlujeme, co že jako chceme v království dělat, jak dlouho tu budeme smrdět a kolik na to máme peněz.

Z letištního labyrintu lze se dostat přímo na centrální autobusák. Autobusem jezdí většinou méně majetní britové a cizinci. Přesto i v autobusu vás stewardka přesvědčí o tom, že 'No thanks' je velice užitečná fráze, bez jejíž znalosti můžete přijít za jediný den o větší množství peněz.

Anglický venkov nazíraný z okna autobusu je úhledný, domečky jak z modelové železnice, samá rychlá autíčka, zelená travička, občas se pasoucí kravička (některá může být veselá, některá i šílená).

Do Bristolu BVer dorazil krátce po půl osmé, na první pohled se tu nic nezměnilo. Stejné domy, stejné ulice - na rozhlížení s bagáží moc nálady nebylo. Tedy taxíkem do hotelu Forte Crest. Ne, že by BVer hodlal bydleti po hotelích, prostě se to tak přihodilo první den.

Nebudeme unavovat popisem interiéru - prostě řadový hotel střední třídy - vždyť to znáte - minibar, TV hotelový informační systém. Placené filmy - např. Zlaté oko - vyberete-li si, popcorn vám donesou už zdarma.

Všechny hotelové opšny se vám samozřejmě připisují na účet, tady nepomůže žádné no thanx, prostě si musíte dát pozor na to, kam šlapete a co mačkáte.

Naštěstí byla na pokoji (zcela zdarma) šňůra od varné konvice, díky které mohl vzniknout první díl Diferenčního Deníčku. Dosti podstatnou diferencí jsou totiž místní síťové zásuvky - místo kulatých kolíků hranaté. Kolíky jsou ve stejné rozteči, takže naše vidlice by se tam nacpat dala. BVer ale nechtěl volit option 'zničení hotelového vybavení' a tak si pomohl zmíněnou šňůrou. Ta bude užitečná ještě ráno - ovinutá kolem krku - až dojde na 'topping the bill' (placení).

BVer, 14.5.

Návrat do hlavní stránky BDD