Návrat do hlavní stránky BDD
To, že se tu vůbec více jezdí, létá a plave, zjistíte velice brzo. Auta tu sviští rychleji, v lodích a letadlech má Británie, tak jako konečně v mnoha dalších věcech, bohatou tradici. Kontinentální doprava musí tedy být pro Angličana dosti statická a nudná záležitost.
Nehledě na ten pitomej evropskej zvyk jezdit v pravým jízdním pruhu. No považte, taková zvrácenost. Každý vám tu vysvětlí, že jediný logický a lidské přirozenosti odpovídající systém je ten levoproudový. Nevěříte? Tady je důkaz:
Většinu populace tvoří praváci. Na ostrově i jinde. Když středověcí rytíři usedli na koně, třímajíce v rukou dřevce, aby v rytířském klání své síly poměřili, v jaké ruce ony dřevce třímali? Inu v pravé. No a jak tedy musel míjet takový středověký rytíř (Knight) svého soka? Aha? No přeci tak, aby ho dřevec s nabodnutým sokem nepraštil po papule. Takový dřevec do bekendu, to by nebylo ono. Třímaje dřevec v pravé ruce, musel se proto míjet s protijedoucím sokem tak, že ho nechával projet po pravé straně. Q.E.D.
Právě na anglických hradech se tedy ustavila tradice jízdy v levém jízdním pruhu. Jenže... třeba ti rytíři třímali v pravé ruce opratě a dřevce naopak v levé. Nebo používali bekend. Každopádně na koně nastupovali zleva, aby jim nepřekážel meč zavěšený po levém boku. Kdo ví. Ať je to, jak je to, Britové trpělivě vyčkávají, kdy si zbytek světa uvědomí svoji chybu a začne jezdit vlevo.
Než si ale kontinentálec uvědomí svoji chybu, čeká ho řada trapasů. Například při jízdě taxíkem. Když jsem v roce '94 nasedal do svého prvního anglického taxíku, měl jsem plné ruce zavazadel. Řidič tedy vystoupil a pomáhal mi batožiny uložit do kufru. Poté jsem se, věren svým kontinentálním reflexům, sápal po pravých dveřích vozidla, za nimiž však (ta zrada!) číhal volant. Taxíkáře ale věděl, odkud přicházím, a tak mě jen zdvořile upozornil: "Promiňte pane, ale řídit budu já."
Reflexy vás zrazují nejen při nastupování, ale často ještě dříve. Čekáte-li na autobusové zastávce, je velice užitečné se přesvědčit, jestli čekáte na správné straně vozovky. Jinak se vám stane, že uvidíte přirážet autobus jedoucí vaším směrem, ke druhému břehu ulice. A než se vám podaří přeběhnout na druhou stranu (navíc se jak blbec rozhlížíte nejprve doleva, takže vás snadno sejmou zezadu), bývá zpravidla pozdě.
Naštěstí se tu, jaxem předeslal, jezdí rychleji, takže další autobus je tu cobydup.
Nemáte-li magnetickou kartičku, musíte si koupit od řidiče lístek. Nejprve zaspelujete jméno cílové zastávky (místní názvy nemáte se svým přízvukem šanci vyslovit tak, aby vám šofér rozuměl) a pak si po schůdkách vyšplháte do prvního patra.
Patrové autobusy (doubledeckers) nejezdí totiž jen v Lodýně. Jezdí i v Bristolu, ale nejsou červené, ale (pozor, diference) žlutočervenomodré. A je z nich perfektní výhled.
Když vás omrzí pohled na ulice města, můžete se začíst do cedulí, co jsou po autobuse rozvěšeny. A jsou to zajímavé cedule, nutí k přemýšlení. Například: Nekuřte. Kouřové detektory v provozu. Ať hledáte jak hledáte, žádný detektor nenajdete.
Nebo: "Neničte sedačky a vybavení autobusu. Ačkoliv tu nemáme kamery, jste přesto sledováni. Pasažéři - vandalové budou dopadeni; pasažéři - udavači odměněni částkou 100 liber."
Angličané si vůbec libují v šílených cedulích. Ale o tom třeba někdy jindy.
S patrovým autobusem si jěště užijete mnoho další legrace - když totiž opět přiráží ke břehu, aby zakotvil, hází to s ním všelijak ze strany na stranu, dopředu a dozadu, no a to vy zrovna scházíte do přízemí.
Vůbec by mě docela zajímalo, kolik Britů už si na těch schůdcích zlámalo nohy.
Možná nebudete mít štěstí na doubledecker a svezete se jednopatrovým, obyčejným autobusem. Jezdí tady taky, jsou podobné, jako u nás. Potkáte tu i ještě menší, spíš takové mikrobusy. A když jedete v noci, tak na vedlejších linkách dokonce takové jenom jakoby nanobusy. Šetří to pohonné hmoty. Mají to chytře vymyšlené, ti ostrované.
Jak dobře to mají vymyšlené, to dokumentuje jedna BVerova příhoda. Na jakési zastávce náhle a bez předběžného varování vystoupil omylem řidič. Jen tak, z ničeho nic, asi už ho to nebavilo, sebral si pokladničku, oblékl sáčko, zamkl dveře a zmizel v ulicích města. BVer a někteří jeho spolucestující však měli za to, že ještě nedošlo ke konečné stanici a tak zůstali sedět. Aspoň vstupné, kdyby mi vrátili, pomyslel si BVer, když tu - ejhle, on to nebyl omyl - ani ne za půl minuty se zpoza rohu vynořil úplně nový, neopotřebovaný řidič. Odemkl si a jelo se dál.
Mají to opravdu chytře vymyšlené.
Ale dost už jsme si užili autobusů, co takhle vlaky? Vlakem tu BVer ještě nejel, ale určitě to zkusí. Zatím ho pozoroval jen zvnějšku: Je to prazvláštní stvoření, má tupý čumák, jezdí rychle (jak jinak) a vydává zvuk ne nepodobný startující stíhačce, což vyvolává nejrůznější šílené hypotézy o jeho pohonu. Bude to dobrodružné.
Možná, že se s těmito zvířaty potkáte i na pevnině, může se stát, že občas nějaké protuneluje až do Francie. Tam je ale určitě chytají a posílají v klecích zpátky, takže k nám se asi žádné z nich nedostane. A kdyby, tak by si na našich kolejích natlouklo svůj tupý čumák, protože, jak jsem už zmínil, jezdí rychle.
Tolik tedy vlaky a provoz na silnicích. Letadla a lodě necháme na jindy, pro dnešek už toho bylo dost.
BVer, 22.5.