Jestlipak víte, která země britských ostrovů není zastoupena na briské vlajce, Union Flagu?
Jak máte jistě v živé paměti, tak angličtí fotbaloví fanoušci malují na své obličeje červené kříže přes nos a oči, zbytek zaplácnou bělkou, zatímco jejich skotští rivalové tou bělkou napatlají kříže na modrou základovku. Pro pořádek dodávám, že irský kříž dostanete otočením anglického o 45 stupňů.
Když ty všechny kříže dáte přes sebe, dostanete vlajku Spojeného království.
Asi by se vám nelíbilo, kdyby se do tak povedené a barevně vyvážené vlajky přimíchala ještě zelená.
No a vidíte, přesto zde žijí lidé, jejichž vlajka je zelenobílá a štve je, že to nikdo na světě neví. Na té vlajce je vyveden drak, a to červeně. Ti lidé používají zvláštní jazyk, který nemá vůbec nic společného s angličtinou, je nepoměrně složitější a zní velice drsně. Svá města pojmenovávají například Pontrhydfendigaid nebo Cwmffrwd (severně od Llandyfaelogu), zřejmě kvůli utajení. Usadili se v západní, hornaté části země a živí se těžbou břidlice, chovem ovcí a zpracováváním ropy.
Ano, uhodli jste, mluvím o Velšanech.
Wales má pod palcem princ Charles, ten, co se bude v srpnu rozvádět. Angličané se domnívají, že Velšané jsou spíše jednodušší pastevci, zatímco Velšané si o Angličanech myslí, že jsou to dobytci. Tyto vzájemné sympatie se táhnou odnepaměti, na kopcích Walesu tedy naleznete množství hradů, které byly v průběhu historie dobyty, vypleněny, opraveny, dobyty, vypáleny, opraveny, opuštěny, obnoveny, vybombardovány a znovu opuštěny. Nakonec však byly všechny opět postaveny, nejspíš kvůli francouzským turistům.
Pokud budete mít cestu kolem, zastavte se v Pembroke, v Cardiffu (Caerdydd) a v Conwy, abych jmenoval alespoň hrady nejhradovatější.
Jedete-li napříč Walesem z jihu na sever, přibývá hor a ovcí a ubývá lidí. U Cerrigydrudionu se nedávno z vrcholků dokonce utrhla lavina černochundelatých ovcí a zavalila všechny zbývající ovčáky.
Celé to řádění vrcholí národním parkem Snowdonia, jehož návštěvu rozhodně doporučuje BVerův Diferenční Deníček i vetšina starších turistických příruček. V kamenitých pláních a strmých soutěskách tolkienologové a drakobijci okamžitě identifikují severní část Mordoru a pokud zůstanou déle, naleznou tu i brány Morie.
Dál na sever už je jen moře a vy musíte uhnout doprava k Liverpoolu a překročit řeku Dee, na níž leží zajímavé městečko Chester. To už se dostáváte zpět do civilizace, ba co víc, do jedné z nejprůmyslovějších oblastí civilizovaného světa. Jenže už to není ta legrace, co tu bývala před Mrs Tchatcher, mnoho doků a továren utrpělo shutdown a typický Liverpudlián raději uteče na jih, než aby byl redundant.
Na závěr tohoto velšského putování si neodpustím jednu surrealistickou příhodu.
Správce kempu poblíž severovelšké vesnice Llanwrst bydlí v usedlosti, která zvenku připomíná sídlo Baskervilů. Rozlehlý zpustlý palác v potemnělém háji, ke kterému bych se neodvážil přiblížit, nebýt toho, že bylo třeba zaplatit nocleh a pokračovat v cestě.
Celá noc ostatně za moc nestála. Od svítání stěnami stanu pronikalo mečení ovcí (což se dalo zaspat) a pak jakýsi vysoký tón - hvizd či ječení záhadného mimozemského zvířete (což se zaspat rozhodně nedalo).
Vstoupil jsem tedy polorozpadlou, zrezivělou brankou na dvůr a octil se rázem v JZD na počátku osmdesátých let. Dvě dřevěné boudy plné zbytků traktorů, slámy a hnijících prken. Na děravé střeše jedné kůlny se pohybovalo asi šest pávů (!) vydávajících onen neskutečný pískot. Další pobíhali v kalužích organického hnojiva, jiní zrovna ono hnojivo vyráběli a nezjistitelné množství pávů se mistrně schovávalo v hromadách šrotu.
Zcela fascinován (stunned) tímto obrazem jsem se nezmohl na sebemenší odpor, když se ke mě vyřítila čtveřice psů čtyř plemen. Jakých plemen, to se nedalo určit, protože jejich srst měla jedinou barvu - barvu organického hnojiva.
Psi byli radostní a přátelští. Svou radost projevovali, tak, jak je u psů zvykem. Tedy štěkáním a poskakováním, podáváním pac a oblizováním. Největší dosáhl ke krku, nejmenší se postaral o nohavice. Během tří sekund jsem sdílel se psy jejich radost, barvu i vůni.
Naštěstí byla psiska brzo odvolána majitelem, který uznal, že již jsem dostatečně připraven, obarven a nejevím nepřátelské úmysly - jinými slovy - že jsem schopen zaplatit, co si řekne.
Velšané měli keltské předky. O Češích je známo, že jsou také stříknuti keltskou krví. Mnozí moji spoluobčané si na tom zakládají a pokládají své keltské kořeny za přednost.
Vůbec je nechápu, já jsem a just budu Slovan.
Návrat do hlavní stránky BDD