Čas je opravdu podivná fyzikální dimenze: má sice také negativní stupnici, ale zkuste ho obrátit zpět ! Zatím to umíme jen v počítačových simulacích anebo pomocí různých pamětí, ale ten reálný, řekl bych "biologický" čas, ve kterém žijeme, ten zatím obrátit nejde, leda tak v science fiction.
Ovšem s tím už jsme se tak nějak smířili, i když už ne zrovna s tím, že ten čas ovšem také pro každého z nás jednou skončí. Jak říká staré přísloví: každý chce jít do nebe, ale nikdo pro to nechce umřít. A nejen to: čas se nedá ani zpomalit či urychlit (při "normálních" rychlostech, pane Einsteine!), a už vůbec ne přeskočit. Jak by se nám to ale značně hodilo...
Je na to takový technický vtip, elektrotechnici tomu říkají "předbíhající relé" (time advance relay , TAR) . Je to pravý opak časově "zpožděného relé " (time delay relay, TDR) , které zapracuje nějakou dobu po tom, co zmáčknete tlačítko. Reverzací paradigmu pro TDR vznikne TAR, to jest relé, které sepne nějakou dobu před tím, než zmáčknete tlačítko. Že je to nemožné, obzvláště bez použití jiných sensorů, např. vzdálenosti, tepla, atd? Vůbec ne, na jedno poměrně elegantní řešení jsem přišel: stačí přece reverzovat čas a pak můžete použít obyčejné zpožděné relé! Tento nápad zde dávám zcela zdarma a zatím jsem na to ještě nikde nenašel žádný patent. Ale vážně, praktických použití by bylo nespočetně: tak například byste věděli, kdy přijdou nečekaní hosté, o kolik později vám asi tak přijde děvče na rande, atd. Ovšem pozor, TAR jde udělat úplně normálně tam, kde přesně víte, kdy ten který jev v budoucnosti nastane - ale to by nebyl žádný vtip, že ano.
Už od pravěku se lidé snažili předvídat, co se stane v budoucnosti: ať už to bylo zjistit, kdy kolem půjde stádo mamutů, nebo kdy zkrachuje ta která banka. Pokud se jedná o jevy opakované, můžeme buď udělat odhad (guess) anebo použít i hrubé pravděpodobnosti (guesstimate), případně to i poněkud přesněji vypočíst (calculated guess). Tomu všemu se pak ovšem obecně říká předpověď neboli forecast. Uvádím zde anglické výrazy jen proto, aby bylo vidět, že i jinde existují různé stupně odhadů a pochopitelně i s nimi spojené druhy problémů. V poslední době se přidružily odhady pomocí neuronových sítí, která nám v našich odhadech přidávají další nejistotu, totiž tu, jak dalece jim můžeme věřit.
Nu dobrá, ale jak je to u věcí či událostí, které se neopakují, tj jsou buď jednorázové či ještě nemají žádnou historii, tj. události, které se ještě neudály? Tam má naše fantazie volné pole, neboli - když už jsem u těch citátů - "your guess is as good as mine" , tj. každý odhad stejně dobrý (přesněji řečeno stejně špatný). Nejde mi tu ovšem ani tak o metody, jako spíše o výsledky. Když mi někdo najde naftu proutkařením, pak samotný fakt, že si to neumím vysvětlit, je vcelku bezpředmětný. I kdybych pak ty miliony spotřeboval na to, že toho proutkaře vozím po světě, aby mi našel další ložiska nafty a on už žádná nenajde, stejně to nevymaže ten fakt, že už to tak jednou našel a třeba někdy - řekněme do nebližšího velkého třesku - zase najde. Zrovna tak to ale nevymaže ten fakt, že se jednalo o čistou náhodu...
Ale to už se dostávám do oblasti iluzí, totiž představ, které jsou anebo budou - v případě předpovědí - nereálné. A opět: nemám zde na mysli žádné podvody nebo drogové halucinace (ty patří do jiné kategorie), ale poctivě míněné představy, které nemaji (a v případě předpovědí ani nebudou) mít svou realizaci ve skutečném, reálném světě. Vize, na druhé straně, je předpověď, která se víceméně uskuteční.
Uvedu příklad: v roce 1862 napsal Victor Hugo v Bídnících:" Občané...umíte si představit budoucnost? Národy si budou navzájem jako bratři, žádné děsivé události (míněny války, povstání či krize, pozn. jansan), všichni budou šťastni..."
Ano, dobře míněno, ale stále jenom iluze. Na druhé straně, jen o rok později, napsal jiný Francouz, Jules Verne, knihu (která byla mimochodem odmítnuta nakladatelem a našel ji až Verneův pravnuk v roce 1989; poprvé pak vyšla v roce 1994), ve které zobrazuje svoji vizi o tom, jak bude svět vypadat za sto let (přesněji řečeno roku 1960) a která se jmenuje "Paříž ve dvacátém století".
Verne měl tehdy za sebou teprve svou první knihu, "Pět neděl v balóně" a na svůj velký úspěch si musel ještě pár let počkat. Přesto se kniha vyznačuje už i typickou verneovou "jasnovidností". Tak například v ní předvídal (v roce 1863):
Jeho počítače už mají také klávesnici (tehdy se ještě nevědělo ani o psacím stroji!), lidé hrají na elektrická piana, atd.
Je třeba pokračovat? Asi ne, zajímavější je, jak to tedy všecko vlastně vysvětlíme. tak například:
Tak či tak, Verneovy vize se splnily, zatímco iluze jiných tu pořád po světě běhají dál, bez naděje na první početí. Jiní iluzionáři zase něco nesmyslného začnou, ale pak dá velkou práci je od jejich iluzí odehnat - sem patří i "revoluzionáři". Do třetí kategorie pak patří hrubé omyly při předvídání budoucnosti - těch je pochopitelně nejvíc. Namátkou si vzpomínám na případ Američana, který v druhé polovině minulého století sice předvídal enormní vzrůst městské dopravy, ale zároveň varoval i před tím, že se pak budeme muset brodit po kolena v koňském trusu. Jak je vidět, nejen v koňském - na prvního ledna se ve sdělovacích prostředcích objevuje každý rok zase plno nových předpovědí...