STOIKOVÉ DŘÍVE A DNES.
(Staronová dimenze, Díl 4.)
Logika (pokračování).
Chryssipus došel dokonce tak daleko, že tvrdil, že oba zákony:
a) vyloučení středu (tj. p OR Np = 1)
b) bivalence (tj. že pravdivostní tabulka pro OR má jen dvě hodnoty, tj 0 nebo 1)
platí i pro možné případy do budoucnosti. Je to rozdílné od Aristotela, který tvrdí, že v případě b) taková tvrzení prostě nejsou ani true ani false. Chryssippus vlastně říká, že všecko má své příčiny a tudíž že se nutně musí či nesmí stát (kauzální determinizmus). Na první pohled by se zdálo, že se jedná o fatalizmus, ale ten stoikové nepřijímají. Tak například tvrzení, že zítra nepůjdu do práce, je u stoiků dáno tím, že se "rozhodnu, že nepůjdu", protože třeba nečekaně přijede na návštěvu známý z Budějovic, který je ovšem ta příčina a nepřijede-li, výsledek bude jiný. Naopak u fatalistů je příčinou to, že tvrzení " zítra nepůjdu do práce" bylo (předem) pravdivé. Stoikové tvrdí, že jsou věci, které se mohou stát, ale prostě se nestanou, fatalisté tvrdí, že se vše musí stát, jak se stane.
V terminologii stoikové rozlišují tři věci: název, samotný předmět a ještě t.zv. lekton, tj. vlastnost předmětu, která je true nebo false. Tak např. rčení: "dnes je světlo", neplatí pro "dnes" v noci. Odborníci na stoicizmus se stále ještě snaží upřesnit význam lektonu a v názorech se značně rozcházejí.
Podobně stoikové definují poznání jakožto uvědomění si něčeho (kognitivní poznání), tedy ještě ne ale samotnou vědomost, znalost. Opravdové poznání musí být potvrzeno rozumem. Znalost pak je takové poznání, které ani rozum nemůže vyvrátit. Není úplně jisté, jak přitom kategorizovali víru či prostý názor, ale samotný souhlas bez "přesvědčení se" kategorizovali jako ignoranci.
Navíc tvrdili, že kognitivní poznání nemůže být výsledkem něčeho, co neexistuje.
Staří skeptikové popírali existenci kognitivních dojmů - dojem prý může být totálně přesvědčivý a přece mylný, jako třeba u šílence. Podobně když se dvě věci sobě podobají tak, že jsou nerozlišitelné a přesto je jedna z nich neskutečná (např. obraz - my bychom spíše řekli virtuální realita), přesto mohou obě dávat stejné poznání. Na to stoikové odpovídají, že oni netvrdí, že šílenci mají kognitivní dojmy a za druhé, že dvě věci, které jsou naprosto nerozlišitelné, jsou vlastně stejné a žádný dobrý filozof by nemohl - a ani nechtěl - takové případy posoudit.
ETIKA
Od doby Aristotela se vlastně etika zabývala hlavně smyslem či účel života. Smysl života prý leží v dosažení pocitu štěstí - ale co je to pocit štěstí? Epikurejci hledali štěstí v "příjemnostech", zatímco stoik Cleanthes jednoduše tvrdí, že to znamená "žít podle přírody", což bylo později rozšířeno na "racionální výběr toho, co je dobré podle přírody" (lépe řečeno přírodních zákonů). Co je tedy podle stojků dobré? Jen to, co za každé okolnosti lidem prospívá - nepatří tam tedy peníze - jsou to především ctnosti, jako umírněnost a hrdinství a podobně. Ostatní věci patří do skupiny indiferentních a některým z nich se dokonce přiznává určitá hodnota, i když nejsou zrovna "dobré". Na rozdíl od epikurejců, u kterých lidské bytosti touží po tom, co jim dává radost či rozkoš, stoici věří, že hlavní motivace lidské činnosti je sebezáchova.
To jim dovoluje srovnávat věci podle důležitosti, čili jak říkají, "podle přírody". Toto pořadí není zafixované, ale mění se a vyvíjí u jednotlivců, to jak všichni tělesně i duševně dorůstáme.
Cílem je prostě jednat "správně". Zvířata se sama chovají podle přírody, tj. přirozeně, a protože neuvažují v našem slova smyslu, tj. nemohou se rozhodovat, nemohou se tedy chovat morálně či nemorálně. Člověk má možnost volby a zde právě nastupuje etika. Stoikové také dávají extra důraz na slovo "výběr" a ne na to, zda skutečně to, pro co se rozhodneme, vlastně pak také získáme. To je druhořadé - i v případě, že není možno získat věc, kterou si člověk vybral, přesto může být docela šťastný, jen proto, že si vybral správně. Nedochází tedy ke kontrastu mezi povinností a štěstím.
Stoikové také nerozlišují stupně dobra či zla a uvádějí jako příklad to, že člověk, který je tři metry pod hladinou se topí stejně jistě jako ten, kdo je u dna. Za primární vášně považují žádost a strach (zajímavé: dnes se poznalo, že to jsou dvě hlavní síly, které hýbají burzou) - a ty jsou podmíněny tím, co považujeme za dobré a špatné. Podle následků pak dostáváme pocit radosti nebo žalu či bolesti. Stoikové ovšem uznávají, že samotné "rozumování" ještě vášeň, jako třeba strach, neodstraní. Na druhé straně tvrdí, že věci jsou špatné jen když náš rozum nám řekne, že je to něco, co ohrožuje naši ctnost, lépe řečeno, když nám to brání, abychom se chovali správně. Rozlišují také impulzy, tj. víceméně normální, i když ne plně rozumové, reakce - na rozdíl od vášní, které jsou excessivní. Přesto uznávají, že existují i kladné vášně, například radost, touha po dobru, laskavost a podobně. Pozdější stoikové se také spíše přikláněli k moderaci vášní než k jejich eliminaci.
Absolutní zákon nedovoluje žádné výjimky a základem lidské existence je důvod - odtud jejich heslo "Žij podle přírody". Lidé by prostě měli žít podle kosmických zákonů, tj. podle univerzálních důvodů. Pokud jednáme jen z potřeby, tak vlastně ani nemůžeme porušovat zákony přírody. Nejde tedy o příkaz řídit se přírodními zákony, ale hlavně smířit se s nimi, přijmout je.
Morálka pak znamená žít podle zákona důvodu. Nelze se řídit našimi osobními kapricy: moudrý muž pochopí, že je jen malé kolečko ve velkém stroji. To už ovšem hlásal i Aristoteles a Plato, ale navíc oba tvrdili, že vášně a individualita u člověka nejen existují, ale mají i svoje místo. Stoikové naopak hledí na vášeň jako na něco iracionálního - pro ně byl život bojem proti vášním, téměř něco asketického.
Věci, které bychom pokládali za dobré či zlé, jsou vlastně podle stoiků zcela nepodstatné. Neexistují ani stupně "dobra či zla". Zde pomádá věda, která vede k moudrosti, což je největší dobro. Ti, co mají moudrost, jsou dobří, šťastní a jen ti mohou být dobrými vládci, proroky či lékaři.
Ve srovnání s cyniky, jsou stoikové vlastně daleko přísnější, ovšem na druhé straně tvrdí, že cynické "věřím, že se nedá v nic věřit", je samo o sobě také jen pouhá víra. Dostáváme se tak k paradoxu, podobně jako ve známém prohlášení Kréťana, že všichni Kréťané jsou lháři. Cynik tvrdí, že nic není absolutní, ani společenské normy, což postupně vede k izolaci cyniků od společnosti. Tato filozofie, založená na tom, že "jen já mám pravdu", bývala často stoiky kritizována. Stoikové také s postupem času polevili v některých bodech: i t.zv. indiferentni věci mohou mít svoje stupně, např. zdraví je přednější než nemoc. Podobně i jejich teorie, že lidé jsou buď absolutně dobří, nebo zlí, vzala brzo - zcela pochopitelně - za své.
Stoik sice věří na absolutní pravdy, ale jinak - jde o pravdy obsažené v důvodech. Je to prostě život a je to tak, jak to musí být. Místo boje proti normám společnosti, on hledá třetí cestu (třetí dimenzi, jak bych řekl já). On nepřijímá jeden či druhý názor, ale kráčí dál. To mu umožňuje, že nemusí cestou měnit strany, tak jako to dělá pragmatik (asi mysleli politik, ne?). Stoik věří, že nemá cenu se snažit vysvětlovat to, co - zatím - nedovedeme pochopit, ale spíše se věnovat tomu, co pochopit dovedeme.
U budhismu musí člověk, aby dosáhl Nirvany (tedy stavu, který má člověka osvobodit od každodenních problémů), nejprve odhodit své vlastní JÁ. U stoiků není třeba nic odhazovat, je to přirozený stav lidské existence.
Rozšíření stoické filozofie.
Ve starem Řecku se stala stoa velice známou (i když ne všeobecně přijímanou) a to hlavně proto, že dávala odpovědi na praktické otázky života a navíc, jak už jsem řekl, její učitelé také podle své filozofie žili.
Řecký vládce Antigonus Gonatas měl být snad dokonce žákem samotného Zenona. Také spartský Cleomenthes měl za rádce stoika Sphaerusa. Jeho reformy snad dokonce prý vyjadřují aplikace některých stoických zásad.
Když v roce 155 před naším letopočtem poslaly Athény delagaci filozofů do Říma, skončilo to ještě víceméně neslavně. Když se ale Cicero vrátil ze svých studiích v Řecku, přijímali už Římané řeckou filozofii s otevřenou náručí. Zatímco představitelé armády holdovali spíše epikurejství, členové senátu a politikové vůbec našli zálibu ve stoicizmu. Byli to Cato mladší a Scipio Amelianus, dokonce i historicky proslavený Brutus, Pompeius a sám Octavianus Augustus (později se stal jedním z nejlepších císařů) měl za svého učitele stoika a o Senecovi jsem tu už psal dříve.
Jiny stoik, Helvedius Priscus kritizoval cisaře Vespasiana, načež tento všechny filozofy vyhnal z Říma a císař Domitian to dokonce i z celé Italie. Císař Hadrián už si ale zase řeckou filozofii oblíbil a Marcus Aurelius (také jsem o něm už psal) byl dokonce stoický filozof-císař. V třetím století našeho letopočtu pak stoicizmus jako filozofie zaniká, jen její elementy se tu a tam objevují v dílech středověkých filozofů. Teprve novověk probudil nový zájem o ni a to hlavně o některé její prvky.
(pokračování)
jansan