TECHNIK ZA OCEÁNEM
(díl třetí)

Poznámka: Touto sérií navazuji na můj předešlý článek "Identita či izolace", abych popsal některé specifické věci, se kterými se český technik potká, když se vydá na západ. Pochopitelně všecko závisí na zemi, ve které se octne - moje zkušenosti jsou pouze z Kanady a ze Spojených států, případně Japonska. Nedělám si nároky, že je to tak i jinde, jde mi spíše o rozdíly v myšlení, methodologii a praktické aplikaci. Pokud má někdo zkušenosti jiné či novější, případně otázky jakéhokoliv druhu, napište mi je prosím na mou adresu (viz dole).

-----

Ještě se vracím k té inženýrské licenci. Dostal jsem dopis s dotazem, cituji: "...zda je to v Kanadě pořád ještě tak drsné, jak to popisuješ v příspěvku. Nevím, jestli jsem to správně pochopil, ale aby dostali papír na inženýra, musí všichni (tedy i kanadští) inženýři projít zkouškama, nebo je to jen pro cizince a Kanaďanům se podobné členství uděluje na vysoké škole?"

Odpověď je jednoduchá: ano, je to pro všechny a časem je to stále ještě něco přidávají. Kanadští graduanti vycházejí pouze jako bakaláři, případně jako masters, ale ne jako inženýři - ten titul si musí jaksi zasloužit, lépe řečeno odsloužit, jednak čekací dobou, ta je až dva roky a jednal přídavnými zkouškami. Podle toho, kterou univerzitu studovali, se pak řídí počet nutných zkoušek. Je možné, že někdo nemusí skoro nic, ale Engineering Ethics a By-Laws musí rozhodně dělat všichni.

Univerzity tu nemohou samy udělovat inženýrský titul: není to ani tak šikanování, jako spíše prevence. Univerzity jsou i zde totiž na různé úrovni (zatímco v USA se všeobecně univerzity nazývají colleges, v Kanadě je college něco nižšího, spíše na úrovni průmyslovky, zatimco univerzita je zde pouze "the university"). Exitují dokonce ústavy, které vyrábí vzdělance na běžícím pásu, nebo mají malé nároky, dokonce někdy učí jen korespondenčně a v takovém zmatku by se lehce mohlo stát, že by každý říkal jako onen chlapík, co se podepisoval čtyřmi křížky: "ja inženěr, tavárišči". Žerty stranou, situace je docela vážná: kdyby nějaký takový inženěr třeba postavil most a ten spadl, ohrozilo by to prestiž i skutečných inženýrů. Je to tedy na ochranu publika, ale i inženýrů. Vysvětlil mi to lapidárně můj přítel, který řekl: "Doktoři mají svou Asociaci a nikdo se tomu nediví. No a inženýři přece mohou napáchat ještě větší škody, než doktoři." Dodnes nevím, zda to myslel vážně, nebo ne; výsledky lékařských omylů bývají většinou odvezeny na cintorín a tam už toho moc nepoví.

Historicky vzato, inženýři sami si tyto asociace také založili a sami si je řídí. Jsou nezávislí na vládě či na nějaké škole a svůj cech si spravují sami. Odpovídají se ovšem veřejnému publiku, které je může chválit (už dlouho jsem teda zrovna nic takového nezažil :)) nebo - a to většinou - kritizovat. Anglosaská tradice je všude ještě vidět - připomíná mi to, jak například prvopočátky kontroly kvality vznikly v Anglii, za doby blietzkrigu a Britové je považovali tehdy snad i za důležitější věc než boj proti Němcům. Ontárijská Asociace dokonce bude brzo dávat členstvu k schválení návrh pravidelného přezkušování v daných intervalech, tedy i po přijetí - něco, co je u lékařů na celém světě zcela běžné. Že se to členstvu nelíbí, je nasnadě a jak to všecko dopadne, to je ve hvězdách. Asociace také vykonává svou disciplinární službu: každý měsíc se objevuje seznam členů, kterým byla licence odebrána, ať už pro různé přestupky proti pravidlům nebo inženýrské integritě. Podvody, že by si někdo neprávem přisuzoval vyšší vzdělání - tedy něco podobného, jako když se členové blíže nejmenovaného parlamentu sami pasují na doktory - ty se tu trestají podle zákona i vězením a vsadím se, že by jim žádná poslanecká imunita nepomohla.

Inženýr také dostane razitko, kterým štempluje svoje výpočty a výkresy a tím pochopitelně za výsledky své práce ručí. Platí asociaci roční poplatek a přestěhuje-li se do jiné provincie Kanady, dostane bez problémů členství v inženýrské asociaci i tam. Když bydlím v Ontariu a dělal bych pro někoho v Quebeku, třeba i na dálku, musím mít ovšem hlavně Quebeckou licenci, Ontárijská by mi nebyla moc platná. Každá asociace to má trochu jinak, tak např. jak už jsem psal, v Quebeku na vás chtějí zkoušky z francoužštiny, pardon, z quebečtiny. Vyšší kategorií jsou ještě t.zv. inženýři - konzultanti, kteří procházejí přísnějšími procesy a většinou mají svou konzultační firmu.

Ve Spojených Státech je to podobné, ale ještě nedávno - a mám dojem že ještě dnes - tam mohl dostat titul inženýra i technik, který sice neprošel univerzitou, ale zato má hodně let praxe a navíc projde zkouškami. Tyto zkoušky jsou ale podle mého názoru lehčí, než v Kanadě. Soudím tak podle příruček, které obsahují výtah učiva a typy otázek, případně i odpovědí. V Kanadě sice také nemusí mít každý člen hned univerzitu, ale zato musí projít komplexním studijním procesem, který řídí sama Asociace a který prakticky pokrývá univerzitní rozsah. Měl jsem dva techniky, kteří studovali na univerzitě , kterou nedokončili, ale přešli na college, ve které graduovali. Později dostali místo u naší firmy a oba se rozhodli stát členy Asociace. Každý z nich ale volil jinou cestu: první vzal večerní univerzitu, druhý přímo program Asociace. Ten první to pak vzdal, protože by musel dva poslední roky dělat na denním studiu a na to neměl peníze. Ten druhý využil toho, že se mohl učit doma a dělat si zkoušky tehdy, kdy se mu to hodilo a kdy se cítil připraven. Trvalo mu to asi čtyři roky, pak dostal členství a když mě teď někdy potká, říká mi "kolego". Dobře mi tak; to mám za to, že jsem ho tam doporučil :).

To vše zde řečeno zní asi hodně snobsky, ale hned musím dodat, že ne všecko, co jsem tu řekl, má také můj souhlas. Na druhé straně si myslím, že každý, kdo udělal univerzitu, ty přídavné zkoušky může zvládnout. Takže to není zase nic tak extra a navíc to prospívá dobré věci. Osobně se na to dívám tak, že jsem přišel do cizí země a musím se řídit jejich pravidly. Tam, kde to firmy vyžadují, to bez licence nejde, ale jak už jsem také naznačil, mnoha firmám jaksi na licenci nezáleží. U malých firem proto, že vám pak nemusí moc platit, u velkých hlavně proto, že stejně firma vždycky nese hlavní, tj. finanční, zodpovědnost a většinou si kontroluje práci svých inženýrů sama. U výrobních linek je to ještě jednodušší - testuje se téměř všecko a bezpečnost vám ještě ocejchuje CSA (Canadian Standard Association, kde jsem také jednu dobu pracoval). Pracovní titul "inženýr" je totiž vůbec široký: původně znamenal někoho, kdo navrhuje nebo obsluhuje velké, složitější stroje - a má na to nějaké zkoušky. Dosud se například říká strojvůdcům "train engineer". Takže dnes můžete dělat u menší firmy, mít pofidérní titul "design engineer", a to i bez licence.

Tam, kde licenci chtějí, někdy stačí, abyste byli eligible, tj schopni ji dostat - hromada firem to dneska tak dělá. Co se tou schopností myslí, to nikdo pořádně neví, snad jen to, že máte dostatečné vzdělání a jste ochotni si licenci někdy v budoucnosti udělat. Je to zřejmě na pokrytí míst, na které není dost kandidátů a zároveň alibi, kdyby se to někdy od zákazníka chtělo. Na druhé straně vám samotná licence práci nesežene. Většina bakalářů, co ukončili technické vzdělání na univerzitě, se k inženýrské práci ani nedostane: může dělat v dokumentaci, v marketinku, u počítačů či ve vědecké laboratoři. Nebo začínají jako technici, designeři (tj. něco jako náš průmyslovák, ale ten u rýsovacího prkna) a mají-li dostatečnou zkušenost, dostanou se výše, třeba i na manažery. Ani ti, ani ti nepotřebují inženýrskou licenci. Kromě studině-technické kategorie: elektronický, počítačový, strojní inženýr, atd., existuje také pracovní kategorie "inženýra", ale ta se většinou reservuje pro výrobní, zkušební, design, hardware, software, industrial a material inženýry, jejichž české ekvivalenty vlastně neexistují, nebo jejich doslovný překlad znamená něco jiného. To jsou právě ti, u nichž se licence vyžaduje.

V Severní Americe vůbec není vzdělání nějaký punc na čele, který říká, do jaké krabice vás mají šoupnout. Co se týká univerzitního vzdělání, potvrzuje spíše vaši schopnost myslet, zatímco pracovní zkušenost, experience, dokazuje vaši schopnost tvořit. To první je tedy spíše kvalitativní, to druhé kvantitativní a proto musí být i více specifické. Poznal jsem chemiky, kteří dělali elektroniku a elektroniky, kteří dělali všecko možné. Já sám přešel z průmyslové elektroniky na počítače a později přes procesy na návrh atomových elektráren. A začínal jsem vlastně jako inženýr kvality. . . ----- Měl jsem tedy svou licenci, těžce vydobytou, ale inženýrskou práci ještě ne. Firmička, u které jsem byl, si nemohla dalšího inženýra dovolit - platem, samozřejmě, jinak by jim to nevadilo - a tak jsem začal hledat. Především je třeba říci, že máte-li zaměstnání, hledání práce je ještě obtížnější, než když ji nemáte: jednak není čas, jednak se musíte pořád přesvědčovat, že o pravdumusíte najít něco jiného. Protože vy vlastně vůbec nemusíte, že ano, práci máte, tak co. Každý neúspěch vás jen odrazuje a lehce by převládl názor, že "hlavně, že mám něco a přece nekvitnu, to bych pak neměl z čeho žít". A i tak hledáte všude možně: na pracáku, v novinách či u agentů. Nebudu to tady rozpisovat do detailů - chci totiž o tom samotném napsat ještě pár článků později, protože to je námět za všechny peníze - ať už v tom či onom smyslu slova.

Pro toho, kdo nemá moc známých, je ta nejjednodušší cesta přes agenturu. Těch je tu plno; vyplníte jim dotazník a čekáte. Čekat můžete jak dlouho chcete, až do nekonečna. Moje zkušenost je, že pokud vám něco nenajdou do měsíce, můžete je odepsat, oni už zřejmě totéž udělali s vámi. Skoro všechny jsou zadarmo, protože jim platí firma, které vás prodali (doslova) - i když, jak se později přesvědčíte, jste to vlastně stejně zaplatili vy, protože vám zcela určitě dají míň peněz, než je průměr pro ten který job. Jsou agentury, ktere si to strhávaji přímo z vašeho platu, jiné dostávají vaši práci zaplaceno firmou a z toho pak platí vás (ty jsou většinou jen na krátkodobé kontrakty), jiné zase dostanou jednorázově nějaký bonus. Ne nadarmo se jim říká head hunters (lovci lebek) a není divu, když se při tom uplatňují zákony džungle. Pak jsou ještě firmy, kterým zaplatíte (většinou hodně) a oni vám za to slíbí job a většinou ho také seženou, ale jaký - těm se vyhýbejte, jak můžete.

Úředník agentury je většinou velmi milý člověk a zajímá se o vás, jako byste byl (byla) ze zlata. Menšina se vás později sice snaží deprimovat, ale není to nic osobního, to vás jen "tenderizují", aby vás pak mohli prodat za pakatel. Zažil jsem jednoho takového: nejprve si pochvaloval, že jsem Čech - později, když nasadil tu "změkčovací" taktiku, jsem pochopil, že mě tím chtěl jen oblbnout a odešel jsem rychle, navíc zcela rozčarován. Pochopitelně, že se radši přihlásíte u více agentur. Zásada je, že nenecháte jednoho vědět o druhém, ale jako všude, i zde jsou podstatné výjimky. Já dostal první místo právě proto - bylo to takhle . . . Unaven ustavičným hledáním, navštívil jsem jednu zapadlou agentůrku ve středu Montrealu. Čekárna prázdná, slečna mi dala vyplnit křížovku, pardon, formulář a já čekal. A čekal. Po půl hodině jsem si řekl, že to nemá cenu, oznámil jsem jí tedy, že už nemám čas a odešel jsem. Dojel jsem domů, otráven tím, že i tady to nestálo za nic. Vtom zvoní telefon a pan agent volá, proč prý jsem nepočkal, že mě volal, ale já prý zrovna odešel, atd.. No nic, lhát umím také, že ano, tak mu povídám, že jsem byl busy, tedy jako zaneprázdněn. Jistě věděl, že blafuju, ale asi neměl moc obchodů, tak mě vyzval, abych rozhodně druhý den přišel. Přišel jsem tedy, on mě vyzpovídal a prohlásil, že nechápe, jak jsem u té firmy, co jsem dělal, vydržel celé dva roky. "My z Evropy,..." začal jsem, ale nenechal mě domluvit. "Tady jste v Americe," povídá, "tady se nemůžete vázat na jednu firmu. Já tyhle lidi znám, jsou to -" No já to nedořeknu, o to tu nakonec nešlo, ale pravda je, že věrnost firmě se tu moc nevyplácí, nakonec v Silicon Valley v Kalifornii prý lidé mění místo skoro každý rok.

Přijedu domů a zase telefon. Že prý jsem mu neřekl po pravdě, u kolika agentur jsem přihlášen. Pravda, já tam napsal jen dvě, abych přece jen něco přiznal a o zbytku bych prostě řekl, že už tam na víc nezbylo místo.
"No dobře," povídám, "stalo se, stalo, tak nashledanou..."
Zarazil mě: "Počkejte, přijďte zítra a řeknete mi, kde jste všude byl". Vrtalo mi hlavou, jak se to dozvěděl, ale nakonec mi to řekl sám: zavolal jedné firmě, kde mu řekli, že jsem tam byl a že o mě mají zájem. Nejednalo se o agenturu, ale přímo o výrobní firmu - takže jsem vlastně ani nelhal. Dělali elektrické zdroje pro telefonní linky, dokonce i pro "horkou" linku Moskva - Bílý Dům. Mě samotnému na tom interview řekli, že mi dají vědět až v dubnu, když začíná fiskální, tedy finanční rok - jestli budou peníze. Považoval jsem to za aprílový žertík a úplně na to zapomněl. Je ovšem fakt, že ten agent, když jim volal, mohl vypadat, jako když mě chce "nadprodat".

Našel mi jinou firmu, tu jsem ovšem musel navštívit zase já sám a "prodat" se vlastně také sám. Říká se tomu job interview a je to ta nejtěžší část shánění práce. Celkem vzato, moc toho pro mě ten agent neudělal, ale nezapomeňte, že mi sehnal to interview - musel mě asi hodně vychválit, nebo tam měl známé. To ovšem zdaleka nestačí - to hlavní, totiž aby mě opravdu vzali, jsem musel zařídit já. Byla to kanadská odbočka druhé největší americké počítačové firmy na světě a tak jsem měl trochu trému. Naneštěstí ten job bylo ještě navíc místo inženýra kvality, něco, o čem jsem věděl na české poměry dost, ale na americké směšně málo. Ovšem takové interview je především umění improvizace a tak když mi přitom pan ředitel prohlásil, že dělal delší dobu v Německu, drze jsem nadhodil, že i my v Čechách se řídíme německým pravidlem: "Buď je to kvalita, nebo nic". Že to bylo u nás spíše to druhé, to už jsem jaksi nedodal, on se na to také neptal. To se mu zalíbilo a tak si myslím, že jsem své první místo dostal hlavně kvůli Němcům. Cítil jsem se jim od té doby natolik zavázán, že jsem pak i v té americké firmě usiloval o kvalitu, která by se té německé vyrovnala. Kdo jste někdy dělal u severoamerické firmy, jistě víte, že to nebylo snadné: kontrola kvality a reliabilita je totiž věda sama o sobě, nemluvě už ani o té matematické stránce věci.

Místo jsem dostal - ještě jsem měl interview s vrchním inženýrem, ale s tím jsem se lehce dohodl, mluvil totiž vlastně jen on - a nakonec jsme byli oba spokojeni, já i agent. Namluvil mi totiž - asi za dobrou provizi - že musím vzít plat, který mi firma nabídne: s tak velkými podniky se prý nesmlouvá. Teprve později jsem zjistil, že jsem mohl dostat více, neměli vlastně na to místo nikoho dost zkušeného. No nic, i tak jsem najednou bral o třicet procent víc než předtím, a během příštích šesti let jsem vyběhl na dvakrát tolik. Ovšem to byla doba prosperity, pak přišla naftová krize, dolar šel hodně dolů a už to najednou tolik nebylo. Přesto jsem si ještě před nastoupením zašel na tu firmu, co mě chtěla vzít v dubnu a řekl jim po pravdě, kolik u těch druhých dostanu a jestli mají zájem na to něco přihodit. Nemohli, nebo nechtěli, ale to už mi bylo celkem jedno. Byl jsem pan inženýr a dostal jsem na starost celé oddělení kontroly kvality plus zkušební oddělení, nejprve asi deset, ale rozrostli jsme se až na pětadvacet lidí, byli to většinou technici a inspektorky. Moje zkušenosti jak pracovat s lidmi byly vcelku nulové, nejen s lidmi doma, ale hlavně s těmi na západě. Jako asák na technice jsem sice pracoval se študáky, ale ty nepočítám - ne, že by to nebyli lidi, ale ti byli na mě vždycky hodní, asi kvůli zápočtu. Měl jsem se tedy na co těšit, a také jsem se těšil, jenže dost krátce, ale o tom zase příště. (pokračování)

hurychj@hurontel.on.ca
Copyright © 1998 Jan Hurych.