... jestliže úryvek z básně Nad mořem vyšlo slunečko, kterou Alence recituje Tydlítek, je jediným možným způsobem, jak následující text obdařit vůbec nějakým názvem, jestliže klubko je dobrým symbolem pro vyprávění, pro slovesnou akci, jakou je i tento článek, původně přednáška pro Dracon 95, pak ekvivalentem tohoto obrazu pro jeho námět je labyrint. Nebo zrcadlové bludiště. Z hlediska topologie archetypů jsou to totožné objekty, mají stejnou kvalitu chaotičnosti. Stačí závity vlny nahradit úhly chodeb nebo odrazy na zrcadlových stěnách. Smyčky vláken v různých vrstvách klubka jsou přece identické a přitom zcela jiné, a stejně tak odrazy v zrcadlech ukazují to stejné a přece jiné.

Jenže na rozdíl od klubka vyprávění, které dokážeme rozmotat prostě tím, že příběh vyprávíme, v labyrintu žití se potácíme méně úspěšně. A právě v tomto rozdílu je význam a síla mýtu, síla vyprávěných příběhů. Vyprávěných ať už slovně, tiskařskou černí nebo elektronovým paprskem, když tímto rozličným rozmotáváním slovních klubek neděláme nic jiného, než že si kompenzujeme potácení v labyrintu života, kde uprostřed, jak všichni víme, na nás čeká záhuba. Z čehož mimochodem vyplývá, že Mínótauros, ten neúprosný a neporazitelný muž s býčí hlavou je mnohem starším symbolem pro smrt než tradiční kostlivec s kosou. A v tom rozdílu mezi příběhem a skutečností je také slabost mýtu, slabost vyprávění. Neboť Mínótauros byl zatím zabit pouze v rovině vyprávění, v rovině mýtu, a nikoliv ve skutečnosti.

Určitě všichni si teď vybavujeme i další části mýtu. Toho vyprávění o klubku nití, které krétská princezna Ariadna dala Théseovi, aby našel cestu zpět. Ta představa labyrintu a niti je nám všem společná, je archetypální a lze na ni demonstrovat jiným obrazem zrcadlový charakter mýtu, jeho funkci. Jestliže Ariadnino klubko nití je tím, co vyvede Thésea z mytického labyrintu, pak matrjoškovým efektem celá pověst o civilizačním hrdinovi jménem Théseus je pro nás také takovým klubkem pomocné nitě. I dnes, na konci dvacátého století tento mýtus stále zůstává vzorem chování. Spolu s dalšími mýty antiky je stále nadějí, fungujícím záchranným lanem, jejichž vyprávěním se orientujeme i v současných labyrintech našich žití.

Zůstaňme u labyrintu jako symbolu života, jenž pro náš civilizační okruh objevil právě mýtus o Théseovi. Zkusme si vysvětlit, jak je to bludiště zkonstruováno a jak se stalo, že jsme do něho vůbec vstoupili.

Vstup je celkem důkladně zmapován. Pod tíhou přírodovědných důkazů dnes již nikdo nepochybuje, že lidské individuum při svém biologickém vývoji prochází všemi vývojovými stádii druhu, zrychleně opakuje fylogenezi. Každý z nás byl napřed prvokem, pak rybou, plazem a teprve nakonec savcem. Jenže těch rybích žáber a plazího ohonu jsme se zbavili ještě před narozením, a do vědomého života vstupujeme v somaticky ustálené podobě. To, co zde uvádím, jaou banální fakta Darwinovy evoluční teorie, kterou se dnes učí děti již v základní škole a všichni tady ji máme důvěrně zažitou. Bohužel, spleteni naši tělesnou ustáleností, nemáme ale vůbec zažito a uniká to i mnoha jinak velmi moudrým lidem, že evoluce nadále pokračovala a pokračuje v psychické a sociální formě. To se neučí ani na středních školách a celých čtyřicet let se z ideových důvodů neučilo ani na školách vysokých.

Marxismus sice absorboval Darwinovu evoluční teorii, ale v psychické rovině pohlížel na člověka očima osmnáctého století. To vnímalo lidskou bytost jako programovatelný stroj, když právě osvícenství přišlo s představou, že historie lidstva je výměna programů. Že původní program Divoch byl nahrazen programem Pohan, pak v našem civilizačním okruhu následoval program Židokřesťan, a poté, podle marxistů, program Měšťan. Právě ten chtěli přeprogramováním, tedy cílenou výchovou a tzv. bojem proti maloměšťáckým předsudkům zaměnit za cílový program Komunista, jenž měl strnulou psychiku člověka řídit na věky věkův.

Amen.

Poctivě je nutno přiznat, že na této představě něco je. Že psychické vybavení člověka vskutku připomíná a někdy pracuje obdobně jako program, a že marxismus neměl možnost pracovat s jiným modelem, když teprve dvacáté století přineslo přesnější poznatky a hlavně dynamický pohled na fungování lidské psychiky. Že tyto poznatky a jejich objevitele daly komunistické režimy do klatby, na což zanedlouho doplatily, je věc jiná.

Lidská psychika také podléhá evolučnímu vývoji, který je jakýmsi komplementem, tedy opačným doplňkem k evoluci biologické. Jestliže naše somatické orgány se během nitroděložního vývoje přeměňují, přestavují, takže v okamžiku porodu máme plíce a ne žábra, evoluční vývoj lidské bytosti jako psychoida probíhá vrstvením, probíhá nakupením všech těch početných forem a vzorců reakcí, chování a postojů na sebe.

Psychika lidského individua se tedy nedá přepsat, dá se k ní jen připsat.

Není to disketa, která by se dala vymazat, jak předpokládali marxisté, a na níž by se dal uložit nový program, navíc platný až do konce světa. To prostě nelze a ani v budoucnosti žádný sociální architekt nemůže počítat s tím, že by mohl tu svou utopii začít stavět na zelené louce. Naopak, staveniště bude čím dál tím nepřehlednější, čím dál tím zaplněnější opuštěnými budovami, pokryto čím dál tím silnější vrstvou sutě, podminováno neustále houstnoucí sítí podzemních chodeb, vypnutých inženýrských sítí a zanesených stok. Abych trochu konkretizoval tento stavbařský příměr, představme si takovou maličkost. O co těžší to budou mít budoucí společenští reformátoři než to měl Marx, když budou, až za padesát nebo sto let se psychologizované lidstvo vrátí k socialistickým ideálům, zakopávat na každém kroku o vrak komunismu.

Dá se tedy shrnout, že stejně jako tělo biologickou, opakuje i naše psychika evoluci psychickou. Jenže na rozdíl od těla, kde tento vývoj probíhá v prenatálním stavu a dojde do definovaného konce, což je nutnou podmínkou životaschopnosti plodu - a tím se vlastně zapomíná, zahazuje se - evolucí psychiky takto jednoduše projít nelze. Tu v sobě neustále zažíváme, když psychická evoluce v nás neustále žije. Sice podvědomě, ale přesto sledovatelně, přičemž z celého procesu, zapsaného a vrstevnatě uloženého jako ve střadači počítače, ožívá jednou ta, podruhé ona vrstva..

Za cenu hrubého zjednodušení a zploštění se dá říci, že naší psychické vrstevnatosti odpovídá i somatická stavba nervového systému. Jeho centra. Že program Divoch je uložen v prodloužené míše, program Pohan v malém mozku a program Racionalista, což je jenom neutrální přejmenování ideologických názvů Židokřesťan a Měšťan, je pochopitelně uložen v neokortexu, v šedé kůře mozkové.

Zavádějícím na tomto modelu je to, že stále pokládá člověka za stroj. Sice komplikovanější než byla osvícenecká představa, ale stále za stroj, který by stále mohl sloužit co objekt přestavby sociálního architekta. Jenže člověk je psychoid, něco jako jezdec a kůň v jedné osobě, což znamená, že vládne a současně je ovládán psychickou zkušeností předchozích pokolení. Tuto zkušenost, obrovitou ale stejně neviditelnou jako ponořená část ledovce, když je uložena v nevědomí, nedědíme ani geny, ani výchovou. Proudí k nám jakýmsi záhadným informačním kanálem z minulosti, jehož popis se vymyká našemu kauzálnímu ráciu.

Představa programů je tedy příliš hrubá, když v nás existuje tato záhadná kvalita navíc, která se projevuje prožíváním reality v daných vzorcích, v symbolech a obrazech, jež nejsou slovně popsatelné, a které nejsou žádným způsobem vymazatelné, natož přepsatelné. A to ve vzorcích jak reality současné v rovině individuální, tak i ve vzorcích realit minulých na úrovni zkušeností druhu. Tedy všech minulých generací, přes člověka antiky, neolitického zemědělce, cromagnonského lovce až k Australopithékovi a k dalším hominidům z úsvitu lidstva. Ta kvalita má nejen rozporný charakter ovládaného a ovládajícího současně, připomeňme si obraz jezdce na koni, je rozporná i v tom, že nás odděluje od reality. Ale současně jinak, než jejím prostřednictvím, realitu vnímat neumíme. A tím nás tento mechanismus hrouží do zrcadlového bludiště s neopravitelně pokřivenými zrcadly, jež jsou zodpovědna za proměnu naší podoby, našeho pohybu a našich gest tu do strašidelných, tu do povznášejících masek archetypů.

Právě nepochopení této kvality, nepochopení psychoidního charakteru člověka, tedy staronová marxistická iluze, že psychika člověka se dá přepsat, byla příčínou, že právě na Draconu 94 jsem se dostal do prudkého konfliktu s Evou Hauserovou. Nemohl jsem strávit fakt, že autorka Hostiny mutagenů a tvůrkyně biopunku, tedy člověk, pro něhož biologičnost světa je samozřejmou představou, si neuvědomuje, jakým nedostatkem intelektu v tomto směru feminismus trpí.

Když, co se týče modelu člověka, vychází feminismus z téže zastaralé platformy jako marxismus. Když operuje totožnými pojmy převýchovy a stejně tak mylně jako komunismus předpokládá jakousi přeprogramovatelnost člověka. Staví tedy na obdobné degradaci člověka na mužský a ženský stroj, což je komické, když si uvědomíme, že je to právě feminismus, jenž si dal do štítu jako heslo právě boj proti degradaci lidských bytostí.

Ale konkretní příklad. Tak jako se zhroutil komunistický model jednotné výchovy dětí v hromadných zařízeních a vedl k poruchám chování, které se právě teď přenášejí do další generace, vedl by důsledně jednotný, respektive záměnný styl výchovy dívek a chlapců, jak jej feministky požadují, k ještě těžším poruchám chování, k ještě těžším neurózám dospělých jedinců a umocnil by beztak už dost hlubokou krizi mužského a ženského postoje, kterou naše civilizace právě prochází.

Narazil by totiž na nezměnitelné a nepřepsatelné archetypy ženství a mužství, uložené v nevědomí každého muže a každé ženy, a vyústil by do těžko představitelných duševních kolizí.

Již první psychický výkon, který nás poznamenává na celý život, je totiž z hlediska pohlaví asymetrický. Odloučení od matky je jedním z nejvýznamnějších a nejchoulostivějších problémů vývoje osobnosti, a to především u muže, napsal švýcarský psychoanalytik Carl Jung, a já zdůrazňuji, od matky, od ženy, ne od člověka, ne od indiferentní, nerozlišitelné a psychickými zkušenostmi nekontaminované lidské bytosti. A od této prvotní asymetrie, která tvoří nejhlubší symbolické patro naší psychiky, od toho, co ve východní filozofii našlo svoji tvář v mužském principu jang a ženském principu jin, se pak odvíjí vše ostatní, i asymetrický model výchovy. Ta tedy není něčím náhodným a libovolně změnitelným, uměle vzniklým imperialistickým nástrojem falokratických mužů, ale následkem psychologické evoluce. Následkem dlouhodobého procesu vrstvení psychických zkušeností, který se nedá ignorovat. Neboť když navrstvené zkušenosti vyhodíme dveřmi ideologie, otevře si svoje okno psychóz.

Teď ale nemluvím o Windows, ačkoli, jak vyplývá z toho, že jsem si asociací tento program vybavil, je zřejmě on a hlavně jeho nástupce, program Windows 95, archetypálně vystavěn. Rezonuje s psychikou uživatelů, umožňuje více než jiné produkty vytvářet v počítači alter ego uživatele, a proto se tak rozšířil. A to je pouze začátek. Dovedu si docela dobře představit situaci, kdy rozbor struktury osobního počítače se stane součástí psychoanalýzy jeho majitele, klíčem k léčení jeho psychózy. Proto jsou některé poznámky v mém počítači zašifrovány.

Avšak tohle je tahání té nesprávné bavlnky z našeho klubka. Vraťme se k chybnému pojetí člověka, na němž staví feminismus. Když to je myšlenkové zázemí, ze kterého jsem vycházel při psaní článku Dámy, do mrtvol se nekopá, a který v podobě pamfletu jsem uveřejnil v loňském ročníku Interkomu. Tímto jej vlastně doplňuji a uvádím na pravou míru.

Následná polemika v Interkomu mě upozornila i na další častý omyl, který je dán nepochopením evolučního plynutí psychiky. Naše okamžitá smyslová zkušenost nám velí dívat se na své okolí, ale také na psychiku, staticky. Pokládáme ji, stejně jako naše už zrozené tělo, za sošně nehybný objekt, a v každodenním životě se dopouštíme téže chyby jako agitátoři komunismu a feminismu. Vnímáme člověka v jeho celosti jako fotografii a zapomínáme, že je to jenom jedno jediné políčko filmu. Navíc políčko kilometry za začátkem. (Chcete-li si tímto fotoalbem zalistovat trošku k počátku, čtěte Holdstocka.) Z toho pak pramení chyby jak v nazírání sebe sama, tak v nazírání světa. Ten jezdec na koni, kterým jsme, je zkrátka trochu jiný, a i ten kůň, kterým jsme také, je jiný také.

Právě představa, že člověk je psychicky neměnný, svádí k představě, že není nic snadnějšího, než ho předělat. Když vnímám jen to jedno políčko a nevidím ta předchozí, přicházím jednak o vlastní děj, o to, co se už stalo, jednak nemohu vůbec předpokládat, co ještě přijde. Ba co ještě horšího, to, že přijdou další políčka, je přede mnou dokonale utajeno. Nejsem schopen to vůbec pochopit, když pro mě vše končí tou jedinou momentkou, kterou, v nejlepším případě, chci nahradit jenom momentkou jinou. Viz komunistickou tézi o šťastném zítřku, který se měl stát nejdelším dnem v historii lidstva, když další zítřky byly zakázány. A to platí pro všechny ideologie, všechny jednoduché předpisy na šťastnou budoucnost chybně vidí člověka jako momentku.

Jedním z praktických důsledků takto zúženě vnímané psychiky je něco, co bych nazval myšlenkovým historismem. Tak jako středověcí malíři na obrazech ukřižování Ježíše Krista malovali římské legionáře v rytířských brnění svých současníků, obdařujeme zhusta i my své předky naší současnou psychikou.

... projekce bohů, démonů atd. nebyla u nich chápána jako psychická funkce, nýbrž byly to bez další reflexe předpokládané reality, jejichž projektivní charakter nebyl rozpoznán. Teprve v epoše osvícenectví jsme zjistili, že bohové ve skutečnosti neexistovali, ale byli jen projekcemi: tím však byli zničeni. Jim odpovídající psychologická funkce však vůbec nebyla zničena, nýbrž propadla se do nevědomí a otrávila tak lidi přebytkem psychické energie, která se předtím uplatňovala v uctívání obrazů bohů..., uvádím další citát Carla Junga, jenž má k námětu tohoto článku hodně co říci.

Není v tom tedy žádný duševní rasismus, když zopakuji, lépe řečeno upřesním to, co už jsem napsal do Interkomu. Ač biologicky jsem od Odyssea k nerozeznání, psychicky patříme každý k jinému druhu bytostí. Já ho přesahuji, mám totiž v sobě nejen jeho psychický model, ale i všechny následující. Židovskokřesťanský, racionálně osvícenský, přírodovědně relativistický a konečně postmoderně psychoidní.

Za určitých stresových podmínek mohu sestoupit na jeho úroveň, a skutečně jsem takové odysseovské stavy zažil i s pocitem mysterií, zkoušky a zasvěcení, které jsou pro jeho archaickou psychiku typické. Leč Odysseus nikdy nemůže vystoupit na mou úroveň. Nemůže dokonce vystoupit ani o jeden stupínek výše, již středověký esoterismus s abstraktním bohem by byl pro něho naprosto nepochopitelný.

Jungův citát nám také osvětluje, proč tyto návraty do nižších psychik vnímáme jako žádoucí. I když nám působí obtíže, chápeme je jako jakousi životní odměnu či životní cíl. Ať už je to dočasné vzdálení se technické civilizaci, rozuměj úrovni své vlastní psychiky, v podobě plavby malou plachetnicí napříč oceánem, nebo trvalé vzdálení se odchodem do náboženské sekty. I když to druhé je spíše zoufalým zabouchnutím dveří.

Ale obojí je prostředkem, jak funkci bohů, ale i démonů, vrátit z nevědomí do vědomí a zřejmě funguje jako autoterapie. Možná je to příliš odvážné, ale už současné trendy toho, jak lidé chtějí trávit volný čas, nasvědčují faktu, že cestovní kanceláře a budoucí parky virtuální reality, které se zaměří na výlety do oblastí nižších psychik, vydělají v příštím století ne miliony, ale miliardy.

Zároveň chci výše uvedenou citací splatit jistý dluh. Když jsem při své předloňské přednášce Zvíře nemocné rozumem použil obratu Bůh je mrtev, neměl jsem na mysli nic jiného než právě to, co říká Jung v uvedeném citátu, a snad paní Freiová, která měla proti mému tvrzení námitky v jednom z předloňských Interkomů a jíž toto vysvětlení dlužím, bude Jungovo pojetí akceptovat.

Řekl jsem, že na rozdíl od biologické evoluce psychický evoluční pohyb nemá tak výrazný mezník, jako je ustálení lidského genotypu na úrovni rodu či porod na úrovni jedince, když mezi oběma procesy je rozdíl pouze v časovém měřítku; to, co u rodu trvalo milióny let, stihne lidský jedinec za devět měsíců. Na rozdíl od tohoto stavu plynutí psychické evoluce není dokončeno a pokud existují představy o jejím konci, mají zatím podobu spíše mystickou než exaktně vědeckou. Neboť podle Junga člověk psychicky zraje celý život, aniž by měl šanci uzrát, když taková zralost je ideál, ke kterému se může jedinec maximálně asymptoticky blížit.

Jungův model má jeden hrozivý aspekt, o němž stojí za to se zmínit. Máme nedávnou zkušenost, co s lidstvem udělal boj proti sociální různosti, a nyní se zde vynořuje představa psychické různosti, když rozdíl v psychické zralosti lidí je nabíledni. Pozor, nemám na mysli ono hrubé dělení, které je i laikovi zřejmé na první pohled, žádné patologické případy, končící za zdmi psychiatrických ústavů.

Mám na mysli dnes sotva patrné rozdíly ve vnímání světa, rozdíly v psychice, které jsou zatím pod úrovní vnímání naší civilizace, když ta je pořád psychicky hrubá a když jednotlivé psychické vrstvy jsou zatím málo početné a jejich dynamika teprve na začátku. Vraťme se pro jednoduchost k nálepkám programů, jak jsem je použil na začátku této přednášky. Netroufnu si odhadnout, jak dlouho řídil člověka jediný program Divoch. Řádově milión let a bez konkurence. Pak se přidal, na desítky tisíců let, program Pohan a zatlačil Divocha do nevědomí. Poměrně nedávno, už můžeme počítat jenom na tisíciletí, se připojil program Monoteista, a před dvěma sty léty Racionalista. Jenže už v průběhu tohoto století se na Racionalistu tlačí Postmodernista, jenž ale nemá jisté, zda přežije konec století a nebude nahrazen programem Psychoid. Přitom nejde ani tak o rostoucí počet programů, které se čím dál tím více těsnají ve střadači naší psychiky, ale spíše bude kritická rychlost změn.

Blížíme se totiž k meznímu okamžiku, a možná jsme už za ním, kdy interval změny psychiky je kratší než délka lidského života. Takový stav může vést ke zhroucení psychického systému člověka, anebo spíše, vzhledem na pojistky a bezpečnostní obvody, které jsou do naší psychiky vestavěny, ke stavu, v němž si lidé podrží starší modely psychiky, neadekvátní poznávací situaci své současnosti. Tím se budou nůžky intelektuální úrovně neustále rozevírat, počet jedinců, schopných plně chápat svou současnost, klesat. V okamžiku, kdy už nebude ani jeden jediný člověk schopný být psychicky na výši situace, se lidská civilizace zacyklí do režimu stagnace, dokud aspoň jeden jediný jedinec psychicky nedohoní poznávací situaci a nepopostrčí civilizaci znovu kupředu, ke stavu dokonalejšího vnímání.

S ohledem na neschopnost sjednotit teorii relativity a kvantovou teorii, s ohledem na rozporné hypotézy o povaze světla, na lavinovitě narůstající počet subatomárních částic a na rozporné výsledky ohledně stáří vesmíru, s ohledem na krizi ekologickou a energetickou a s pohledem na stagnaci, jaká panuje v základním výzkumu, není od věci soudit, že se v tomto vyčkávacím cyklu už pár desítek let motáme.

Jenže touto úvahou jsem odběhl od sociální hrozby, jakou pro budoucnost představuje lidstvo, složené z jedinců z rozličnými psychikami. Kteří budou tu stejnou realitu odrážet ve svém vědomí různě. Aby mi bylo dobře rozuměno, je mi jasné, že takhle už fungují lidé dnes, ale jak jsem předeslal, naše současná civilizace je psychicky zatím tak nevyvinutá, neopatřena psychickými tykadly, že tyto rozdíly nikomu nevadí a téměř nikde se na ně nenaráží. Ale co v budoucnu, když i naše civilizace se vyvíjí jako psychoid, když i ona si čím dál tím více uvědomuje vlastní psychiku?

Řešení spočívá v průlomu na poli psychologie. A proto rozšířím řady proroků, kteří věští, co vše se v příštím století změní. Prohlašuji, že především to budou poznatky o lidské psychice. Psychologie se stane něčím jako výrobní vědou a její náplní bude výroba psychických modelů, prototypů psychik, aby bylo možno provést to, čemu říkám odjistit lidskou psychiku. Anebo, analogicky se zrozením člověka, vyvolat psychický porod, nebo, jak tomu říkali alchymisté, Velké Magistérium. To, co anticipovali bratři Strugačtí ve svém románu Vlny utišují vítr.

Zřejmě se pomocí počítačů, pomocí analytických a statistických metod a snad i virtuální reality počne sondovat lidské nitro, bude se empiricky, ne-li přímo exaktně dělat to, o co se pokoušejí mystikové. Objeví se nová profese psychonautů, průzkumníků, potápějících se do psychického kosmu člověka. Což je to, co na umělecké úrovni činí spisovatel Robert Holdstock ve svých knihách o Ryhopském lese, a tyto ponory do hlubokých psychických vrstev člověka, s jejichž popisem začal Carl Jung, budou podloženy matematickou teorií, třeba teorií chaosu a fraktálů.

Teprve pak a ne dříve bude možno vymazávat vtisknuté vzory, manipulovat s archetypy, odstraňovat je a přidávat nové, umělé, jako návody pro řešení situací, které přinese život v technosféře kosmických lodí a obytných habitatů. Pak snad bude možné přestavovat lidskou psychiku jako kulisy v divadle a smíchat mužské a ženské role, jak o tom dnes sní feministky, když lidská reprodukce bude už dávno průmyslovým odvětvím. Jenže nevím, stejně jako Strugackých Max Kammerer, co na takových lidech bude ještě lidského. Mezi námi a jimi bude ještě tisíckrát hlubší propast než už ta zmiňovaná mezi naší současností a Odysseem. Avšak také ti budoucí lidenové nepřestanou naši dobu vnímat jako dávno ztracený zlatý ráj dětství, a proto si nás nepřestanou vážit a nepřestanou být k nám loajální, čehož se právě obávali bratři Strugačtí. My bychom se také k Odysseovi neobrátili zády a stále ho ctíme.

Jenže to pořád neřeší náš problém. Proč toto všechno. Když vůbec není jasné, zda labyrint, jehož obrazem jsem tuto přednášku začal, bude vším tím zjednodušen nebo zkomplikován. Instinkt nám napovídá, že spíše to druhé. Takže to chaotické bloudění, to bolestné otloukání o skrytá zrcadla, kdy teprve nepříjemný náraz nám prozradí, že to je zase jen šalebný odraz a ne cesta ven, stále zůstane. A když přece jen dojdeme do středu, bude tam číhat Mínótauros.

Vyzbrojeni, ale také zatíženi krunýřem psychiky, jehož podivné konstrukci jsme se doposud věnovali, pod tou drtící vahou, které rozumíme sotva zpola, navíc jaksi zapomínáme, proč ji neseme. Jaký má evoluce, ať už biologická, anebo její psychické pokračování, vlastně smysl? K čemu jsme takto podivně vyzbrojeni a proč tloušťka pancíře, jak jsme ukázali, neustále narůstá?

Mnoho lidí, a velice moudrých, jak v minulosti, tak i dnes, věřilo a věří, že žádný cíl není. Anebo vidí řešení našeho problému v transcedentnu, u projekce jménem Bůh. Přitom ten obraz, o němž dost dobře nevíme, kde se vzal, to jasně říká.

Cílem je zabít Mínótaura.

Jenže lze to vůbec? Není právě v tomto neredukovatelnost skutečnosti na mýtus? Není to právě jedna z těch asymptot, k níž se blížíme a kterou ale nikdy nedosáhneme? A když ano, co pak?

Obávám se, že nyní jsme opět narazili na tu vlastnost tohoto článku, kterou z nedostatku pojmu je možno označit obrazem klubkovitosti. Ať použiji jakýkoli výraz, vše bude špatně, ve snaze vyčerpat pořad budu jako Carrolův Mrož s jeho střevíci, loděmi a pečírvoskem. Snad pomůže slovo tah, vektor tahu. Neboť i když se o smyslu evoluce můžeme dohadovat, jak chceme, její tah je od poloviny tohoto století jasný a napovídá, co si počít s Mínótaurem. Tím vektorem evoluce je míra stability.

Člověk patří do množiny samoorganizujících se systémů, které nemají než jedinou snahu - být. Žít. Existovat. Přetrvávat. Fungovat. Právě popsanými evolučními vývoji stanul člověk na vrcholu pyramidy obdobných systémů, tedy živých tvorů, které všechny usilovaly a usilují o jediné.

O funkčnost.

Tedy řečeno termíny teorie regulace, udržet se v rovnovážném stavu. Takovým systémům se říká homeostaty a člověk patří mezi nejdokonalejší. A to nejen jako jedinec, ale i jako větší celek, který, a to předbíhám, mu evoluce vnutila jako svůj další stupeň. Podle toho, jak je homeostat schopen reagovat na změnu okolí, jaké rozmezí vnějších vlivů je schopen přečkat, pak stanovujeme jeho míru stability, jeho zásobu stability.

Ukažme si to na příkladu teploty. Nahý hominid, náš předek, nebyl schopen trvale žít ve větším rozpětí teplot než dvacet stupňů, kdežto my dnes, vyzbrojeni příslušnými technologiemi, dokážeme setrvat v rovnováze, tedy přežít, v rozmezí pěti set stupňů. Zásoba stability se tedy zvětšila pětadvacetkrát, nebo, abych použil představy, se kterou operoval Ondřej Neff ve své loňské přednášce na Bohemiaconu, v oboru teploty člověk rozšířil svoje mikroklima pětadvacetkrát. Jinak řečeno, jestliže z hlediska teplot pračlověk byl schopen přežít pouze v mírném pásmu a zbytek zemského povrchu byl pro něho nepřístupný, nám jsou dnes v tomto ohledu z celého vesmíru nepřístupna pouze nitra nebeských těles.

Již samotná biologická evoluce neměla jiný hnací motor než právě kritérium stability, přičemž toto kritérium se stalo i tím, co samu evoluci stavělo a stavět nepřestává. To ono, a nic jiného, rozhodovalo a rozhoduje o přežití, takže každý další druh měl větší zásobu stability, plaz větší než obojživelník, a savec větší než plaz. Psychika pak není ničím jiným než pokračováním tohoto tahu v jiné materii, v jiné rovině. Psychoidní tvor, vnímající se odděleně od přírody, se tímto vnímáním, svou psychikou, objektivně oddělil od svých zvířecích předků a tím si otevřel nové, téměř nekonečné zdroje stability pro svůj druh.

Z hlediska přírody je to rána pod pás, něco jako podvodné hraní falešnou kartou, když zdroje stability jsou tak mohutné, že se parodoxně zvrhávají ve svůj opak. Neboť její největší trumf přináší přírodě prohru - když se vyplnila dispozice, že přebytečná stabilita bude z druhu přenesena na jedince. Zákona zachování druhu, tedy toho, co bylo určeno pro celek, se díky psychice zmocňuje jedinec. Není to biologický druh jako celek, ale individuální jedinec, který se snaží cíleně domoci takové zásoby stability, aby se dokázal udržet v rovnováze nekonečně dlouho.

V případě úspěchu takové individuální snahy existence druhu ztrácí smysl. Takže to, co bylo původně vynalezeno pro uchování druhu se v biologické rovině stává jeho zkázou. Místo biologického druhu, který žije střídáním generací, obdržíme neměnný soubor věčných jedinců. Vydělení vědomí z nevědomí, a to teprve činí ze živočicha psychoida, má tak dvojsečný charakter. Zvyšuje sice produkci stability pro druh nade všechny meze, ale současně, právě v důsledku vědomí své individuální existence, nutí jedince, aby usiloval o svou vlastní individuální rovnováhu. A je docela dobře možné, že právě tenhle paradox byl příčinou, proč mýtus o Théseovi a Mínótaurově labyrintu vůbec vznikl - tím protikladným faktem, který jej vyprefabrikoval v lidské psychice. Mimochodem také Théseus byl řazen mezi nesmrtelné, když legenda říká, že jeho duch o mnoho století později rozhodl bitvu u Marathónu.

K tomu lavinovitému zvýšení zásob stability pak došlo zvláštním mechanismem, jímž se evoluce převtělila do specifické formy. Mám na mysli to, čemu se říká civilizace - sdružování lidských psychik do celků a, což také není samozřejmá představa, jejich propojení.

Civilizace je tím mechanismem, který mohl vzniknout jen na základě vědomí. Jen toto odlišení jak od přírody, tak i od ostatních příslušníků rodu mohlo zvýšit míru stability nade všechny meze. Jen bytost, která se chápe jako nezávislý jedinec a je schopna v příslušnících svého rodu vidět obdobné nezávislé jedince, může s nimi řízeně kooperovat. A spolupráce je to, co leží v základu každé společnosti, každé civilizace. A co právě v podobě obecně sdílených archetypů zpětně umocnilo naši psychiku. Neboť i zde platí, že evoluce staví sebe samu, takže dnes je možno hovořit nejen o lidském individuu, ale i o rodině, rodu, kmenu, národu, co má svou vlastní psychiku. Co se chová jako psychoid. Nejen že tedy evoluce staví sebe samu, ale navíc pro ni platí něco jako pravidlo samopodobnosti na všech úrovních, a je tedy svého druhu fraktálem.

Proto také civilizace, ač je zcela nepřírodním, sekundárně lidským produktem, je také vedena tahem ke zvyšování zásoby stability a současně je sama sobě nejproduktivnějším systémem pro zvyšování téhož a podléhá těmže krutým zákonům přirozeného výběru jako biologické systémy.

Výběr mezi civilizacemi může pak nabývat různých forem. Od války horké přes studenou až k plíživé informatické infiltraci. Ve dvacátém století jsme měli to štěstí, že jsme zažili a zažíváme všechny tři formy. Druhá světová válka nebyla jen obyčejnou loupeživou válkou o suroviny, ale zároveň válkou civilizační. Stejně jako jí byl střet USA a SSSR v následné válce studené. Vyšší míra stability kapitalismu v podobě průměrné délky života, což není nic jiného než zásoba stability jedince, se dokonce v tomto střetnutí stala jednou z informatických zbraní, když této statistiky bylo účinně použito proti komunismu.

K informatické infiltraci pak dochází dnes, kdy jejím prostřednictvím atlantická civilizace likviduje jiné civilizace všude na světě. A pokud se neobjeví systém, který by poskytl ještě větší míru stability jedinci, a tím i celému souhrnu, nepřestane atlantická civilizace kralovat světu.

Tato civilizace totiž objevila kvalitativně nový prostředek na zvyšování míry stability. Totiž techniku. A podle některých autorů jen shodou okolností, tedy se štěstím, překročila bod zážehu a nastartovala řetězovou reakci samoplodících se technologií. To ony jsou tím nástrojem, kterým se konkretně dobývá míra stability. To ony každému z nás zajišťují udržet se v rovnovážném stavu. Rozšiřují a zkvalitňují naše mikroklima, a podle pravidla samopodobnosti se i ony uspořádaly v systém, který prochází toutéž evolucí podle téhož kritéria, když i technologie se chtějí udržet ve svém rovnovážném stavu. Když i ony přežívají podle pravidla přirozeného výběru, jak o tom píše Stanislaw Lem v Summě techologiae.

Technologie mají i další pozoruhodnou vlastnost. Jsou to totiž ony, kdo připisují k lidské psychice, kdo ji doplňují novými obrazy a novými typy jednání. To, co se nemůže zdařit žádnému ideologovi, žádnému revolučnímu vůdci, dokáže nová technologie. Sledujeme-li vývojovou řadu technologií a zvraty průmyslových revolucí, zjistíme, že odpovídají vývoji psychiky, jednotlivým vrstvám a úrovním chápání reality, a každý technický zvrat má svůj odpovídající záznam v naší psychice.

Zřejmě vytváření takového záznamu je komplikovaný proces a psychika napřed hledá, zda ve skladišti starých archetypů nenajde nějaké kopyto, na něž by novinku narazila. Jak fatálně může tohle hledání archetypu dopadnout, ukazuje příklad atomové energie. Téměř pro každého z nás je tato nová technologie, díky tomu, jakou formou byla poprvé veřejně předvedena, spojovánou s archetypální představou smrtícího démona, a jen málo lidí dokáže rozumovou korekcí tuto projekci stáhnout zpět a žít i s atomovou energií beze strachu. Ale i když od roku 1945 máme v našem nevědomí nový archetyp, nový obraz smrti, atomový hřib, pochybuji, že naše civilizace se atomové energie vzdá.

Technologie na získávání energie mají totiž v systému technologií zvláštní postavení. Abych ale mohl objasnit, co mám na mysli, musím uvést pár nejzákladnějších termínů z oboru teorie regulace. V ní se na jedné straně definuje řízená soustava - daný objekt ať už přírodní nebo umělé povahy. Na straně druhé pak ryze umělý regulátor, technické zařízení, které se do toho objektu vestaví, aby celek byl stabilní. Aby se uchoval v rovnovážném stavu. Z teorie regulátorů, která je poddisciplínou teorie regulace, pak vyplývá, že čím větší množství energie má regulátor k dispozici, tím rychleji dokáže zareagovat na odchylku a vrátit systém do původního stavu. Proto má energie ten klíčový význam pro bezpečnost civilizace, a proto její množství je přímo úměrné míře stability života. Energetické přebytky, zálohy energie, jsou tedy z hlediska regulace žádoucím jevem, neboť jsou tím, co umožňuje civilizaci přečkat krizové situace.

Civilizace tedy funguje jako tu méně tu více mocný energetický regulátor, který se svými členy, technologiemi, vestavuje do systému příroda, aby se napřed lidský rod, a nyní spíše lidský jedinec, udržel v rovnovážném stavu. Jsme tedy opět u naší představy jezdce na koni, neboť my lidé, regulujeme přírodu tím, že se do ní sekundárně vestavujeme svými technologiemi, přičemž její součástí už primárně stejně jsme.

Atlantická civilizace, která je zatím na špici tohoto vývoje, dovedla systém řízení k dokonalosti ad absurdum. Došla totiž k hranici, na níž technologie, vestavěné do přírody za účelem regulace, narážejí na biologickou podstatu člověka, na jeho teritorium v této soustavě. Implantovanými technologiemi se totiž řízená soustava smrskává, vše se stává regulátorem, což nevede jen ke krizi řízení, když zbytnělý regulátor se stává ze subjektu objektem, vyžadujícím své vlastní řízení, ale v našem případě i ke krizi existenční. Hnán a stvořen evolucí ve snaze vytvořit něco, co má maximální míru stability, co přežije za všech okolností, narazil člověk sám na sebe. Jeho podstata homeostatu se střetla s podstatou psychoida.

Jelikož nelze předpokládat, že by se člověk, respektivě jeho deriváty, vzdali své stability, své podstaty homeostatu, když je to přímo existenční podmínka, nezbude nic jiného, než změnit nezměnitelné.

Změnit technologicky psychiku.

Tak jak jsem předpokládal, když jsem si hrál na proroka. Potvrzuje to i paradox, který bych nazval Lemův, když je uveden v jeho Summě technologiae: Tím posledním přírodním, co zbude k regulaci, bude totiž sám zdroj regulace, sám člověk. Poslední přírodní relikt v okolní technosféře, jenž se tak stane posledním cílem technogií. Především ještě těch neexistujících, psychických. Jestli přitom bude i zabit Mínótauros a nepotřebný archetyp bludiště, s kterým jsme začali, vymazán, a lidský derivát získá svobodu tvůrce, demiurga nových světů, jak se právě Stanislaw Lem domnívá, nelze dnes exaktně rozhodnout. Neví to nikdo, ani já to nevím.

Snažil jsem se tady obnažit kořeny jistého problému, jak ho vnímám teď, koncem roku 1995. Neznám řešení, snažím se pouze reagovat na ta evidentně chybné představy, na ty hluché k psychické stránce člověka, na ty slepé k tahu evoluce, když ta nepřestává pádit kolem nás a současně nás unáší na svém mnohotvarém koni samopodobnosti, když my jsme tím koněm, klopýtajícím pod tíhou sebe sama.

Možná to bude znít banálně, ale první podmínkou pro vymotání se ze zrcadlového bludiště je uvědomit si, že v bludišti zrcadel jsme. A já se nemohu zbavit pocitu, že i dnes, když je k dispozici dosti faktů o tomto stavu, existuje stále mnoho lidí, kteří si jej odmítají připustit. Proto jsem tady žongloval s klubkem slov a rozvíjel je do přadena kolem dvou nejmocnějších paží lidského intelektu, jež tvoří teorie evoluce a teorie regulace.

Samozřejmě že i toto klubko se dá navíjet na jiné ruce, a nedělám si nárok, že jsem náš problém, ten fenomén, který nechci pojmenovat, beze zbytku vystihl, vyčerpal pořad, když čím více se o něm mluví, tím méně se mu rozumí - kapusta, vladaři, proč vepři létají a proč se moře zavaří.

Může to znít paradoxně, ale právě paradox patří k nejhlubší podstatě všeho psychického, říká Carl Jung. A tedy lidského, jak věděl o nějakou tu padesátku let dříve i Lewis Carrol, dovolte mi dodat poslední větu a říci poslední tedy.

F.N.