úvod románu Snow Crash (Zrnění) Neala Stephensona

přeložil Jan Vaněk, jr.

The Deliverator belongs to an elite order, a hallowed subcategory. He's got esprit up to here. Right now, he is preparing to carry out his third mission of the night. His uniform is black as activated charcoal, filtering the very light out of the air. A bullet will bounce off its arachnofiber weave like a wren hitting a patio door, but excess perspiration wafts through it like a breeze through a freshly napalmed forest. Where his body has bony extremities, the suit has sintered armorgel: feels like a gritty jello, protects like a stack of telephone books.

When they gave him the job, they gave him a gun. The Deliverator never deals in cash, but someone might come after him anyway - might want his car, or his cargo. The gun is tiny, aerostyled, lightweight, the kind of gun a fashion designer would carry; it fires teensy darts that fly five times the velocity of an SR-71 spy plane, and when you get done using it, you have to plug it into the cigarette lighter, because it runs on electricity.

The Deliverator never pulled his gun in anger, or in fear. He pulled it once in Gila Highlands. Some punks in Gila Highlands, a fancy Burbclave, wanted themselves a delivery, and they didn't want to pay for it. Thought they would impress the Deliverator with a baseball hat. The Deliverator took out his gun, centered its laser doohickey on that poised Louisville Slugger, fired it. The recoil was immense, as though the weapon had blown up in his hand. The middle third of the baseball bat turned in to a column of burning sawdust accelerating in all directions like a bursting star. Punk ended up holding this bat handle with milky smoke pouring out the end. Stupid look on his face. Didn't get nothing but trouble from Deliverator.

Since then Deliverator has kept the gun in glove compartment and relied, instead, on a matched set of samurai swords, which have always been his weapon of choice anyhow. The punks in Gila Highlands weren't afraid of the gun, so the Deliverator was forced to use it. But swords need no demonstration.

The Deliverator's car has enough potential energy packed into its batteries to fire a pound of bacon into the Asteroid Belt. Unlike a bimbo box or a Burb beater, the Deliverator's car unloads that power through gaping, gleaming, polished sphincters. When the Deliverator puts the hammer down, shit happens. You want to talk contact patches? Your car's tires have tiny contact patches, talk to the asphalt in four places size of your tongue. The Deliverator's car has big sticky tires with contact pat ches size of a fat lady's thighs. The Deliverator is in touch with the road, starts like a bad day, stops on peseta.

Why is the Deliverator so equipped? Because people rely on him. He is a roll model. This is America. People do whatever the fuck they feel like doing, you got a problem with that? Because they have a right to. And because they have guns and no one can fucking stop them. As a result, this country has one of the worst economies in the world. When it gets down to it - talking trade balances here - once we've brain-drained all our technology into other countries, once things have evened out, they're making cars in Bolivia and microvave owens in Tadzhikistan and selling them here - once our edge in natural resources has been made irrelevant by giant Hong Kong ships and dirigibles that can ship North Dakota all the way to New Zealand for a nickel - once the Invisible Hand has taken all those historical inequities and smeared them out into a broad global layer of what a Pakistani brickmaker would consider to be prosperity - y'know what? There's only four things we do better than anyone else

The Deliverator used to make software. Still does, sometimes. But if life were a mellow elementary school run by well-meaning education Ph.D.s, the Deliverator's report card would say: "Hiro is _so_ bright and creative but needs to work harder on his cooperative skills."

So now he has this other job. No brightness or creativity involved - but no cooperativity either. Just a single principle: the Deliverator stands tall, your pie in thirty minutes or you can have it free, shoot the driver, take his car, file a class-action suit. The Deliverator has been working this job for six months, a rich and lengthy tenure by his standards, and has never delivered a pizza in more than twenty-one minutes.

Oh, they used to argue over times, many corporate driver-years lost to it: homeowners, red-faced and sweaty with their own lies, stinking of Old Spice and job-related stress, standing in their glowing yellow doorways brandishing their Seikos and waving at the clock over the kitchen sink, I swear, can't you guys tell time?

Didn't happen anymore. Pizza delivery a major industry. A managed industry. People went to CosaNostra Pizza University four years just to learn it. Came in its doors unable to write an English sentence, from Abkhazia, Rwanda, Guanajuato, South Jersey, and came out knowing more about pizza than a Bedouin knows about sand. And theyhad studied this problem. Graphed the frequency of doorway delivery-time disputes. Wired the early Deliverators to record, then analyze, the debating tactics, the voice-stress histograms, the distinctive grammatical structures employed by white middle-class Type A Burbclave occupants who against all logic had decided that this was the place to take their personal Custerian stand against all that was stale and deadening in their lives: they were going to lie, or delude themselves, about the time of their phone call and get themselves a free pizza; no, they deserved a free pizza along with their life, liberty and pursuit of whatever, it was fucking inalienable. Sent psychologists out to these people's houses, gave them a free TV set to submit to an anonymous interview, hooked them to polygraphs, studied their brain waves as they showed them choppy, inexplicable movies of porn queens and late-night car crashes and Sammy Davis, Jr., put them in sweet-smelling, mauve-walled rooms and asked them questions about Ethics so perplexing that even a Jesuit couldn't respond without commiting a venial sin.

The analysts at CosaNostra Pizza University concluded that it was just human nature and you couldn't fix it, and so they went for a quick cheap technical fix: smart boxes. The pizza box is a plastic carapace now, corrugated for stiffness, a little LED readout glowing on the side, telling the Deliverator how many trade imbalance-producing minutes have ticked away since the fateful phone call. There are chips and stuff in there. The pizzas rest, a short stack of them, in slots behind the Deliverator's head. Each pizza glides into a slot like a circuit board into a computer, clicks into place as the smart box interfaces with the onboard system of the Deliverator's car. The address of the caller has already been inferred from his phone number and poured into the smart box's built-in RAM. From there it is communicated to the car, which computes and projects the optimal route on a heads-up display, a glowing colored map traced out against the windshield so that the Deliverator does not even have to glance down.

If thirty-minute deadline expires, news of the disaster is flashed to CosaNostra Pizza Hedquarters and relayed from there to Uncle Enzo himself - the Sicilian Colonel Sanders, the Andy Griffith of Bensonhurst, the straight razor-swinging figment of many a Deliverator's nightmare, the Capo and figurehead of CosaNostra, Incorporated - who will be on the phone to the customer within five minutes, apologizing profusely. The next day, Uncle Enzo will land on the customer's yard in a jet helicopter an d apologize some more and give him a free trip to Italy - all he has to do is sign a bunch of releases that make him a public figure and spokesperson for CosaNostra Pizza and basically end his private life as he knows it. He will come away from the whole thing feeling that, somehow, he owes the Mafia a favor.

The Deliverator does not know for sure what happens to the driver in such cases, but he has heard some rumours. Most pizza deliveries happen in the evening hours, which Uncle Enzo considers to be his private time. And how would you feel if you had to interrupt dinner with your family in order to call some obstreperous dork in a Burbclave and grovel for a late fucking pizza? Uncle Enzo has not put in fifty years serving his family and his country so that, at the age when most are playing golf and bobbling their granddaughters, he can get out of the bathtub dripping wet and kiss the feet of some sixteen-years-old skate punk whose pepperoni was thirty-one minutes in coming. Oh, God. It makes the Deliverator breathe a little shallower just to think of the idea.

But he wouldn't drive for CosaNostra Pizza any other way. You know why? Because there's something about having your life on the line. It's like being a kamikaze pilot. Your mind is clear. Other people - store clerks, burger flippers, software engineers, the whole vocabulary of meaningless jobs that make up life in America - other people just rely on plain old competition. Better flip your burgers or debug your subroutines faster and better than your high school classmate two blocks down the stri p is flipping or debugging, because we're in competition with those guys, and people notice things.

What a fucking rat race it is. CosaNostra Pizza doesn't have any competition. Competition goes against the Mafia ethic. You don't work harder because you're competing against some identical operation down the street. You work harder because everything is on the line. Your name, your honor, your family, your life. Those burger flippers might have a better life expectancy - but what kind of life it is anyway, you have to ask yourself. That's why nobody, not even the Nipponese, can move pizzas fast er than CosaNostra. The Deliverator is proud to wear the uniform, proud to drive the car, proud to march up the front walks of innumerable Burbclave homes, a grim vision in ninja black, a pizza on his shoulder, red LED digits blazing proud numbers into the night: 12:32 or 15:15 or the occasional 20:43.

The Deliverator is assigned to CosaNostra Pizza #3569 in the Valley. Southern California doesn't know whether to bustle or just strangle itself on the spot. Not enough roads for the number of people. Fairlanes, Inc. is laying new ones all the time. Have to bulldoze a lot of neighbourhoods to do it, but those seventies and eighties developments exist to be bulldozed, right? No sidewalks, no schools, no nothing. Don't have their own police force - no immigration control - undesirables can walk rig ht in without being frisked or even harassed. Now a Burbclave, that's the place to live. A city-state with its own constitution, a border, laws, cops, everything.

The Deliverator was a corporal in the Farms of Merryvale State Security Force for a while once. Got himself fired for pulling a sword on an acknowledged perp. Slid it right through the fabric of the perp's shirt, gliding the flat of the blade along the base of his neck, and pinned him to a warped and bubbled expanse of vinyl siding on the wall of the house that the perp was trying to break into. Thought it was a pretty righteous bust. But they fired him anyway because the perp turned out to be t he son of the vice-chancellor of the Farms of Merryvale. Oh, the weasels had an excuse: said that a thirty-six-inch samurai sword was not on their Weapons Protocol. Said that he had violated the SPAC, the Suspected Penetrator Apprehension Code. Said that the perp had suffered psychological trauma. He was afraid of butter knives now; he had to spread his jelly with the back of a teaspoon. They said that he had exposed them to liability.

The Deliverator had to borrow some money to pay for it. Had to borrow it from the Mafia, in fact. So he's in their database now - retinal patterns, DNA, voice graph, fingerprints, footprints, palm prints, wrist prints, every fucking part of the body that had wrinkles on it - almost - those bastards rolled in ink and made a print and digitized it into their computer. But it's their money - sure they're careful about loaning it out. And when he applied for the Deliverator job they were happy to ta ke him, because they knew him. When he got the loan, he had to deal personally with the assistant vice-capo of the Valley, who later recommended him for the Deliverator job. So it was like being in a family. A really scary, twisted, abusive family.

Rozvažeč patří k elitnímu řádu, uctívané podkategorii. Má esprit až pocaď. Právě teď se připravuje vykonat svou třetí misi této noci. Jeho uniforma je černá jako aktivní uhlí; filtruje ze vzduchu samo světlo. Kulka se od její arachnovláknové tkaniny odrazí jako vrabec narážející do dveří na dvorek, ale nadbytečný pot skrz ni proplyne jako větřík čerstvě znapalmovaným lesem. Kde má tělo kostěné výčnělky, má oblek slinutý pancířogel: na omak je jako želé plné písku, chrání jako štos telefonních se znamů.

Když mu dali práci, dali mu pistoli. Rozvažeč nikdy neobchoduje v hotovosti, ale někdo by po něm stejně mohl jít - mohl by chtít jeho auto, nebo jeho náklad. Pistole je droboučká, aerodynamická, lehká, ten typ pistole, jakou by nosil módní návrhář; střílí mrňavé šipky, které létají pětinásobkem rychlosti špionážního letadla SR-71, a když jste s ní hotovi, musíte ji zastrčit do zdířky zapalovače, protože běhá na elektřinu.

Rozvažeč nikdy netasil svou pistoli v hněvu - nebo ve strachu. Tasil ji jednou v Gila Highlands. Nějakým povalečům v Gila Highlands, přepychové Předměstklávě, se zachtělo dovážky, a nechtěli za ni platit. Mysleli si, že na Rozvažeče zapůsobí baseballovou pálkou. Rozvažeč vytáhl svou pistoli, ustředil její laserové tentononc na tom přichystaném Louisvilleském Bouchači, vypálil. Zpětný ráz byl obrovský, jako by mu pistole vybuchla v ruce. Prostřední třetina baseballové pálky se proměnila ve sloupe c hořících pilin rozlétající se do všech směrů jako explodující hvězda. Povaleč skončil svíraje držadlo pálky s mléčným kouřem stoupajícím z konce. Hloupý pohled na tváři. Nedostal od Rozvažeče nic než potíže.

Od té doby Rozvažeč nechával pistoli v přihrádce na rukavice a spoléhal místo toho na sladěnou sadu samurajských mečů, které stejně vždycky byly zbraní jeho volby. Povaleči v Gila Highlands se nebáli pistole, takže Rozvažeč byl nucen ji použít. Ale meče nepotřebují demonstraci.

Rozvažečovo auto má do baterií naplněno dost potenciální energie na odpálení libry slaniny do pásu asteroidů. Na rozdíl od krabičky na blbečky nebo předměšťanského přízraku Rozvažečovo auto uvolňuje tu sílu rozšklebenými, třpytivými, vyleštěnými svěrači. Když Rozvažeč dupne na plyn, dojde k nepřeložitelné slovní hříčce. Chcete si promluvit o kontaktních ploškách? Pneumatiky vašeho auta mají drobné kontaktní plošky, mluví k asfaltu na čtyřech místech velikosti vašeho jazyka. Rozvažečovo auto má v elké lepkavé pneumatiky s kontaktními ploškami velikosti stehen tlusté ženy. Rozvažeč je v dotyku se zemí, rozjíždí se jako mizerný den, zastaví na pesetě.

Proč je Rozvažeč takto vybaven? Protože na něj lidé spoléhají. Je vzorem. Tohle je Amerika. Lidé dělají, cokoli se jim kurva chce dělat, máte s tim problém? Protože mají právo. A protože mají zbraně a nikdo je nemůže kurva zastavit. Jako výsledek má tato země jednu z nejhorších ekonomik na světě. Když dojde na podstatu věci - tady mluvím o obchodních bilancích - jakmile jsme zbraindrainovali všechnu svou technologii do jiných zemí, jakmile se věci vyrovnaly, dělají auta v Bolívii a mikrovlnné tr ouby v Tádžikistánu a prodávají je tady - jakmile náš náskok v přírodních zdrojích zbavily významu obří hongkongské lodě a vzducholodě, které mohou přepravit Severní Dakotu až na Nový Zéland za pěťák - jakmile Neviditelná ruka vzala všechny ty historické nerovnosti a rozetřela je do široké globální vrstvy toho, co by pákistánský cihlář považoval za prosperitu - víte co? Jsou jenom čtyři věci, které děláme lépe než kdokoli jiný:

Rozvažeč dělával software. Pořád dělá, někdy. Ale kdyby život byla idylická základní škola vedená dobře to myslícími PaedDry, Rozvažečovo vysvědčení by říkalo: "Hiro je _tak_ bystrý a tvořivý, ale potřebuje víc pracovat na svých kooperativních dovednostech."

Takže teď má tuhle jinou práci. Nevyžaduje žádnou bystrost nebo tvořivost - ale ani žádnou kooperativitu. Jenom prostý princip: Rozvažeč tu stojí, váš koláč do třiceti minut nebo ho můžete mít zdarma, zastřelit řidiče, vzít si jeho auto, podat žalobu. Rozvažeč pracuje v tomto zaměstnání po šest měsíců, bohaté a dlouhé období podle jeho standardů, a nikdy nedoručil pizzu za víc než dvacet jedna minut.

Ach, hádávali se nad časem, mnoho úhrnných řidičoroků se na tom ztratilo: domácí pánové, se zrudlým obličejem a zpocení ze svých vlastních lží, páchnoucí Old Spice a stressem z práce, stojící ve svých zářících žlutých dveřích, ohánějící se svými Seiky a ukazující na hodiny nad dřezem v kuchyni, přísahám, nepoznáte chlapi kolik je?

Už se to nestávalo. Rozvoz pizzy je velký průmysl. Manažerovaný průmysl. Lidé chodili čtyři roky na CosaNostra Pizza University, jen aby se to naučili. Vstupovali do jejích dveří neschopni napsat anglickou větu, z Abcházie, Rwandy, Guanajuata, South Jersey, a vycházeli vědouce o pizze víc, než beduín ví o písku. Vynesli do grafu frekvenci mezidveřních hádek o čase doručení. Nadrátovali rané Rozvažeče, aby zaznamenali, poté analyzovali, debatní taktiku, histogramy stresu v hlase, příznačné gramatické struktury využívané bílými obyvateli Předměstkláv typu A ze střední třídy, kteří se proti vší logice rozhodli, že tohle je místo zaujmout osobní custerovský postoj proti všemu, co je v jejich životech zkažené a odumírající: budou lhát, nebo si dělat iluze, o čase svého telefonního hovoru a získají si pizzu zdarma; ne, zasluhují pizzu zdarma spolu se svým životem, svobodou a hledáním čeho to vlastně, je to kurva nezcizitelné. Vyslali psychology do domů těchhle lidí, dali jim televizor zdarma, ab y se podrobili anonymnímu interview, připojili je k polygrafům, studovali jejich mozkové vlny, když jim ukazovali proměnlivé, nevysvětlitelné obrázky pornokráloven a nočnčh automobilových havárií a Sammyho Davise, Jr., strčili je do sladce páchnoucích pokojů s nafialovělými zdmi a kladli jim otázky o Etice tak matoucí, že ani jezuita by nemohl odpovědět, aniž by spáchal malý hřích.

Analytici na CosaNostra Pizza University uzavřeli, že to je prostě lidská povaha a že to nemůžete změnit, a tak sáhli k rychlému lacinému technickému švindlu: chytré krabice. Krabice na pizzu je teď plastikový krunýř, zvlněný kvůli tuhosti, na boku svítí malý LED displej, říkající Rozvažeči, kolik obchodní nerovnováhu produkujících minut odtikalo od osudného telefonního hovoru. Vevnitř jsou čipy a tak. Pizzy spočívají, krátký stoh, ve slotech za Rozvažečovou hlavou. Každá pizza vklouzne do slotu jako deska s obvody do počítače, zaklikne na místo, jak chytrá krabice interfacuje s palubním systémem Rozvažečova vozu. Adresa volajícího už byla odvozena z jeho telefonního čísla a nalita do vestavěné RAM chytré krabice. Odtud je sdělena autu, které vypočte a promítne optimální trasu na průhledový displej, svítící barevná mapa narýsovaná na přední sklo, takže Rozvažeč nemusí ani sklopit pohled.

Pokud třicetiminutová lhůta vyprší, zpráva o neštěstí je bleskově zaslána do Velitelství CosaNostra Pizzy a odtud předána Strýčku Enzovi samotnému - sicilskému plukovníku Sandersovi, Andymu Griffithovi Bensonhurstu, břitvou pohupujícímu výplodu mnohé Rozvažečovy noční můry, Kápovi a symbolu CosaNostra, a. s. - který bude do pěti minut na telefonu zákazníka, vydatně se omlouvaje. Dalšího dne Strýček Enzo přistane na zákazníkově dvorku v tryskovém vrtulníku a ještě se omluví a daruje mu zájezd do Itálie zdarma - všechno, co musí udělat, je podepsat hromadu vzdání se nároků, které z něj učiní veřejnou postavu a mluvčího CosaNostra Pizzy a v zásadě ukončí jeho soukromý život, jak ho zná. Vyjde z celé věci s pocitem, že, nějak, dluží Mafii laskavost.

Rozvažeč neví najisto, co se v takových případech stane řidiči, ale slyšel nějaké pověsti. K většině rozvážek pizzy dochází ve večerních hodinách, které Strýček Enzo považuje za svůj soukromý čas. A jak byste se cítili vy, kdybyste museli přerušit večeři se svou rodinou, abyste zavolali nějakému trucujícímu debilovi v Předměstklávě a plazili se před ním kvůli zkurvené opožděné pizze? Strýček Enzo nevykonal padesát let služby své rodině a své zemi, aby, ve věku, kdy většina hraje golf a žertuje s e svými vnučkami, mohl vylézt z vany celý mokrý a líbat nohy nějakému šestnáctiletému skejťáckému povaleči, jehož feferonkám trvalo přijet jedenatřicet minut. Ach, Bože. Rozvažeči se zrychlí dech, když na to jen pomyslí.

Ale nechtěl by jezdit pro CosaNostra Pizzu žádným jiným způsobem. Víte proč? Protože na tom něco je, mít život v sázce. Je to jako být pilot kamikaze. Vaše mysl je čistá. Jiní lidé - prodavači, obraceči hamburgrů, softwaroví inženýři, celý slovník bezvýznamných zaměstnání, které tvoří život v Americe - jiní lidé jenom spoléhají na obyčejnou starou konkurenci. Koukejte obracet svoje hamburgry nebo odlaďovat svoje subrutiny rychleji a líp než obrací nebo odlaďuje váš spolužák ze střední školy o dv a bloky dál po ulici, protože si s těmi chlápky konkurujeme, a lidi si všímají.

Jaký zkurvený malicherný boj to je. CosaNostra Pizza nemá žádnou konkurenci. Konkurence je proti etice Mafie. Nepracujete líp, protože si konkurujete s nějakou identickou operací dál po ulici. Pracujete líp, protože všechno je v sázce. Vaše jméno, vaše čest, vaše rodina, váš život. Ti obraceči hamburgrů mohou mít lepší střední délku života - ale jaký život to vlastně je, musíte se ptát. Proto nikdo, dokonce ani Nippoňané, neumí přemísťovat pizzy rychleji než CosaNostra. Rozvažeč je hrdý, že nosí uniformu, hrdý, že řídí auto, hrdý, že pochoduje po cestičkách nesčetných předměstklávských domů, ponuré zjevení v černi nindžů, pizzu na rameni, červené LED číslice planoucí do noci hrdými čísly: 12:32 nebo 15:15 nebo příležitostných 20:43.

Rozvažeč je přiřazen ke CosaNostra Pizza č. 3569 v Údolí. Jižní Kalifornie neví, jestli pospíchat, nebo se prostě na místě zaškrtit. Není dost cest pro daný počet lidí. Autostrády, a. s. neustále pokládají nové. Musí na to zbuldozerovat spoustu čtvrtí, ale ta výstavba ze sedmdesátých a osmdesátých let existuje, aby byla zbuldozerována, pravda? Žádné chodníky, žádné školy, žádné nic. Nemají své vlastní policejní síly - žádná přistěhovalecká kontrola - nežádoucí živly můžou vkráčet rovnou dovnitř, aniž by je někdo prohledal nebo dokonce obtěžoval. Takhle Předměstkláva, to je místo k životu. Městský stát se svou vlastní ústavou, hranicí, zákony, poldy, se vším.

Rozvažeč jednou na čas byl desátníkem ve Státní bezpečnostní síle Farms of Merryvale. Vyhodili ho za tasení meče na potvrzeného pachatele. Projel s ním přímo látkou grázlovy košile, sklouzl plochou čepele podél jeho krku a připíchl ho ke zkrabacenému a bublinkovitému vinylovému obložení zdi domu, do kterého se pachatel pokoušel vloupat. Myslel, že je to dost oprávněný úder. Ale vyrazili ho stejně, protože pachatel se ukázal být synem vicekancléře Farms of Merryvale. Och, ti chytráci měli omluvu: říkali, že šestatřicetipalcový samurajský meč není v jejich Zbraňovém protokolu. Říkali, že porušil PZPP, Pravidla zadržení předpokládaného pachatee. Říkali, že pachatel utrpěl psychologické trauma. Bál se teď nožů na máslo; musel si roztírat svůj džem kávovou lžičkou. Říkali, že je vystavil zodpovědnosti.

Rozvažeč si musel vypůjčit nějaké peníze, aby to mohl zaplatit. Vlastně si je musel vypůjčit od Mafie. Takže teď je v jejich databázi - vzorce sítnice, DNA, hlasový graf, otisky prstů, otisky nohou, otisky dlaní, otisky zápěstí, každou zkurvenou část těla, která na sobě má vrásky - skoro - ti bastardi ováleli v inkoustu a otiskli a zdigitizovali to do svého počítače. Ale jsou to jejich peníze - jistěže jsou při půjčování opatrní. A když zažádal o práci Rozvažeče, byli šťastni, že ho mohou vzít, protože ho znali. Když dostal půjčku, musel jednat osobně s náměstkem vice-kápa Údolí, který ho později doporučil na práci Rozvažeče. Takže to bylo jako být v rodině. Opravdu děsivé, deformované, sprosté rodině.