Co se nedočtete v Ikarii

V některém z minulých Interkomů psal Petr Habala o tom, jak přestává být nadšený ze science-fiction. Nedokázal bych to napsat výstižněji. Možná je to tím, že jsem starší, možná je to tím, že zmizeli komunisti, ale sci-fi (a fantasy), která tu vychází, už nejsou knihy, jež bych chtěl číst, tím méně kupovat.

To ovšem vyvolává otázku, co vlastně od knih chci. Takový David Horák to má jednoduché: ten chce v knihách nacházet rychlou krev, cvičená auta a rudé zabijáky. Sice mi chvíli trvalo, než jsem to pochopil, ale teď vidím, že je mnohem šťastnější než třeba já. Jakkoliv namyšleně nebo snobsky to zní, opravdu chci číst knihy proto, abych v nich nalezl odpovědi na otázky, které si kladu, abych rozšířil svoje poznání.

Každý z nás je limitován rozsahem svých osobních zkušeností. Vezmu si neschopného manžela, který se válí celý den na kanapi, vidím, že chlapi, když přijdou domů, tak nic nedělají a válejí se na kanapi, a stanu se feministkou. Literatura je jedním z mála způsobů, jak tuto omezenost vlastní zkušenosti překonat. Můžeme se omezit jenom na vlastní zkušenosti jiných lidí, ale pak musíme číst toliko autobiografie významných osobností nebo literaturu faktu. To je však zdlouhavé a neefektivní.

Beletrii ovšem píší (většinou) lidé jako my, s osudy mnohdy ještě prozaičtějšími. Jakými zkušenostmi nás mohou obohatit? Beletrie ovšem nefunguje tak, že čtením, řekněme Anny Kareniny, se člověk dozví, co si mysleli a jak se chovali lidé v Rusku v minulém století a tím si rozšíří své vědomosti o lidstvu jako takovém. Čtením Anny Kareniny se dozvíme jen a pouze to, co si o lidstvu jako takovém myslel L. N. Tolstoj. Ale Tolstoj, jako velký umělec, dokáže okrájet svoje osobní prožitky až na dřeň a zbavit je všeho nepodstatného. Dokáže svoje osobní zkušenosti přesvědčivě zobecnit.

To je podstata umělecké pravdivosti díla. Kniha je pravdivá, když do ní autor vkládá svůj pohled na svět. Odtud pramení všeobecně sdílené opovržení vůči knihám psaným na objednávku, ať už je vydává nakladatelství Harlequin nebo AG Klasik.

Pravdivost je ovšem jen jedna stránka věci. Někteří lidé jsou pochopitelně schopni se vyslovit lépe než jiní a někteří lidé mají nepochybně zajímavější a neotřelejší pohled na svět než jiní. Vůbec nepochybuji o tom, že Legenda zrady od Honzy Svědků je nabita vnitřní pravdivostí až k puknutí, ale přesto ji číst nehodlám.

Máme tedy dvě kritéria na posuzování literatury: pravdivost a objevnost; obě samozřejmě závisí na předpokladu, že vás knihy zajímají jako zdroj poznání, nikoli jako jiná forma onanie. Obě jsou také dosti subjektivní.

Jak s tím vším souvisí SF&F? Nedávno jsem přečetl Terryho Brookse Kouzelné království na prodej/prodáno. Měl jsem při tom úplně stejný pocit, jako při sledování předrevolučních televizních inscenací čs. produkce: je to úplně o ničem, ale přesto to nedokážete vypnout a říkáte si, že se tam přece něco musí stát. Nestane. Taková kniha není ani objevná ani pravdivá.

To samé platí i o Eddingsovi, Anthonym, těch nešťastnících, co píší Dragonlance a Forgotten Realms, pozdním Kingovi a pochopitelně i o počítači generujícím Perry Rhodana.

A pak, když se rozhodnete, že už žádnou knihu s podbízivou lesklou obálkou číst nebudete a saháte do knihovny po Válce a míru, se vám stane, že si přečtete Snow Crash od Neala Stephensona.

Podrobná recenze na toto dílo je na jiném místě; zde jen stručně zopakuji: snowcrash nebo zrnění je zhroucení operačního systému počítače, při kterém vidíte na obrazovce jenom šum jako na nenaladěné televizi. Skupina padouchů vedená Bobem L. Rifem přijde na způsob, jak tento šum modulovat tak, aby infikoval mysl prográmatora zvláštním druhem viru. Stejný vir se šíří i pomocí drogy zvané snow crash neboli zrní, vyráběné opět B. L. Rifem.

Tento vir zvyšuje vrozenou lidskou schopnost být programován speciálním jazykem, který zasahuje vývojově starší vrstvy našeho mozku a pomíjí obvyklá řečová respektive sluchová centra. Speciální jazyk, o němž je tu řeč, je stará sumerština (jazyk, který nemá žádné potomky mezi současnými živými jazyky a ode všech se výrazně odlišuje). Sumerští kněží jím programovali ostatní, aby mohli sít, sklízet, péci chleba atd., sami jsouce naprogromováni předchozí generací kněží, aby programy zvané me předávali dál.

Postupně se však objevovali lidé, kteří si uvědomovali sami sebe, chápali, co se děje, a nelíbilo se jim to. Ti si vymysleli racionální náboženství (jako protivu intuitivního sumerského náboženství), které jim dodalo sílu odolat pokusům je naprogramovat... atd. atd. Celé je to mnohem komplikovanější, ale pro naše účely to postačí.

Jak to všechno souvisí s Válkou a mírem? Někde ke konci knihy hlavní hrdina pojmenovaný Hrdina Hlavní (v originále Hiro Protagonist) vysvětluje, proč se zrnění objevilo právě teď:

Lidi nejsou odolní, protože dneska už nikdo o náboženství nepřemýšlí, lidi už nejsou dost racionální na to, aby se o takových věcech mohli bavit. V podstatě každý, kdo čte National Enquirer (obdoba Blesku) nebo se dívá na wrestling, se může snadno nakazit. A se zrním je to ještě rychlejší.

Rifova nejdůležitější myšlenka byla, že není žádný rozdíl mezi moderní a sumerskou kulturou. Máme spoustu pracujících, kteří jsou buď nevzdělaní nebo nevzdělávatelní a spoléhají se na televizi, což je jistý druh orální tradice. A pak tu máme malou, extrémě vzdělanou mocenskou elitu, v podstatě ti, kdo vstupují do Metaversu (místní Internet), která chápe, že informace jsou moc, a která ovládá společnost, protože má polomystickou schopnost mluvit kouzelným počítačovým jazykem.

A to je ten rozdíl, který mám mysli. Dělící čára mezi objevností a pravdivostí na jedné straně a nudou a padělkem na straně druhé totiž neprobíhá mezi sci-fi a mainstreamem nebo mezi tímto a minulým stoletím. Dělící čára vede podle toho, pro kterou ze dvou výše zmíněných skupin obyvatelstva je kniha napsána.

Existuje ještě jedna dělicí čára: mezi tzv. vážnou a tzv. žánrovou literaturou. Ale Snow Crash mě znovu přesvědčil, že toto dělení není identické s tím z minulého odstavce.

Martin Klíma

Post Scriptum: Samozřejmě je možné namítnout, že existuje celá velká oblast literatury zábavné a oddychové, kterou jsem pominul. Možná, že někomu Eddings zpříjemní chvíle na záchodě, to je konec konců jenom jeho problém. Snažil jsem se dokázat, že i v SF existují knihy kvalitní a to nejenom tím, že je to kvalitní oddychová četba.