"Kdo jsi?"podivil se Oionolt.
"Jsem žák," odpověděl mladík. Neměl vůbec rozcuchané vlasy. Jak se prodral spodními patry Věže, plnými nepoddajného harampádí, pavučin a myších pastí? Jak prošel prachem středních pater, aniž mu na límečku uvízlo jediné smítko? Jak šplhal po rzivých žebřících, úzkých vrzavých schůdcích, zpuchřelých provazech a drsných, odraných lanech, aniž si poranil dlaně? "Jsem váš žák, mistře," řekl mladík.
"Já jsem mistr?" Oionolt zakroutil hlavou. "Čeho? Čemu se chceš ode mě naučit?"
"Létání."
"Člověk nemůže létat. Má příliš těžké kosti a těžké myšlenky... Proč se tak díváš?"
"Právě jste mě začal učit," řekl mladík.
"Nejsem učitel. Nechci se stát učitelem."
"Každý se stane učitelem, když přijde žák. Přišel jsem."
Oionolt se zahleděl do jasných, dychtivých očí. "Tak tedy zůstaň."
* * *
Mladík popotáhl lano na kladce. "Teď je v pořádku. Můžete vyzkoušet výtah, mistře."
Oionolt se usadil do pevného drátěného koše a s vynaložením zcela nepatrné námahy se spustil o dvě patra níž. A zase nahoru. Chtěl vyjádřit žákovi svůj obdiv, ale neviděl ho. Až rány kladivem mu prozradily, co právě dělá.
"Proč opravuješ ty schody?"
"Protože jsou polámané," odpověděl mladík. "Učil jsem se kdysi u tesaře."
"A u stavitele výtahů," zamumlal Oionolt.
"Zítra se dám do těch železných žebřů," řekl žák. "Musím si sehnat svářecí přístroj."
Oionolt mávl rukou a šel si číst v moudrých knihách. Usnul pozdě a rušilo ho neustálé ťukání.
Ráno se ho žák zeptal, "kdo má těžké kosti?"
"Ten, kdo jí věci ze země," odpověděl Oionolt.
"Z čeho je tvá potrava, ty barevné tabletky a kašičky?" zvídal žák.
"Z toho, co létá a plave a nikdy se nezastaví... Můžeš si brát z mých kašiček, chceš-li."
"Díky," usmál se žák. Po chvíli uslyšel Oionolt sykot plamenů. Pohlédl padacími dveřmi dolů do nitra Věže. Modraly se tam jiskry a sršel žár.
* * *
"Dnes budu uklízet," oznámil mladík Oionoltovi. "Prach brání světlu cestovat okny tam a zpět."
"Staré stavby vždycky na slunci přitahují prach," mínil Oionolt.
"Tahle ho bude odpuzovat. Změním magnetické pole. Pomohou mi žebříky a kovové rámy některých oken."
"Odkud chceš čerpat energii?"
"Z rozdílů teplot na slunci a ve stínu," pokrčil rameny mladík. "Je to snadné. V noci jsem k tomu sestrojil zařízení."
"Učil ses u geniálního fyzika?" zeptal se Oionolt. Nevyznělo to tak posměšně, jak si přál.
"Ano," kývl žák. "Jsou tyhle myšlenky těžké, mistře?"
"Velmi těžké."
* * *
Netoužil být u toho, když žák vyklízel spodní patra. Vlastně jen jednou nakoukl otevřenými dvířky v podlaze, a rychle couvl.
Zbytek červotočem prožraného příborníku se právě houpal na tenkém laně, zavěšen v síti pavučiny, a žák ho lehkým foukáním našpulenými ústy poháněl k východu z Věže.
Učil se u slavného čaroděje, pomyslel si Oionolt.
* * *
"Vyčistil jsem Věž a mé myšlenky jsou mnohem lehčí," řekl žák následujícího dne.
"Máš malá křídla," zahučel Oionolt.
"Jak to víte, mistře? Člověk má přece křídla v hlavě!"
"Jak to víš?" vyhrkl Oionolt.
"Učil jsem se u čtenáře myšlenek..."
"No jistě. Mohlo mě to napadnout." Oionolt zavřel oči. Věž byla čistá, cesta do ní volná a široká, světlá a zřetelná. Cítil, jak jeho křídla rostou. Poslepu došel k oknu, jež sahalo od podlahy ke stropu a bylo stále dokořán. Vystoupil z něj a oblétl Věž. Vítr mu zcuchal vlasy.
Žák ho sledoval rozzářeným zrakem. Cítil, jak jeho křídla rostou. Vystoupil z okna a vzlétl vzhůru. Letěl by až nad mraky, kde je vzduch příliš řídký k dýchání, a udusil by se, kdyby ho mistr nedohnal a nestáhl zpět do Věže.
"Musíš se ještě moc učit," řekl Oionolt.
"Ano, mistře," sklonil hlavu žák.
* * *
Technici zapojili kamery, jakmile Patrik vstoupil do Věže. Zevní odposlech neměl smysl, prostory i vstupní otvory stavby byly natolik členité, že zvuk nepřehledně tříštily.
"Nedokáže s ním komunikovat," prohlásil major. "Ten zatracený mimozemšťan je prostě mimo, i když bydlí padesát let tady."
"Patrik to dokáže." Plukovník se opřel v otočné židli a hleděl na obrazovku.
"Hm," zamyslel se major, "on je vlastně taky trochu mimo."
Kamery zabíraly Věž, okna nepravidelných tvarů, místy pouhé střílny, ústí šikmých tunelů větracího systému, nenápaditého a ubohého jako celá ta pitomá civilizace Oiodei, obyčejné zdi z cihel, oloupanou omítku, nic zajímavého.
Kolem Věže žilo město. Lidé byli na Věž zvyklí a mimozemšťan uvnitř už je dávno nevzrušoval. Pozorovatelé u obrazovek v neútulné místnosti nehezké betonové budovy vytrvale sledovali stavbu a číhali na jakýkoli viditelný čin jejích dvou obyvatel.
* * *
"Ozývají se odtud rány kladiva," hlásil mladý muž v civilu.
"Jo, Patrik byl ve městě. Navštívil pár obchodů s řemeslnickými potřebami, dvě železářství... Jídlo si nenesl žádné." Major se podrbal pod nosem. Co jen ten Patrik ve Věži provádí?
"Výborně," mínil plukovník záhadně.
* * *
"Včera se z větracích šachtiček valily mraky prachu. Mraky." Major si třel víčka. Už mu ty ptákoviny lezly krkem. "Dneska se jen tak zlehka práší, to už nic není..."
"Ještě ho nepřesvědčil," usoudil plukovník.
"Nedokáže to," řekl major.
"Dokáže."
* * *
Dalšího dne se začalo z hlavních dvěří hrnout nejrůznější harampádí, které se za těch zhruba padesát let ve Věži nahromadilo. Zdálo se, že tam uvnitř kdosi instaloval transportér, běžící pás, jenž postupně vyplivuje před vchod kusy nábytku, zbytky nádob, přístrojů, zdiva i hadrů, rezavé plechy, staré pneumatiky, okenice, střepy, koberce, kožešiny prožrané moly, kachličky, umělé květiny, cáry novin, paruky, polovinu harfy a spoustu krabic od kdovíčeho.
Zajímalo ho opravdu kdeco, myslel si plukovník, ale jen ze začátku. Pak už ne.
* * *
Ta věc se konečně stala. Zatracený mimozemšťan létal kolem Věže a Patrik vzlétl chviličku po něm. Ztratili se v nedohlednu a vraceli se společně.
"Dokázal to," řekl plukovník.
Od toho okamžiku měly kamery na co koukat. Od toho okamžiku až do jednoho rána, kdy se dveře Věže na škvíru pootevřely a protáhl se jimi žák, mladý muž s prázdnýma rukama, a zamířil rovnou k betonové budově.
"Člověk nemůže létat, plukovníku," oznámil. "Má těžké kosti, těžké myšlenky a malá křídla."
"Vždyť jsme viděli..." vyhrkl major a technici se otočili od obrazovek.
"Ano," zašeptal Patrik, žák. V očích se mu zaleskly slzy. Přistoupil k oknu, odklopil mříž a pomocí tajného kódu dal ovladači příkaz odsunout tlustou tabuli stranou. Vyšvihl se na parapet a skočil.
Plukovník a major se vrhli k oknu a srazili se. Major si mačkal bouli na čele a klel, plukovník si mačkal bouli na čele a přemýšlel.
"Měl pravdu," promluvil po chvíli.
"Nesmysl," hudral major. "Proč?"
"Máme boule na čele, protože jsme se oba podívali dolů."