Potíž byla v tom, že nemohl být bez lesa. Nebo si to aspoň myslel. Potíž byla v tom, že nikdy nezískal Oprávnění. Když potřetí vyletěl od zkoušky, přitočil se k němu na chodbě chlapík a sykl: "Na tom, co umíš, houby záleží! Chce to podmáznout!" Marcel se tedy na ceny vyptal. Nad jeho možnosti. A tak chodil dál do lesa tajně.
Znal triky, jak se vyhnout hlídkám Ochránců, znal místa, kde se vyskytovaly jen zřídka, i únikové cesty, které jejich elektrické vozíky nezdolají. Přesto se několikrát důvěrně seznámil s jejich okovanými pěstmi a řetězy a ocelové hroty jejich bot mu zanechaly na těle nejednu jizvu. To nic, všechno se zahojí a jizvy jsou němé. Horší je to s tetovacími razítky. Těmi si Ochránci mohou pohodlně označit každého, kdo vnikl do lesa bez Oprávnění, čili Škůdce přírody. Malé červené kolečko a v něm malé červené V jako vetřelec. Dá se vyložit i jako varování.První, druhé, a pak trest. Marcel se s vyšším typem hlídky Ochránců, vybavené razítkem, potkal dvakrát. Měl tedy pod levou klíční kostí dva červené kroužky. Vyčerpal svůj příděl varování.
Jenomže. Les čekal. Jak dlouho? Na každé své tajné výpravě měl Marcel pocit, že přibylo rzi na větvičkách, rozdupaných prašivek, borůvčí rozdrásaného hřebenem, vypálených kruhů ohnišť, plastových lahví od motorového oleje, igelitových obalů od kdovíčeho, prezervativů... Ochránci nepouštějí do lesa nikoho neprověřeného! Zní to dobře, myslel si trpce. K radosti, že je v lese, že dýchá a jde po mechu nebo jehličí, se víc a víc mísila bolest. Nemůžu ale kvůli vlastní bolesti přestat navštěvovat někoho blízkého, který pomalu umírá. Nemůžu.
Toho dne kráčel po nehlídané cestičce mezi obilím, z jedné strany pšenice, z druhé kukuřice, k takovému nevalnému lesíku, jaké někdy narostou v rovinách, řídkému a neduživému, přece však zachraňujícímu oko unavené úrodnou, pohnojenou pustinou před šílenstvím. Šel klidně, v těchto místech na Ochránce jakživ nenarazil.
Byli tam. číhali za křovím, vystrkovali nakrátko ostříhané hlavy ozdobené černými brýlemi, připraveni okamžitě rozjet ty své lehké elektrické bicykly. Marcel strnul, ale jen na zlomek vteřiny. Otočil se a pádil po pěšině, hnán neurčitou nadějí, že by jim mohl zmizet ve vesnické hospodě. Blížili se. Ta cesta je moc sjízdná, uvědomil si nešťastně. Co teď? Skok do kukuřice, vyšší než on. Utíkal, a přitom se snažil ty hezké, statné rostliny nepolámat. Poběží Ochránci za mnou? Jak velké je to pole?
Těžce oddechoval, pot ho lechtal na zádech a svědil ve vlasech. To pole nemá konec! Zastavil se. Ticho. Nejdou za mnou. Jejich boty neumějí našlapovat tiše. Najednou se mu zatočila hlava. Musel si sednout, opřít si záda, cítit zelenou oporu. Zavřel oči. Trochu dřímal, trochu vzpomínal.
Maminka jde v bílých šatech, dotýká se listů kukuřice. "Je tady cizí," říká teskně. "Nepatří sem." A kdo sem patří, myslí si malý Marcel, my? Hanička s Janičkou mají v copech puntíkované mašle a chtějí panenky. Ty nezralé klasy kukuřice s vlásky opravdu něčím připomínají panenky. "Mně tu blonďatou," přeje si Hanička. "A mně zrzavou," volá Janička. Za chvilku se pohádají, znovu usmíří, pak si panenky vymění, a doma na ně zapomenou... Marcel se shovívavě usmívá. To není krádež, viď, mami... Vlastně je, ale taková docela mrňavá. Maminka se směje, slunce svítí a kukuřice je blízká a přátelská, vůbec ne jako cizí... Jednou si panenku uložil do krabice vystlané červeným saténem. Původně v ní byla láhev s pěnou do koupele, kterou maminka dostala k svátku. Zdálo se mu, že blonďatá panenka se do takové postýlky hodí, a pak na ni obdivně hleděl a litoval, že si už neumí hrát jako mladší sestřičky. Rozplakal se tou náhlou lítostí, ale rychle s tím přestal, protože slzy zanechávaly na jasně červené látce tmavé stopy. Ty tam nechtěl.
Probral se. No ne, já usnul! Leželo se mu pohodlně v tom zeleném světle, za šumění listů a pokyvování klasů. Proč je ta země tak měkká? Zvedl hlavu a uviděl ji. Světlé vlasy jí hrály trochu dozelena, měla kulatou tvář, kulaté hnědé oči a usměvavou pusu. "Určitě by se ti líbilo v postýlce z červeného saténu," zamumlal. Usmála se, pohladila ho po čele. Neměl už žízeň, neštípal ho pot ani prach ze suché hlíny, cítil se svěží, jako by právě vyrostl a zazelenal se.
"Kirza," promluvila a ukázala prstem na sebe.
"Marcel," představil se. "Ty mi nerozumíš?"
Pokrčila rameny, ale úsměv jí ze rtů nezmizel. Bylo příjemné mít hlavu na jejím klíně, a ještě příjemnější bylo objímat ji a mazlit se s ní. Už neplakal, že si neumí hrát. Věděl, že to umí, a její šťastný smích mu přitakával. Večer zelená kolem nich ztmavla a Kirza ho doprovázela po cestičce k vesnici a vyprávěla mu něco v neznámé řeči.
"Jsi tu cizí," vzdychl. "Maminka to říkala."
Nerozuměl jejím slovům, ale chápal, že ho zve. "Přijdu, určitě přijdu," slíbil.
Jenomže ve městě ho pohltily starosti, potom nemoc, pak ještě vojenské cvičení, týdny ve zničeném, naříkajícím lese, a potom byla zima, mokrá a ošklivá. Ani na minutu se mu nepřestalo stýskat. Ani na vteřinu.
Rozmoklé, ukýchané jaro se nesměle převléklo do letního a Haničku konečně pustili ze špitálu a Janička si ji odvezla k sobě do Prahy. Marcel měl konečně volnou neděli. Připadal si zarezlý a stoletý, když zvolna kráčel po té cestičce. Z druhé strany teď nebyla pšenice, ale něco jiného, nízké rozložité rostliny s ostře fialovými květy. Šel a bál se, že ji už nenajde. Zaslechl smích. Dětský, zajíkavý smích batolete. Rozhrnul tuhé listy kukuřice a spatřil malou holčičku, zeleně zavinutou, rozesmátou, jak po něm vztahuje ručičky. Zvedl ji a viděl, že je jeho. Měla světlé vlásky s nádechem dozelena, jeho šedozelené oči a úplně jasně jeho nos. "Marcelko," vydechl.
Nemohl chodit do lesa. Měl teď o sebe strach kvůli holčičce. často se stěhovali; Marcelka rostla mnohem rychleji než jiné děti a on se bál, že ho někdo udá. Že nějaký řádný občan upozorní úřady. Míval zlé sny, jak se snaží zívajícímu úředníkovi objasnit Marcelčinu existenci. Vídal sebe ve vězení a dcerku v dětském domově...
Marcelka vesele vyrůstala v nevlídném prostředí ubytoven, opatrována podezřelými ženami nebo vyčkávající někde v koutě skladu, až tátovi skončí směna, ukrytá mezi haldami šrotu nebo rozlámanými panely v blátě staveniště. Nechytaly se jí nemoci ani špína okolí.
Jednoho večera vzhlédla od látání ponožek, které jí už šlo velice dobře, a navrhla: "Tak mě vem s sebou! Pořád se trápíš..."
"Je to nebezpečné, Marcelko," namítl. Odhrnul si límec košile a ukázal jí dva červené kroužky pod klíční kostí. "To znamená varování, víš? První, druhé. Potřetí už přijde trest."
"Jaký?" Měla kulaté oči a vypadala tak dospěle, až zapomínal, že ji našel v kukuřici před čtyřmi lety.
"Vezmou takovou železnou palici a provinilci zpřerážejí nohy. Naněkolikrát, aby už nikdy nemohl pořádně chodit." Otřásl se.
"To se tobě nikdy nestane," řekla jeho dcera.
Jaro se překulilo v léto, ale ve městě to nebylo znát. Stromy a keře vykáceli před pár lety, prý na žádost obyvatel v rámci jednotné estetiky městského prostředí. Loni vypálili trávníky, kvůli přemnožení hmyzích škůdců. Vůdcové usazení v úřadech razili heslo Příroda je člověku nebezpečná, člověk je nebezpečný přírodě! Mluvilo se o úplném oddělení města od venkova. O nutnosti zavést další zkoušky, tentokrát kvůli Oprávnění k návštěvě venkova.
Až tohle vstoupí v platnost, bude vězení dokonalé a neprodyšné, myslel si Marcel. Nejvíc ho děsilo, že je asi jediný, komu to vadí. Všem jeho známým připadala situace normální.
Marcelka oplakala zákaz pěstování okrasné zeleně v domácnostech a těšila se na tajný výlet. Táta jí slíbil, že ji zavede na místo, kde ji našel.
Mám strach, říkal si Marcel, že na tom poli bude něco docela jiného. Snad šedé bodláčí... Asi už šílím. Mít tak peníze. Koupit si Oprávnění...
Na tom poli zrála kukuřice. Šli po pěšince, Marcelka poskakovala a prozpěvovala si. "Tady někde," řekl Marcel. Zadívali se do hutné zeleně. Najednou jim za zády zahučely elektrické motory.
"Vždyť nejsme v lese," zmohl se Marcel na chabou námitku.
"Dvacet metrů od hranice lesa stačí," ušklíbl se vůdce Ochránců. "Rozepni si košili!"
Svázali ho a položili na zem, na pěšinu mezi poli. Dva statní chlapi mávali nad ním svými těžkými železnými obušky a chechtali se. Měli radost, jak dobře vykonávají svou práci.
Marcelka nekřičela. Stála zády k zelené stěně kukuřice a rozpaženýma rukama se dotýkala nezralých klasů. Vůdce zvedl obrněnou pěst a zavelel: "Dejte se do toho!"
A Marcelka pronesla svůj rozkaz. Její otec zamrkal. Místo Ochránců se nad ním tyčilo šeredné, ježaté, šedé trní s tmavými palicemi ohyzdných rezavých květů. Pouta mu sklouzla ze zápěstí a kotníků, vstal. Marcelka se objímala s matkou a obě se nahlas smály.
"Kirzo," zašeptal a vrhl se k ní. Smáli se v slzách, líbali se a vyprávěli si, a různé jazyky jim už nevadily.
A co dál, pomyslel si. Co dál? Jsme tu cizí, Kirza, Marcelka i já.
"Maminka říká, že lidé mají opustit zemi, která rodí jenom trní," ozvala se Marcelka. "Mají se odstěhovat a začít znovu."
"A vezmete mě s sebou?" zeptal se Marcel sotva vteřinu před tím, než uprostřed pole vyrostla zlatá loď ve tvaru kukuřičného klasu.
A možná tohle všechno byly vidiny,
horečnaté halucinace. Možná tam na té
pěšině vykrvácel a přestal cítit
bolesti. Je to vlastně mnohem pravděpodobnější.
Proč by ale jeho matka za oknem svého ubohého
domečku měla tak šťastný výraz?
Proč by byl na jejím starém televizoru trvale
naladěn neexistující kanál?