Dědeček byl trestanec. Berta se to dozvěděla náhodou, když jednou při úklidu našla úplně dole pod prádlem obálku s dokumenty. Nijak ji to nešokovalo, protože tady na téhle planetě se to předpokládalo jaksi samosebou. Tatínek už se tu narodil, ale maminka sem přilétla s transportem a Berta si občas lámala hlavu, za co sem asi byla deportovaná, ale nikdy se nezeptala.
Kdysi tu byla nějaká nejspíš netechnická civilizace, ale zůstalo po ní tak málo, že se sem neobtěžovala ani ta nejměnší archeologická výprava. Počasí bylo po celý rok velmi mírné, půda úrodná a téměř žádná fauna. Děda tu udělal velký zábor až k Duhovým horám. říkalo se tak změti ostrých jehlanů hrajících všemi barvami a táhnoucí se v širokém pásu téměř přesně od severu k jihu.
Tatínek dnes vstal dřív a odjel dohlédnout, zda je v pořádku zavlažování. Byl už někollik dní zamlklejší víc než kdy dřív a všichni věděli proč. Společnost začala stavět trať, což by byl jistě chvályhodný nápad, kdyby ji nevyprojektovali tak, že trať projde Duhovými horami a přetne úhlopříčně tatínkova pole. Společnost sice dobře platila, takže tatínek mohl spaltit půjčky na zařízení, ale nemohl se smířit s tím, že mu trať rozkrojí pole jako dort. A už týden se za pásem hor ozývalo temné dunění strojů pokládajících koleje. Už byl slyšet i jekot laserů chystajících se zaříznout do Duhových hor, aby je provrtaly jako červ a pak už bude trať tady. Jednoho dne se na jihu otevře v kopcích temný jícen a vychrlí rámusivé stroje, věčně opilé dělňbásky a za nimi se bude plazit lesklé koleje. Budou ničit jejich úrodu, šlapat po jejich půdě a rušit jejich klid, zanechávajíc všude jen odpadky a zkázu.
Byla neděle a děti se rozhodly, že si udělají výlet na větroni dolů na jih. Maminka už byla dole v kuchyni a programovala robota, aby jim připravil sendviče a pizzu. Berta jí pozorovala a znova jí vytanula na mysli otázka důvodu maminčiny deportace ze Země. Maminka její pohled ucítila a obrátila se. Jak tam tak Berta stála, ozářená paprsky slunce, maminka si uvědomila, že v tom stálém shonu a spěchu si ani nevšimla, jak Berta dospívá. Ještě nedávno to bylo hubené děvče, ale teď už se začala žensky zaoblovat a její pohyby se stávaly dospělými. Malý Jim s indiánským jekotem vtrhl dovnitř a přerušil její chvilkové zamyšlení. Netrpělivě, baculatýma rukama s krátkými válečkovitými prstíky, zajel do sáčků, které mezitím robot připravil na stůl. Než ho mohla matka plácnout, nacpal si do pusy obrovitý kus pizzy. "Proboha, dej pozor ať si neumažeš sváteční tričko!", napomínala ho, ale on v odpověď jen něco zahuhlal plnými ústy. Jeho ruka znovu střelhbitě zajela do sáčku, odkud vylovila další pizzu, Jim bleskově vyrazil ven. Berta se znovu podívala na matku a pokusila se obnovit tu krásnou chvilku, kdy měla pocit, že si rozuměly beze slov, ale kouzlo už bylo pryč. Jindy by měla na Jima vztek, ale dnes jen pokrčila rameny: "Vždyť je ještě dítě."
Na rozdíl od plnokrevného Jima byla Bertina sestra Jana laxní a pomalé stvoření. Dalo vždy velkou práci probudit v ní zájem. Mohli jste do ní hučet celé hodiny, ale ona se na vás jen dívala těma svýma bleděmodrýma očima. Ruce složené do klína, dokázala pozorovat nehnutě své okolí, aniž by dala najevo svůj zájem. Dnes seděla a dívala se upřeně k Duhovým horám. Její pleť byla ještě o odstín světlejší nežli její bílé šaty s droboulinkými kvítky.
"Jako by byla bez krve," pomyslela si Berta a najednou dostala šílenou chuť ji uhodit, aby se tohle letargické, průhledné strvoření probudilo k životu. Přistoupila k ní, ale vtom se ní do ucha zaříznul Janin hlas: "No tak mě uhoď!" Berta ztuhla děsem a sama sobě se teď divila, jak nad něčím takovým vůbec mohla uvažovat. Pomalu vztáhla ruku k sedící sestře, opatrně ji pohladila po vlasech a docela tiše vydechla: "Já bych ti nedokázala ublížit..."
"Já vím," odpověděla Jana a zcela bez souvislosti dodala : "Blíží se ."
Berta věděla o čem je řeč a náhle ji napadlo: "Kdyby to tak šlo zařídit tak, aby trať změnila trasu a odklonila se nebo něco jiného."
Jana zareagovala na její myšlenku. řekla: "Nedostanou se sem." Berta netušila, jak to Jana ví, ale věděla, že mluví pravdu a že na tom budou mít obě svůj podíl. Celá ztuhla. Nějak to věděla už dřív, ale zavírala před tím oči, opíjela sama sebe výmluvami na náhodu, ale nyní se to všechno v ní slilo v řeku jistoty. Ano! Její sestra je čarodejnice! Ta, jakoby na potvrzení jejích myšlenek, se k ní otočila: "Pomohla jsem to zařídit, ale budem jim muset za to zaplatit. Ještě nevím co, Oni si svou cenu řeknou až potom."
"Po tom! Po čem?!" křičelo to v Bertě, ale jen civěla na Janu a neřekla nic. Ta se pomalu otočila zpět a znova se upřeně díval směrem odkud měla přijít dráha. Berta se vypotácela z jejího pokoje, vnitřnosti sevřené úzkostí. Mám sestru zrůdu, obludu. Vím to už dávno, ale žiju vedle ní a dělám jakoby nic, jakoby bylo všechno normální. Ví to i máma a táta? Dělají i oni, že to nevidí? A vůbec ... s kým se to spojila, co jsou Oni zač a jakými silami vládnou, když dokáží zastavit tu mašinerii. Obrovské stroje a tisíce lidí deroucích se den za dnem nepřetržitě vpřed. Co udělají? A co za to budou chtít? "Je to všechno blbost," ozvalo se v ní její druhé, racionálnější já. "Jsi přecitlivělá, protože čekáš měsíčky, v tom je ta celá stranda. Děláš z mouchy velblouda."
Sešla dolů, kde zatím netrpělivý Jim malým traktůrkem vytáhl z dřevěné kůlny větroně, rozložil mu křídla se slunečními kolektory a čekal až s zahřejí. Vedle Berty se objevila maminka. Vyšla z kuchyně obtěžkána taškami s jídlem. Z každé z nich trčelo hrdlo termoláhve. Jim zatím obešel kůlnu a Berta ho slyšela volat Janě do okna: "Hej, lenochu líná, hejbni sebou. čeká se jen na tebe!". Najednou se začala bát, aby tou cenou, kterou budou muset zaplatit, nebyl Jim. Otřásla se, ale na otázku matky, co jí je, jen zavrtěla hlavou, že nic.
Náhlý poryv větru rozcuchal Bertě vlasy a ona si uvědomila, že Jim podezřele zmlkl a je dlouho zticha. Tohle nebyl jeho styl. Jindy povykoval až do omrzení. Vysprintovala okolo větroně a dál ke kůlně. "Jimeééé!" zaječela, "Jimeééé!, Jimeééé!" řvala z plných plic. Běžela co nejrychleji, ale zároveň se bála, co uvidí za rohem. Před- stavivost ji v mysli kreslila rozervané chlapcovo tělo. Ale za rohem nebyl nic, jen vítr trochu vířil rudý písek. Zastavila se prudce oddychujíc a nevěřícně zírala. Popošla něko- lik kroků a instiktivně vzhlédla vzhůru. Jana stála v okně, bílá jako sníh a dívala se ně- kam daleko, až za obzor, jakoby vůbec nevnímala, co se děje. Berta znovu zapátrala po- hledem po okolí a v hlavě jí hučela otázka: "Proboha, co s ním udělala? Kam ho dala?"
Uvolněně vydechla, když zpředu uslyšelo Jimův hlas: " Hej, holky, tak kde jste? Pospěšte si, nebo Vám ulítnu!" Jim hulákal podle svého zvyku dál, ale berta už ho neposlouchala. Uvědomila si, že Jim asi oběhl dům. Vracela se dopředu. Jim už seděl v kabině a připravoval větroně ke startu. Berta se ho ani na nic neptala, aby nemusela vykládat o svých obavách, které stejně nedokázala dost dobře vysvětlit. Jako bílá paní se u vchodu zjevila jana a beze slova nastoupila do kabiny, Berta ji následovala a kryt kabiny se nad nimi uzavřel.
Vzlétli, po několika otáčkách nabrali dostatečnou výšku a vydali se k jihu. Nejprve míjeli zalené řádky zeleniny zdánlivě se sbíhající v nekonečnu. Pak se k nim přiblížily pestrobarevné ostré hroty Duhových hor a potom to uviděli - jako obrovité černé kaňky tu na poušti ležely kyklopské stroje. Obrovité i z té výše. Okolo nich mraveniště lidí a za nimi se až k obzoru táhla trať. Celá ta obrovitá invazní armáda již stála připravená na úpatí hor, aby se vydala na zteč. Jak dlouho jim bude asi trvat, než se prokoušou skrz? Za jak dlouho budou u nás? Dělí nás od nich už jen ty hory. Takže týden? Dva? Víc ne. Jim nařídil letadlo na sestup a tak si mohli staveniště prohlédnout zblízka. Stála tam jedna obrovitá stříbřitá lokomotiva a Jim řičel nadšením.
Vrátili se domů. Rodiče byli spolu v předsíni a Berta mezi nimi vycítila napětí, i když to byl jen moment, protože pak se Jim vrhl otci do náruče a nadšeně žvatlal. Matka ho jemně vypáčila z otcovy náruče a cosi mu vysvětlovala. Otec stál toporně, jakoby křeči. Berta vůbec nevnímala, co matka říká, pozorovala zaraženě otce, viděla jak je seschlý, scvrklý a má šedivou pleť. Vrtala jí v hlavě poznámka, kterou otec řekl zrovna když přicházeli: "Ne! Ne za takovou cenu."
Už v letadle se jí začalo dělat zle a ona věděla, že jí to začalo. Sotva se stačila doplížit k sobě do pokoje, aby se přebalila. Práskla sebou do postele a zabořila tvář do polštářů. Nenáviděla mužský za to, že oni tyhle problémy nemají, nenáviděla celý svět i své tělo, které jí způsobovalo tolik bolesti a zcela zapomněla na své dopolední obavy. Plakala, ale byl to pláč plný vzteku. Bušila pěstmi do polštáře a chtělo se jí ničit, škrtit a deptat. Zcela vysílená usnula.
Najednou měla pocit, že není v pokoji sama. Otevřela oči. Venku se zatím setmělo a Berta ve svitu obrovitého měsíce uviděla Janu. Stála u okna v dlouhé bílé noční košili a Berta si nebyla jistá, kam se to vlastně dívá. Po chvíli, která se zdála nekonečnou, Jana pohodila hlavou a natáhla k ní ruku: "Pojď." Vstala jako zhypnotizovaná.
Měsíc studeně svítil a jeho paprsky se odrážely v Duhových horách, které světélkovaly všemi barvami, třpytily se a vystřelovaly paprsky do širokého okolí. Berta viděla tohle nádherné divadlo už mockrát, ale jako vždy ji znovu uchvátilo svou krásou. Tentokrát ji však celou vtáhlo do sbe a ona přestala vnímat okolí. Měla pocit, že opustila své tělo, to pitomé, bolavé, nespolehlivé a nenáviděné tělo, a že letí vstříc té fantastické světelné podívané. Nemusela se bát, vždyť to byl zcela určitě jen sen a vůbec, tělo přece nechala tam doma v posteli. Všechna ta nahromaděná nervozita z ní spadla, cítila se uvolněná, zkrátka bylo jí báječně. Letěla nad vrcholky, stejně jako při dopoledním výletu větroněm. Míjela jednotlivé jehlany a hleděla do temných hlubokých údolí, kam až dosud nikdo nevstoupil. Bylo to nádherné! A teď sem přijdou tamti a budou to všechno ničit, surově a bezohledně, sebevědomě zahleděni jen do své techniky.
Najednou její mysl oproštěnou od těla pojalo do náruče všeobjímající poznání. Civilizace, o které si všichni mysleli, že zmizela, byla stále tady a toto bylo jejich město. Oni se nestarali o lidi, nepřekáželi jim. Nezajímali je lidé ani jejich technika, ale teď byla situace jiná, protože se tu objevila bytost, která byla schopna s nimi komunikovat a za jistou cenu je přimět k činnosti. Po sebou už Berta uviděla staveniště a do jejího ucha jí nějaký povědomý hlas zašeptal : "tak teď se můžeš mstít. Zab je! Znič! Přines jim zkázu!" Ale Berta už necítila vztek a nevěděla ani co by hlas chtěl, aby udělala. "Nechceš? Taky dobře!" slyšela zase u ucha. Vzápětí celá světelná hra tam hluboko pod ní skončila, protože z temných údolí začaly pomalu stoupat šedivé stíny. Bylo to zprvu jako lehoulinký opar, který se měnil v dým a dále houstl a formoval se do kompaktního útvaru. Ten se pomalu posouval nad staveniště, až ho zakryl docela. Berta neviděla nic, ale zvuky, které slyšela, jí nenechávaly na pochybách, co se tam děje. Když se mrak zvedl, uviděla v měsíčním světle jen trosky rozdrcené obrovitou pěstí a trať, ta pyšná trať, která se ještě včera táhla jako stříbrná linka, byla zprohýbaná a zmuchlaná. Koleje čněly z trosek jako rybí kosti. Berta zcela nezůčastněně pozorovala výsledek této apokalypsy a pak si uvědomila, že tam není sama. Jana byla stále s ní. Neviděla ji, ale cítila její přítomnost. Nemohl to být nikdo jiný, musela to být jen ona. Zatímco hrůzné divadlo tam dole ji nechávalo zcela chladnou, tohle poznání s ní otřáslo.
Probudilo ji až slunce, které vysílalo paprsky do její postele. Ještě než nabyla plného vědomí, vzpomněla si na svůj sen. Takový hloupý, bláznivý sen! Ještěže to byl jen sen! Podívala se na hodinky, které měla položeny na nočním stolku. Bože, to je hodin! Proč mě nechali spát tak dlouho? Zaposlouchala se do zvuků, aby přišla na to, co se děje. Směsice hlasů a zvuků vycházejících zdola jí nic neprozradila, ale Bertě tu hned něco chybělo. Něco důvěrně známého, jenže nemohla přijít na to, co by to mohlo být. Vstala, hodila na sebe dlouhé šaty a větřila ve vzduchu jako pes. Popošla k oknu a podívala se ven. První neobvyklou věcí, kterou zaznamenala, bylo to, že před domem dosud stál tatínkův mobil. V tuhle dobu býval tatínek už dávno pryč. Vyhlížela ven dál a pak jí to došlo a to poznání ji na místě změnilo v kus ledu. Neslyšela zvuk stavby! Byl už tak dlouho všudypřítomný, že ho přestali vnímat. Neozývalo se dunění strojů ani vysoký ječivý zvuk laserů. Nic. Ticho. Takže to v noci nebyl sen. Znova se jí před očima zjevil strašný obraz zkázy. Cítila se být sevřena a trvalo jí dlouho, než se jí podařilo se z toho vymanit.
Pomalu a po špičkách sestupovala dolů. Otec byl v pracovně. Dveře měl otevřené a slyšela, jak s někým mluví přes vysílačku. Zachytila několik slov : " ... katastrofa ... zemětřesení ... tisíce mrtvých ... vše zničeno ..." Otcův hlas se chvěl. Když domluvil, vyšel ven, práskl dveřmi a jeho mobil zakvílel v nesmyslně vysokých otáčkách, když startoval.
Berta se pokoušela něco vytáhnout z Jany, ale ta dělala svůj díl domácích prací a nereagovala na její snahu navázat rozhovor. Na učení nebylo ani pomyšlení, potřebovala by s Janou probrat spoustu otázek, které jí vyskakovaly v hlavě jedna za druhou. Jak se tak hromadily, stávaly se stále naléhavějšími. Uvědomila si, že dnes ještě neviděla Jima a znovu se v ní obnovila včerejší obava o mladšího bratra. Vzpoměla si, jak to včera dopadlo a napětí trochu polevilo. Přesto se rozhodla přinutit Janu mluvit stůj co stůj. Ta už bylka hotova a seděla ve stínu na verandě u domu. Slunce se posunulo k obzoru a jak tam tak Jana seděla, vzpoměla si Berta na včerejšek, kdy ve stejné situaci Jana uhádla její myšlenky. Sedla si vedle ní a naráz, jakoby se protrhla stavědla nějaké přehrady v ní, začala chrlit všechny své otázky a pochyby, které se v ní nashromáždily. Nic! Žádná odezva. Jana jen sledovala rychle mizející rudý kotouč. Stíny se protáhly. Bertě došla trpělivost a začala s Janou cloumat a křičela jí zblízka do obličeje: "No tak mi řekni zrůdo, co se to vlastně stalo!? Kde je Jim? Tys jim ho dala, viď?! Nebo co si s ním udělala?" Cloumala s hubenou dívkou jako s hadrovým panákem. "Kde je Jim?!" Hlas jí už vzteky přeskakoval.
"Nech ji být, Berto! Ona za nic nemůže a Jim je v pořádku. Jel s otcem na jih a pomůže mu vztyčit ra- diomaják, aby se mohly záchranné lodě z města líp orientovat.I když tam není asi co zachraňovat," řek- la matka, která se objevila vedveřích. Tohle všechno jsem zařídila já. Pořád sis lámala hlavu, za co jsem byla deportovaná ze Země. Takže teď už to víš - za čarodějnictví. Dokázala jsem se s pomocí Jany spo- jit s nimi. Otec ví všechno. Právě proto také vzal Jima s sebou. Oni si dnes přijdou pro svou odměnu."
Berta se chtěla zeptat : "KDO?" ale hlas se jí zlomil a to slůvko se jí vzpříčilo v ústech. Pohlédla matce do očí a poznala odpověď. Matka na znamení souhlasu kývla hlavou. Stíny se ještě víc protáhly, dotkly se Bertina těla a sevřely ho do ledového objetí.
Slunce zapadlo za obzor. Na verandě seděla
Jana, matka stála nad ní, hladila její světlé
vlasy a dívaly se před dům, kde si vítr
hrál s rudým pískem, který tiše
chřestil. Vzala Janu za ruku a vedla ji dovnitř:
"Pojď, už je venku chladno, miláčku."
Jana poslušně odešla do svého pokoje a
matka zmizela v kuchyni. Musí otci a Jimovi připravit
večeři, až se vrátí, budou mít
jistě hlad. Bude ještě zapotřebí
pohrát si s chlapcovou pamětí, aby se neptal
po Bertě, vzpomněla si. Podívala se k Duhovým
horám. Jasně zářily. Určitě
jsou spokojeni, pomyslela si ještě, ale pak už
se plně věnovala večeři, aby kuře
bylo upečené do zlatova, tak jak to mají
všichni rádi.