Rion - Dobrodružství v Morini - II.

Václav Pravda

Ráno, sotva začalo svítat, jsem se probral z příjemného spánku pod vyhřátou přikrývkou, ohlédl se na své dosud spící společníky, protáhl se a vstal. Poodešel jsem od doutnajícího popela a rozcvičil své svalstvo soustavou prověřených cviků, které mne naučili mniši v jednou klášteře vysoko v horách, kde jsem strávil tři roky učením. Potom jsem přihodil na uhlíky trochu suché trávy a pár větviček, až oheň znovu začal hořet. Popraskávání větví probudilo mé společníky. Nejdříve nechápavě mžourali, ale pak si vzpomněli a Katečinou tváří přelétl nádherný úsměv. Její půvabná tvář nenesla stopy místa, odkud včera tak rychle utíkala. Prohlížel jsem si ji možná trochu dlouho, protože se zarděla a její bratr se trochu zamračil. Nabídl jsem jim z koltíku silný čaj:

"Vemte si, trochu vás to povzbudí. V brašně mám něco k jídlu, ale já se nebudu zdržovat a vydám se do města. Najím se tam. Musím si prohlédnout okolí obětiště a poslechnout klepy."

"Nezapomeň, půjdu s tebou," přihlásil se Ondarej.

"Lepší bude, když půjdeme každý sám. Teď ráno bude ještě málo lidí vědět o včerejší bitce a budeme poměrně v bezpečí. Před polednem se ale vrať sem, setkáme se a snad se dozvím něco užitečného." Obrátil jsem se k jeho sestře: "Počkej na nás tady a postarej se prosím o koně, půjdeme bez nich."

Chvíli jsme ještě domlouvali podrobnosti, převlékli se a upravili svůj vzhled a pak se vydali k městu. Na kraji lesa jsme sesedli z koní, Kateka nám zamávala a odváděla je zpátky k tábořišti.

Došli jsme k bráně, nikým nepovšimnuti prošli do města a rozdělili se. Hodlal jsem hned zajít k lazebníkovi, abych shodil vousy, které mi během plavby po moři narostly a s nimiž jsem se necítil již bezpečně. Zahlédl jsem ten správný vývěsní štít a opatrně vešel dovnitř. Lazebník mne uvedl do míst-nosti a odběhl. Vybavení bylo obyčejné, ale blýskalo se čistotou. Pořádek nasvědčoval tomu, že lazebník má pečlivou ženu. Měl. A nebyla to žena, ale spíš dcera. Vyšla z další místnosti a usmála se: "Posadte se prosím, otec se vrátí za chvilku."

Přikývl jsem, pozdravil. Můj pohled přelétl její vnadnou postavu až se zastavil na jejích očích, které se jiskřily smíchem.

"Chcete mne koupit, že si mne tak prohlížíte?"

"To opravdu ne, krása se koupit nedá," lichotil jsem. "Ale chtěl jsem jen vědět, kdo se tak stará o pořá-dek," a máchl jsem rukou kolem abych ukázal, co mám na mysli. Rukáv zavadil o hřeben na kraji stolu, ten spadl a já se v omluvách shýbal, abych ho zvedl. Dívka se shýbla také a naše čela se srazila.

"Vy nešiko," řekla škádlivě, "budu mít bouli."

"Nebudete, počkejte, "odporoval jsem a přitlačil prsty na její čelo. Soustředil jsem energii. Pak už jen letmo jsem ji na to místo políbil. Zkoumavě se na mne podívala a nastavila rty. Políbil jsem ji i tam. Nejdřív jemně, ale potom jsem přidal na ohnivosti.

Kdesi klaply dveře, odtrhla se a odběhla. Pokusil jsem se uklidnit. Přišel lazebník, vysvětlil jsem mu, jak chci být oholen a on se dal do práce. Zavolal na dceru, aby ohřála vodu. Když ji přinesla, její oči mne přímo propalovaly. Lazebník si toho nevšiml, věnoval se mé bradě. Já pohledy provokoval dívku, která zůstala stát ve veřejích. Lazebník naštěstí dokončil brzy svoji práci, zaplatil jsem mu a poděkoval. Shlížel jsem se v zrcadle a obdivoval, jak pouhé oholení a jiná úprava vlasů změní člověka k nepoznání. I dívce jsem se zřejmě líbil, protože po odchodu otce se ke mně vrhla a přitiskla se ke celým tělem. Nenechalo mne to chladným a tak určitě cítila mé vzrušení. Líbali jsme se zuřivě až jsem měl rozkousané rty. Zazněly šouravé kroky a tak jsme se neradi od sebe odlepili. Dívka mne doprová-

zela na práh domu a tak jsem využil příležitosti: „Přijdu k tobě v noci. Otevřeš mi?"

„Přijď až po půlnoci, otec se vrací chvíli předtím z hostince a rychle usíná. Budu tě čekat."

Ještě mi ukázala okénko k její komůrce a pak jsme se rozloučili. Litoval jsem, že nemám víc času, protože mě dívčina přítulnost provokovala a vzrušovala.

Mířil jsem k hlavnímu náměstí. Tržiště bylo zaplněné jen zpola, ještě nebyl hlavní čas nakupování. Koupil jsem si něco k jídlu. Zatím se mezi stánky prodejců míhali jen sluhové a kuchaři šlechticů. Doufal jsem, že právě od nich se něco zajímavého dozvím. Zastavil jsem se u jednoho prodavače ryb a poslouchal vychvalování jeho zboží. Spolu se mnou obhlí-žela ryby starší paní s velkým čepcem, bílou zástěrou v doprovodu dvou dívek s proutěný-mi koši. Z jejich řečí jsem pochopil, že jde o kuchařku Dorovara, jednoho ze šlechticů, kteří patřili ke dvoru. Nabídl jsem se, že jim pomohu nést košík s rybami a zeleninou. Zkoumavě na mne prohlédla, protože na to určitě nebyla zvyklá. Ostatně, na to nebyl zvyklý skoro nikdo, ale byl to jeden z mých triků, který zabíral. Změřila si mé prosté, ale přesto pěkné a hlavně čisté oblečení, otevřela pusu, jakoby se chtěla na něco zeptat, ale pak pohodila hlavou a podala mi košík. Šel jsem vedle ní a vysvětloval:

"Už mne nebavilo poslouchat vychvalování toho rybáře. Člověk se nechá přesvědčit, lehko se napálí a pak se jeho pán rozčílí, když jídlo není takové jako je zvyklý. No a tak se stalo, že hledám práci u některého z vašich pánů na královském hradě. Neznám to ale ve městě a tak jsem si myslel, že bych se měl zeptat někoho zkušeného, kam se mám obrátit. Slyšel jsem vás na trhu, chtěl jsem se k vám připojit, abych nebloudil po hradě zbytečně." Tvářil jsem se skromně a prostince, což je při mé postavě dost problém, ale zatím mi to vycházelo. Žena v průběhu mého vysvětlování přikyvovala a když jsem domluvil, řekla mi:

" To máte pravdu, je těžké se na trhu vyznat, já už u pána sloužím dvacet let a přesto se před pár dny málem stalo, že se na stůl dostal zkažený kus. Moje děvčata s tím měla spoustu práce navíc.

"Když člověk slouží pánovi dobře, on se to ani leckdy nedozví a neocení to."

"Svatá pravda," roztávala kuchařka. Děvčata se chichotala a špitala si a jejich pohledy dávaly tušit možnost dalšího milostného dobrodružství. Ale zamračil jsem se, na to teď už nemám opravdu čas.

"Můj pán je dobrý, ale svoje vrtochy má. Tuhle vyhnal svého mága, protože jeho kouzelná medicína nezabrala a paní nebyla s pánem spokojená. Děvčata se rozchichotala ještě víc. Kuchařka je okřikla. "Kuš, husy hloupé."

"A jaká je královna?"

"Královna je královna. Sem tam nechá popravit nějakého pána nebo paní, pár vojáků a nějaké sluhy, zvýší poplatky a všechny honí. Občas začne být hodná, uspořádá veselici, odměňuje a je vlídná. Hodně navštěvuje hlavní kněžku, zvlášť od té doby, co se na lovu zabil král. Já to vím, protože naši páni se o tom baví při jídle a já stojím vzadu, abych dohlédla na děvčata."

Kuchařka povídala a povídala a já si dával jednotlivé střípky dohromady. Ale zatím jich bylo pořád málo. Došli jsme až k bráně, kde mě vyzpovídali strážní a pak milostivě vpustili dál. Kuchařka mi vysvětlila cestu ke správci a já se s ní rozloučil, zamával jsem děvčatům. Teď už jsem svou roli musel dohrát.

Správce byl malý, neustále poskakující mužík. Těkal pichlavýma očima sem a tam, určitě mu neušlo nic nejen na mně, ale i na celém nádvoří. Vylíčil jsem mu, co umím a jakou práci hledám.

„Pohněte kostrou nebo si vás vypůjčí mistr popravčí !" zahulákal překvapivě silným hlasem na nějaké posluhy, zametající dláždění před královniným palácem. Potom se obrátil ke mně.

„Práci, říkáš? Podívám se do svých seznamů, který z pánů potřebuje šikovného pomocníka."

Byl jsem přesvědčen, že si to pamatuje , ale asi chtěl získat čas, aby si mne prohlédl ještě důkladněji.

Šel jsem za ním do paláce. Jeho vznosné průčelí svou obdivuhodnou klenbou zastiňovalo všechny paláce ostatních dvořanů kolem, ale já bych dal přednost něčemu méně okázalému. Stoupal jsem mlčky za správcem po nízkých širokých stupních, pocítil jsem na sobě pronikavé pohledy stráže, která nám zastoupila cestu, vyzpovídala správce a pak nás propustila. Začínalo to vypadat, že se královna něčeho bojí, protože městské brány nebyly zdaleka tak hlídané jako hrad a palác, přitom byl již poměrně dlouho klid a mír, jak jsem se dozvěděl již ve městě. Vešli jsme, v doprovodu jednoho strážného, do paláce, správce zamířil do pravého křídla.

Kolem prošustily ve svých bohatě nařasených šatech nějaké dvořanky, mihl se lokaj. Správce mne pohybem ruky pozval do svých místností. Zasedl za stůl, založil ruce a znovu si mne prohlížel. Asi už si mne odhadl, protože sáhl do knihovny pro jednu knihu, zalistoval v ní a řekl: „Královně chybí lovčí. Její poslední zmizel neznámo kam a jeho předchůdce jsme našli rozsápaného nějakou strašnou obludou. Máš-li odvahu, můžeš se stát novým lovčím Její Královské Milosti. Jestli odvahu nemáš, pan Dorovar shání dobrého učitele šermu pro své dva syny. Pak je ještě práce u kněžny Seglie. Po smrti svého manžela hledá každého čtvrt roku nového osobního strážce a komorníka. To je ale práce vysoce speciální," ušklíbl se a přejel pohledem můj rozkrok. Pochopil jsem. Potom mi ještě pověděl o odměnách. „Zítra přijď a řekneš mi, jak jsi se rozhodl."

„Rád bych se ještě zeptal na své případné pány. Peníze ani tolik nerozhodují, ale záleží mi, jak se chovají ke svým sloužícím."

Správce se chtěl nejdřív ohradit proti takovému vyzvídání, ale pak si to rozmyslel a tiše povídal :

„Kněžna je hodně náročná, umí být zlá, ale není krutá. Dorovar je dobrým pánem, ale jeho synové potřebují silnou ruku, silnější, než je jeho. O královně ti mnoho neřeknu, mám jí rád a věrně jí sloužím, ale něco se s ní už delší dobu děje, něco špatného a já nevím co. Rád bych to zjistil a pomohl jí, ale ona k sobě pouští jen hlavní kněžku, ani já se k ní nedostanu moc často a už vůbec ne, abych se jí mohl zeptat." Domluvil, a pak jakoby zalitoval, co všechno řekl, zahrozil : „To ti povídám, o tom, co jsem řekl, se nikdo jiný nedozví."

Slíbil jsem mu to, protože jem se stejně nedozvěděl nic bližšího. Snad jen to, že tenhle správce je asi jediný z těch co jsem poznal, který má rád svou královnu. „Přijdu zítra."

Správce se zvedl, vyšli jsme z místnosti, kde se k nám připojil strážný. Vraceli jsme se chodbou, když tu do mne strážný dloubl a honem se klaněl. Sykl :"Královna!" Správce stál v uctivém předklonu a tak jsem se připojil. Procházel kolem mne průvod vznešených dvorních dam a uprostřed, neustále obletována kráčela královna. „Hezká ženská," pomyslel jsem si uznale a snažil se uvidět pod tou záplavou látek obrysy její postavy. Ale marně. Průvod nás ji minul a já se chtěl pomalu napřímit. Ale stalo se něco, co mě přímo vymrštilo. Ozvalo se řinčení, takové, jaké způsobí pád kovového podnosu na mramorovou podlahu a hned potom se ozval vysoký nepříjemný hlas : „Ty nemehlo! Nestačí, že špatně spím a nechutná mi jíst. Teď mě ještě zbrklá služka vyleká! Nechte jí zbičovat a na tři dny ji zavřete o hladu!"

Správce mne rychle vedl pryč, ale stejně jsem ještě chvíli slyšel královnino ječení. Správce mne doprovodil až k bráně a na rozloučenou poznamenal: „To je tu teď na denním pořádku. Sloužící se královny začínají bát a jak ji uvidí, leknou se. A královna má pak často důvod, aby se vyvztekala.

Vrátil jsem se do města, u brány se domluvil s projíždějícím povozníkem a kousek cesty jsem se svezl. Když jsem dorazil k tábořišti, oba sourozenci mne už netrpělivě čekali.

„Jsi v pořádku? Nic se ti nestalo?" zajímala se Kateka a prohlížela si mou oholenou tvář.

„Všechno je v pořádku. Na Kolerovy lidi jsem nenarazil, viděl jsem královnu, ale o obětování jsem se nic nedozvěděl. Takže doufám, že, než se najím, mi řeknete, co víte vy."

Kateka zamíchala v kotlíku, podala mi kus chleba a lžíci. Ondarej mávl rukou, že už jedl a začal:

„Kněžka obětuje mladíky, které vybírá ze šlechtických rodů. Své intriky spřádá tak, že páni se nemohou domluvit proti ní. I proto, že nad ní královna drží ochrannou ruku, lidé ve městě jsou celkem spokojeni, protože nežijí v úplné bídě a díky silným kouzlům, které kněžka používá, už dlouho nenapadl naši zemi nepřítel ..."

Pomyslel jsem si, že kdyby nebylo výjimečně vhodné polohy malého království, chráněného mořem a horami, asi by ani kouzla nepomohla, ale nechtěl jsem rušit Ondarejovo vyprávění.

„...Oběti jsou nepravidelné, podle toho, jak určí kněžka. Konce obřadu se účastní královna, která pak setrvá v chrámu do druhého dne. Po obětování uspořádá královna vžy oslavu na počest bohů..."

Došlo mi, že tady bude spojitost mezi zlepšením královniny nálady a obětováním. Ale co způsobuje zlepšení?.

„... Vybraný mladík je ponechán týden v chrámu, kde ho omývají a připravují na obřad. Nikdo jej nepodstupuje dobrovolně, ale kněžka zná tajemství bylin a oběť omámí. Potom jej vyvedou na obětiště, hlavní kněžka provede mnohá zaříkání a motlitby a při západu slunce pohrouží nůž do těla oběti. To se

stane dnes. Tělo mladíka zůstane na obětním kameni, hlídané kněžkami, tak dlouho, až první pták klovne do nahého těla, první morlok okusí krev..."

Morloky jsem znal, před jejich nechutnými zvyky, zbabělou a úskočnou povahou a drápy varují i u nás už malé děti.

„...Pak tělo spálí na velké hranici a obětují ho tak podruhé, jiným bohům. Proto je hlavní kněžka tak silná."

„A co jsi viděl dnes ve městě?"

„Nic zvláštního, jen Kolerovi lidé se motali kolem jeho hlavního sídla. Nenápadně jsem se vyptával dobrých známých, je spousta lidí, kteří ho nenávidí. Zjišťuje, kdo mu včera pobil tolik jeho lidí. Ale zabitím muže s čarovným amuletem a jeho zničením už nad námi nemá moc a tebe tu nikdo nezná."

Nasytil jsem se, poděkoval jsem Katece za jídlo a rozmýšlel, co dál.

„Prohlédnu si obětiště, jak jsem včera říkal. Docela by se mi zamlouvalo pracovat nějakou dobu na hradě jako královnin lovčí a chci vědět, jestli nehrozí nějaké nebezpečí ze strany kněžky. To můžu zjistit jen pozorováním a vyptáváním. Na vyptávání už není čas a tak aspoň musím zblízka vidět obětiště a chrám."

Ondarej a Kateka na sebe pohlédli. „Jestli potřebuješ pomoc, řekni si, jsme velkými dlužníky. Jestli se obejdeš bez nás, raději bychom pokračovali dál od Kolera a tohoto města. Chceme se podívat do Rolinu, to je menší město blízko hor. Doluje se tam ruda a vede tam průsmykem obchodní stezka, takže nebude nouze o práci. Budeme ti ale zavázáni a vzkážeš-li nám, přijdeme na pomoc."

S lítostí v hlase jsem usoudil: „Opravdu bych vás jen zbytečně zdržoval a vystavoval nebezpečí, bude lepší, když se rozloučíme. Rád se s vámi opět setkám."

Potřásl jsem si mohutně rukou s Ondarejem a jemně jsem políbil Kateku. Za těch pár chvil mi přirostli k srdci. Zářila z nich jakási čistota a rozum, což už není zase tak obvyklé. A kromě toho, Kateka měla nádherné vlasy. A nejen vlasy.

Vzal jsem koně, kterého pro mne včera Ondarej odvedl, vyhoupl se do sedla, na kterém už byl sbalený můj veškerý majetek, a pobídl jsem koně ke klusu. Otočil jsem se za sourozenci a s obdivem sledoval, jak měď Katečiných vlasů září na slunci. Tenhle obrázek si zapamatuju.

Cestu k obětišti jsem si nechal vysvětlit už předtím a tak jsem jel najisto. Kůň běžel klidně a spokojeně a blížil se k chrámu za městem, kam za nějakou dobu potáhne procesí, aby ukojilo svou zvědavost a krvežíznivost. Chrám vypadal mohutně. Jeho zužující se stupně se sbíhaly k hlavní špici s pozlacenou špičkou, která opravdu přtahovala pohled. O to víc, že přímo svou jemností a barvou svítila v záplavě ošklivé šedi a mohutných zdí. Bez špice by chrám vypadal spíš jako pevnost, obtočená hrubě tesanými reliéfy hadů, ještěrů a různých oblud. Odbočil jsem z hlavní cesty na sotva znatelnou stezku mezi stromy, které byla vyšlapána zvěří. Prodíral jsem se stále houstnoucím houštím, až stezka zmizela a já musel sesednout z koně. Uvázal jsem ho ke stromu a snažil si zapamatovat místo, kde jsem ho nechal. Vzal jsem si pár drobností z brašny, lano a vrhací nůž, meč připevnil na záda, tmavou mastí jsem si zamaloval obličej a vydal se k chrámu.

Došel jsem na úpatí vršku a začal šplhat. Využíval jsem keřů, prohlubní a stínů, abych nebyl spatřen, i když těžko asi někdo očekával, že se kdokoliv bude chtít dobrovolně přiblížit k chrámu. Chvíli jsem vyčkával a pozoroval okolí a pak jsem rychle přeběhl volné prostranství. U zdi jsem nezaváhal a využívaje sklonu a členitosti povrchu a svých zkušeností získaných v mnišském klášteře, stoupal jsem vzhůru. Přehoupl jsem se přes hřeben prvního stupně a přitiskl se k stěně druhého. Tentokrát jsem musel použít lano. Další stupeň končil velkými okny. Oknem jsem se dostal na galerii a splývaje se stíny v tmavých výklencích vpřed. Uprostřed stěny chrámu byl vchod hlídaný dvěma strážci. Neviděl jsem jim do obličeje, protože je měli zakryté kápí. Plížil jsem se opravdu neslyšně, ale stráže musely mít nadpřirozený sluch, protože zneklidněly a trhanými pohyby ožily. Obracely se sem a tam. Málem jsem vykřikl, když slabé světlo padlo do obličeje jednoho strážného. Zíraly na mne dvě oční bulvy, bez víček. Obnažené svaly byly potrhané a dírou ve tváři bylo vidět dásně. Hnisající svalovina, vypadané zuby, prázdný pohled. Vzpamatoval jsem se, vytrhl nůž a hodil. Zabořil se strážnému přesně do srdce, ale přesto ho nezastavil. Naštěstí byl strážný podstatně pomalejší než já a tak jsem stihl vytáhnout meč. Druhý strážný se pomalu obracel. Přiskočil jsem k prvnímu a snadno odrazil jeho ránu

píkou. Sekl jsem ho do ruky, ale přes velkou sílu, kterou jsem do úderu vložil, byla rána mělká. Jako bych sekal do dřeva. Usekl jsem ratiště píky, ale ruka, z níž prosvítaly klouby, pevně svírala zbytek zbraně. Sekal jsem jako zběsilý a koutkem oka hlídal druhou stráž, která zatím postávala opodál. Paže mi začínala umdlévat, na těle mi vyvstával pot, ale ztěží jsem si udržel vzpínající se pařáty od těla. Konečně opakované seky na krk zombie přesekly poslední šlachu. Tělo se rozpadlo na prach, hlava dopadla na zem a rozpadla se také. To už se na mne sápala druhá zombie. Podstoupil jsem druhý, ještě více vyčerpávající boj. Už jsem ale cíleně útočil na krk a tak nebyl naštěstí tak dlouhý. Ruce mi zmrtvěly a chvíli jsem se vydýchával. Měl jsem čekat, že chrám nebude hlídat obyčejná stráž a měl jsem se lépe připravit. Vyklepal jsem z jednoho pláště prach, přehodil ho přes sebe a v jeho záhybech ukryl meč. Teď už se nenechám překvapit, řekl jsem si a vyňal lahvičku s mrtvou vodou, získanou v daleké Zorxtaně a umrtvující vše živé i nemrtvé. Přes dvě menší místnosti jsem se blížil ke středu stavby, jak jsem to odhadoval. Nahlédl jsem neslyšně do několika pootevřených dveří, prošel závěsem do jedné z místností, ale stále jsem nic nenacházel. Vyšel jsem na hlavní chodbu. Těsně mě minula jedna z kněžek, která nesla podnos se skleněným džbánem vína. Děkoval jsem v duchu svému amuletu, který mne chránil před prozrazením a tiše ji následoval. Vešla do těžkých dřevěných, kovem zdobených dveří na kterých nebylo kouska místa, aby nebyl pokryt příšernými výjevy s podzemními démony a roztrhanými těly. Po chvíli jsem nakoukl za ní. Sestupovala právě dolů z ochozu do velké kulaté místnosti. Tam, uprostřed, ležel na poduškách na velkém kulatém lůžku mladík. Nahý a lesknoucí se olejem. Ležel na zádech a patrně nevnímal okolí, protože kněžka prošla těsně kolem něj a on se ani nepohnul. Kněžka postavila džbán na malý stolek poblíž lůžka a odešla. Přitiskl jsem se k zábradlí a mezerou pozoroval, co se bude dít. Odkudsi se ozvala nepozemská hudba. Lahodila uchu, ale znělo v ní i cosi zlověstného. Dole se otevřely hlavní dveře a vešel chór kněžek, které se rozestoupily a se zdviženýma rukama čekaly. Vešla hlavní kněžka, nikdo jiný to nemohl být. Zapoměl jsem okamžitě na ranní dobrodružství a bez dechu, s tuhnoucím údem jsem hltal pohledy kněžčino nádherné tělo. Její ňadra byla božsky krásná, její pas útlý a všechny údy čarovně tvarované. Zahalující, neforemný hábit kněžek byl v přímém protikladu s její jásavou nahotou, kterou lehký průhledný závoj přes ramena rozhodně nezakrýval. Mumlání motliteb zesílilo. Hudba dál opájela. Jako by mne přimrazil, nebyl jsem schopen pohybu a jen sílící vzrušení, které mne zachvacovalo, mi dokazovalo, že ještě vnímám. Kněžka přistoupila k mladíkovi. Namočila konečky prstů do džbánu a skropila ležící tělo. Obrátila se ke svým sestrám, vztáhla ruce a pohroužila se do motliteb. Jedna z kněžek došla ke stolku, nalila číši vína a nasypala do něj jakýsi prášek z malé kulaté krabičky. Vínem potom napojila bezvládného mladíka. Druhá kněžka pozvedla jakési dva předměty a postupně je přiložila nejdřív z pravé a potom z levé strany k mladíkovu údu, který již patrně pod vlivem prášku trčel do výše. Potom oba předměty spojila na jedné straně a znovu obemkla úd. Zavírala obě poloviny k sobě a já podvědomě čekal jekot. Ale úd zmizel v předmětu a zase se objevil, celý, nepoškozený, trčící. Obě kněžky poodstoupily od lůžka a čekaly, až hlavní kněžka skončí s motlitbami.

Téměř nahá kráska stála jako socha a já znovu vrátil zrak k jejím křivkám. Vtom se nečekaně rychle pohnula, odhodila závoj a začala vířit sálem a tančit na stále se zesilující hudbu. Do místnosti se snesl fialový kouř. Kněžky odhodily své hábity a připojily se k šílenému tanci. Jen ty dvě stály nehybně a byly jako dvě pevné skály, o které se rozrážely chuchvalce kouře. Díval jsem se na to divadlo a tiše úpěl. Tolik ženských těl a v tak dráždivém pohybu. Dým pomalu klesal a rozplýval se a vynořovaly se z něj postupně kněžky. Hudba ustala. Kněžky pozvedly své pláště a opět se zahalily, jen hlavní kněžka zůstala stát. Převzala ten podivný předmět, políbila jej a vrátila. Kněžky opustily místnost. Hlavní kněž-ka se vrátila k lůžku, vystoupila na něj, strhla si trojůhelník látky, který kryl klín a pomalu si sedala, takže její mušle pohlcovala mladíkův úd. Měl jsem co dělat, abych se neprozradil. Kněžka se nadzvedá-vala a opět klesala ve stále rychlejším tempu. Mladík poněkud procitl z mrákot, ale jeho pohyby, kterými vycházel kněžce vstříc, byly malátné a prozrazovaly, že je pod vlivem kouzla. Kněžka začínala sténat a ve zvyšující se rozkoši vyvolávat zaklínání. Konečně vykřikla a zhroutila se na mladíkovo tělo. Nastalo ticho. Bylo nasycené kouzlem a nebezpečím. Ozval se klapot bot. Přibližoval se. Oče-kával jsem s napětím, co se ještě stane. Přišla kněžka, která předtím odnesla záhadný předmět a nesla jej na podnose. Kouřilo se z něj. Hlavní kněžka se posadila, postavila a přehodila přes sebe plášť, který na ni čekal na druhé straně lůžka. Položila podnos na mladíkovo tělo a polila předmět vínem ze džbánu. V oblaku dýmu a páry jsem zahlédl tvář jakéhosi démona, který na pokyn kněžky vjel do předmětu. Potom hlavní kněžka předmět opět rozpojila a vyjmula z něj ... Zlatý úd, věrnou kopii mladíkova údu! Dotkla se jím mladíka na dlaních a na chodidlech a odešla z místnosti.

Vrátily se kněžky a začaly mladíka omývat. Nečekal jsem na nic a v nastálém hluku jsem se vrátil stejnou cestou, kterou jsem přišel. Stráže ještě nebyly vystřídány. To bylo mé štěstí, protože jsem měl jen málo času. Kůň už na mne čekal. Shodil jsem plášť, otřel si tvář a vracel se k hlavní cestě. Došel jsem k ní, právě když jí kráčel zvědavý dav z města. Zamíchal jsem se mezi ně, koně jsem vedl vedle sebe. Otevřelo se před námi úbočí, po kterém vedlo schodiště vzhůru k chrámu. Na prvním plošině stál kamenný stolec, strážený sochami bohů a osvětlený zapadajícím sluncem a pochodněmi kněžek. Uprostřed stolce ležel mladík, kterého jsem viděl v chrámu.

Dav se ztišil v posvátné bázni. Kněžka v nádherném úboru vystoupila z chrámu a sešla schody až ke stolci. Pozvedla ruce a modlila se. Potom promluvila k čekajícím lidem.

„Přízeň bohů je nám nakloněna. Abychom ji udrželi, přineseme bohům oběť, tuto oběť! Hleďte, abyste svou prací a svým životem nepřivolali hněv bohů, hleďte, abyste jim dobře sloužili. Jejich přízeň posilu-je moje kouzla a ta vás chrání před válkou, hladem a nemocemi. Buďte poslušni a a bude vám přáno!"

Přistoupila ke stolci, nasypala připravené byliny do plamene lampy, pozvedla obětní nůž a za neustálých motliteb a zaklínadel jím obkroužila pomalu mladíkovo tělo. Najednou pozdvihla hlas v ohromující výkřik a nůž prudce klesl. Dav zahučel. Jakoby ozvěnou sebou mladíkovo tělo zaškubalo a mrtvě spočinulo na stolci.

Dav se začal rozestupovat. Od hradu přicházel královnin průvod. Královnu nesli čtyři svalovci v nosítkách. Záclonky zastíraly pohled dovnitř, ale královna je odhrnula a kynula svým poddaným. Sledoval jsem, jak se lidé tváří na svoji královnu, ale až na výjimky jsem nezaznamenal žádnou neúctu nebo nenávist. Královna vystoupila z nosítek, dorazivších k úpatí schodiště a doprovázena strážním oddílem vystoupila až ke stolci. Zdálo se mi, že se při pohledu na mrtvé tělo otřásla, ale to už se vítala s kněžkou, strážci ustoupili a odcházeli zpět. Dav si vzrušeně sděloval své dojmy a pomalu se rozcházel. Celý obřad trval necelou hodinu, ale za tu dobu jsem si stačil odpočinout natolik, abych vydržel ještě jednu návštěvu chrámu. Vyzkoušenou cestou jsem se vrátil do chrámu, překročil známé hromádky prachu a vplížil se zase na ochoz velké síně. Nepotkal jsem nikoho, asi ještě kněžky dokončovaly různé obřady. Jejich trestuhodná nedbalost se mi zatraceně hodila. Kdyby už někdo zjistil, že stráž není na svém místě, byl by celý chrám vzhůru nohama. Naštěstí zombie není nutné střídat a tak jsem měl štěstí

na své straně. Nečekal jsem dlouho. Královna doprovázená kněžkou vkročila do uklizené místnosti. U čistého lůžka stál stolek přetékající vybranými lahůdkami a nápoji, jejichž vůni jakobych cítil až sem. Odněkud znovu zazněla hudba, obě ženy se posadily a rozprávějíc, pustili se do večeře. Dával jsem velký pozor na všechny kněžčiny pohyby, ale stejně jsem málem propásl okamžik, kdy nasypala jedním obratným a nepostřehnutelným pohybem prášek do královniny číše. Usoudil jsem, že královna není

ohrožena a s napětím sledoval, co se bude dít dál. Kněžka usoudila, že prášek začal účinkovat, shodila zdobené obřadní roucho a jen v lehkém rouchu si přisedla blíže ke královně. Začala jí hladit s čím dál větší náruživostí a líbat na ruce, obličej a do vlasů. Postupně svlékala jednotlivé součásti královnina oděvu nepřerušujíc laskání. Došlo mi to. Všechno. A tak už jsem jen vychutnával nádhernou podívanou, kdy se dvě krásné ženy laskají navzájem. Prášek zřejmě účinkoval na královnu jinak než na mladíka, protože ačkoliv byla určitě omámená, byla daleko aktivnější a její pohyby cílenější. Bylo to opravdové mučení moci jen z povzdálí sledovat, jak kněžka odhaluje královninu hruď, mazlí se s jejími pěknými prsy, jazykem je obkružuje a rukama hněte celé tělo, nejdřív jemně a potom stále vášnivěji. Královna začala sténat a ani kněžka, povzbuzená královninými šikovnými prsty nezůstala dlouho pozadu a jejich steny se mísily v kakofonii vášně. Vtom se světlo zachytilo na předmětu, který vyjmula kněžka ze zásuvky stolku. Pochopitelně. Model mladíkova údu. Odhalila královnin klín a dráždivě jej hladila zlatým údem. Královna zvrátila hlavu a ve stejném okamžiku rozrazil úd ústí její branky rozkoše a ponořil se do ní. To jsem si ale mohl jen domýšlet, protože jsem to ze svého místa nemohl vidět. Kněžčiny pohyby se zrychlovaly a v šílené extázi drtila prsty druhé ruky královnina ňadra, plenila je nevybíravě. Táhlý vzrušený výkřik, který se náhle vydral z královnina hrdla, předznamenal konec nádherné podívané a konec mých muk. Královna stále ještě omámená spočinula bezvládně na lůžku a zlatý odlitek našel nové útočiště v kněžčině klíně. Také její výkřik na sebe nenechal dlouho čekat a vše zmrtvělo. Pomalu jsem si zase začal uvědomovat hudbu a okolí. Jestli jsem vše pochopil, královna zapomene, jakým způsobem přišla v omámení k uspokojení a bude si spojovat lepší spánek a náladu po nějakou dobu spojovat s návštěvou chrámu a obětováním. Pak je mi už jasná její vzrůstající závislost na kněžce a také mě okamžitě napadl způsob, jak královnu z této závislosti vymanit. Při pohledu na její obnažené tělo jsem cítil velké vzrušení a tak jsem usoudil, že místo královnina lovčího by mohlo být pro mne hodně zajímavé.

Nebylo proč se tady zdržovat a tak jsem se vytratil z chrámu a vrátil se do města. Nejdříve jsem chtěl hledat nocleh, ale pak jsem si vzpomněl na lazebníkovu dceru a musel jsem se jen pousmát. Měl jsem najednou dost času, abych se navečeřel v nějaké hospodě.

Večeře byla výborná. Odložil jsem nůž a vidličku, polácal se po zaplněném břiše a douškem lahodného vína jsem vše zapil. Čekal jsem na další džbán a prohlížel si okolí. Nízkých začouzených trámů jsem si všiml hned při vstupu, ale s údivem jsem nyní sledoval vyřezané motivy a nápisy, které pokrývaly téměř celý povrch dvou trámů. Soused se ke mně obrátil: „Líbí se ti?"

„Kdo je sem vyryl?"

„Každý důležitý návštěvník je vyzván, aby doplnil nějaké prázdné místo. Přímo nad tebou je vyryta značka jednoho velkého bojovníka."

Povstal jsem , abych lépe viděl. Ozvalo se ostré vydechnutí. Hospoda ztichla. Přejel jsem očima celý výčep. Od jednoho z předních stolů na mne zíral jakýsi chlapík. Ne, nezíral na mne, ale na můj pás. S výkřikem vyskočil a pobídl své kumpány : „To je on, poznávám ten pás! Koler na něj vypsal odměnu!"

A byl jsem v průšvihu. Odstrčil jsem stůl přímo do cesty přiskočivšímu chlapíkovi. Zarazil se o něj a upadl. Ale další dva ho přeskočili a vrhli se ke mně. Odrazil jsem jejich útok. Kolem se lidé schovávali pod stoly, ale několik námořníků se chytilo příležitosti pořádně se porvat a vmísilo se do boje. Vzduch se najednou zaplnil výkřiky, kouřem z převrácených lamp a mezi mnou a Kolerovými lidmi se vytvořila hradba potácejících se, útočících těl. Zatím jsem se jen vyhýbal úderům a kryl se, ale teď to začínalo vypadat vážněji. Proti námořníkům se postavilo šest Kolerových ničemů a začali si všímat i mně. Nedařilo se mi dostat se ke dveřím. Srazil jsem dotírajícího opilce, který se před chvilkou vzpamatoval a poslal ho znovu do říše snů. Po zemi se válely rozbité džbány, rozlévaly se louže vína i krve. Nic, co by se dalo použít jako pádná zbraň. V nízké místnosti se nedalo dost dobře útočit mečem a tak jsem se vrhl na nejbližšího Kolerova člověka a mohutnou ránou na citlivé místo jsem ho uspal. Navždy, pochopitelně. Před hospodou se najednou ozval dupot, dveře se rozlétly a dovnitř vtrhli vojáci s namířenými kušemi. Všichni se přestali rvát. Zaklel jsem. Proti takové přesilo nemělo cenu se pokoušet bojovat. Dvojice vojáků spoutávaly rváče. Neurvale mnou smýkli, odzbrojili mne a svázali hrubým provazem ruce. Vyvlekli nás před hospodu a vedli ulicemi k městskému vězení. O nocleh jsem měl postaráno. Jinak, podstatně hůř než jsem si plánoval, ale střecha nad hlavou to byla.