Poslední Tarzanovo dobrodružství

Karel Šlajsna

Tarzan seděl před vchodem své haciendy v Tanganice a nebyl zrovna v té nejrůžovější náladě. Tropické lijáky mu přinesly reuma a Tarzana bolela kolena, lopatky i zápěstí. Mazal si to odleželou šťávou z keře boa-boa, která o co měla slabší účinky, o to více byla cítit.

Byl sice stále ještě králem opic, ale ty se téměř všechny odstěhovaly do zoologických zahrad celého světa, odkud mu občas posílaly pestrobarevné pohledy. Viditelně si lebedily.

Byl rád, že je sám - ta poslední blondýnka Lilian, kterou zachránil, byla odbarvená a navíc se u něj začala brzy chovat jako doma. Všude věšela záclonky, závěsy, dávala dečky, poličky a na ně vázičky, ohavné sošky slonů a podobné šílenosti. Jinak trávila spoustu času nad tlustým zásilkovým katalogem, ze kterého neustále objednávala další a další věci, kterými potom plnila Tarzanovu domácnost. Tarzan nakonec musel dát do zástavy své rodné sídlo v Anglii. Také po něm neustále požadovala, aby jí připravoval nová a nová exotická jídla. Zvěře už bylo málo a než se mu podařilo něco ulovit, byla to pořádná fuška. Když potom uklidil a umyl nádobí (zatímco ona v klidu zažívala), musel se jí ještě dlouho věnovat v ložnici, takže na konci druhého týdne byl u konce svých sil a na pokraji hysterie. Pokusil se jí zbavit tím, že jí poslal na výlet se dvěma urostlými goriláky, ale ti se vrátili už třetí den strašlivě zdevastovaní, s potrhanými kožichy a podivným zastřeným pohledem. Blondýna vesele žvatlala, patlala si na nehty další mohutný nános barvy a opravovala make-up. Opičáci se Tarzana stranili, na jeho otázky odpovídali vyhýbavě a odváděli hovor jinam. Tarzan z nich bolestné podrobnosti musel těžce páčit. Teprve když se v blízkosti jeho domu vyskytla rota speciálně vycvičených sapérů, proběhlo předání dámy bez problémů a Tarzan se mohl věnovat odpočinku a svým trudným myšlenkám, že dnes už to není to, co to bývalo za starých dobrých časů.

I ztracené království Opar už bylo objeveno a nyní se tam rojila jedna archeologická výprava za druhou a vylupovala ho mnohem systematičtěji, nežli by to dokázal Tarzan. Královna La se odstěhovala a podle posledních zpráv dělala striptérkou v nějakém exluzivním nočním podniku v Káhiře. Její poddaní se rozprchli po celém světě a Tarzan o nich nevěděl nic konkrétního, jen jakési fámy, že pracují v nějaké americké show.

Dnes však opět zazněly bubny po pralese, zesílené 100 watovými Marshally. Pravděpodobně do toho ti blbci mlátili už od večera a Tarzan ani pořádně oka nezamhouřil. (To si ovšem namlouval. Ve skutečnosti chrápal tak silně, až se plašily antilopy a na blízké řece se krokodýli začali připravovat na emigraci v domnění, že se blíží pokrok.)

Tarzan zašel dovnitř haciendy, vyndal ze skříně kufr, otevřel ho a vytáhl odsud dekoder. Hodnou chvíli se sním pachtil a funěl, protože to byla pravěká Enigma a vážila nejmíň metrák. Teprve pak si uvědomil, že tenhle kód se nepoužívá přinejmenším pět let. Ve vzteku do stroje praštil, natloukl si klouby, neboť zapoměl, že to je stará kovářská práce. Dekodér, který předtím jen vratce balancoval na stole, ztratil i zbytek své stability, poroučel se k zemi, kde s předem vypočítanou zlomyslností zasáhl Tarzanův palec.

Teprve poté, co si Tarzan obložil zhmožděný palec ledem, mohl se soustředit na vysílanou právu. Bylo to jasné! Bubny hlásily nebezpečí a on musí vstát a postavit se mu čelem. Očekává se to od něj a on musí toto očekávání splnit - jinak by se sám na sebe nemohl podívat do zrcadla. No a uznejte sami, že bez zrcadla se člověk těžko holí.

Tarzan se zamyslel, i když mu to dělalo problémy. Když konečně ten dlouhý a pro něj náročný proces dokončil, slezl trochu níž. Silná větev, která se pod ním dříve ani nepohla, se nyní chvěla jako proutek. "Už ani větve nejsou takové co kdysi," posteskl si smutně, zapomínaje, že má o dobrých dvacet kilo víc než dřív. Neuvědomil si to ani o chviličku později, kdy od vibrující větve odvázal silně a solidně se tvářící liánu, kterou v dávných dobách používal pro rychlejší přesun. Pevně ji uchopil, nedechl se a vyrazil ze sebe vítězný pokřik krále džungle, který se vydává zachránit své panství. Veškeré ptactvo se rozlétlo na všechny strany, aby zvěstovalo všem obyvatelům džungle: "Uteč, kdo můžeš! Ten starej blb už je zase v akci!" Náhle se zastavili - to když se Tarzanův hlas, který právě spěl ke svému vrcholu, zlomil a změnil se v táhlé zaúpění, zakončené místo vykřičníku temným žblunknutím. Ptáci se vrátili, aby viděli Tarzana, jak trčí po pás zabodnut v malém jezírku. V ruce dosud třímal zbytek prasklé liány a hladěl z očí do očí příšerně naštvanému nosorožci. Tarzan se ho snažil zhypnotizovat, ale on nereagoval a vzápětí předvedl, k čemu je možné použít jeho roh. Na další projevy lásky Tarzan nečekal a překonal všechny rekordy v běhu po hladině.

Tarzan dorazil do vesnice, kostrč ho ještě bolela a tak první domorodec, který ho spatřil, ihned běžel pro medicimana, protože z jeho pohybů usoudil, že se jedná o záchvat padoucnice nebo vztekliny. Agilní náčelníkův syn, který podlehl stejnému optickému klamu, se rozhodl dát mu preventivně dřevěnou narkózu. Přiblížil se k němu s obrovitým kyjem a rozmáchl se. Tarzan však v kritickém okamžiku šlápl bolavým palcem na kamínek a trhl sebou. Mladík, který do rozmachu vložil celou svou sílu, neudržel rovnováhu a přepadl vpřed. Ve snaze neupadnout pustil kyj a drapsnul zezadu Tarzana za krk. Ten vypískl jako poplašená myška a o chvíli později se už oba společně váleli v ohništi. Všichni se k nim hned vrhli, začali hasit a tak konec scény byl zahalen do milosrdné mlhy. Teprve po několika dnech byl hrdina natolik provozuschopný, že mohl vyslechnout novinky. Archeologickou skupinu v městě Opar přepadla banda o síle pěti mužů. Rychlopalné pušky v rukou, obtěžkáni nábojovými pásy, kapsy nadité granáty. Převzali značnou část nálezů a nadávkem si s sebou nerozvážně vzali jako rukojmí i B.B. Robertsovou.

Tarzan po víceméně klidné cestě dorazil do Oparu, kde nenašel nic. Ale říkal si, že i nic je koneckonců také stopa, protože to svědčí o tom, že pachatelé byli pořádní lidé a dokonale po sobě uklidili. Vedla odsud jediná cesta, ve které byly vytlačeny čerstvé otisky pásů a Tarzan se po dlouhém váhaní po ní vydal. Asi po hodině rychlé chůze se dostal do blízkosti stanového tábora. Opatrně se blížil hustým porostem. Když uslyšel zoufalé výkřiky, řekl si:"Ha, přicházím as v pravý čas!"

Už se chystal vystoupit na mýtinu, když tu obrovitý chlupatý chlap rozrazil vchod největšího ze stanů a vyklopýtal ven. Tarzan se zarazil, neboť další postava, která se objevila v šeru stanu, mu byla zlověstně povědomá. Obr sebou plácnul na zem rovnou před Tarzana a on na jeho zádech uviděl příšerné škrábance. I ty mu byly bolestně povědomé. Naskočila mu husí kůže, ale když uslyšel ječivý diskant vypočítaný na daleký dosah :"Miláčkůůů! Kde jsi, ty můj huňatej medvídku? Vylez ty zmetku a ukaž se svý malý berušce! nebo ti budu muset zlomit i druhou ručičku. Hůů....ůůů....ůůů !!", neváhal už ani vteřinu. Byl si jist - blondýna Lilian je tady a vrací se k němu! Chtěl utéct, ale obr ho drapsnul za nohu, držel se ho jako klíště a štkal: "Zachraňte mě, prosím!"

Tarzan měl nohu v jeho rukou sevřenou jako v železech a marně se zmítal ve snaze se osvobodit. Byla to chyba, protože tak na sebe jen upozornil. Lilian se bleskově zorientovala a vyrazila. Uviděla Tarzana a zaječela. "Tos ty!!! Počkej! To kvůli tobě jsem se přifařila k téhle výpravě, změnila si jméno a nechala se unést. Věděla jsem, že zasáhneš, že se mě vydáš zachránit. Můj hrdino! neodcházej!, Ne - od - chá - zéééj!" To už se Tarzan s vypětím posledních sil vyrval z obrova sevření a prchal pryč. Lilian na svých jehlových podpatcích za ním a volala: "Miláčkůůůůůů! Počkééééj!"

Lilian ani Tarzana od té doby už nikdo neviděl. Jen ti nejodvážnější, kteří se na svých toulkách odvážili do blízkosti Temných hor, tvrdí, že se z nich ozývá mnohonásobnou ozvěnou zesílené volání: "Miláčkůůů! Počkéééj!