Vojáci z městské stráže nás vlekli ulicemi a jen pár opilců bylo svědkem mé potupy. Musel jsem jít, s rukama svázanýma hrubým provazem, který se zařezával do zápěstí. Byl jsem si jist, že provaz mohu uvolnit, protože jsem při svazování použil starý trik, ale kolem bylo na můj vkus příliš mnoho vojáků s kušemi. Měl jsem smůlu, protože jak jsem se dozvěděl z kusých vět, které si naši strážci vyměňovali, zrovna procházeli kolem hostince, když zaslechli hluk rvačky. No a protože se ještě nezjistilo, kdo spá-chal krveprolití před Kolerovým hostincem, byli navztekaní a uvítali možnost na někom si vztek vylít. Teď už byli spokojenější a tak jsem se snažil nezavdat jim příčinu k tomu, aby se znovu rozčílili. Pokou-šel jsem se jen držet stranou od mých nepřátel a doufal, že je nenapadne vykřikovat mou vinu do světa. Pak bych se dostal do opravdových problémů. Protože ale ničemové chtěli moji hlavu získat sami a zřej-mě znali, jak to tu ve rvačkách chodí, nepokusili se mne prozradit. Nechali se bez odporu vést. Usoudil jsem, že nás ráno pustí s nějakou pokutou a tak jsem jen přemýšlel nad způsobem, jak jim při propuštění za bílého dne utéct a dostat se ke svým zbraním, které nesl jeden z vojáků, a ke svému koni.
Dostali jsme se až k městské šatlavě. Spoutané nás pohodili na prohnilou slámu kobky a snad proto, že nestáli o další mrtvoly, uvěznili nás zvlášť. Měl jsem celu pro sebe a tak jsem toho využil a vymotal se z provazů. Promnul jsem si zápěstí, shrábl trochu slámy na kupku a pokusil se usnout. Jenže neustálé odkapávání vody a šmejdění krys mě dlouho nedovolilo usnout.
Ráno se ozvalo zařinčení řetězu na dveřích, zaskřípaly panty a ozbrojenec mi pokynul píkou, abych vylezl ven. Když spatřil mé volné ruce, zarazil se, ale když viděl, jak klidně se chovám, mávl rukou a s pocitem naprostého bezpečí v dobře zabezpečené šatlavě mě vedl k soudci. Obtloustlý soudce seděl unaveně na stolici, po jeho pravici stál kapitán městské stráže a po levici seděl zapisovatel. Přinutili mě kleknout na kolena před soudcem a znovu mi svázali ruce, ale jen volně. Přivedli Kolerovy ničemy. Také oni museli kleknout. Kapitán cosi šeptal soudci, ten si nás pozorně prohlédl, pokýval hlavou a pravil : " S takouvou chátrou nebudeme dělat žádné cavyky. Rvali jste se, nikdo při tom nebyl zabit. To máte štěstí. Ale musíte zaplatit škodu hostinskému, soudní výlohy. Každý z Vás zaplatí pět zlatých. Nebudu zkoumat, kdo začal, kdo je vinen, ani proč jste vyvolali rvačku."
Velitel Kolerových lidí promluvil úlisným hlasem: "Vaše excelence, přijímáme trest a rádi zaplatíme škodu. Trochu jsme to přehnali."
Kdybych tu zrůdu včera neslyšel řvát, že mi mají oči vypíchat a zmrzačit, než mě přivedou ke Kolerovi, mohl bych si myslet, že se soudci omlouvá nějaký spořádaný občan.
Soudce ale nebyl hloupý a asi chlapíka znal, protože namítl: "Hurmasi, zmlkni! O trestu ještě nebyla řeč, zatím jsem jen rozhodl, že zaplatíte škodu. Trestem budou tři dni veřejných prací, jak je u nás zvykem." Pochopil jsem, že město je opravdu dobře spravováno a že lidé královnu asi opravdu mají rádi. Bylo mi pořád divné, že kromě přístavu není tak špinavé a zanedbané jako jiná města, která jsem znal. A teď vlastní rukou přispěju k tomu, aby bylo ještě čistější. Nevadilo mi to, jen jsem se nechtěl dostat na dosah
Hurmasovi a jeho kumpánům. Musel bych je zabít a tím bych si určitě nepolepšil. Odvážil jsem se promluvit: " A po vykonání trestu? Mám v hostinci koně, jsem tu cizí, jen projíždím, Vaše excelence."
"O koně se neboj a zbraně ti vrátíme," odpověděl kapitán. Bylo vidět, že si s nějakou rvačkou hlavu nelámou, že jim stačilo, že si vojáci trochu spravili náladu.
Vyvedli nás před šatlavu do ostrého ranního slunečního svitu. Rozdělili nás do třech skupinek a každé přidělili dva strážné. Nevěděl jsem kam odvádějí zbylé ničemy, ale mne a mého vnuceného společníka dovedli na tržiště, které se jen hemžilo lidmi. Ukazovali si na nás, ale snažil jsem se skrčit a zároveň křivit tvář. Doufal jsem, že se budu moci ztratit a vrátit se pro koně dřív, než na mne budou Kolerovi lidé čekat. Zatímco jsme volně spoutanýma rukama zametali prostranství, rozhlížel jsem se nenápadně kolem a čekal na příležitost. Proto jsem si také všiml jakéhosi pobudy, který se s kuší procházel kolem stánků na hlavní ulici. Něco vyhlížel. Sklonil jsem ještě víc hlavu mezi ramena, ale nespustil jsem ho z očí.
Ozval se rachot kol a volání. Na prostranství vjel zlacený kočár s královským znakem a doprovázející garda vytvořila kordon kolem. Královna zřejmě vyrazila do města, aby se pokochala jásáním spokojených obyvatel, kteří si ještě dobře pamatovali včerejší oslavy. Pobuda jakoby ožil a sunul se směrem k morovému slupu, který dominoval tržišti. Můj strážný se ohlédl za jakousi dívkou a já využil příležitosti. Vklouzl jsem do houstnoucího davu a ani se neohlížel. Strážný něco volal, ale v rostoucím hluku kolem ho stejně nebylo daleko slyšet a tak jsem měl čas přervat provazy. Rozhodl jsem se vypátrat, co má za lubem muž s kuší. Propletl jsem se davem a dostal se až na dosah morového sloupu, Tady už bylo volněji. Pobuda zrovna lezl na podstavec a díval se směrem ke kočáru. Došlo mi, jak asi chce použít kuši. Protože nespustil oči z dvířek kočáru, nebylo těžké se mu dostat potichu za záda. Najednou se napří-mil, nataženou kuši přiložil k rameni, ale v okamžiku vypuštění šipky jsem do něj vrazil a šipka minula právě vystupující královnu. Zabodla se do střechy kočáru. Garda strnula, ale v mžiku se rozjela mezi uskakující lidi a mířila přímo ke sloupu. To už jsem ale svíral ničemu v drtícím sevření. Gardisté nás i s několika svědky přivedli před královnu. Uklonil jsem se.
"Tento muž, má paní zabránil, aby Vás šipka trefila." Vysoký gardista smýkl pobudou, který vytřeštěně zíral na meč, jehož hrot se mu opíral o hrdlo. "A to je útočník."
"Potrestáme ho podle zákona," pravila bledá královna, znatelně se chvějíc. "Odveďte ho a vyslechněte!"
Pak se obrátila ke mně: "Kdo jsi ty, jemuž jsem vděčná za svůj život?"
Znovu jsem se uklonil: "Má královno, jsem cizinec. Včera jsem se ucházel o místo v Tvém hradě, večer jsem byl v hostinci napaden a za rvačku jsem byl potrestán veřejnými pracemi. Právě tady jsem si všiml útočníka a ještě včas jsem stihl odvrátit střelu," snažil jsem se ve stručnosti vše vysvětlit.
"Svůj dík tedy vyjádřím tím, že ti prominu zbytek trestu a řeknu správci, aby ti našel dobré místo."
Poděkoval jsem královně. Nasedla do kočáru a vracela se na hrad, aby se vzpamatovala z útoku. Můj strážný, který si mne mezitím našel, vyslechl královnu a slíbil kapitánovi gardistů, že soudci vyřídí královnin vzkaz.
U hostince, kam mne doprovodil po soudcově rozhodnutí jeden ze strážných, jsem naštěstí marně vyhlížel Kolerovy ničemy. Hostinský zřejmě pomlčel o důvodu rvačky a já mohl bez překážek vyzvednout svého koně i své věci. Opustil jsem strážného a rychle zamířil k hradu, abych se co nejdříve dostal z dosahu nepřátel.
U brány na mne čekal jeden z gardistů, kteří mne viděli na tržišti, a dovedl mne ke správci. Chlapec ze stájí mi vzal koně a slíbil, že se o něj postará. Správce se na mne mračil: "Slyšel jsem už to hlavní, ale budeš mi muset vyprávět podrobnosti. Nemysli si, že naletím na nějaké spiknutí."
Vyprávěl jsem tedy správci podrobnosti o rvačce i mém zásahu na tržišti, ale nezmínil jsem se o důvodech, které k ní vedly.
"Dobře, budu ti věřit," rozhodl se správce. "Stejně mi ale něco tajíš. Až poznáš, že mi to můžeš říct, přijď. Zatím ti dám práci. Už jsme o ní mluvili. Nechci riskovat víc než je zdrávo a tak půjdeš do služby ke kněžně Seglii. Tam můžeš napáchat nejmíň škod."
Vzpomněl jsem si na náš předchozí rozhovor a pomyslel si, že jsem mohl dopadnout hůř. Určitě existovala spousta podřadnějších prací a na trvalejší zájem královny o mé pracovní zařazení jsem se nemohl spoléhat. Souhlasil jsem.
Správce vstal ze své vyřezávané židle. Vydali jsme se ke kněžně. Komorná nás uvedla do přijíma-cí komnaty a šla přivolat kněžnu. čekali jsme a já se rozhlížel kolem. Byli jsme v místnosti zařízené bohatě, ale s pramalým vkusem. Přeplácaná výzdoba, spousta krajek a kudrlinek, plné stěny gobelínů s různými výjevy. S napětím jsem očekával svou budoucí paní. Jestli bude taky takhle přeplácaná, bude má služba těžká. Otevřely se dveře a kněžna vešla. Oddechl jsem si. Nebylo to tak hrozné a její voňavka, která mne zavalila, byla docela příjemná. Prohlíželi jsem se navzájem. Já viděl stárnoucí ženu, jejíž rysy byly stále ještě docela půvabné, viděl jsem v jejích očích koketérii a smyslnost. Ona přejížděla pohledem mou mohutnou svalnatou postavu a zřejmě byla spokojena i s mým obličejem.
"Už jsem potřebovala nového komorníka a tenhle vypadá docela slibně. Doufám, že se osvědčí."
"Kněžno, budete-li mít jakoukoliv stížnost, potrestejte ho sama a věřte, že mému trestu neujde rovněž," pokývl hlavou správce.
"Dobrá, pane správče, děkuji ti."
Správce se poklonil a odešel. Osaměl jsem s kněžnou.
"Budeš mým osobním komorníkem a budeš se starat, aby mi nic nechybělo, rozumíš?
"Vynasnažím se, má paní."
"Joan," ukázala na komornou, " ti dá nové šaty. Vykoupej se, najez se. Potom ti vysvětlí tvé základní povinnosti. Ostatní ti vysvětlím sama. Odpoledne mne doprovodíš k hraběnce Petiové."
Mávnutím ruky nás propustila. Mlčky jsem se uklonil a odešel za komornou. Vykoupal jsem se v horké lázni. Vylézal jsem z koupele a komorná mi zrovna přinášela šaty. Přejela mne celého pohledem a byl jsem si jistý, že půjde zpravit kněžnu o tom, co sama při přijetí nemohla vidět. Pokud mne ovšem sama nesledovala nějakým kukátkem. Oblékl jsem se a vydal se hledat jídelnu pro služebnictvo. Kněžnin dům nebyl moc rozsáhlý a tak jsem ji snadno našel. Byl čas na oběd. Služebnictvo už sedělo rozesazeno kolem
velkého dřevěného stolu a komorná mi ukázala mé místo. Všichni byli zřejmě zvyklí na časté střídání komorníků, protože se o mě ani nijak nezajímali. Jen jsme se seznámili a pak jsme se pustili do jídla. Během jídla jsem se vyptával komorné na své povinnosti, ale odkázala mne na pozdější dobu. Sotva jsme dojedli, odvedla mne do kněžniných komnat.
"Kněžna ještě obědvá, takže ti ukážu její komnaty." Procházeli jsme místnostmi a komorná vysvětlovala: "Tady je šatna. Budeš pomáhat kněžně při převlékání. Určitě už znáš, jak se ženské šaty rozepínají, to je u kněžny to nejdůležitější," zašklíbila se. "Budeš ji nosit víno a pamlsky, vodu na občerstvení a všechno, co si řekne. Také ji budeš doprovázet na návštěvy a plnit všechna její přání. Ostatní ti řekne sama."
Nepochyboval jsem o tom. Komorná mi ukázala, jak se šaty ukládají, provedla mne ložnicí a seznámila s kněžninými zvyklostmi. Bylo toho dost a já byl zvyklý spíš na boj, koňské sedlo, než na dámské komnaty
vykládané vzácným dřevem, zdobené drahými látkami a obrazy. Ale věřil jsem, že ve službě u kněžny nebudu dlouho a najde se příležitost, jak získat důvěru správce, aby mi dal práci královnina lovčího.
Uplynuly asi dvě hodiny a komorná mne nechala oddechnout. čekal jsem na kněžnu.
Přišla v dobré náladě, usmívala se a vyzval mne, abych jí šel pomoci s převlékáním na návštěvu.
Vešli jsme do šatny. Kněžna si vybírala šaty a poočku mne sle-dovala. Nakonec ukázala na jedny z modré jemné látky. "Dnes si vezmu tyhle. Uvolni mi šaty." Přiblížila se ke mně a upřela na mne svůdný pohled. Nadechl jsem se jejího opojného parfému a zvolna vztáhl ruce k zapínání jejích šatů. Odhr-nul jsem záplavu černých vlasů, po-volil jsem tkanice a začal rozvazo-vat jejich kličky.
"Máš jemné ruce, možná s tebou budu spokojena."
"Děkuji paní." Naštěstí jsem věděl, jak se chovat. Doufal jsem, že nic nezkazím.
Uvolnil jsem poslední kličku a kněžna se zavlnila ve snaze stáhnout těsné šaty. Docela to se mnou zamávalo. Věděla přesně, co na muže působí a když jsem pomáhal sloupnout látku z jejího těla, vzrušovalo mne to. Musela si toho být vědoma, protože zavrtěla zadečkem přímo v mém rozkroku.
Stále jsem se ovládal. Ale když přede mnou stála ve spodním prádle, musel jsem se držet ze všech sil. Věděl jsem, že první krok musí učinit ona. A stalo se. Zvedla mé ruce ke svým ňadrům a slastným výdechem ocenila rozepnutí. Její velká ňadra na mne zapůsobila. Promnula si je a rozkošnicky se protáhla. Pak ke mně přistoupila a bez ostychu mi sáhla do napnutého rozkroku. "Vidím, že komorná měla pravdu," připomněla mi mé koupání. Zajela mi rukou pod košili a nehty škrábla mojí hruď. Pak mne vyzvala: "Už víš, co je tvou další povinností?" Přisála se k mým rtům a já jí začal laskání oplácet. Servala ze mne kalhoty, vzala do ruky můj napřímený úd. Bylo vidět, že jeho rozměry oceňuje. Neustával jsem v laskání jejích prsou a odvážil se pohladit i stehna vykukující z krajkoví. Lůžko, v normální šatně zbytečné, dostalo svůj význam. Povalila mne na něj a rukou vsunutou do rozepnuté košile projížděla porost na mé hrudi. Druhou svírala můj úd. Povolil jsem dlouhé spodní díl krajkového prádla a pohladil její nahý zadeček. Náš milostný duel začal nabývat na intenzitě. Osedlala si mne jako koně a vzpínala se, poskytujíc mi krásný výhled na její rozbouřená ňadra. Mačkal jsem je, hladil, líbal, drásal nehty. Občas jsem podráždil i její klín, pohladil ramena a nezapomínal na boky. Její rozkoš se stupňovala až k šílenství. Začala vydávat táhlý zvuk, který předznamenal její vyvrcholení. Ani já jsem se neovládl a v okamžiku, kdy ze mne ochable sklouzla, potřísnil jsem její nastavený obličej svou milostnou šťávou. čekala to a bylo vidět, že se jí to líbí. I mně se to líbilo. Její zkušenost byla velká, větší než stopy, které zanechal věk na jejím stále pěkném a neochablém těle. Rozetřela si kapky po tváři.
"Jsem s tebou prozatím spokojena," pohladila mne po vlasech, "uvidíme večer. Teď dokončíme oblékání". Opláchla se v umyvadle, které stálo na stolku u zdi šatny. Pomohl jsem jí do šatů, stále ještě téměř nahý, s povlávající košilí. Pak jsem se také oblékl. Vyšli jsme ze šatny a po schodišti sestoupili do přízemí. Otevřel jsem své paní dveře, vyšli jsme ven.
Návštěva u hraběnky byla nudná, sotva mne kněžna ukázala hraběnce, odebraly se do komnat a já čekal v předpokoji. Sluha mi přinesl večeři, protože kněžna se zdržela. Najedl jsem se v rychlosti a čekal dál. Kněžna se rozloučila a vrátili jsme se do jejího domu vstříc noci.
Už jsem věděl, co bude mou povinností v noci a nijak jsem se nezdráhal. Tlumené osvětlení v ložnici rafinovaně potlačovalo vrásky a z kněžny dělalo bohyni smyslnosti. Tentokrát nikam nespěchala a vychutnávala pomaloučké dráždění, které jsem stále stupňoval. Pasivně přijímala mé pozornosti a soustředila se jen na své prožitky. Jemně poškubávala látkou, na které spočívalo její hebké tělo. Začala se slabounce třást a já věděl, že ji mám ve své moci. Oddaloval jsem a opět přibližoval své ruce, dotýkal se jí na všech místech. Můj jazyk zanechával vlhkou stopu na její pokožce. Třásla se stále víc a víc. Přitlačil jsem, až vyjekla v ohromeném údivu a začala se zmítat v nespoutané vášni. Zase se ozvalo známé sténání. Jeho tón se zvedal a najednou se zlomil. V tom okamžiku se mi kněžna zakousla do ramene a zaťala nehty do mé kůže. Pomalu ochabovala a její dech se zklidňoval. Byl jsem už tak vydrážděný, že stačilo pár vláčných pohybů její ruky a slabiny se mi stáhly v křeči vyvrcholení. Chvíli jsme klidně spočinuli, ale pak se kněžna zvedla, nechala se beze slova doobléci a pohybem ruky mne propustila do mého pokojíku, který sousedil s jejím.
S myslí omámenou jsem vkročil za závěs oddělující místnosti, ale v mžiku jsem byl ve střehu. Něco nebylo v pořádku. Můj amulet, který jsem měl ovázaný kolem krku sebou začal poškubávat. Cítil jsem přítomnost něčeho zlého, protože mé smysly byly vydrážděné na nejvyšší míru. Opatrně jsem se blížil ke své posteli. Pocit zla sílil. Začal jsem pomalu stahovat pokrývku. Najednou se vymrštilo cosi dlouhého pružného a omotalo mě hadí tělo. Stačil jsem zareagovat a hadovi se nepodařilo mne úplně
překvapit. Ani jeho železný stisk zatím nepřekonal mé svaly. Napjal jsem je a pomalu překonával hadův odpor. Jenže hadovi se podařilo pohlédnout mi do očí. Začaly se mi klížit, svaly začaly ochabovat.
Byl jsem pod vlivem hadího kouzla, kterým někdo posílil svou tajnou zbraň. Nevím, jak dlouho jsem odolával, smyčky hadího těla se začaly opět utahovat. Probralo mne zaječení. Kněžna vkročila do mého pokojíku a její zaječení mne probralo ze strnulosti. Potřásl jsem hlavou a vší silou začal znovu hada odvíjet. Jakmile jsem překonal vliv jeho kouzla, netrvalo dlouho a kroutil se mi v rukách. Nechtěl jsem ho zabít a tak jsem kopancem shodil svůj vak, až se z něj vysypaly mé věci. Stále jsem zápasil s hadem a nohou jsem rozdrtil krabičku s mastí. Kněžna s vytřeštěnýma očima sledovala mé počínání. Hada jsem přitiskl k podlaze tak, aby se co nejvíc namočil v kouzelné masti. Jakmile jsem si byl jistý, s vypětím sil jsem ho hodil oknem na strom a nechal ho, aby se vrátil ke svému pánovi. Hmátl jsem po meči a pak už jsem se vyhoupl za ním a sledoval světélkující stopu hadího těla, kterou zviditelnila moje mast. Musel jsem spěchat, abych uviděl toho, kdo hada poslal. Had se prosmykl mezi stromy a zamířil dál do hloubi zámecké zahrady. Využil jsem všechnu svoji dovednost a tiše se plížil za ním. Tím jsem se ale zpozdil a také jsem musel dávat pozor, abych ve slabém světle měsíce nezakopl a nepřítele nepoplašil. V parku jsem se ještě nevyznal a jen pomalu jsem sledoval stopu hada. Propletl jsem se ostnatým křovím a obešel hromádku starého listí. Přeběhl jsem kolem zdi zámecké zahrady a zahlédl světlo, které držela čísi ruka. Připlížil jsem se a opatrně zaposlouchal.
"...nec by měl být mrtvý. Nechal jsem mu v posteli překvapení. Vyřiď Kolerovi, že může být klidný a že budu pokračovat podle plánu. O královnu se postarám. Příště už to vyjde."
Zaslechl jsem ještě šum křídel záhadného posla a pak už se neznámý věnoval svému kluzkému příteli. Nehodlal jsem dále otálet. Vyškubl jsem meč, který mi celou cestu při plížení překážel, a vběhl na mýtinku ukrytou před cizími zraky. Had se otočil ke mně. Jedním zdařilým seknutím jsem oddělil jeho hlavu od těla a druhým zaútočil na nepřítele. Byl tak překvapený, že při mém útoku na hada ztuhl. Rychle jsem ho odzbrojil a přitlačil meč k jeho hrdlu. Podle oblečení to byl jeden z královniných gardistů. Kdo ví, co ho přesvědčilo, aby zradil.
"Něco se zvrtlo, kamaráde," oznámil jsem mu. "Nenechám se zabít tak snadno. Rychle mi vysvětli, jaký plán má Koler s královnou."
Gardista se vzpamatoval. Snažil se vyklouznout z mého sevření, ale hlídal jsem si jeho ruce a v okamžiku, kdy jimi pohnul, aby provedl nějaké kouzlo, sekl jsem dýkou, kterou jsem mu sebral, a jeho dva prsty se válely v prachu.
"Můžeme takhle ještě chvíli pokračovat," usmál jsem se na něj výhružně, "raději mi řekni, co víš." Byl to tuhý chlapík, musel jsem ještě jednou použít dýku a teprve, když už neměl další prst a ucho, zachvátil ho obyčejný strach.
"Koler chce ovládnout město! Chtěl zabít královnu a já jsem mu posílal zprávy o jejích plánech. Jenže se mu to už třikrát nepovedlo. Královnu asi chrání nějaké mocné kouzlo."
"Jaký je další plán?!"
"Koler chce podnítit vzporu šlechty, hodně šlechticů je nespokojeno, protože jejich děti i někteří z nich se stávají oběťmi. Jen spojením budou mít dost sil na poražení královny."
Pošimral jsem ho dýkou na krku.
"V severních lesích se skrývá obluda. Zabila už spoustu lidí a Koler ji chce vylákat do královské zahrady. Jeho kouzelník mi dal kouzla proti tobě a Kolerovi dá kouzla pro přivolání obludy."
Gardista se zhroutil. Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem mu čelo rozsekl ve znamení, které jako by po sobě zanechaly hadí zuby. Dýku jsem pohodil poblíž něj, meč otřel do jeho šatů a zasunul do pochvy. Nevěděl jsem, co počít s případnou mrtvolou aby na mne nepadlo podezření, a tak jsem ho nechal žít, i když jsem si uvědomoval, že mě to může přijít draho.
Vrátil jsem se do kněžnina domu. Kněžna ležela v mdlobách na zemi. Rychle jsem ji přenesl na její lůžko a odstranil všechny stopy po zápase. Nejvíc práce mi dalo setřít zbytky masti z podlahy. Naštěstí na vzduchu její kouzelný účinek rychle vyprchává a tak jsem se mohl spolehnout, že až se ráno kněžna probudí, nenajde žádé stopy. Pak bude snadné ji přesvědčit, že se jednalo o zlý sen. Ulehl jsem, založil ruce pod hlavu a přemýšlel o dalším postupu. Oči se mi zavřely a já usnul.