---

Pýcha, smutek a moc - Nazrappahové

---

Nevlídné ráno. Slunce se skrylo, aby nemuselo vidět krev... Stovky létajících jezdců na vimanech, lesknoucích se jako oko zrádce, útočily na město Darkharam. Pod nimi pěšáci, každý v ruce štít a zakřivený meč, pěšáci z nižších kast se zachmuřenými tvářemi věštícími smrt a strach. Vpředu okovaní sloni s pozlacenými kly a pohaněči s dlouhými kopími...

A nad nimi, skoro až mezi mraky, hrdě a zlobně, stál ve vzduchu tmavý viman, prst pomsty z nebes, ukrývající v sobě postavu, která teď krutě křivila koutky úst a z tváře jí svítily modré oči - modré oči, které má každý z Nazrappahů.

Pak jeho zářící oči našly to, co hledaly, a on svou vůlí stlačil viman k střemhlavému letu nad ubohé město.

Po nebi se divoce míhaly stříbrné obrysy vimanů, z nichž létaly šípy a oštěpy a rozsévaky zmar a zkázu.

První vimany začaly přistávat a z nich seskakovali divocí žoldnéři s tvářemi zkřivenými zlobou, s chuchvalci slin nenávisti na rtech.

Téměř ve stejnou dobu prorazili sloni hlavní bránu a zběsile ryčíc dupali těžkýma nohama po změti roztříštěného dřeva a lidských těl. Pak vjeli do města jezdci a jejich koně rozšířenými nozdrami vzrušeně hltali pach boje, a za nimi hordy pěšáků, kteří míhajícími se blesky svých mečů a seker rozsévali smrt...

Muž s rezavými vlasy hledal přivřenýma modrýma očima bezpečné místo. Za cíp jeho sárí se ho držel tmavovlasý modrooký chlapec, který se smutně díval kolem sebe. Všude znělo jen sténání, výkřiky, řinčení zbraní a šílený souzvuk hlubokého hučení létajících vimanů prolínajícího se s troubením rozzuřených slonů.

Muž si koutkem oka všiml jednoho z žoldnéřů, který se na ně řítil s obnaženým mečem. Lehce pootočil hlavu a zkoumavě se podíval do jeho nenávistí zkřivené, vousaté, tmavé tváře. Útočník se zastavil a pomalu, jakoby omámeně, se vpil do mužových modrých očí... pak toporně pozdvihl ruku s mečem a užasle si prořízl vlastní hrdlo.

Ryšavý muž trochu ustoupil, aby nebyl potřísněn krví, pak zatahal chlapce za ruku a oba dva, tak odlišní mezi tmavými bojovníky, překročili tělo.

Začali se proplétat mezi bojujícími dvojicemi a tepajícími kopyty koní. Muž občas odrazil tenkým mečem výpad nebo upřel svůj ničící pohled na toho, kdo jim bránil v cestě.

A pak... zastínil je na chvíli temný stín vimanu a uslyšeli zvuk dopadu nohou na prašnou zem.

Muž se zastavil. Ucítil cizí myšlenku, tak blízkou a jasnou - tak blízkou a strašnou... Zabít... Otočil se, pravou rukou máchl mečem, levou pustil zpocenou dlaň chlapce, a hledal šperk zavěšený na svém krku... bylo už ale pozdě. Uviděl jen hluboké oči, modrá jezera plná netvorů, hluboké oči a záblesk padajícího meče. Vystříkla krev, chvíli se zdálo, že nebe se zemí si vyměnily místa, že všechno je jen propast plná bolesti, ale všechno pak zastřela tma - smrt...

Chlapec ochromený hrůzou se díval na tmavou postavu, jejíž meč se neleskl už tak jasně - teď se leskl temně, vražedně, krvavě... a chlapec se díval do jeho modrých očí...

Ruka s mečem se vznesla a dopadla ještě jednou - na tvář chlapce, který se zachroptěním padl do kaluže krve vedle těla ryšavého muže.

A ruka, velká bledá ruka s rezavými chloupky na hřbetech prstů sáhla na hrud muže a jediným škubnutím mu utrhla z hrdla veliký šperk, který se mdle třpytil i v pološeru zatažené oblohy.

"... a tam najdete ho..." dopověděl a zelení a modří kolibříci létali kolem těla jeho; " Mitra, Mitra, Mitra..." štěbetali. Řetěz kober na jeho krku vlnil se, i tygři dívají se na něho a mručí láskou...

A pak...

Stařec se probudil a otevřel oči. Díval se děravou střechou, kterou probleskovalo světlo měsíce - bylo zvláštní a magické... a on nevěděl, co by si o tomhle snu má myslet...

Tiše se dívala přes průsvitný baldachýn k obzoru. Slunce zapadalo za bledé hradby Amrí - krvavá rána na žlutavém nebi... Odněkud z dálky, ze zelenavého příšeří džungle se ozývalo řvaní tygra samotáře... a stovky drobných mušek tančily ve večerním vzduchu... Najednou přes nebe přelétl temný stín a ona se otočila od arkády. Plna pomstychtivého očekávání se postavila čelem ke dveřím.

Důrazné kroky. Těžký lesklý závěs se rozevřel a ona uviděla Sirdha. Rudé světlo zapadajícího slunce ho zahalovalo do kaskád tekoucí krve. Jen záblesky jeho modrých očí prozrazovaly, že je živý, že není měděná socha prastarých krásných božstev.

"Nu..?" pozdvihla obočí.

Naklonil hlavu, jeho ryšavé vlasy se zaleskly. Díval se teď na ní ze strany jako nějaký velký říční orel. Neodpovídal.

"Nu..? opakovala, ale pak se zarazila. Na chvíli k ní dolehly myšlenky - otroků, sloužících z méněcenných kast - a to znamenalo jediné - hradba, bariéra jejího vědomí proti stálým rušivým myšlenkám byla porušena - i když jen na chvíli. Přimhouřila oči a podívala se zkoumavě na Sirdha, do jeho nic neříkající tváře. Teď se přidal ještě podivný pocit něčeho cizího, nepříjemného ve svém Či - vnitřním vesmíru. Ten hlupák se mi pokouší číst myšlenky...

"Jedna, dvě, tři,... " ušklíbla se. Nic jiného než řada čísel... Tohle byla nejjednodušší obrana před něčími zvědavými myšlenkami - pro Nazrappaha.

"... čtyři, pět, šest..."

Sirdhovi v tváři škubl sval a nepříjemný pocit zmizel.

"Nu, Sirdhu..?" opakovala už potřetí. Za řeči sklouzla pohledem na Sirdhovu hruď a kousla se do rtu; s těžce utajovanou závistí se dívala na Nazroih, který se jemně leskl na světlé látce. Ovládla se a na tváři vykouzlila úsměv. "Vidím, že jsi splnil svůj úkol ..." ukázala bradou na šperk.

Sirdh lehce pootevřel ústa a svým zvučným hlasem na chvíli zaplnil místnost. " Je mrtvý, Tygřice, já sám jsem ho zabil... Tvůj nevlastní syn, syn tvého tak náhle zemřelého muže ..." tvář se mu stáhla do lehkého úsměvu, "... je mrtvý..."

Přikývla. Nevšímala si jeho ironie, nevšímala si ani toho, že ji oslovil Tygřice - vždyť jí tak začali říkat všichni - Tygřice Bhadávátha, teď už z královského města Amrí - Tygřice Bhadávátha z Amrí ... Oči stále nemohla odtrhnout od jeho Nazroihu.

"Jsi teď jediná vládkyně Nazrappahů..." poslouchala dál jeho příjemný hlas ...

Ten Nazroih byla mzda za jeho pomoc. Podivná mzda, pro ni neskutečně výhodná, nestála ji nic - jen souhlas. Ona dala svolení, on své vojáky a vimany. Byla to dan za pomstu, za moc... Ale teď, když ho vidí... jak by si ho přála mít... Násilím odtrhla oči od zářícího šperku a podívala se mu do tváře.

"Darkharam tedy padl... On je mrtvý..." řekla trochu nesouvisle, ale pak se jí v očích zablýsklo a hrdě pohodila svými rudými vlasy, " Máš pravdu, jsem teď jediná vládkyně - nikdo jiný nemá právo teď vládnout... teď, když on je mrtev."

Zatěkala očima: " A ten jeho bastard?"

Sirdh se usmál a přikývl. "Já sám..."

Na její tváři se rozlilo uspokojení, ale pak se její pohled znovu svezl na Nazroih. Ta věc ji k sobě vábila, přitahovala... Kdybych jeho vojáky tak nutně nepotřebovala, mohla jsem ho takhle nosit sama. Nazroih nosili vždy jenom králové... Ta vnitřní harmonie... síla... vesmír... Teď ho má tenhle zrádný žoldnéř... nikdo neví, co ta věc skrývá - legendy vyprávějí... ne, to je hloupost, proletělo jí hlavou.

Přivřela oči a prohlížela si Sirdhovu tvář, nemůže si být před ním jistá.

"Jsme Nazrappahové, synové Měsíce a Slunce, nejvyšší z kast," řekla zastřeným hlasem, "já jsem největší z Nazrappahů - jsem královna. Moje prodloužená ruka..." podívala se významně na Sirdha, " zabila mého nevlastního syna a smyla ze sebe špínu urážky..." Stočila pohled stranou. Zabila jsem toho, kdo mi stál v cestě, pomyslela si s určitým potěšením.

Znovu upřela pohled na mlčícího Sirdha. " Tys byl tou prodlouženou rukou, Sirdhu, svoji mzdu sis už ale vzal sám, sám jsi ji chtěl... Chtěl jsi Šperk a máš ho... Děkuji ti, já, Bhadávátha, ti děkuji, ale to je všechno, co můžeš chtít... A teď jdi - chci být sama..."

Otočila se zpátky k průsvitnému baldachýnu, s kterým si jemně pohrával večerní větřík, a začala se dívat někam do dálky.

Sirdh se nepohnul. Cítila jeho přítomnost, a tak se otočila zpátky. "Slyšels, můžeš jít!"

Sirdh dál stál nepohnutě, jako kamenná hrozící socha. " Jsi vládkyně, díky mně jsi vládkyně - co bys byla bez mých bojovníků... vládkyně potřebuje bojovníky... a muže," jeho oči se potměšile modře zaleskly. "Nemůžeš vládnout sama Nazrappahům. Jsme zpola bozi - Nazrappahové jsou zpola bozi, - proto potřebují boha, aby jim vládnul - potřebují někoho, kdo by jim vládnul s tebou - potřebují mě..."

Udiveně si ho prohlédla, její oči se na okamžik rozšířily... a pak se dala do smíchu. "Jsi směšný, Sirdhu," vyrážela ze sebe, " já... muže... Nazrappahové vládce... boha... tebe... Já vládkyně!" Přestala se smát a popuzeně sevřela rty. "Nezdám se ti dost božská?" přešla do útoku. "Tobě?"

Uraženě polkl. Co myslela tím "tobě"?

"Dávej si pozor," pokračovala, "kdysi jsme byli sami - musela jsem se na tebe spoléhat a ty ses se mnou spojil jen kvůli tomuhle." Ukázala prstem na Nazroih. " Nevím sice proč má pro tebe takovou cenu, ale nikdo jiný by ti nikdy nedal souhlas nosit Šperk králů... žádný jiný vládce... Teď ale nejsem sama, všichni budou muset uznat, že já jediná mám právo na trůn - všichni, rozumíš?! Myslíš si, že z desítek Nazrappahů by se nenašlo dost takových, kteří by se chtěli zavděčit nové vládkyni a odstranili by mi tě z cesty? Myslíš, že by se nenašlo dost stejných vší jako jsi ty?" Unaveně přivřela oči. "... Myslím, že máš dost nepřátel, nesnaž si udělat nepřítele i ze mě svými hloupými návrhy... Nazrappahové by možná potřebovali boha - vládce... ale ty nejsi ani jedno ani druhé... " Odmlčela se a otočila se k němu zády.

Sirdh chtěl něco říci, ale pak stiskl rty a mlčel. Chvíli bylo ticho. Mrazivé a plné napětí.

Pootočila hlavu a přes rameno tiše řekla: "Ne... zapomenu na to... běž... jsem ti možná zavázána, ale svou mzdu..." koutkem oka našla Nazraoih, "... sis už vzal sám... Nos si šperk, který nosili králové - snad ti to dá alespoň bláhový pocit, že vládneš..."

Sirdh stál a přemýšlel; díval se zezadu na její dlouhé rudé vlasy, které spadaly v kadeřích až k pasu. Je opravdu jako divoká tygřice - stejně hrdá, nebezpečná... a zrádná...

"Možná, že nejsem bůh, ale jsem Nazrappah, a tohle..." zašeptal a v ruce sevřel Nazroih. Nedokončil, co chtěl říct. Místo toho se jen ušklíbl. Uvidíš!

Otočil se a rázným pohybem rozevřel závěs...

Stála za baldachýnem, poslouchala vzdalující se kroky, a když na temném nebi uviděla siluetu jeho ještě temnějšího vimanu, začal v ní hlodat zvláštní pocit pochybnosti...

Seděl se zavřenýma očima a v obličeji se mu zračilo nesmírné úsilí. Vedle něho se se zkříženýma nohama vznášel jeho učitel.

Pozdní odpolední slunce vytvářelo na bílé kamenné podlaze horká zrcadla světla. Vzduch nad městem se chvěl žárem. Ale oni dva byli ve stínu královského paláce...

"Slyšíš, Rhamo. musíš to přece dokázat, snad ti tvoje méněcenná matka nedala tolik špatné krve," neodpustil si posměšek jeho učitel - Nazrappah.

Chlapec se snažil soustředit, uvést do souladu svůj vnitřní vesmír Či s vnějším světem, dokonale využít vnitřní síly Chan... uvést se do stavu harmonie... ale vznést se mu nepodařilo. Marným úsilím si prokousl ret a kapka krve pomalu stékala po bradě... Pak otevřel oči a zavrtěl hlavou. "Nedokážu to, nemohu... moje vůle na to nestačí... nevím... nemohu..."

Jeho učitel natáhl nohy z levitačního sedu a postavil se. Stál nad Rhamou a prohlížel si ho. Chlapec pozdvihl hlavu a podíval se mu do očí.

Pocítil někde hluboko v hlavě cizí myšlenky, které se přehrabovaly v jeho mysli - nechal je, ať si samy najdou cestu pryč...

Pak se jeho učitel odvrátil. "Jsi zvláštní, Rhamo... máš naše modré oči, ale tvoje méněcenná matka ti nedala jen barvu vlasů... Někde hluboko v tobě je něco jiného... zvláštního... nepochopitelného... " zavrtěl hlavou a pomalu odcházel proplétaje se mezi bílými sloupy...

Osaměl. Zůstal jen se svými myšlenkami.

Nepatřil nikam. S Nazrappahy ho spojovala jen jeho vnitřní síla a možná jeho otec... a síly se mu často nedostávalo... i otce někdy nechápal... Nižších kast se štítil... nepatřil nikam. Byl jediným, kdo se narodil ze svazku mezi méněcenným a Nazrappahem... jediným se zvláštním... a bylo to bezbožné, že se vůbec narodil...

Pak si všiml, že k němu přichází jeho otec, doprovázený mlčenlivým strážným otrokem. Otec Rhamovi něco podával.

Chlapec překvapeně sevřel v dlani třpytivý šperk... Nazroih... hřál... zvláštně hřál... a když ho otci vracel, cítil v sobě takovou sílu, že se vznesl několik sáhů nad zem...

Probudilo ho horko. A žízeň. Jazyk se mu lepil na patro. Měl pocit, že má místo něho kus suchého listu.

Pokoušel se otevřít oči, ale celou polovinu obličeje měl podivně ztuhlou a tupou. S vypětím sil pootevřel levé oko. Stočil pohled, jak nejvíce to šlo, a pokusil se rozhlédnout; uviděl prašnou zem, několik kamínků a až na okraji svého zorného pole něčí záda. Unavilo ho to. Znovu zavřel oko. Chvíli odpočíval, pak těžce zvedl pravou ruku a dotkl se pravé poloviny svého obličeje. Pod prsty cítil vlhkou členitost strupu sražené krve. Přejel si rukou od začátku čela přes oko až k bradě. Všude cítil brázdu rány. A tam, kde bylo dřív jeho pravé oko, jen důlek a bolest.

Otevřel levé oko. Šlo to lehčeji než předtím, ale nepatrně při tom pohnul obočím a z pravé poloviny jeho obličeje vystřelila ostrá bolest. Snažil se nevšímat si toho, i když měl co dělat, aby nevykřikl... Pokusil se soustředit a dokázat si, že bolest je jen klam, ale za chvíli poznal, že je to marné... Všechno bylo až příliš skutečné a živé.

Převalil se na břicho a zvedl se na kolena. Tvář měl zkřivenou bolestí. V dálce uviděl malé tečky vimanů a oblak prachu z vojska táhnoucího od vypleněného města... Kousek od něho ležel jeho otec. Když se nad něj nahnul, zvedlo se z těla hejno much. Obrátil se a chvíli se musel dívat na druhou stranu. Plakat se mu nechtělo - nevěděl proč... Když se otočil zpátky, všiml si teprve, že zmizel Nazroih.

Otec říkával, že je kouzelný - vždyť i mně dal sílu, napadlo ho.

Na druhé straně ležel jeden z mrtvých útočníků s vyhřezlými vnitřnostmi... Někde se ozvalo zasténání... A na obloze poletovali supi...

Teprve teď si uvědomil strašný zápach. Vrávoravě se postavil a zamířil k jedné z vedlejších bran. Tohle město patřilo už jen bolesti a smrti. O mrtvé se postarají šelmy z džungle a supi... a o zraněné asi taky. Nedětsky se ušklíbl a pomalu se ploužil dál. Když prošel přes vylomenou bránu plnou nakupených lidských a koňských těl, byl už na dně svých sil. Klesl na kolena, pak upadl na bok a pomalu se propadal do černa bezvědomí...

Sirdh vztekle vešel mezi řady jasmínů a lilií, nechtěně strhl lehkou látku, která kryla vchod, a rázně přešel po mozaice do banduríh - meditační místnosti. V ruce pevně svíral svůj poklad - Nazroih. Ještě jí ukáže...

Sedl si, natáhl dlaň s Nazroihem a prohlížel si ho. Bronzový řetěz, čtyři drahokamy zasazené v lesklém kovu, hebký mdlý lesk... a zdání všednosti.

Lehce přejel prsty po vyčnívajících kamenech a promnul ukazováček s palcem. Zůstal podivný hřejivý pocit. Zdání všednosti... Sirdh se zasmál a poprvé zaútočil. Vyslal příkaz, gejzír myšlenek a vůle, příkaz, aby prolomil tu netečnou hradbu, psychickou bariéru Nazroihu.

Odpovědí mu byla jen odražená exploze vlastních myšlenek... a iluze sténání jeho vlastního hlasu. Zmateně zakýval hlavou, snažil se ze sebe setřást tu změť tápajících představ... Napadlo ho několik starých zaklínadel. Rychle je oddrmolil a znovu zaútočil.

Nic.

Tekl z něho pot, ale jeho příkazy se odrážely a vracely od nepochopitelné, a přece skvělé blokace Nazroihu... Znovu útok proti té netečné, neviditelné skořápce... Vyčerpaně křivil ústa a obnažoval zuby v zběsilém šklebu. Nevzdával se, cítil, věděl to Něco, co bylo spoutáno a zapomenuto...

Nikdy nevěřil legendám o božských starých králích, kteří byli něco víc než Nazrappah... Zdálo se mu to naivní a hloupé... stačilo ale pár slov na střepu hliněné tabulky, aby všechno vsadil na jednu kartu - na možná bezcenný lesklý šperk...

Přestal. Neměl už sílu.

Položil Nazroih na zem. Zvedl se a chtěl odejít. V tu chvíli, když to ani nečekal, hradba se uvolnila, prolomila, a zaplavil ho bezpočet obrazů, gejzír nashromážděných představ a iluzí... za nimi pak barvy, duhové spektrum barev, tisíce odstínů a tónů ... Síla a harmonie... Všechno pohaslo. Zůstal sedět sám v tmavé místnosti a v duši mu zbylo jen vědomí vlastní síly...

Houpání... Rytmické a pravidelné... Houp, houp...

Procitl. V hlavě mu vířilo několik cizích myšlenek, zmatených a primitivních. Mechanicky uvolnil trochu ze své síly Chan na obnovení bariéry a otevřel oko.

Nad ním se míhaly zelené větve, liány a zářivě modré nebe. Nadzdvihl hlavu. Ležel na nosítkách z páchnoucí kůže a nesli ho čtyři tmaví muži s černými vlasy slepenými do podivných chuchvalců.

Méněcenní, napadlo ho, ti z nejnižší kasty žijící v džungli. Divoši. Chvíli uvažoval, jestli by je neměl svými myšlenkami ovládnout, ale pak apaticky položil hlavu zpátky. Bylo mu vlastně jedno kam ho nesou, nenamáhal se dokonce ani přečíst jejich myšlenky a zjistit proč. Toužil jen ležet a zemřít...

Šli dlouho než vstoupili do vesnice. Zanesli ho do páchnoucí chatrče a položili na lůžko z velkých listů rotangu. Otevřel oko a prohlížel si primitivní obydlí. Pak ho zase zavřel a křivil levý koutek úst v bolesti - zranění se začalo probouzet.

Uslyšel kroky. Nějakým vnitřním zrakem viděl bělovlasého starce s tmavou kůží. Postavil se nad Rhamu a díval se mu do obličeje.

"Jak ti je, ty, jenž jsi a nejsi Nazrappahem?" uslyšel Rhama jeho hlas. Mluvil nazrappahsky se slabým cizím přízvukem. Hloupá otázka, vnuknul mu odpověď Rhama.

Stařec chvíli přemýšlel, ozvěna jeho myšlenek dolehla až do chlapcova mozku, a pak pokrčil rameny. " Mluv se mnou myšlenkami, jestli ti to pomůže, pro mě je to ale ponižující..." Sedl si na bobek a prsty jemně prohmatal ránu. "Uzdravíš se, ale na svět se budeš dívat jen jedním okem," řekl po chvíli.

Jediné oko mi bude připomínat, že jsem byl jedním z Nazrappahů... a snad moje vnitřní síla... Rhama konečně otevřel oko a podíval se starci do očí. Byly hluboké a temné. Jako oči zvířat... "Proč jste mne sem přinesli, mě, Nazrappaha - vy, nejnižší z méněcenných kast?" řekl těžce bez pohybu rtů levým koutkem úst," protože jsem ještě chlapec... že mám tmavé vlasy - jako vy? Obvykle zraněné jen dobíjíte... vy z džungle..."

"Nazrappah?" opáčil stařec, "když máš zavřené oko, nelišíš se vůbec ničím. Vůbec bychom nepoznali, že jsi Nazrappah, kdyby..." Všiml si, že chlapec chtěl něco namítnout. "Já vím, máš svoji vnitřní sílu, a tu my nemáme, proto nás také považujete za myslící zvířata - jen proto, že jste od milosrdných bohů dostali něco, o co jste se vůbec nezasloužili a s čím se rodíte," Stařec zmlkl, nechal se příliš unést. Působil vizionářsky a nepřirozeně.

Chvíli mlčel a pozoroval Rhamovu zohavenou tvář. "Ale máš pravdu," pokračoval tišeji, "obvykle přicházíme z džungle jen okrást mrtvoly a raněné dobít. Nazrappahové nás to naučili - žít jako mrchožrouty... Ale dnes... přišli jsme pro tebe. Bůh, můj krásný, skvělý bůh Mitra se mi zjevil ve snu - řekl mi, kde najdeme Spasitele i kde jsi... Ty... všechny nás musíš spasit před Nazrappahy, musíš, ty jsi ten Spasitel - máš svoji vnitřní sílu... a s nimi nemáš už nic společného... a pak, On nikdy nelže..."

Poslední slova se ještě vznášela ve vzduchu, když stařec odešel. Vyvolávala pocit osamocenosti a nezvratnosti.

A Rhama přemýšlel. Starcovy úvahy o něm jako o spasiteli v něm vzbuzovaly jenom cynické veselí, ale... ten stařec mluvil zvláštně a snad moudře - na to, že byl méněcenný - a měl zčásti pravdu. Rhamu už s Nazrappahy nespojovalo nic. Byl cizincem na tomto světě. Ze vzpomínek na Nazrappahy mu zůstal jen pocit odcizení, jasný obraz něčích modrých očí... a svistu vražedného meče...

Seděla tichá a zamlklá. Všichni odešli - všichni Nazrappahové. Snůška posledních desítek polobohů... A stovky jejich oblíbenců a patolízalů z méněcenných kast. Nejvyšší méněcenné kasty obchodníků s otroky a několik dalších zbohatlých myslících zvířat. A všichni se jí báli. Jí, vládkyně Bhadáváthy... báli se jí... Vždyť i ona se sebe někdy bála. Někdy.

Vlastně jí dělalo dobře vědět, že se jí všichni bojí. Na trůnu to byl povznášející pocit. Možná...

Ucítila něčí přítomnost. Něčí slabou auru. Popuzeně zvedla oči.

"Och, bohové... jak jste krásná, paní... jako bohyně..."

Méněcenná, otrokyně, stála nad ní a v ruce držela bronzový trojhrotý hřeben.

Méněcenná, napadlo Bhadáváthu, a hloupá... "Já jsem bohyně... proti tobě," řekla tvrdě. Otrokyně nevěděla co odpovědět. Sálal z ní strach a bezradnost. Nervózně zakomíhala rukou s ostrými břity hřebene. " Mohu ... mohu vás učesat, paní?" vyrazila ze sebe nakonec přiškrceným hlasem.

Bhadávátha se jí podívala do tmavých očí. Otrokyně uhnula pohledem.

Proč se česat? Bhadávátě cuklo v koutku úst. Méněcenní jsou skvělé loutky na hraní...

Podívej se mi do očí, přikázala myšlenkou.

Otrokyně pomalu stočila pohled zpátky - do jejich modrých očí. Začala prudčeji dýchat a její zornice se začaly zvětšovat.

Zvláštní, tihle primitivní Méněcenní se množí... je jich mnoho... mnoho...

Ale Nazrappahové zatím vládnou... a vymírají...

Bhadávátha dostala vztek, ani nevěděla proč. Otrokyně stála s vyvalenýma očima a z koutku úst jí tekly sliny...

Myslící zvířata... opovržlivě nakrčila čelo Bhadávátha a vyslala příkaz.

Otrokyně pevně stiskla bronzový hřeben a s násilným úsměvem si ho vrazila do břicha. Otočila jím v ráně. Ozval se nepříjemný trhavý zvuk. Obrátila se zpátky, mezi prsty se jí řinula krev, ale se stále stejným tupým úsměvem odcházela toporně pryč.

Bhadávátha se od ní odpoutala. Nechala ji, ať si uvědomí sama sebe - bolestně a naposledy...

Sirdh letěl na svém vimanu barvy noci a vítr mu pročesával vlasy. Nebeský jezdec... skvělý a nebezpečný...

Časně ráno opustil svoje lenní město Horepp a zamířil k Amrí - za ní.

Nazroih matně zářil. Jsem bůh, pomyslel si Sirdh.

Stařec se jmenoval Čangdraputra a mezi kastou z džungle plnil funkci šamana, nebo snad duchovního pastýře. Rhama to pochopil z poklon, uctivých pohledů, a hlavně z myšlenek. Úplně odstranil bariéru a jeho vnitřní vesmír Či se plnil novými dojmy, zážitky a rojem myšlenek Méněcenných odevšad, kam dosáhlo pole jeho uvolněné síly Chan, zatímco on sám ležel v páchnoucí chatrči na zádech a svým jediným okem pozoroval mouchu lezoucí po cihle ze sušeného bláta. Bylo zvláštní být nikde a přece všude, být ženou kojící své dítě, a zároveň být oním dítětem, být mužem, starcem i chlapcem, nebo být někým, kdo se z výšky dívá na jeho vlastní tělo, na jeho jediné oko a krvavý důlek s jizvou sedlé krve přes půlku obličeje. Bylo to zvláštní... a smutné.

Čangdraputra přicházel stále častěji a zjevně mu nevadilo, že mu někdo šátrá v myšlenkách. Mluvil stále o tom samém - spřádal naivní plány, v nichž hrál Rhama úlohu Spasitele a vojevůdce, který sám mávnutím ruky poráží šiky vyšších méněcenných kast i Nazrappahů, vykládal o svých náboženských vnuknutích a viděních, která se mu kdysi dávno vyplnila, a hlavně... o své nenávisti k Nazrappahům. Mluvil, rozkládal rukama a plival červené sliny betelu. Chytrý, ale užvaněný stařík.

Rhama poslouchal jeho slova a přemýšlel o nich. Když s ním večer lomcovala horečka, viděl sám sebe v záři ohně, viděl těla Nazrappahů a nafouklá břicha koní... Pak se probouzel a znovu uvažoval. K Nazrappahům nenávist necítil, byli pro něj nějak cizí, stejně jako Méněcenní kolem něho. Nenávist cítil jen k tomu, kdo mu zabil otce a z něho samotného udělal mrzáka, a také k tomu, kdo nepochybně stál za tím vším - k Tygřici. Pamatoval si jí - velkou, s falešným úsměvem, s ostnem jakéhosi opovržení, když si štítivě prohlížela svého nevlastního vnuka Rhamu.

Toužil se pomstít, to ale ještě nebyl důvod, aby byl s někým proti někomu. Rhama přemýšlel o starcových slovech, poznával život lidí z džungle, život plný strachu před lovci otroků a Nazrappahy, vážil na vahách to, co mu Nazrappahové dali, vážil na vahách i vražedný modrý pohled a meč. A pak se rozhodl.

Mohlo mu být něco kolem tří let, uměl už mluvit a začala se v něm probouzet Chan - jako v každém normálním Nazrappahovi. Ale on nebyl normální Nazrappah - už tehdy si to uvědomoval.

Seděl na zemi a mlčky si hrál s hračkou vyřezanou ze slonoviny. Za oknem bylo slyšet troubení slonů. Kousek od něho seděla jeho méněcenná matka, nábožně ho pozorovala přivřenýma očima. Bylo ticho...

Pak se rozevřel lehký závěs a vešli dva otroci. Něco rychle mluvili s matkou a odešli s ní do vedlejší místnosti. Za chvíli se ozvaly nějaké výkřiky.

Zvedl se. Položil opatrně hračku na zem. Došoural se k závěsu a poodhrnul látku.

Na zemi ležela jeho matka, dva otroci do ní kopali a něco křičeli. Nevzpomínal si už co.

Z místnosti byly ještě dva východy. Jeden z otroků si přehodil jeho matku přes záda. Odešli napravo.

Stál a nevěděl, co má dělat. Pak pohledem zabloudil k levému východu a všiml si zablesknutí se něčích rudých vlasů za téměř průhledným závojem...

Druhý den za ním přišel otec a vysvětloval mu, že jeho matka náhle onemocněla a zemřela. Hloupé a až příliš nepravděpodobné...

Dělal, že mu rozumí a rozplakal se. Ale nevěřil mu. Za tím závěsem... poznal otcovu auru.

Sirdh seskočil ze svého vimanu a pokynul otrokovi, aby ho uvedl k Bhadávátě. Propletli se mezi sloupy, otrok ho zavedl do malé postranní místnosti za zeleným kobercem a závěsem, zpola průhledným, za kterým se dalo vytušit pár postav a trůn.

Otrok se uklonil a odešel. Sirdh vztekle skousl rty, ale pak nahmatal na hrudi Nazroih, usmál se a uvolněně se položil do levitačního sedu. Vešla ona - Tygřice Bhadávátha. "Vyrušil jsi mě, Nazrappahové z druhého břehu Sindhu mě přišli vzdát hold," řekla stroze, "nemám na tebe čas. Řekni, co chceš a jdi."

Mluví se mnou jako... jako se psem, napadlo ho.

"Hřeješ se v obdivu jako ve sluneční záři, Tygřice," nenamáhal se ani vstát. Bradou výmluvně ukázal na jejího osobního strážce.

Chvíli přemýšlela, pak se podívala na svého osobně pozměněného strážce a myšlenkou mu přikázala, že má odejít.

"Nuže, co chceš, příteli?" nasadila sametovou masku vlídnosti.

Prohlížel si ji. "Tebe." Rukou hladil Nazroih.

Vlídnost zmizela, nahradil ji obličej plný odporu a pohrdání. "Jsi drzý, Sirdhu. Už jednou jsem ti řekla, že jsem tě použila jenom jako nástroj. Už tě nepotřebuji. Vůbec a nikdy."

"Já chci být vládcem - vládcem Nazrappahů, a to se stane jedině tehdy, když budeš mojí ženou. A je mi jedno, jestli budeš souhlasit, nebo ne. A kromě toho - mýlíš se, já jsem použil tebe," v ruce sevřel Nazroih.

Udiveně otevřela ústa, ale pak se ovládla a chtěla zavolat otroka. Nestihla to. Najednou se zkroutila v křečích bolesti. Nějaký ohromný prst se jí začal přehrabovat v mozku, temná kola vybuchovala před jejíma očima, přílivy a odlivy myšlenek a citů... a mezi tím vším, tenké vlákenko, síla vycházející z jeho Nazroihu... Až v poslední chvíli svého já si uvědomila, že i tohle byla jeho mzda za její moc...

A pak se postavila, otřela zbytky slin z úst a tupě se podívala na Sirdha: "Co pro vás můžu udělat, můj pane?" A Sirdh se usmál.

"Pojď," pobídl ji, "jdeme říct tvým obdivovatelům z druhého břehu Sindhu, že sis našla muže. Měla jsi pravdu, Nazroih nosili vždy králové. Ani já nebudu vybočovat z řady... "

Kývla.

Rhama se cítil skoro zdravý. Rudý důlek občas bolel a bolest vystřelovala až dozadu k temeni hlavy. Jizva protínala pravou polovinu obličeje a dělala z Rhamovy dětské tváře tvář rozšklebeného ďábla. Zdraví je mnohoznačné slovo...

Bylo časně ráno. Rhama se zvedl z rotangového lůžka a vyšel z chatrče. Vrávoral, měl potíže s určováním vzdálenosti. Chvíli se snažil zorientovat a pak zamířil k Čangdraputrově chatrči.

V chýši byla tma a nic se nehýbalo. Z rohu ucítil Rhama Čangdraputrovu auru. Sedl si se zkříženýma nohama na zem, přidal trochu Chan, aby ho nerušily starcovy sny - nebo on je, čekal a meditoval.

Slunce stálo už vysoko, když se stařec probudil; zachrchlal a sedl si, pokrytý skvrnkami světla z děravé střechy.

"Ty jsi tady?" řekl zbytečně, když poznal Rhamu.

"Nechtěl jsem tě budit."

"Hm..." řekl bez zájmu Čangdraputra a šel se ven vymočit. Rhama dál čekal a prohlížel si výzdobu chatrče. Dvě vybělené lebky, jedna osmiruká soška a tři omšelé koberečky s postavami bohů, kteří měli zlaté přilby, velké mandlové černé oči a místo náhrdelníků kolem krku kobry.

Čangdraputra se vrátil. Ulil vody do misky, hodil trochu lotosových květů, už trochu povadlých, do vody v nádobce a misku postavil pod koberečky. Do ruky vzal dřevěné korálky a věcně se otočil na Rhamu. "Co jsi chtěl? Cítíš se už natolik zdravý, abys zabil Nazrappahy?" Šelmovsky přivřel oči a podíval se do Rhamovy zohavené tváře. Pohybem ruky umlčel Rhamu, který chtěl něco říct, a začal zpívat stařeckým roztřeseným hlasem:

Sákara nánara kása kája sáda da sájaká

rasahává váha sára nádaváda da vádaná...

S meči, životy jež ničí,

vojska dychtivá tu stojí;

sloni řvou a řičí

hlahol mušlí volá k boji...

Ticho! přerušil ho Rhama myšlenkou. Stařec zmlkl a rozpačitě zvedl zrak.

"Chtěl jsem ti říct, že odcházím. Já... necítím nenávist ke všem Nazrappahům. A pak ... byl bys hloupý, kdybys myslel, že já sám, zmrzačený chlapec, se dokážu postavit Nazrappahům."

Stařec mlčel a hrál si s korálky. "Ale Mitra..." zkusil namítnout.

Rhama zavrtěl hlavou. "Nic není pravda nikdy docela - i bohové někdy lžou. Přišel jsem ti jen poděkovat - asi jste mně zachránili život. Půjdu, zvířat se bát nemusím, ani těch, kdo nejsou Nazrappahové - stačí mi jen pár kousků jídla a měch s vodou... Půjdu..." zvedl se.

"My také odejdeme," řekl tiše Čangdraputra. "Zvířat je tu už málo, půda zarůstá rostlinami z džungle... a hlavně... Nazrappahové a jejich lovci otroků se dostávají stále hlouběji do lesů. Musíme hlouběji... hlouběji do džungle."

"Je mi to líto. Ale já jsem jen Nazrappah..." Rhama se otočil a vyšel z chýše.

Čangdraputra seděl a díval se směrem ke koberečkům. "Vrátí se. Cítím v něm nenávist, je to Spasitel, vím to. A pak... Mitra nikdy nelže..." řekl zřetelně nahlas. A zdálo se mu, že se na něj jedna božská, tmavooká, tkanná tvář blahosklonně usmála.

Sirdh seděl na trůnu. Pyšně a majetnicky. A vedle něho vosková loutka; Bhadávátha rozdávala křečovité úsměvy a hlas jí zněl nějak monotónně, nepřirozeně. Kdykoliv se ale podívala na Sirdha, problesklo jí v obličeji nábožné nadšení a poníženost plná obdivu.

Sirdh se cítil velkolepě - posledních osm desítek Nazrappahů mu vzdávalo hold, bilo před ním čely o zem a on si v klidu, když chtěl, mohl vyslechnout jejich myšlenky - neuchránilo je před tím nic. Jeho Chan byla teď obrovská a prošla každou bariérou. Cítil se něco víc - dříve byly jen dva stupně - Méněcenný a Nazrappah. Teď přibyl třetí - nejvyšší - on sám - Sirdh...

Bylo to asi dva měsíce po tom, co mu zmizela matka. Už skoro věřil, že otec mluví pravdu - je přece tak moudrý a spravedlivý.

Díval se z okna: na nádvoří stála proutěná klec na otroky. Byla zakrytá vybledlou špinavou látkou. Přišel otrok a za ním dva další. Zvedli klec a postavili ji na povoz tažený dvěma osly... První otrok nasedl, druzí dva chytili osly za ohlávky. Vyjeli.

Seskočil ze zlatě inkrustovaného stolku, na kterém stál - Nevěděl proč, ale z té klece měl strašně nepříjemný pocit...

Sametové šero džungle se změnilo v modrou prázdnou hladinu oblohy. Jen v dálce se dala tušit dvě sezamová zrnka strážných vimanů. Jedna stříbrná slza létajícího stroje si na sobě marnivě nechávala odrážet zkreslené stíny pod sebou jdoucích lidí a zeleně nízkých travin. Vzduch se tetelil horkem - podobal se neviditelnému míhajícímu se plameni; několik mužů v plátkovém lehkém krunýři vztekle práskalo biči a pobízelo asi dvacítku právě chycených otroků, navzájem spojených jhy, k rychlejšímu kroku. Vpředu a vzadu jeli vždy dva jezdci, každý s okrouhlým štítem a kopím. Nad nimi, lesklý a temně hučící, letěl pomalu viman.

ĺvhara si s potěšením prohlížel z výšky své žoldáky a chycené otroky. Dnes byl dobrý lov, napadlo ho. S úsměvem se rozhlédl po stříbřitém a pro něj tak tajemném vnitřku vimanu. Snědými prsty pohladil vibrující kov.

Byl jedním z nejvyšší méněcenné kasty lovců a obchodníků s otroky - Jáphunt, jak říkali Nazrappahové - Dodavač. Byl dokonce tak oblíbený, že mu bylo odprodáno několik vimanů; ovládání stroje bylo neskutečně lehké - Nazrappahovi stačila myšlenka, jemu - méněcennému, nahlas vyslovit příkaz. Co mohl více chtít...

Díval se dolů a snažil se nevnímat hučení. Pak se jeho zrak zastavil na malé postavě uprostřed řady ulovených a zamyslel se. Ten malý, teď tak usilovně držící krok s ostatními, v něm vyvolával zvláštní pocit. Kromě toho, všiml si, že chlapec byl zpola slepý, s jedním okem odpudivě nateklým a prázdným důlkem po druhém. ĺvhara pokrčil rameny, vlastně nevěděl, proč ho jeho lovci chytali - zmrzačené otroky nikdy nikdo nechtěl.

Rhama těžce klopýtal pod váhou jha. Oko ho pálilo a v napuchlém víčku cítil tepání krve. V džungli našel siíphudju - rostlinou plnou dráždivé, lepkavé a trochu žíravé šťávy. Bylo dílem okamžiku natřít si víčko a podráždit si kůži i koutky oka, že zrudlo a napuchlo jako rudé plody durianu. Bylo to trochu nebezpečné, ale oko se zúžilo do nepatrné škvírky - zrádnou modrou barvu pak bezpečně skrýval dlouhý závoj řas - viděl teď sice špatně, ale přece...

Pak stačilo jít, dlouho jít i vézt se na hřbetě svým Chan zkroceného slona, najít lovce otroků a vyvolat v nich dojem, že oni našli jeho, a ne on je... Byla to šance, jak se dostat nenápadně a jistě do vzdáleného Amrí...

Teď byl tady a kácel se pod tíhou jha, čichal páchnoucí výpary ze stejně hnědých těl jako bylo to jeho, poslouchal a bál se, stejně jako ulovení méněcenní divoši z džungle, bál se prásknutí biče a hučení malého vimanu.

A oko, jeho jediné oko, pálilo a svědilo. Ale jeho touha po pomstě byla velká a modrá barva jeho jediného oka tolik prozrazující...

"Šla-pu, šla-pu, šla-pu!" křičel jeden z žoldnéřů a jeho bič se míhal jako hadí jazyk.

"Šla-pu, šla-pu, šla-pu!"

Postřehl, že si společně s ostatními otroky začíná mumlat do rytmu.

"Šla-pu, šla-pu, šla-pu!"

Rána bičem. Bronzová kulička mu prosekla kůži na rameni.

"Šla-pu, šla-pu!"

Škvírkou napuchlého oka si našel žoldnéře a zkoncentroval Chan.

"Šla-pu..."

Žoldnéř zůstal pozadu, divně vytočil ruku a zahodil bič do změti křovin. Pak se otřásl, překvapeně vyvalil oči a doběhl zpátky na svoje místo.

Rhama se ušklíbl, ale za chvíli znova vyčerpaně křivil koutky úst.

Změnili pokřik. "Rychle-ji, rychle-ji, rychle-ji!"

Šli noc a den, než dorazili do sběrného tábora. Nahnali je do ohrad a dali jim trochu nedovařené rýže. Pro všechny. Vyhladovělí otroci s šílenýma tmavýma očima se na ni vrhli jako tygři. Škrábali, kousali a prali se o větší hrst rýže. Než Rhamu napadlo, že by měl použít Chan, nezbylo vůbec nic. Žoldnéři za ohradou se smáli a ukazovali si na ně prstem, v ruce připravený bič a kolem pasu omotanou škrtící šňůru.

Po horkém dni přišla chladná noc. Znovu jim po třech nasadili jho, svázali ruce a levou nohu jednoho s pravou druhého. Při svazování se jeden mladý otrok pokusil o útěk. Dlouhé kopí ho zastavilo sotva dva sáhy za dřevěnou ohradou.

Seděli a snažili se v nepohodlné pozici usnout. Rhama přemýšlel. Stačilo by trochu Chan, podřídit si jednoho z žoldnéřů a utéct... Stojí mi pomsta vůbec za tohle? Pak zavrtěl hlavou a nevědomky si odřel krk o drsný kruh jha. Musím, musím, pomsta je jako sladké víno, které mi dodá klidu... Otok vydrží snad ještě čtyři dny, pak... modrá je zrádná barva... Ale Bhadávátha byla zrádnější... Všudypřítomný pach potu...

Světlo bylo jako lepící se med a rudé vlasy Sirdhovy jako krvavá kapka v něm. Seděl se zkříženýma nohama a hebké hnědé stíny jako by ještě více prodlužovaly jeho drápovitě roztažené prsty. Pak přivřel oči a s výkřikem jeho obličej změkl. Nazroih se oslnivě rozzářil; pitoreskní nesoulad s měkkostí večerního světla.

Z jeho prstů se začalo odvíjet deset fialových proužků, které se tkaly do šroubovnice.

"Bohové!" vydralo se přes rty otroku Jeshobovi. Klečel v rohu a cítil hluboký mrazivý strach. Fialová šroubovnice zhutněla do rotujícího válce a pomalu měnila tvar. Pohyb se zastavil a ve vzduchu stál útvar podobný rakvi. "Budoucnost, bu-dou-cnost," slabikoval zbytečně Sirdh. Tohle byla jen zábava, snad trocha zvědavosti, snad trocha touhy předvést se alespoň před otrokem. Ve skutečnosti se cítil na vrcholku hory - na kluzkém vrcholu, z kterého může kdykoliv spadnout do propasti.

Z fialového sarkofágu se něco začalo pomalu vynořovat. Okrouhlý útvar plný rudých vlnitých vlasů... Čelo... obočí... skelné oči obrácené v sloup, tak nebesky modré, jemný nos, obnažené zuby, pramínek krve v levém koutku...

Sirdh polkl a snažil se utlumit explozi strachu. Poznal... poznal sám sebe.

Obrovská hlava se vynořovala dál - za zuby se skrýval nějaký kov. Pak přišla oblá brada, pod ní krk s širokou ránou a hrboly sražené krve...

Otrok začal ječet.

Otevřely se dveře. Iluze ztrácela barvy, až se pomalu rozplynula. Zůstalo jen několik čar a šmouh.

Ve dveřích stála Bhadávátha a zmateně těkala očima po místnosti. Pak vykouzlila hloupý úsměv. "Hle- hledala jsem tě, Sirdhu," zakoktala se, " je mi smutno po tobě, mém pánovi..."

Sirdh mlčel a díval se do prázdna. Vlastně jí měl být vděčný, že to přerušila, ale cítil k ní odpor, připadala mu jako pijavice, která poslouží k snížení horečky, ale pak nejde odtrhnout... nebo lépe - jako loutka, kterou musí řídit ze své hory, protože je s ní natrvalo spojen několika drátky. A přitom... teď měl právě pocit, že ze své hory padá do propasti, která je hluboká... a neodvratná...

Měl štěstí. Druhý den, když se vrátily i další skupiny lovců s chycenými otroky, sehnali je do houfu a práskáním bičů donutili vstoupit do obrovského nákladního vimanu. Přepraví je do Amrí, kde byl jediný trh s otroky na celém povodí Sindhu.

Cesta netrvala dlouho. Rhama si prohlížel ztrhané tváře lesklé potem, potem, který měl původ ve strachu, a poslouchal hučení vimanu.

Přistáli. Při drcnutí vrazilo několik otroků hlavou do stěny a zanechalo na lesklém kovu rudé šmouhy.

Vyhnali je ven. Před stříbrnou kapku vimanu tolik se podobající spadlé nebeské slze. A hadí jazyky karabáčů se znovu míhaly vzduchem.

Rhama se rozhlížel přes závoj řas a snažil se uhýbat ranám. Pak uviděl rozmazaně postavu, která si ho z dálky prohlížela. Pootevřel oko jak nejvíc mohl. Muž byl tmavovlasý, snědý, a přesto oděný v sametu a tygří kůži. Obchodník s otroky - a méněcenný.

V tu chvíli ho napadla nejschůdnější a nejjednodušší cesta k cíli. Natočil se obličejem a zkoncentroval Chan...

ĺvhara se cítil jako chycený v pavoučí síti, nevěděl proč to dělá, věděl jen, že musí... Ten malý tmavovlasý mrzák ho k sobě připoutal jako ... jako Nazrappah. ĺvhara si pro něj musel dojít mezi své vojáky a vzít ho sebou, lépe řečeno - on, ĺvhara, ho vzal ze středu otroků, aby mu ten malý skřet dal na srozuměnou, co má dále dělat - absurdní a směšné. A přesto musel - jako kdyby On byl Nazrappah.

Šli dlouhou chodbou. Vousatý obchodník vpředu, a za ním ten malý šachtan - ďábel. Minuli několik Nazrappahů - otáčeli se za nimi a kroutili hlavami - ve svém Či cítili nepokoj a něčí silnou Chan.

Došli před dveře. Za nimi měla být Bhadávátha. Ten kluk mě znemožní... ne, on mě zabije - Tygřice je nemilosrdná... šachtan!

Musel. Mrzák počkal venku a ĺvhara vstoupil dovnitř. Bhadávátha tam ale nebyla. Byl tam Sirdh a hrál si se svým kouzelným šperkem.

Uplynuly další dva měsíce. S otcem vyšli na trh otroků. Doprovázela je spousta strážných. Syn krále si vyšel na procházku se svým malým bastardem... Rozhlížel se po stejně tmavých tvářích, jako byla ta jeho, díval se do masek plných ponížení a cítil za nimi jenom hluboký a temný strach.

Prohlížel si klece s otroky, a pak ... v jedné kleci uviděl postavu, která se tolik podobala jeho matce. Rozběhl se tam - nebyla to ona, byla to nějaká stará ošklivá otrokyně, ale... měla zcela určitě matčiny roztrhané šaty!

Sirdh si podezřívavě měřil toho zmateného Méněcenného. Začal něco blábolit o svém osobním daru Bhadávátě, a zatím... Sirdh cítil jasně pole něčí Chan a ještě... něčí nenávist. Byl tím podezřívavější, že viděl svou budoucnost. Stiskl Nazroih a odblokoval celou místnost...

Nepotřeboval si už ani přečíst ĺbharovy myšlenky. Obchodník klečel na zemi a v slzách vykřikoval: " Odpusť, pane, odpusť... to ten malý ďábel... mrzák... ovládl mě, přesně jako Nazrappah... Odpusť, pochop a odpusť..."

Sirdh si ho překvapeně prohlížel. Malý ďábel? Mrzák? Jako Nazrappah?

"Ten tmavovlasý chtěl... chtěl, abych ho dal jako dar velké Bhadávátě. Odpusť... a ...v šatu má ukrytý isdur, poručil mi, abych mu ho dal a já jsem musel, pochop, pane, musel!" ĺvhara zmlkl a s grimasou strachu sledoval Sirdha.

"On... on chtěl zabít Tygřici?" tiše se zeptal Sirdh.

ĺvhara vytušil, co chce Sirdh slyšet, a horlivě přitakal.

"Tak ho uveď do místnosti... tak jak jste byli domluveni."

Rhama čekal za dveřmi a cítil zradu. Skoro okamžitě, jak vstoupil bradatý ĺvhara do místnosti, ztratil nad ním Rhama kontrolu. A teď čekal, poslouchal nesrozumitelný hovor a přes látku svíral rukojeť isduru. Konečně se otevřely dveře, oddělené ještě od místnosti neprůhledným lesklým závěsem. Objevil se ĺvhara. "Bhadávátha tě očekává," zadrmolil a rychle vstrčil Rhamu do dveří. Sám se otočil a spěchal pryč.

Stál mezi dveřmi a závěsem. Měl zvláštní pocit blízkosti něčí silné Chan. Rázně otevřel závěs a vstoupil.

Na hebké podušce seděl muž a překvapeně si Rhamu prohlížel. Rhama ho poznal. Okamžitě; i přes závoj řas. Otcův vrah, blesklo mu hlavou. Pohledem přes škvírku napuchlého víčka sklouzl na mužovu hruď. Otcův Nazroih!

Muž se uvolněně rozesmál. "Čekal jsem obra," měl příjemný sametově hluboký hlas, "a přišel malý hnusný skrček..." Ve dvou prstech mnul Nazroih. Příjemný pocit tepla přehlušující nejistotu z toho malého mrzáka... "Zvláštní. Méněcenný, a má Chan," dodal s uhasínajícím úsměvem.

"Nepoznáváš mě, vrahu?" tiše řekl Rhama.

"Nikoho tak odporného jsem ještě neviděl," zasmál se muž, "a kromě toho, vrah jsi ty, ty jsi chtěl zabít mou milou ochočenou Tygřici."

Rhama si roztáhl napuchlé víčko a ukázal modré oko. Sirdh povytáhl obočí. Marně vzpomínal - toho mrzáka musel už někde vidět - vždyť i aura mu byla povědomá. A teď... Nazrappah...

"Nevzpomínáš si na malého bastarda Rhamu?" mluvil klidně Rhama, "nevzpomínáš si na jeho otce, kterému jsi vzal Nazroih?"

Sirdh vstal a změřil si překvapeně chlapce pohledem; právě začal být netrpělivým - chystal se použít Nazroih. Teď se v jeho očích objevil záblesk poznání a kolem rtů mu začal hrát krutý úsměv. "Osud je podivný... někdy," řekl s hrdelním podtónem. Chvíli přemýšlel. "Jistě sis všiml, že tu nejsou žádní strážní otroci," pokračoval potom zvýšeným hlasem, "nepotřebuji je totiž. Poslal jsem je pryč. Mám tohle..." Z hrdla sundal Nazroih a v dlani ho držel vysoko ve vzduchu. "Tvůj otec, tvůj děd, nikdo, kam mi až paměť sahá, tohle neuměl používat. Až já. A ještě... vím o tvém isduru, který tak naivně skrýváš."

Zasněně pozoroval Nazroih. Já... jsem něco víc než Nazrappah. Vždycky budu... i bez šperku... A ten malý mě nemůže ohrozit...

"Mám rád hru," řekl Sirdh znenadání, "a stejně tak nemám rád neukončenou práci. Dám ti pocit, že jsi měl šanci," Zasmál se své velkodušnosti. Kočka a myš...

Rhama ho oněměle pozoroval. Ze záhybů šatů vytáhl teď už zbytečně skrývaný isdur.

Sirdh se zlomyslným pobaveným výrazem v tváři hodil Nazroih za sebe na zem a vytáhl z pochvy zahnutou šavli. I šlechetnost má své meze, skončím to rychle, řekl si. Rozmáchl se a sekem zprava doleva chtěl setnout Rhamovi hlavu.

Rhama, který jedním okem špatně odhadoval vzdálenosti, se rychle odrazil směrem na Sirdha, nechtěně narazil do jeho pravého kolena a zespodu, vší silou, kterou měl, vrazil srpovitou zbraň Sirdhovi do rozkroku. Sirdh vyvalil oči, poklesl v kolenou; ze rtů se mu vydralo pár nadávek, pustil šavli a spadl naznak.

Rhama sebral jeho šavli a klekl si na něj. "Zabiju tě, za-bi-ju," zajíkal se, "kvůli sobě, kvůli mému otci..."

"Kvůli otci..?" šklebil se Sirdh v bolesti přerývané smíchem; pokoušel se pohnout, ale spodní polovina těla byla necitlivá, a pak... ostří šavle bylo příliš blízko jeho krku. Snažil se tedy alespoň získat čas... a ublížit.

"Kvůli otci? Znal jsem ho víc než dobře, ale ty jsi svou matku skoro nepoznal! Tvého otce přestala za chvíli bavit - udělal to jednoduše - daroval ji svému nejoblíbenějšímu obchodníku s otroky - ten se jí zbavil vůbec nejjednodušeji - prodal ji zpátky do královského paláce - ale jako krmivo do zvěřince! Co, tos nevěděl, bastarde?! On jen kývl... Tvůj spravedlivý otec!" smál se Rhamovi do obličeje. "Matku svého syna..."

"Mlč! Mlč!" překřičel ho zoufale Rhama. Přiložil rychle ostří šavle na jeho krk, zavřel oči, přitlačil a potáhl. Na obličej mu dopadl teplý tepající příval. Sirdh zachroptěl a zmlkl.

Bhadávátha spěchala chodbou k Sirdhově komnatě. Měla nepříjemný pocit, že se něco jejímu pánovi stalo... Ještě, že ten hloupý pocit plašil mihotavý lesk čepele její dýky...

Vstal. Vrzly dveře. Otočil se a uviděl nenávistně zkřivený obličej Bhadáváthy. V ruce se jí objevila dýka. Se zaječením se na něho vrhla.

Nebránil se.

Bodala, desetkrát, dvacetkrát, třicetkrát... to už ale necítil. Nic necítil...

Bhadávátha se podívala na své ruce, barevně tolik podobné jejím vlasům, a zahodila dýku. S hysterickým pláčem si klekla do kaluže krve, k Sirdhovi. Byl mrtvý, dokonale mrtvý. On byl vždycky dokonalý, její pán... Skoro až u stěny objevila Nazroih. Prohlížela si ho, a pak ho vložila do otevřených Sirdhových úst. Byl jeho, navždy. Pak uchopila jeho spodní čelist a s cvaknutím ústa zavřela.

Jako dveře...

...jako knihu.

Stařec seděl v nově postavené chatrči. Jemně postříkal vodou koberečky s obrazy bohů a v ruce promnul za zvuku modliteb korálky.

Pak se podíval na zašlý kobereček znázorňující soudícího Mitru.

"Rhama se vrátí, aby nás spasil... ty nikdy nelžeš," prohlásil sebejistě.

I tentokrát se mu zdálo, že se bohova tvář usmála...