Jinak je Petr fajn. Je osvěžující jako sám život, který pro mě leží a běží tak nějak mimo, jako kytky za sklem, dárky pro šťastnější holky. Jenom občas mi dá přivonět... Mně na tom klukovi trošinku vadí přeliv na zrzavo, trvalá a ty náušnice z titanu, zato Petrovi nevadí, že já žádnou trvalou nemám, ani si nepatlám do vlasů barevné gely. Svět zachrání jedině tolerance, to je jeho krédo.
"Zdravím strážkyni svatyně!" houkl mi do ucha, až jsem nadskočila. "Co odbory?" zajímal se už civilnějším tónem.
"Totální zhroucení," informovala jsem ho. "Odbory jsou moc západní. Zůstávám i nadále otrokyní, živořící hluboko pod hranicí bídy, bez práva na dovolenou, na stávku atd. Atd. Už jsi to slyšel stokrát, média to omílají do zblbnutí: Nesmí dojít ke kolapsu sítě východního světa! Tudíž tresty budou vysoké..."
Vzdychl. "Bankéři, makléři, mafie, politici... Kdo z nich by se obešel bez věštíren? Je pravda, že se krefy dokážou napojit na západní typ sítě?"
Mlčky jsem kývla. Víš to už dávno, Petře, tak co se ptáš... Je fakt, že oni naše služby potřebují. Jenže zatím je nás dost. Stačí sebemenší náznak neochoty, a milý strážce už se veze po Vltavě v barelu s louhem. Nojo, a jakýpak já jsem strážce! Jsem v místní hierarchii až úplně dole. Uklizečka. Zametačka vajglů. Leštička skleněných součástí... Řekla jsem to nahlas.
Petr mě vzal kolem ramen, jak on už to tak umí, udělal na mě jiskrné oči. "Mám něco! Pojď to zkusit!" Položil na stůl destičku. Oslizlou, ožvejkanou, jak si na ní brousili zuby potkani někde v kanále, se sotva patrným nápisem klínovým písmem.
"Píseň lásky?" vyluštila jsem s námahou. "Co to zase je za nesmysl? Kde jsi to našel?"
"Na půdě. Když naši předávali barák Mírným a mocným, nechtěl jsem se koukat, jak máma brečí, a radši jsem šel ještě prohrabat dědovy krámy. Víš, on byl jeden z prvních přeškolených crackerů. Chytlo ho to v osmnácti, člověk by řekl, že už je na zásadní změnu starej, ale on nasákl východním stylem jako houba, a zas byl jednička... Vlastně ho sejmuli za tu politickou věštírnu. Pamatuješ? Funguje perfektně i po těch letech, none?"
Otřásla jsem se. "Aby někdo nesejmul nás!"
"Neboj, destička je dávno prodaná," uklidnil mě. "Pod cenou, to je fakt... Jenže já nejsem profesionální kšeftař, smlouvání mě štve."
Tohle je jedna z věcí, co se mi na Petrovi líbí. Není hajzl a nikdy nezbohatne. Asi se chudák ani neožení, dnešní krásky jsou výhradně a pouze na prachy. Na sex mají udělátka, baterie jsou levné, adaptéry se dostanou v každé trafice, a ceny jdou stabilně dolů, ať si inflace dělá, co chce...
Vzali jsme destičku s Písní lásky a vstoupili do kolíbky krefu. Kref nemá žádnou ochranku. Hlídá se sám. Nás, strážce, pochopitelně zná. Petr se držel krok za mnou. Kref je totiž lajdák a zaměřuje jen tak halabala. Západní systémy jsou prý přesnější, ale podle našich specialistů jim chybí osobnost, takže jejich prognózy nejsou o mnoho víc než statistika, a rozhodně si nezaslouží název proroctví.
V kolíbce bylo horko a vlhko, jako obvykle. Petr si se zafuněním stáhl bundu, skopl z nohou těžké boty (v jiných by nemohl provozovat tu svou pěší turistiku po městě), závistivě mrkl na moje lehké roucho.
Vložila jsem destičku do prohlubně v masivním těle krefu. Přijímací jednotka spokojeně zachrochtala a spustila to. Vytáhla jsem jehlovou zátku z kanyly na předloktí a napsala na sací plošku požadavek. Petr se odvrátil.
"Tohle nesnáším," zamumlal. "Fakt že bych byl radši zápaďáckej cracker!"
"Šš, už je vstřebaná," zakřikla jsem ho. "Teď nám předvede tu tvoji vzácnost."
Kolíbku naplnila hudba. Sladká a kořeněná melodie, rytmus bušící jako srdce, chraplavé varhanní basy úží hrdlo a vhánějí do očí slzy, tlukot křídel, hejna holubů se slétají na náměstí, obklopené křehkými mramorovými stavbami s bílými reliéfy, nádherné ornamenty, úžasná těla soch, takoví přece lidé nejsou, lidé jsou pod slupkou oděvu, kosmetiky, barev, gelů a všeho toho neřádu úplně oškliví; a najednou jsem si uvědomila (ale jen tak napůl), že ležím Petrovi v náručí a vzlykám. Hudba mě na chvíli zase odtrhla od skutečnosti, a Petr mezitím nezahálel, takže při mém následujícím návratu od vzpomínek starých varhan jsme se milovali. Konečně, napadlo mě. Konečně!
A varhany, nebo už to možná byl sbor viol a fléten, nevím, tomu dávaly sílu, bolest a tu zvláštní příchuť, které říkám nevermore. Není to zrovna originální, ale sedí.
Doznění. Okamžik, než změříš ztrátu krve. Bude značná.
Petr si držel spánky. "To je síla!" zašeptal nadšeně. A pak mě překvapil. Krásně mě políbil a řekl: "Jsem strašně rád, že to bylo právě s tebou."
Dotkla jsem se rudé skvrnky na jeho hrdle. Kref je nevypočitatelná bestie... "Nech si zkontrolovat krevní obraz, jo?"
"A ty?" Oblékal se, a ještě se přitom stačil tvářit starostlivě. Jako by to myslel vážně, docela vážně.
"Chodím na transfúze," mávla jsem rukou. "Zmiz. Fofrem. Odnes si tu věc. Musím sednout k terminálu a podívat se, jakou paseku to nadělalo na ostatních uzlech." Někde na povrchu podvědomí mi cinkala vzpomínka na klipklap spojení se sítí, provázená reflexní bolestí v kanylované žíle.
"Musíš?" Vrhl na mě úpěnlivý pohled. "Je mi zle, když tě vidím u pavouka!"
"Běž," řekla jsem mu. Dívala jsem se už skrz něj. Kdysi tu metodu nazval jsi průhledný, člověče! "Když nebudu u pavouka, až sem dorazí hlídka, budu v podezření."
"Tak jo," vzdal se. "Už letím. A... miluju tě, Ilano, i bez té destičky. Uvidíme se!"
Pavouk ze mě vysál snad půlku obíhající krve, než mi ukázal, co se děje v napojených uzlech. Fuj, ty orgie! Kluci a muži, ženský a holky... Mohla bych dělat takovéhle věci, nemít poruce Petra?
V hlídce byl naštěstí Adrian, takže ani moc neotravovali, jen mě odpojili od pavouka, Adrian mi vyplnil kartičku na m.ř. transfúzi a zeptal se, co to se mnou udělalo.
"Bylo to děsný," hlesla jsem. "Ještě že jsem tu byla sama. Hned mě napadlo podívat se, odkud to jde... Co to bylo?"
"Zatím nevíme. Nějaká šílená nákaza. Stará věc, prý má znaky předrevolučních virů. Nemáme proti tomu ochranu. Sepiš mi svoje dojmy, ano?"
"Můžu česky?" špitla jsem. Geoling mi svou nepřirozenou elegancí leze na nervy a klínové písmo nikdy nevystihuje, co chci sdělit...
"Třeba ve verších," odpověděl klidně. "Já si s tím poradím."
Bodejť by ne. Adrian je polyglot. Občas schválně říkám polymer. Myslím si totiž, že je syntetický. Lidé nejsou nikdy tak milí.
* * *
Petr se neukázal. Nebyl. Měsíc, dva, tři... To nebylo normální. Mezitím přišly ty superjobovky, znáte to, těsně před Novým sjednocením, jak nám zrušili platy a vycházky z ubytoven, zavedli příděly jídla a krve a zakázali návštěvy.
Dala jsem výpověď. Nevím, co mě to popadlo, asi jsem byla trochu nepříčetná, bez Petra a tak vůbec... Nikdo přede mnou to nezkusil, a šéfové najednou zjistili, že na tohle nemají zákon ani předpis. Čekala jsem tedy na ten zákon, nebo co si tam někde nahoře v závratných výškách moci kdo vymyslí, plnila všechny povinnosti a nechodila na transfúze, protože při mé krevní skupině nula Rh mínus je nesmírně snadné mě zabít. Úplnou náhodou. Každá jiná krev mě zabije.
Po pár týdnech jsem se už sotva vlekla, až ke mně zavolali doktorku. Psychiatra. Byla to Renata, moje úspěšná spolužačka, která se dokázala bezbolestně vyšvihnout mezi lepší lidi, když se stala odbornou poradkyní ŇDÚ (Petrova zkratka pro ňákej důležitej úřad), a teď tedy byla superprověřená tak, že se občas dostala i na západ. Což momentálně nebylo podstatné. Protože mi kromě vitamínů a psychoterapie donesla vzkaz od Petra.
"Nechal si ji zkopírovat do zlata," šeptala mi mezi těmi obvyklými žvásty, co každý zná zpaměti.
(Jak to sakra zmáknul, kde na to vzal?)
"Propašoval ji do ekonomických prognóz... Orlí most to aktivuje přes Lavinu zítra v deset padesát, připrav se!"
"Co je s ním?" zeptala jsem se.
Renata se zatvářila tak plastikově, že mi bylo okamžitě jasné, proč má tak studené ruce. Nebyla opravdová. Kdo za tím kčertu vězí? Komu na mně může záležet?
"Dostali ho," šeptla Renatina umělohmotná kopie. "Zdrhni. Schovej se. S tím jejich barákem Mírní a mocní ještě nic nedělají!"
* * *
V deset padesát jsem prošla chodbou, plnou vzdechů a bublinek smíchu, do nestřežené šéfovy kanceláře. Malý, krátkonohý, kulatý krefmajstr objímal stoletou archivářku, jež z jeho náhlého zájmu dostávala střídavě psotník a záchvaty smíchu.
"Propustku, šéfe," požádala jsem mírně. "Máte mě trošku rád?"
Zlíbal mě, uslintal a dal mi tu mrňavou průsvitnou kartičku. Popřál mi hodně štěstí a zaslzel, když jsem otevřela dveře a zamávala.
Zabavený (oficiálně darovaný, jak oni to zásadně prezentují) dům Petrových rodičů jsem našla snadno podle popisu, ačkoli jsem venku nebyla už celá léta. Měla jsem dost naspěch, a tak jsem si jen letmo všimla, jak je hezké podzimní listí na stromech, na těch pokřivených, tvrdošíjných zákrscích, které přežily všechno, možné nemožné, málem jako lidi. Taky jsem rozbila boty. Nebyly stavěné na chůzi po ulicích, na hrboly, díry, výmoly, vzpříčené dlaždice, zkrátka ty běžné následky neustálých lokálních bojů, neslavných malých válek bez publicity, které by sečteny možná i vydaly na takovou menší světovou...
V domě bylo otevřeno sklepní okno bez mříže, uvnitř pusto, vykradeno. Až na krámy na půdě, ty nikomu nestály za odnešení, zbytky umakartového a bakelitového nábytku, co se snad nehodí ani na podpal. Pěkně by to smrdělo... Zkusila jsem si z toho harampádí udělat hnízdečko na spaní, a jak jsem to tam tak přerovnávala, narazila jsem na kolíbku krefu.
Prostor, ohrazený ze všech stran flekatými a poškrábanými izolujícími deskami, prohlubeň v podlaze, zásobník destiček ve stěně domu za hnusnou obrazovou tapetou, přesně v místě, kam poslepu sáhne každý cvičený strážce.
"A kref je v podlaze," řekla jsem nahlas. Hledala jsem sací plošku. Byla tam, přikrytá popraskaným zrcadlem. Petr ho asi nezvedl, nenapadlo ho to. Co by se shlížel v zrcadle zrovna na půdě... Jeden střípek se odloupl a já spatřila povědomou strukturu s mramorovým vzorkem. S povzdechem jsem vytáhla uzávěr z kanyly.
A pak mě oslovil Petrův dědeček. Solidní holografie. Musel použít prvky ze západních typů programů; ty naše tohle nesvedou. Usmíval se a povídal mi (neznámý posluchači mi říkal) o tom, jak založil tajnou organizaci Orlí most a zavedl do základní výbavy krefů (tady na východě do základů zaručeně sto let nikdo nesáhne, ušklíbl se) program Lavina, a teď po mně chce, abych ho spustila.
Lavina byl hybrid, příšerná syntéza, zneužívající slabostí a skulinek v technikách východu i západu. S jediným cílem: destrukce. Program dědeček mi dával pokyny, a já podle něj jenom šoupala destičky za zásobníku do prohlubně v podlaze. Nebylo mi jasné, proč dědeček nezmizí, když je jeho kref zaujat něčím jiným, ale zas tak moc jsem se nedivila. U něj bylo možné všechno.
"Taky sis mohl pořídit zápaďáckou klávesnici, dědečku," brblala jsem. Ty věčné ztráty krve mi už vadily. Taky mi vadilo, že tady nemám pavouka, nebo ještě líp monitor, abych mohla zjistit, co se děje v uzlech. Asi by se mi to líbilo. Nebyla bych první strážce, co umřel v objetí pavouka, a bylo by fajn vidět, jak jeden kref za druhým propadá šílenství.
No nic. Poslouchala jsem dědečka, protože mě nic lepšího nenapadlo. Dokud mě nezaměřili. Vlastně byl div, že jim to tak trvalo, když jsem byla totálně mimo síť. Neslyšela jsem je dupat na schodech, ale beztak bych neutíkala.
"Tak pojď," řekl mi vlídně Adrian. Vzhlédla jsem k němu. Mohlo to vypadat pokorně, když jsem tak klečela nad sací ploškou, ale mně to bylo jedno.
"Nemůžu," odpověděla jsem. "Prostě nemůžu."
Adrian odstrčil ostatní členy hlídky, zvedl mě a nesl. Po schodech, hlavním vchodem, od kterého měli klíč jen Mírní a mocní. Dávno jsem tušila, že s nimi krefmajstři mají něco společného.
Na ulici se střílelo. Nevěřila bych, že na světě ještě existují střelné zbraně. M a M přece mají všechno pod kontrolou!
"Asi nemají," uchechtl se Adrian, uhýbaje před rudým zábleskem.
Laserová pistole? No páni! Taková zápaďácká vymoženost! Ožila jsem. Bylo to napínavé. Bylo mi jedno, jestli mě někdo zastřelí. Stejně mě vezmou do nějaké sterilní, bílé místnosti, nebo naopak mezi rákosové stěny a ručně tkané závěsy, kde to voní tak arabsky... To, co přijde pak, nezávisí na prostředí. Ale budou mít vztek, protože jim dlouho nevydržím. Zasmála jsem se a vyklouzla Adrianovi z náruče. Umožnil mi to takový nazelenalý blesk, co mu prořízl paži. Nojo, žádná krev. Plasty a elektronika.
"Neutíkej, odneseš to, ženská!" křičel za mnou.
"Já neutíkám," smála jsem se. "Nemůžu, ty blbej robote! Nejsem žádná nezničitelná bakeliťárna!"
Sesula jsem se k zemi a ti, co po sobě stříleli, o mě zakopávali. Neviděla jsem jim do tváří, měli helmy. Musela jsem jim připomínat ubohou hromádku organického odpadu a zelených cárů (šaty ze svatyně krefu). Nic mi neudělali.
Přestřelka se přesunula do jiné ulice. Adrian ležel napříč přes rozbitý chodník a poklidně si regeneroval rány. Odstranila jsem z jeho dosahu zlomky cihel a dlažebních kostek i kusy omítky. Ten jejich opravárenský styl si vezme z okolí všecko, co se dá upotřebit, ať už se to esteticky hodí nebo ne. Kus betonu nebo šedé žuly v obličeji, fuj! Zdálo se mi, že na mě Adrian mrká jediným fungujícím okem. Určitě něco vnímal. Nojo. Tak se měj.
Podél stěn domů jsem se plížila pryč. Do kanálu? Tam mě najdou! Do lesa? Jestli tady někde mají les... Spíš asi jenom upadnu a nevstanu a prostě umřu na ulici. Kdyby aspoň nebyla taková zima.
Domy byly pozamykané. Určitě v nich někdo bydlí. Nebo už Mírní a mocní stihli všechno obyvatelstvo přesídlit do ubytoven se zákazem vycházek? Bezva organizační tah, všecko pod kontrolou, a bez námahy... V hlavě se mi pletla skutečnost a vzpomínky, zněla tam hudba a čas se zastavil. Pak se ke mně louží páchnoucího stojatého času přebrodil Adrian. Jeho levé oko ještě vypadalo divně, ale jinak byl docela fit. Zvedl mě.
"Dík za péči," řekl.
"Jakou?" podivila jsem se.
"Estetika," ušklíbl se. "Mít čelist z omítky... Ohromné!"
"Kam mě zas neseš?" zeptala jsem se otráveně.
"Do tunelu. Vybudovali jsme záchranný systém pro raněné. Tady teď bude nová revoluce."
"Aha. A ty jsi co? Západní agent?"
"Tak. Myslel jsem si, že to budeš ty, to Petrovo heslo."
"Já? Heslo?" Opřela jsem si hlavu o jeho rameno. "Co je s Petrem?" Zdálky jsem slyšela střelbu, v nose mě lechtal kouř. Revoluce. Fajn. Momentálně je to pro mě ukolébavka.
"Dostali jsme ho ven v hrozným stavu. Nasadil do pár uzlů Píseň lásky, pak ho chytili. Výslechy... Znáš to."
"J-jo." Polkla jsem. Pravidelný krok nás vzdaloval od střelby. Od světa.
"Neřekl nic, neprozradil heslo. Ani jim, ani nám. Nevěřil. Renata z něj vytáhla aspoň čas té jeho relace. Vysvětlila mu, že to je jediná šance na tvou záchranu."
Brečela jsem, i když to bylo plýtvání tekutinou. "Žije?"
"Je v tom tunelu. Čeká na nás."
O něco později mi spousta lidí opakovalo, že jsem hrdinka, protože jsem zahájila akci dědova lavina, zdokonalenou verzi záškodnického plánu Petrova dědečka. Zdokonalil ji pochopitelně Petr, a jako heslo zvolil mě. Ne jméno. Moji osobu.
"Protože tobě se žádná holka nepodobá, a taky pořád neměníš zbarvení a tak," vysvětlil mi, když jsme leželi vedle sebe ma lehátkách, připoutaní průhlednými hadičkami, jimiž nám proudily do žil různé tekutiny, mně krev a jemu nějaké léky. Vůz, kam nás uložili Adrian a Renatina dvojnice, se řítil tunelem pod horami směrem k západu. "Tebe si nemohl splést ani ten blbej program z destičky," dokončil Petr.
* * *
Jak to dopadlo, všichni víme. V Asii a tu a tam i v Evropě živoří zbytky krefů, jinak všude vládnou normální počítače. Jako před Rozdělením. Nejsem si jistá, jestli je to lepší. A už vůbec si nejsem jistá, jestli bylo v pořádku udělat z války krefů a počítačů válku lidí a lidí.
Petr si myslí, že všechno je fajn. Je teď hrozně důležitý a slavný, ale na mě a Peťulku si vždycky čas udělá. Měla bych být šťastná. Hm.
Adrian mě onehdy překvapil kytkou kopretin (jsou dražší než orchideje), až chůva kulila oči, a zatáhl mě na tajný výlet do zbořeného města nad Vltavou, do naší staré svatyně. Kref fungoval! Adrian podplatil hlídače z řad našich vojáků (jak mám ksakru rozlišit, kdy mám na mysli naše před druhou revolucí a naše po ní!), vešli jsme do kolíbky a on vyndal z kapsy destičku, originál Písně lásky.
"Můžeš se trošičku píchnout?" poprosil, podávaje mi sterilní jehlu i s obalem.
Vyschlo mi v krku. "Jo. Můžu."
V té hudbě byly pořád ještě mramorové katedrály a náměstí plná holubů a pyšně se vystavující krásné, nahé sochy. Adrian byl zrovna tak krásný, a choval se jako normální chlap. Tedy, za těch okolností to normální bylo. Netušila jsem, že jsou tak dokonale vybaveni.
Píseň skončila a Adrian řekl: "Odpusť. Miluju tě. Lišíš se od nás nejvíc ze všech žen, které jsem poznal."
"Protože jsem nepovedená," zasmála jsem se. Nepřipadalo mi to jako nevěra.
"Bude se mi stýskat. Zítra odlétáme. Na Měsíc. Stavět první město. Tady je prý málo místa."
"Kdyby jenom uklidili ty trosky," vzdychla jsem.
"Přemýšlela jsi někdy o tom, jak tě Stvořitel udělal a proč, a kde se mu to vymklo z ruky?" zeptal se Adrian.
"Ne. Možná, až budu chvilku žít... Podej mi košili. Je za tebou."
Vrátila jsem se domů, do života, a teprve po letech mi došlo, že to, po čem toužím, je pořád za sklem a jen při průvanu, který třískne oknem, ucítím na okamžik tu vůni... Takže jsem to tady sepsala, hlavně pro Peťku, až bude větší, a odejdu za Adrianem. Zabil se při tom výbuchu jaderné elektrárny. Příčina nezjištěna. Prostě se to vymklo z ruky.