Jednou ve čtvrtek si zase v ruce nadhodil čtyři pytle s ovsem, které vždy ráno přerovnával z přístěnku na vůz a zpátky, aby si zachoval sílu, když v tom ho cosi píchlo pod levou lopatkou. Pomyslel si jen :" I coto, coto, v zimě přece vosy nepíchají," a pracoval dál. Nikdy si totiž nevšiml, že si u jeho mlýna den co den hrají mladí bohatýři s lukem.
V té době Barbuša i Pápucha spaly. Spaly dlouho a tvrdě,
až se jejich chaloupka otřásala. A zrovna v ten stejný
čtvrtek se jejich chaloupka otřásla spaním tak, že na
Barbušu spadl samovar. I Barbuša se probudila, pravila
:"Au," a vytřela si z oka stříbrný kohoutek. Samovar spadl
až na zem, kde libozvučně zařinčel, což probudilo Pápuchu.
"Ej, Barbušo, tuším, že cosi s mlejnem děje se," křikla
Pápucha na Barbušu.
"Dobrá, zajdeme, " odvětila Barbuša, dala si Pápuchu na
hlavu a vykročila z chaloupky.
Stromy snímaly své sněhové čepice, když se pod nimi
prohnaly sáňky tažené osmatřiceti soby, ale nezastavily je.
Nezastavily je ani horské bystřiny, ani nížinné bažiny.
"Ej oštěpek, ej chuch, ej dolepek," vykřikovala Barbuša
a hnala soby mrazem. Pápucha držela volant.
Za dva a půl roku dorazily ochraptělá Barbuša a omrzlá
Pápucha na břeh nedozírné Amyrdarji. Snědly posledního soba
a zahleděly se směrem k místu, odkud se ozýval neúnavný
klapot.
"Ej," pravila Barbuša, "soby nemám, ale na tom mlýnu se
mi něco nezdá."
"Tak, tak," přitakala Pápucha, "je to tak. A může za to
mlynář. Má klapky na očích!"
"Joj, přeplavíme se," rozhodla Barbuša, obula si Pápuchu
a vydala se po hladině na druhou stranu. Když dorazila na
druhý břeh, zula si Barbuša Pápuchu a opět si jí dala na
hlavu.
"Vítám vás, souputnice," zavolal Oštěpyj, když je
spatřil.
"Hej, pane otče," řekla Barbuša.
"Hej, pane otče," přizvukla Pápucha.
"Jdeme se vám podívat na mlejn," pokračovala Barbuša
a nasadila si Pápuchu do prázdných očních důlků.
"Jdu se vám podívat na mlejn," řekla Pápucha a zamrkala
sebou.
"Tak jen račte, host do domu, Hospodyň do domu," zvolal
mlynář.
"Cože?" lekla se Barbuša a rychle si přendala Pápuchu do
uší.
"Ale nic, nic, já jen tak breptám - a práce vám stojí,"
radoval se Oštěpyj.
"To," řekla Barbuša, protože situaci tak viděla.
"Tvůj mlýn není vodní," řekla Pápucha, protože měla
navrch.
"Tvůj mlýn je vadný," řekla Barbuša, protože měla pod
čepicí Pápuchu.
"A jaká byla cesta, sousedky, " snažil se změnit tok
hovoru mlynář.
"Komu není rady, tomu není pomoci," povzdechla si Barbuša
a spolu s Pápuchou odešla k řece. Tam zarazila Pápuchu do
země a vypnula řeku. Nato se vrátila k mlynáři, který
strachy drkotal zuby.
Barbuša temně procedila mezi zuby :"To bylo naposled,
starouši," a vytáhla mu šíp zpod levé lopatky. Pápucha si
otřepala kazajku a zaposlouchala se do klapotu mlýna.
"A teď něco umel, pane otče," řekla znovu klidná Barbuša.
"Ale co?" ohradil se mlynář Oštěpyj.
"Třeba mouku," poradila Pápucha.
"Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají," začal si
prozpěvovat krvácející Oštěpyj a nevěnoval se práci, pro
kterou byl stvořen.
"Komu není rady, tomu není pomoci," řekla ještě jednou
Barbuša a počala odcházet.
"Néééé," zařval mlynář a lehl si do postele. Chtěl raději
stonat a skonat, jenže Barbuša si ho vůbec nevšímala,
odlomila kousek z Pápuchy, píchla s ním do nebe a vypnula
vítr.
"To jsem věru zvědava, co učiníš nyní," zašeptala
vychytrale.
"Já už nehraju," řekl mlýn a odešel pryč.
"To jsem domlel," řekl posmutnělý mlynář z postele.
"To tedy ano," odvětily Barbuša a Pápucha jednosvorně.
Pak si dala Barbuša Pápuchu na hlavu a vydala se na cestu
k domovu.