Rion - Dobrodružství v Morini IV.

Václav Pravda

Kreslí: Vojtěch Lacko

Probudil jsem se zalitý potem. Možná ve mně ještě doznívaly zbytky večerního vzrušení. Vstal jsem, umyl jsem se a vzal si čistý oděv z nepřeberných zásob mých předchůdců. Netrvalo dlouho a kněžna se probrala. Zavolala mne do své ložnice. Pátravě si mne prohlédla a když v mém výrazu nenašla nic zvláštního, upokojila se a začala si stěžovat : „Zdál se mi prostě příšerný sen, příšerný ! Viděla jsem v něm hada, se kterým jsi zápasil přímo v tvém pokoji. No hrůza ! Ten had byl tak silný a velký, nikdy jsem podobného neviděla ! Jako živý byl ten sen."

„A jak to dopadlo, má paní?"

„Nevzpomínám si," zklamaně vzdechla kněžna, „jenom si pamatuji, jaké jsi měl v tom snu svaly. Máš takové i ve skutečnosti? Pojď ke mně."

Rion Přistoupil jsem k lůžku a naklonil se ke kněžně. Netrpělivě mi rozšněrovala halenu a sesmekla mi ji z ramen. Zatnul jsem svaly na paži. Kněžna mne pohladila, zmáčkla a znovu přejížděla prsty podél celé mé paže. Začínaly se jí lesknout oči. Popotáhla mne za ruku, až jsem se převážil mezi nadýchané krajky pokrývek. Nedočkavě strhla svůj noční úbor a pokynula mi, abych se svlékl úplně. Zkušenou rukou mi hmátla do rozkroku a stejně jako s paží, pohrávala si nyní s mým tuhnoucím mužstvím. Ležel jsem na zádech stejně jako včera a stejně jako včera si mne dychtící kněžna osedlala. Vlnila se a pohyby jejího vnitřního svalstva mne uváděly do extáze. Její vášni jsem prostě nestačil a v několika záškubech těla jsem do ní vychrlil vše. To ji ještě více rozdráždilo a během chvilky i ona sténala slastí. Chvíli jsem ještě dráždil nalité dvorce jejích bradavek, ale když se její dech zklidnil, odstrčila mou ruku a rázně vstala.

„Dnes se musím připravit na slyšení u královny. Zastupuji spolek dvorních dam a chci ji požádat o záštitu turnaje, který se touto dobou chystá každý rok. Myslím, že mi vyhoví, alespoň dosud tak často učinila. Budeš mne doprovázet. Do oběda máš volno, ale s každým odbitím velkého zvonu se hlas u komorné, jestli není něco potřeba zařídit."

Slíbil jsem a rozhodl se zjistit co nejvíce o následcích včerejšího souboje. Zašel jsem za správcem.

„Jak se ti zamlouvá služba?"

„Nestěžuji si, myslím, že jsem už dělal daleko horší věci."

„Vidíš, zrovna dnes bych ti mohl nabídnout i jinou práci, ale ještě nevím, co jsi ve skutečnosti zač a i když jsi královně zachránil život, nemohu za tebe strčit ruku do ohně."

„O jakou práci by se jednalo, že je k ní potřeba tolik věrnosti?"

„Dnes v noci zmizel důstojník královniny gardy, večer ještě popíjel s kumpány, v noci vstal a odešel a už se nevrátil. Nezmizelo s ním nic cenného, takže je záhadou, kam se poděl. Ty v tom nemáš prsty?"

„Ale já..." zatvářil jsem se odmítavě.

„... no ano, je mi jasné, že první noc ve službě by tě kněžna toulat nenechala," zasmál se.

Ulevilo se mi, že nebudu muset tomuto sympatickému správci lhát.

„Snaž se a až se kněžně znelíbíš, možná najdeš místo v gardě," uzavřel rozhovor správce a vrátil se ke svým povinnostem.

Bylo zřejmé, že Kolerův špeh se bál prozrazení a raději sám odešel. Jenže to neznamená, že královnu nehlídá ještě další zrádce. Musím se ještě poohlédnout kolem. Zaběhl jsem za komornou, abych se ujistil, že mám čas. Nic se nedělo a tak jsem se po hradě vyptával sám. Zjistil jsem, že královna stále ještě nemá lovčího, potvrdilo se, že její nálada je báječná a své sluhy neprohání jako ještě před nedávnem, vyslechl jsem spoustu klepů, drbů a pomluv. Bylo to jednoduché. Vždy jsem se dal do řeči s některou ze služek a komorných a má postava a vystupování udělaly své. Dívky se předháněly, která udělá větší dojem a tak mi brzy šla z jejich řečí hlava kolem. Dostal jsem tolik nevyslovených nabídek, že bych nevěděl za kterou dřív. Dostalo se mi i nabídky vyslovené, od růžolící pomocnice z kuchyně, která se vůbec neupejpala a pozvala mne do své komůrky. Takových nabídek jsem dostal spoustu od holek v přístavech, ale to byla jejich práce. Musel jsem odmítnout a vysvětlit, že jsem nový komorník kněžny Seglie. Pochopila.

Prohlédl jsem si domy dvorních šlechticů. Královnin zámek byl od nich oddělen velkou zahradou, kterou jsem poznal včerejší noci. Domy šlechticů a dvořanů obklopovaly náměstí a vše obtáčela mohutná hradba se dvěma bránami. Tu hlavní jsem už znal, ale nevěděl jsem o malé zadní bráně přímo u královnina paláce. Chtěl jsem si ji prohlédnout, ale odbyl velký zvon a já se šel hlásit.

Komornou jsem našel v kněžnině ložnici, právě jí upravovala postel. Zabraná do práce mne neslyšela a tak jsem přišel potichu k ní a když se shýbala, plácl jsem ji přes zadek. Zaječela.

„Co si to dovoluješ," zakřičela ještě s hlavou v péřových pokrývkách. Otočila se : „Aha, to jsi ty. Co tě to napadlo? Hrozně jsem se lekla."

Asi ano, protože celá zrudla a hlasitě dýchala.

„Promiň, promiň," naoko jsem se omlouval s úsměvem. „Co mělo znamenat to Aha, to jsi ty? Já si můžu dovolovat?"

„Můžeš nemůžeš, prostě jsem se lekla. Co kdybych plácla já tebe?" Vrhla se ke mě a chtěla mě udeřit. Chytil jsem ji za ruce, zkroutil, přehnul přes koleno a znovu plácl.

„Takhle ?" zeptal jsem se.

„To už jsi ale vážně přehnal, budu křičet !" vyhrožovala, ale nešlo to brát vážně, protože jsem viděl, jak ji to rozparádilo. Hruď se jí prudce dmula a oči jí svítily.

Provokoval jsem se jí : „Nikdo tě neuslyší, protože tě podržím, abys křičet nemohla."

Nadechla se, já po ní skočil a podržel ji rukou pusu. Kousla mne a vzpírala se, snažila se vyprostit. Upadli jsme na zem, převalili jsme se tak, že jsem ji tiskl pod sebe. Teď už hlasitě vzdychala. Bylo vidět, že se jí trocha násilí líbí. Zničehonic mne začala divoce líbat a několikrát mi sáhla do rozkroku. I na mne to převalování zapůsobilo a tak měla co nahmatat. To ji úplně zničilo. Už se neovládala a rozepla mi kalhoty. Nezdržoval jsem se svlékáním a vyhrnul jsem jí sukni. Spodní prádlo jsem jednoduše roztrhl, což u ní vyvolalo další záchvěv blížícího se vrcholu rozkoše. Oči měla v sloup a všechno pořádně prožívala. Zabořil jsem se mezi její stehna násilím a bez přestání se tlačil dál. Sotva jsem do ní vstoupil, začala se zmítat a tak jsem ji tlačil k podlaze a tvrdě dorážel. Stačilo pár pohybů a její zmítání se změnilo v divoké vlnobití. Měl jsem co dělat, abych ji pod sebou udržel. To jí ale dělalo dobře a tak dlouho trvalo, než mi zmrtvěla v náručí. Byl jsem už dost vydrážděný, ale komorná únavou téměř usínala. Ozval se malý zvon a já si uvědomil své povinnosti. Nerad jsem vstal, s potížemi si oblékl kalhoty a umínil si, že musím brzy dojít uspokojení s jinou ženou. Chtěl jsem plesknout komornou přes tváře, aby se vzpamatovala, ale raději jsem došel pro trochu vodu a pocákal ji. Zamžikala, uvědomila si co se stalo a slabě povzdychla. „To jsme neměli. Jestli kněžna nebude s tebou spokojena, propustí tě."

„Myslím, že se nemusíš bát," pronesl jsem při vzpomínce na dlouhé dny v horském klášteře, kdy jsem se učil ovládat tělesné pochody a spíš náhodou objevil i možnost ovládání toho, co mnichové nechávali bez povšimnutí.

Upravili jsme se a pomohl jsem komorné dohnat zameškaný čas. Odbil velký zvon a ozvalo se svolávání na oběd. Čas zde plynul jinak, než jsem byl zvyklý. Na nic se nespěchalo, spousta času zůstávala nevyužita. Nedovedl jsem si takhle představit celý život. Umínil jsem si, že musím cvičit. Napadlo mne, že skvělá příležitost bude cvičení s královninou gardou. Zároveň se totiž budu moci dozvědět spoustu zajímavého a přiblížit se ke královně.

Po obědě jsem pomohl kněžně s oblékáním. Tentokrát se to obešlo bez přerušení, protože kněžna se soustřeďovala na svůj proslov. Každý rok se totiž konalo několik turnajů a plesů a šlechta se jich účastnila podle toho, kterému královna věnovala pozornost. Takový měl nejvíc lesku a dlouho se o něm povídalo. Zpozorněl jsem, když kněžna vykládala o tom, že současně s turnajem pro rytíře a šlechtice se koná turnaj pro královské gardisty, městské strážníky a vojáky královské armády. Vítězové potom mají tu čest doprovázet panstvo na nejbližší lovecké výpravě. Dokončili jsme přípravy a vyrazili jsme. I přes těch pár kroků, které nás dělily od královnina paláce, nás čekal zdobený kočár s korunkou v erbu. Nasedli jsme, kočí švihl bičem.

V paláci jsme museli čekat, až skončí předchozí slyšení. Došla na nás řada. Držel jsem se pár kroků zpět, ale stále v dosahu kněžny, která doprovázena vyvoláváním ceremoniáře plula dlouhým sálem, na jehož konci stál na vyvýšeném stupni trůn. Zastavili jsme se. Klekl jsem na jedno koleno, jak jsem byl předem poučen, schýlil hlavu a čekal. Po úvodních zdvořilostech a pozdravech kněžna požádala o záštitu turnaje.

„Již jsem byla zpravena o tvé žádosti. V čem bude letošní turnaj zajímavý a lepší?" chtěla vědět královna.

„Ve městě se zastavili cestující muzikanti. Soudce říkal, že slyšel, že jsou velmi dobří. Využijeme jejich služeb pro turnaj a turnajový ples. Manželka starosty má nového kuchaře až z daleké Olmurie, bude vařit pro panstvo zvláštní chutná jídla. Cenu pro vítěze věnoval lord Dorovar je jí cenný štít. Proslýchá se, že se o něj zajímalo hodně rytířů, účast tedy bude hojná. Turnaj gardistů bude mít nová pravidla, takže bude rychlejší a zajímavější." Bylo vidět, že kněžna je pyšná na svou práci. Docela mne udivilo, jakou péči věnuje turnaji, když sám jsem ji poznal pouze coby rozdychtěnou samičku. Připomnělo mi to, že by si člověk neměl dělat úsudek jen na základě několika setkání.

„To zní dobře. Co očekáváte ode mne?"

„Vaše výsosti, budeme spokojeni, budeteli se účastnit a předáteli vítězům turnajů jejich ceny. Budou hrdi na to, že je získají přímo z vašich rukou."

„To mohu slíbit. "

„Děkuji, Vaše výsosti," uklonila se kněžna.

Královna pokynula : „Slyšení je u konce."

Vstal jsem a napřímil se, abych pomohl kněžně vstát z křesla. Královna si mně všimla.

„Můj zachránce, že," usmála se.

Uklonil jsem se.

„Jsi spokojený s prací, kterou ti vybral správce? Máš nějaké přání?"

Váhal jsem.

„No?"

„Vaše výsosti, rád bych se zúčastnil turnaje gardistů a rád bych s nimi chodil cvičit, pokud i kněžna svolí," obrátil jsem se ke své paní."

„Jsem si jistá, že kněžna uvítá silného ochránce a dovolí ti cvičit. Turnaje se zůčastnit můžeš. Pro tentokrát uděláme výjimku, i když nejsi členem gardy. Přeji ti úspěch."

Poděkoval jsem, uklonil se. Doprovodil jsem kněžnu do jejího domu. Cestou kněžna kroutila hlavou: „Královna si tě nějak zapamatovala... No, pokud to nebude mít vliv na tvou výkonnost, cvič klidně s gardisty. Ale to ti povídám, nenech se zmrzačit nebo potlouct. Hlavní je tvá služba u mě!"

Do večera se nic zvláštního nestalo, poletoval jsem kolem kněžny, běhal vyřizovat její vzkazy ohledně turnaje a plesu, takže jsem ani neměl čas myslet na dokončení toho, co jsem začal s komornou. Večer se ale přiblížil a kněžna čekala, že se jí budu věnovat. Myslím, že jsem překonali vše, co jsme dosud spolu prováděli. Konečně jsem došel uspokojení. Kněžna usnula a já se vrátil do své komnaty.

Noc proběhla klidně a ráno mne zastihlo již oblečeného. Dneska se nebudu vyvalovat na lůžku a než se vzbudí kněžna, rozcvičím se s gardisty. Zaběhl jsem k zámku a prvním strážím jsem vysvětlil, co mne přivádí. Odvedly mne ke kapitánovi gardistů. Už o mně věděl a já zase žasl, jak hladce všechno funguje. Královna musí mít kolem sebe schopné lidi.

Na prvním nádvoří cvičili gardisté první cviky a kapitán mě zařadil mezi ně. Začal jsem protahovat tělo podle ostatních. Cviky byly podobné těm, jaké jsem znal, ale některé nebyly prováděny správně a některé chyběly úplně. Ještě než jsme se chopili připravených zbraní, docvičil jsem ještě rychle zbytek sestavy. Pak následovalo

opakování výpadů mečem a píkou. Gardisty ještě čekalo střílení z luků a kuší, ale já se musel vrátit ke kněžně. Rozloučil jsem se s kapitánem.

„Pozoroval jsem tě při cvičení. Jsi poctivý, cvičil jsi dobře a usilovně. To se bohužel nedá říct o všech mých podřízených, i když se snažíme, aby jich bylo čím dál méně. Nechtěl bys vstoupit do gardy?"

„Asi ano, ale mám práci u kněžny. Stačí mi prozatím cvičení. Za nějakou dobu se uvidí. Děkuji."

„Nevadí, promluvím ještě se správcem."

Po cestě jsem přemýšlel, jak to zařídit, abych se mohl dostat do gardy. Nemohu polevit ve službě u kněžny, protože by si na mne stěžovala u správce a to by mi nepomohlo. Ke královně mě jen tak nepustí a stejně nevím, jestli by mé další žádosti vyhověla. Správce sám řekl, že si mne ještě musí prověřit. Už opláchnutý jsem vklouzl tiše pod kněžninu přikrývku a jemně začal laskat její tělo. Spala dál, ale její tělo přijímalo laskání a reagovalo na něj. Kněžna ležela na boku zády ke mně a tak jsem přebíhal konečky prstů po její kůži. Jemně jsem třel její bohatá ňadra a tiskl se svým probuzeným mužstvím k jejímu zadečku. Vyhrnul jsem jí pomalu noční košili. Zavrněla a já strnul v očekávání, že se probere. Nestalo se tak. Pokračoval jsem pomalu v laskání. Zajel jsem prstem do úžlabinky mezi sevřenými stehny. Masíroval jsem lehce její lasturku, až se mi na ruce objevila vlhkost. Přisunul jsem se ještě blíž a navedl svůj trčící úd přímo na cíl. Kousek po kousku... dráždivě pomalu... jsem jej zasunul až po kořen. Kněžna stále spala, ale její spánek byl neklidný. Musel jsem jí působit vzrušující sen. Ležel jsem téměř nehybně a jen vlněním svalů a nepatrnými dotyky jsem kněžnu přiváděl blíž k vyvrcholení. Její neklid se zvyšoval s rostoucí rozkoší. Pořád ale ještě napůl spala. Cítil jsem zvětšující se stahy její lasturky. Kněžna najednou strnula v milostné křeči, zasténala a otevřela oči. Teprve teď si uvědomila, co se s ní děje. Vychutnala si to. Zavlnila se a já vyškubl svůj tepající úd a pokropil jí záda v ohromném výstřiku. Přitiskl jsem se k ní, takže se štáva rozetřela mezi námi a slepila nás v jedno tělo. Když vzrušení opadlo, kněžna prohlásila : „Zažila jsem už hodně, ale tohle bylo poprvé, kdy jsem se milovala ve spánku."

kněžna Ani se mi nechtělo vstávat, ale nešlo zůstat celý den v posteli. I když kněžně by to určitě nevadilo. Ale i ona měla povinnosti a tak se po snídani vydala na setkání dvorních dam, které připravovaly turnaj. Doprovodil jsem ji i tam. Byla z toho samozřejmě spousta špitání a postranních pohledů, ale to se dalo čekat. Dámy řešily podrobnosti turnaje, jeho pravidel i zákulisí. Rozdělily si úkoly na dnešek a domluvily na další schůzce. Turnaj se měl konat už za deset dní a bylo potřeba připravit hodně jídla a pití, ubytování pro hosty, poslat posly s pozvánkami, zajistit hudbu, dostatek sloužících a spoustu dalších drobností, které mne vůbec nenapadly. Sloužící nám přinesli oběd a hned po sklizení nádob rozhovory pokračovaly. Dámy byly ve svém živlu. Předháněly se v nápadech, hádaly se a úplně zapomněly na moji přítomnost. Takže jsem se mimoděk doslechl i pár zajímavostí o předchozích turnajích. Dámy si vyprávěly o velkých bojovnících, připomínaly si pár nejhezčích zápasů. Do paměti jsem si uložil zejména popisy způsobu boje některých rytířů i důstojníků gardy. Určitě se budou hodit.

Den uplynul. Kněžnu jsem pomiloval náruživě a hned dvakrát, takže mi málem usínala v náruči.

Uběhlo dalších pár dní. Kněžna už nebyla tak dychtivá mých pozorností, ale já nevynechal žádnou příležitost k milování. Chodil jsem cvičit s gardisty, kde jsem si odbyl nováčkovský křest, kterým si mě chtěli vyzkoušet. Obstál jsem, aniž bych se musel nějak namáhat. Spráskal jsem dva provokatéry a ostatní uznali, že mezi ně patřím. Promluvil se mnou znovu kapitán o vstupu do gardy. Správce jsem nezahlédl. Na kraji zámeckého parku vyrostly pod rukama tesařů vyvýšené lavice pro panstvo, ohrazení pro kolbiště, stany, velká kuchyně a stoly. Připraveno bylo velké ohniště, všude rozvěšeny vlajky a zástavy. Na čestném místě vlála pochopitelně královnina. Kněžna byla celá schvácená zařizováním a neměla příliš chuti k milování, ale přesvědčil jsem ji, takže svolila. Byl předvečer turnaje.

Ráno jsem se o kněžnu pranic nestaral a věnoval se důkladné kontrole své zbroje. Jako bych ji neprováděl již včera. Jenže nesmí se nechat nic náhodě. Jde mi o hodně a co nejlepšímu umístění v turnaji nesmí stát v cestě prasklá přezka. Při pár cvicích se mi rozproudila krev a do těla vjela síla a chuť do boje. Došel jsem k zápasišti. Už se tu hemžilo sloužícími, kteří pro své pány zajišťovali co nejlepší místa. Byli tu i gardisté, kteří se přihlásili k turnaji. Chvilku za mnou dorazili městští strážníci a vojáci z posádky ve městě. Proplétal jsem se narůstajícím mumrajem a prohlížel si soupeře. Vrazil do mne jeden z bohatě zdobených rytířů. Hněvivě se ke mně otočil: „Dávej pozor !" Nemělo cenu vyvolávat hádku se šlechticem. „Promiňte pane, obdivoval jsem vašeho koně."

„To mně nezajímá, máš koukat před sebe!"

„Odpusťte pane, už se to nestane."

„To věřím, protože bych ti nechal srazit hlavu!"

V duchu jsem si říkal, že bojovat proti němu musí být hračka, když se tak snadno nechá unést hněvem, kvůli takové maličkosti. Už jsem několik podobných prchlivců zabil. Musel jsem si stále připomínat, že jsem tu proto, abych se dostal do služby ke královně. A to by asi přes mrtvoly šlechticů dost dobře nešlo.

Začínali se sjíždět páni z hradu, z města, z celé země i hosté zdaleka. Jejich čas přijde až po obědě, teď budeme bojovat my, aby pánům dobře chutnalo a aby se pohledem na naše zápolení rozehřáli pro vlastní boj. Fanfáry ohlásily příjezd královny. Všichni se utišili a královna za pozornosti všech došla ke svému místu, chráněnému ze tří stran dřevěnou konstrukcí. Zřejmě poučení z útoku na královnu. Herold po dlouhém proslovu začal vyvolávat jména účastníků prvního turnaje. Padlo i moje jméno. Postavili jsme se do řady a pronesli přísahu, že budeme zápasit čestně a z plných sil. Královna nám pokynula a jasným hlasem popřála všem dobrou zábavu a pevnou ruku, vyhlásila cenu. Potom herold přečetl pravidla pro boj a oznámil jména první dvojice. My ostatní jsme ustoupili za hrazení.

Turnaj začal. Královna mávla bílým šátkem a dva gardisté vykročili proti sobě. Pánové začínají boj na koních a s dřevci, ale náš turnaj je pro pěší. Vítěz zápasu musel donutit soka, aby se vzdal, nebo ho musel odzbrojit, omráčit nebo i zabít. Ale to se nestávalo často. Gardisté kolem sebe kroužili a občas podnikli zkusmý výpad. Bylo vidět, že mají stejný výcvik a asi mezi nimi nebyl velký rozdíl. Diváci začali oba muže povzbuzovat. Výpady byly stále častější, až se už se nedaly jednotlivě rozeznat a muži naplno bojovali. Většinou meče zvonily o sebe, ale tu a tam se podařilo zasáhnout i zbroj. Nebyla to pevná rytířská zbroj a tak mnoho nevydržela. Gardistovi s modrým pruhem na přilbě se podařilo proniknout protivníkovou obranou. Náznak... Sek... Náznak... Znovu sek... Na rameni se objevila krev. Zasažený muž svíral svůj meč s menší jistotou. Pozvedl jej k obraně před dalším úderem, ale náraz mu meč vyrazil z ruky a špička útočníkova meče opsala další oblouk ... diváci strnuli... aby odhodila druhý meč z dosahu. Zraněný gardista naznačil, že se vzdává. Skončil první souboj.

V rostoucí vrstvě prachu se odehrával jeden zápas za druhým. Muži padali, vstávali, útočili a bránili se, tekla krev. I já jsem měl za sebou již dva souboje. Oba vítězné. V prvním jsem porazil městského strážníka, který neměl sílu mi vzdorovat. Ve druhém jsem bojoval s vojákem, který v předchozím souboji utrpěl zranění na pravé ruce, které jej vyčerpávalo a hlavně zpomalovalo. Já jsem měl zatím štěstí. Kromě několika přeseknutých kroužků na brnění jsem nepřišel k žádné újmě. Napil jsem se vody, otřel pot a vykročil znovu k bojišti. Čekal mě další zápas. Nastoupil proti mně gardista, jeden z těch dvou provokatérů, kteří mi znepříjemnili cvičení hned na začátku a i později mi nedal pokoj a vždy si našel příležitost, jak mne potrápit. Nechával jsem si to líbit, pořád jsem měl před očima svůj cíl.

„Rione, pěstmi jsem tě nepřemohl, ale teď si tě vychutnám."

„Milý Horisi, snad nebude tak zle," popichoval jsem ho, zatímco jsme kroužili kolem sebe a čekali na signál.

„Zabiju tě, Rione. Od té doby, co jsi mně porazil, nechce o mně Marina ani slyšet. Někdo jí řekl, že mě zmlátil obyčejný sluha."

„Myslíš to vážně?"

„Zabiju tě."

Několik diváků u ohrazení to zaslechlo a šeptem to rozšířili dál, pak všichni ztichli. Horisova výzva mi vyhov6vala. Konečně nebudu muset snášet urážlivé poznámky. Nebyl jsem zvyklý poslouchat nadávky a nic proti tomu nedělat. Celou dobu jsem se musel ovládat. Teď mám svědky a omluvu. Dostal jsem chuť na krev. Ovládl mne chladný vztek. Přikývl jsem.

Oči se mu zúžily a přikrčil se ve střehu. Jeho jistota varovala. Z dosavadních zápasů vyšel jako snadný vítěz. S mečem to opravdu uměl a moje převaha tělesné síly nemusela stačit. Ozval se signál a zároveň někdo mávl bílým šátkem. Asi. Nevnímal jsem to. Měl jsem před sebou nepřítele. Ne protivníka. Nepřítele. Díval jsem se mu do očí. Tam najdu všechny útoky a úskoky. Nemůžu se spoléhat na to, že bude bojovat čestně. Já musím. Kvůli divákům.

Horis Zaútočil mohutným úderem šikmo shora. Uhnul jsem jen tolik, aby mne nezasáhl a sekl po jeho ruce. Stačil stáhnout úder a vykrýt se. Střídavě jsme zkoušeli prolomit obranu druhého. Nedařilo se mi, jak jsem si představoval. Byl opravdu dobrý. Ale ne tak dobrý jako já ... všiml jsem si malých nepřesností. Naše nohy vířily prach. Dupali jsme kolem sebe a naše meče se srážely. Od jednoho mého útoku mu stékala krev z drobného škrábance na noze, mně jeho meč nařízl bok na kraji zbroje. S každým pohybem mi zbroj drásala ránu. Bolelo to. Najednou odskočil, nohou kopl proti mně. Uvědomil jsem si to pozdě a tak mi zvednutý prach málem zaslepil oči. Horis zaútočil. Kryl jsem se jen instinktivně. Jeho rána se svezla po mém meči, ale špička jeho rozšklebila v mé druhé ruce dlouhou ránu, kterou se začala valit krev. Horis neustále dotíral, já ustupoval, abych získal čas, až zase pořádně uvidím. Musím to rychle skoncovat nebo zeslábnu a on mě zabije, uvědomil jsem si. Soustředil jsem se a začal znovu oplácet útoky. Rozhodl jsem se spolehnout na větší sílu a vedl jsem rány stále větší silou. Přestal jsem šermovat a začal jsem skutečně bojovat. Ani Horis neměl už tolik sil. Pohyboval jsem se jako stroj. Přivolal jsem svůj vztek a vybíjel jsem si ho v hrozných úderech. Zasypal jsem ho ranami, že se nezmohl na útok.

„Já zabiju tebe," zasípěl jsem.

Naše oči se znovu střetly. Nevím, co v nich viděl, ale uvěřil. To byl jeho konec. V sérii ran nepoznal, která je jen náznakem, pohnul mečem na obranu a odkryl tím krk. Změnil jsem směr úderu a smyčka, kterou špice opsala, se utáhla kolem Horise. Proseknutým krkem s krvavými bublinami unikal vzduch. Gardista chroptěl. Pustil meč a chytil se za hrdlo. Zbytečně. Po rukou mu tekla jasně červená krev. V pomalém pádu se zaklonil a mezi prsty mu vystříkl gejzír, který znamenal jeho smrt. Dopadl do prachu. Lidé kolem začali křičet. Diváci bouřili. A já stál, meč ve svěšené ruce a tup jsem zíral na zvětšující se louži krve. Odvedli mě za hrazení a ranhojič mi obvázal rány. Nechal jsem si obvazy důkladně utáhnout, protože mne čekaly ještě poslední dva zápasy. Odpočíval jsem. Mezitím ostatní tři dvojice, které zbyly, svedly své zápasy. Zbyli jsme čtyři. Jeden voják, jeden z důstojníků gardy, sám kapitán gardy a já. Čekal mne boj s vojákem.

Nastoupili jsme proti sobě. Bylo na něm vidět, že má respekt před někým, kdo před chvílí zabil. Možná měl i strach. Nebylo až zas tak těžké ho přinutit, aby se vzdal, jenže s mými ranami mi přidělal hodně starostí. Sotva jsem se držel únavou na nohou. Promáčklá zbroj, poničená přilbice, ztupený meč. A proti mně se za chvíli objeví kapitán gardistů, který porazil svého podřízeného. Ostatně, těžko si mohl dovolit s ním prohrát.

Tentokrát odmávla poslední souboj sama královna. Naše výpady už nebyly tak rychlé jako na začátku, úhyby jako by trvaly věčnost, pot štípal v odřeninách, prachem jsme se přímo brodili. Tloukli jsem do sebe, ale vždy, kdy jsem si myslel, že jsem našel skulinu v kapitánově obraně, objevil se tam jeho meč. Na poslední chvíli. Jeho zase muselo rozčilovat, že jsem uhýbal vždy jen o ten nepatrný kousek, který byl potřeba k tomu, aby mne nezasáhl. Bojovali jsme dlouho... zdála se to být věčnost. Nevnímal jsem pokřikování diváků, viděl jsem jen meč, meč a zase meč. Snažil jsem se dívat kapitánovi do očí, abych prohlédl včas jeho úmysly, ale jeho pohled mi téměř nic nenaznačil. Hlídal jsem tedy hrot meče, který už byl poznamenán mou krví. Ale neuhlídal jsem. Špatně jsem došlápl, noha se mi podlomila a já zaváhal. Kapitánův meč se blížil... najednou tak děsivě pomalu... ale s jasnou rozhodností mířil k cíli... Vnímal jsem jen v mlhách, zdálo se mi, že se mně to vlastně ani netýká. Kapitán mě ale nechtěl zranit a tak mi pouze vyrazil meč a vyzval, ať se vzdám. Vzdal jsem se.

Vzpamatoval jsem se až když mně znovu obvázali, napojili a posadili ke stolu. Byla doba oběda. Hrála hudba a kolem se točily služtičky s plnými mísami. Posadili mne vedle kapitána, takže jsme měli příležitost se víc poznat. Jako protivník byl nebezpečný, ale jako společník příjemný. Docela jsme si rozuměli. U dalších stolů hodovali rytíři a šlechtici. Nemohli se tak dobře najíst jako my, protože je boj teprve čekal. Neznal jsem téměř nikoho, jen jsem si pamatoval nadutce s zelenožlutým chocholem a poznal jsem i lorda X. Kapitán mne upozornil na mladého rytíře, který se choval daleko tišeji, než jeho spolustolovníci : „To je Aminor, královnin velký ctitel. Znali se odmala, ale její otec ji provdal za krále dříve než dospěla. On je dobrým bojovníkem a nadaným válečníkem. Má tu nejlepší výchovu a je skutečně dobrý. Jenže královna si ho od královy smrti nevšímá. Vlastně... ne od královy smrti, ale tak půl roku po ní se k němu úplně přestala znát. Všem zasvěceným je to divné."

„Zaslechl jsem, že královna má své vrtochy," nadhodil jsem.

„Někdy je s ní těžké pořízení. Nechce vidět, že jí hrozí nebezpečí. Přitom jsme už zachytili dva pokusy o její vraždu. A potřetí jsi ji prý zachránil ty. I tady mám rozmístěné své lidi, aby hlídali každé podezřelé šustnutí."

„Tušíte, kdo za tím stojí?"

„Zatím jen jsme zaslechli, že něco chystá Koler Queste, jenže našeho špeha odhalili a umučili. Od té doby už nemáme přesné zprávy, jen dohady. Ani nevíme, jestli to vymyslel sám nebo je s někým spojený."

Přemýšlel jsem, jestli mám kapitánovi prozradit, co jsem se dozvěděl od zmizelého gardisty, ale stejně to nebylo nic určitého a nechtěl jsem na sebe upozorňovat, že vím víc, než bych měl.

S kapitánem jsme se rozloučili, vracel se do služby. Já jsem jen tak seděl a sledoval přípravy na rytířský turnaj. To už jsem věděl, že královnu na honu budou doprovázet čtyři první z našeho turnaje a osm vítězů následujících zápasů. Splnil jsem část plánu. Druhá část plánu se mi bude plnit obtížněji, protože jsem začal cítit utrpěná zranění. Srážky rytířů jsem tedy sledoval jen napůl, napůl jsem spal. Ožil jsem jen, když mladý Aminor srazil do prachu onoho nadutce tak, že zůstal omráčený ležet. V hlavním boji se vpodvečer utkali lord Maleron a mladý Aminor. Koně se rozběhli proti sobě, soupeři nasadili dřevce. Lord zamířil na nesnadný cíl, na hlavu. U ostatních protivníků mu to díky velkým zkušenostem procházelo, ale mrštný Aminor dokázal uhnout a přitom udržet svůj dřevec ve směru a srazit jím lorda z koně. Královna vyhlásila vítězem rytířského turnaje Aminora, předala mu štít cenu pro vítěze a pozvala všechny vítěze na hon. Pak pokynula kněžně a ta pronesla pozvání na zítřejší ples. Ozvaly se poslední fanfáry a společnost se rozcházela. Celý obolavělý jsem vstal a dobelhal se do kněžnina domu. Komorná už čekala s lázní a vonnými mastmi a poskytla mi masáž. Hnětla zručně mé svaly a rozpouštěla alespoň část mé únavy. Obnovila obvazy, oblékla mě do čistého oděvu a téměř donesla na lůžko. Sotva jsem poděkoval a svět se mi v únavě propadl do tmy.

© Zbraně Avalonu

** Amber Stories ver. 1.1 **