Chlap jako hora, vysokej skoro sedm stop, pod bílým tričkem se rýsuje mohutná vypracovaná muskulatůra a když se usměje, objeví se bělostnej chrup, kterej jakoby vypadl rovnou z reklamy na stomatologickej vercajk. Dlouhý blond vlasy a oči modrý jako nebe. Ženský omdlívaj při pohledu na tak hutnej koncentrát mužství. Tak to je Makro Kamenáč! Sen všech žen, ničitel srdcí a kont v bankách. Toužebně zbožňovaný krásnější polovinou vesmíru a nenáviděný tou druhou půlkou.
Makro Kamenáč svižným krokem vykročil k výtahu, který ho měl vyvézt do padesátého patra budovy, patřící Jižní společnosti pro kulturizaci a zvelebení planet. Nevšímal si dívek u informačního pultu, které v dokonalé shodě vykouzlily unisono komorní : "Óóóóóóó!" a musela jim být poskytnuta první pomoc čpavkem, protože do jedné omdlely. Výtah jako obvykle nefungoval. Makro nepřivolal jednoho z pomocných robotů, kteří vynášeli, ale rozrazil dveře výtahové šachty, uchopil lana a obouruč snožmo se jal šplhat vzhůru. Když dorazil jen lehce zadýchán nahoru, očistil si puky na svých bezvadně vyžehlených nohavicích a bez zaklepání vstoupil k šéfovi. Minul sekretářku, jež tu byla zřejmě nová, protože při minulé audienci ji tu neviděl. Ocenil obdivným pohledem její lahodné křivky a položil ruku na identifikátor, aniž si povšiml, že se dívka změnila v malou hromádku popela, jsouc sežehnuta děsivým žárem touhy, která je, jak všichni víme, nezvladatelná, utočí na lidi s děsivou prudkostí a neptá se jich zda chtějí či nikoliv. Komunikátor něco tiše zapípal, zasvítilo zelený světýlko a Makro vstoupil do šéfovy kanceláře, zatímco úklidoví roboti odklízeli to, co zůstalo ze sekretářky.
Uprostřed za psacím stolem velikosti boxerského ringu stál On Velký šéf ve své sváteční uniformě a báňal 5/4 coulové cigáro. Přivítal Makra: "Poslyš, tohle mi nedělej, to je tenhle měsíc už třetí sekretářka, ty asi netušíš, jak těžký je dnes sehnat slušně kvalifikovanej personál!"
Šéf měl na prsou všech třistaosmdesátpět vyznamenání, která po dobu své činnosti u JSPKAZP obdržel. Kamenáč mu zmáčkl srdečně ruku, až mu v ní rozdrtil všechny kůstky. Šéf ani nehlesl a vyňav cigáro, vypustil z úst hutný oblak kouře, který v pozadí srazil k zemi smečku naslouchajících nepřátelských agentů.
"Odkliďte ty měkoty pryč," zahoukal do telefonu a bez přerušení promluvil ke Kameňákovi, "ta dnešní omladina už nic nevydrží, viď, starý brachu!"
Pokynul mu, aby se posadil. Makro se pohodlně rozvalil v křesle, které jen zaskřípalo pod jeho sporou postavou, a přijal od šéfa pitivo. Znalecky přivoněl. Byl to jeho oblíbený nápoj připravený z čistého alkoholu zředěného kapkou whisky. Usrkl dřív než nápoj rozleptá sklenku vyrobenou ze speciálního tvrzeného laboratorního skla a vyrobí kráter v titanové podlaze.
Šéf si přitáhl jakousi složku a poklepal na ni cigárem, načež se papír vzňal. Potom chvíli předváděl válečný tanec kmene Agirů, což při jeho hřmotné postavě byla docela hezká kulturní vložka. Poté začaly fungovat požární automaty a zlily ho. "To byla zajímavá taneční kreace," chválil ho Kamenáč, "kdepak jste se tanec deště naučil? Mohl byste to používat jako agitku při náboru nových zaměstnanců."
"Nedělej blbý vtipy, Kamenáči. Je tady úkol speciálně jen pro tebe. Nemám v tuhle chvíli nikoho tak kvalitního, který by měl v téhle misi šanci na úspěch aspoň jedno procento. Říkám to nerad, jsi můj nejlepší muž, ale musím tě poslat do téhle akce, kde půjde každým okamžikem o krk. Matouš se nevrátil, Johna jsme sice zachránili, ale je to jen zdevastované tělo bez duše naprosto beznadějný případ. Situace je tam natolik vážná, že je třeba to zkusit znova, dřív než se to rozšíří po celý galaxii. Musíš vyrazit ihned.
S celým případem se seznámíš podrobněji na lodi, protože jsem obsah složky nahrál na disketu a dal do palubního počítače hvězdoletu, který již čeká na startu pouze na tebe a tvou posádku."
"Posádku?" podivil se Makro.
"Víš moc dobře, že je zakázáno jít do akce sólo."
"Ale ..."
"Já vím, že úmrtnost tvých parťáků je 99% a jsou předem odepsaní, ale předpis je předpis. Nějakýho blba, kterýho bychom mohli postrádat, tady najdu, i kdybych si ho měl vycucat z prstu."
Šéf to názorně předvedl a následně i dodržel a tak jsem se k tomu přichomejtl i já ....
Vždycky jsem si přál být průzkumným pilotem tak jako můj nedostižný idol Makro, jenže i když do mě cpali všemožný růstový hormony horem dolem, moje tělo se vzepřelo a řeklo: "A just né!" a někdy kolem puberty prostě přestalo růst a tak ze mě bylo vyzáblý vyžle. Pracoval jsem na oddělení archivování, kam celej rok nevkročila ani noha a tak jsem tam byl docela v pohodě a najednou vpadnou dovnitř dveře a v závěsu za nima... kdo jinej, než můj idol! Makro Kamenáč! Měl na sobě nacákanej asi hektolitr kolínský vody, která měla všechny vlastnosti atomový bomby a její odér by spolehlivě poslal do kolen i vačnatku gigantici z dvojhvězdy Blablaringa, která, jak známo, nemá čichové orgány vůbec. Nedbal na nic a vrhnul se na mě. Když mě pustil, byl jsem ve stavu, kdy by bylo záhodno předat mě četě lékařů specialistů, aby se postarali o moje ostatky. Teprve když ho opět spolkla chodba, dorazilo ke mně to, co mi říkal. Byl jsem natolik šokován, že jsem si to musel ještě několikrát nechat z různých zdrojů potvrdit.
Na balení jsem toho neměl moc. Vlastně popravdě, abych ušetřil za byt, bydlel jsem vzadu za registračkou, kde jsem si z regálů udělal docela slušnou místnost. Soukromí jsem měl jisté, protože zde byly doklady z prvních cest, které nikdo nikdy nehledal. Nedělalo mi tudíž žádný problém dostát požadavku a být připraven ještě ten samý den k odletu.
Makrův člun vůbec nevzbuzoval důvěru. Žádné aerodynamické tvary, vypadal spíš jako obrovité vajíčko, kterému někdo obzvláště zlomyslný promyšleně a velice dlouho ubližoval všemožnými způsoby. Vrchní skořápka byla zprohýbána, opálena a poškrábána. Makro už seděl ve velitelské sekci a na rozdíl od našeho prvního setkání, tentokrát sotva vzal na vědomí mou přítomnost. Pokynul hlavou a dál, s rukama až po lokty zabořenýma do útrob ovládacího pultu, cosi kutil a jen občas hodil za záda nějakou součástku.
Když se za ním posléze nakupila slušná hromádka šrotu a z pultu trčely dráty na všechny strany jako bodliny dikobraze, zdálo se, že je Makro spokojen. Ledabyle nacpal vyhřezlé vnitřnosti zpět, zaklapl víko a řekl: "No teď by to mohlo fungovat podle mých představ, bez těch jejich pitomejch omezení." Pak se obrátil ke mně: "Přikurtuj se, startujem!" S těmito slovy zmáčkl celkem nenápadný knoflík na pultě. I přes jeho nenápadnost se začaly dít věci. Loď se vzepjala a vyrazila jako kůň, kterému někdo nasadil ostruhy. Vmáčklo mě to do křesla, popruhy se snažily mermomocí zformovat můj pas do vosí fazóny. Můj žaludek mě, podle toho, co jsem cítil, doháněl alespoň o půl metru.
V momentě, kdy jsem se s touto skutečností začínal pomalu sžívat, sebou člun prudce zazmítal, jako plíce kuřáka doutníků po vyběhnutí schodiště. Makrovi se podařilo z kakaové hnědi změnit odstín na téměř křídový, čiperně vyskočil, popadl z bedny gigantický perlík a vrávoraje, bušil do jednotlivých sekcí. Na mou otázku, cože to provádí, přiškrceným hlasem odpověděl. „Ladím programy."
Kupodivu se tento technologický postup osvědčil a let se poněkud uklidnil. Posléze se umoudřily i mé vnitřnosti a vrátily se zpět na své místo a tak jsem si dovolil obrátit se na Makra s otázkou: "Kam to vlastně letíme?"
Makro se zašklebil a začal v nepořádku, který okolo něj panoval, pátrat. Jak se doba hledání prodlužovala, brunátněl a hlasitěji klel. Náhle vydal vítězoslavný ryk a vytáhl z chuchvalce vzájemně dokonale promísených součástek disketu. Mávaje s ní nad hlavou, zatančil jakýsi pitoreskní tanec, kterému jsem se zájmem přihlížel: „Netušil jsem, že pěstuješ folklór!"
Makro to ignoroval a vsunul disketu do otvoru. na obrazovce se zjevil odulý generál, báňal svoje cigáro připomínající ropovod, mrsknul mrožákem a veledůležitě vykládal : "Když letíte na jih od souhvězdí
Velblouda, narazíte na soustavu Gorel. Na její třetí planetě se děje něco divného. Z první výpravy se nevrátil nikdo. Měli tu nejmodernější techniku, ale druhý den se odmlčeli. Z druhé se sice John vrátil, ale byl ve stavu naprosté psychické i fyzické vyčerpanosti, a nám se dodnes nepodařilo dát ho do pořádku a vyslechnout ho. Jediný předmět, který se mu ze své výpravy podařilo přinést, byl tento."
Na obrazovce se objevil černý předmět. Byly to dva látkové rovnoramenné trojúhelníky, kterým někdo sešil jeden vrchol, sešil je dohromady a k dalším vrcholům přišil provázky. Napadlo mě, že by to mohl být motýlek pro obry, ale mátly mě ty čtyři šňůrky. Přišel na to jako vždy Makro: "To je přece na fousy!"
"...?????" já na to.
" Kdysi dávno mužský nosili kníry různejch tvarů, děsně si na nich nechávali záležet, voskovali si je, a aby udržely tvar i přes noc, tak si na ně dávali takovýhle forychtunky."
A bylo to. Teď jsme si mohli lámat hlavu s tím, proč náš předchůdce za důležité právě tohle.
"Třeba s někým zápasil těsně před tím, než se mu podařilo prchnout z vězení do člunu a odletět," navrhnul jsem a v hlavě jsem měl grandiózní vizi průzkumníka zápasícího s vousatým obrem. Neprošlo to. Nicméně jsem se ploužil s tímhle vehiklem dál vesmírem s představou vousatých obrů vraždících nevinné kosmonauty. Loď se velmi často vzpouzela a občas se pokoušela obrátit se naruby jako rukavice, aby vyvrhla jí nepohodlný obsah svých útrob do universa. Makro byl v těchto vypjatých chvílích naprosto velkolepý a nepřekonatelný, když nohou držel rychlostní páku a zároveň, natažen neuvěřitelně přes celou délku kabiny, bušil do jednotlivých sekcí, což mělo za následek značné výkyvy v energetickém přísunu. Světla zhasínala a rozsvěcovala se, motory chrchlaly a dusily se, aby vzápětí řvaly v nesmyslně vysokých otáčkách. Tento souboj většinou podle mého mínění končil remízou, ale Makro byl spokojen a komentoval to slovy: „Musíš jí ukázat, kdo je tu pánem!"
Nejsem si jist, nakolik byl tento razantní postoj příčinou našeho fiaska při přistávání. V hlavním computeru totiž došlo k jakési podivné poruše, při které se jeho intelekt rozdvojil. Začalo to vcelku neškodnými hádkami mezi levým a pravým zvukovým kanálem, ale rozpad osobnosti se postupně prohluboval, až nabyl patologických podob, kdy na sebe jednotlivé sekce pokřikovaly, používajíce při tom slovních zásob tak hrubého zrna, že jsem ani netušil jejich existenci. Bylo to vysloveně nepříjemné. Jeden kanál se snažil přeřvat druhý za použití maximálního výkonu reproduktorů. Ve svém rozhorlení byli natolik bezohlední, že, ač byli plísněni, vůbec na nás nebrali ohled. Celá záležitost dostala kritickou podobu v době, kdy jsme měli cíl již na dohled a požadovali jsme od computeru, aby vypočítal parametry přistání. Ihned propukla naplno nová hádka a když jsem se do ní pokusil vmísit, byl jsem umlčen slovy: „Ztichni, ty slizoune biologickej! Zavři ten svůj mluvící otvor nebo pošlu úklidového robota a dám mu pokyn, aby tě vykopl ven, abych měl klid na přemýšlení!"
Každý z kanálů měl vlastní představu o tom, jak by mělo přistání probíhat. Nám to bylo v té chvíli v podstatě úplně jedno, protože obě navrhované varianty měly naprosto katastrofický průběh a stejně jsme do toho neměli co kecat. Předchozí Makrovy metody nebylo možno použít vzhledem k tomu, že by se to rovnalo naprosté destrukci celé řídící části. V kritické situaci, kdy jsem právě stál u výlevky a předával jí obsah svého žaludku, Makro se zmítal přikurtován v pilotním křesle, byla naše loď náhle zasažena silným svazkem signálů, který rázně ukončil blížící se apokalypsu, neboť převzal velení na palubě a vedl nás koridorem směrem k ústřední planetě systému. O vlásek jsme minuli jeden z měsíců planety. Byl to takový rudý cvalík a jeho četné krátery připomínaly ze všeho nejvíc úsměv mentálně zaostalého génia. Na zem jsme dosedli tak lehounce, že jsem ten okamžik ani nezaznamenal. V tichu, které následovalo, jsme jasně slyšeli, jak levý kanál přesvědčuje pravý: „Náhodou si to moc dobře pamatuju! Dnes jsi na řadě s mytím nádobí ty!"
Trvalo mi pěknou chvíli, než jsem se zmátořil a tak Makro, který byl fit jako vždy, mezitím už stál v přechodové komoře. Všechny displeje ukazovaly přímo ideální hodnoty a tak bez prodlení zmáčkl otvírač dveří. Nestalo se nic. Zmáčkl znova, silněji. Nic. Zabušil na dveře pěstmi. Nic! Kopl do nich a začal divoce
poskakovat, protože si ukopl palec. Dveře se s ďábelskou zlomyslností, vrozenou pouze předmětům, začaly otevírat právě v okamžiku, kdy k nim byl obrácen zády. Prudce se narovnal, praštil se o ocelový nosník a mírně ho prohnul. Vytřeštěně zíral na blížící se uvítací výbor. Semknut v jeden šik přicházel nám vstříc sen všech mužů sbor nádherně zaoblených dívek oblečených jen do toho nejnutnějšího. Sotva uviděly Makra, vydaly ze sebe jednohlasné: „Ááááááááá!" Jedna z nich, zřejmě velitelka, předstoupila před ostatní a ignorujíc povinný ceremoniál přivítání, rázně prohlásila: „První je můj!"
Odpovědí jí byl třeskutý nesouhlas zbytku. Velitelka se je pokusila chlácholit: „Alespoň jednou... nebo dvakrát, pak bude váš."
Z davu se ozval výkřik: „Nic takovýho! Ten minulý nevydržel ani týden. Budem losovat o pořadí."
Ostatní začaly skandovat: „Losovat! Losovat!"
Makro pochopil o čem je tu řeč a že se tu o něj handrkují jako o kus hadru. Ustoupil a mě, který stál za ním, přimáčkl na stěnu chodby, čímž mi vlisoval větrací mřížku do zad. Zatím hádky nabývaly na intenzitě.
„Je velký a silný," zkoušela to velitelka, ale bylo to zcela zbytečné. Dav rozdychtěných krásek vzal vstupní dveře útokem. Makro se ani nepokusil o odpor. Když jeho stisk povolil, zhroutil jsem se lapajíc po dechu k zemi. V první moment moje objevení vzbudilo rozruch, ale pak se jedna z nich nahnula nad mou zhroucenou osobou a ohodnotila mě: „Takovej póvl. Tohle tu necháme."
S těmito slovy odcházely a Makro se mezi nimi tyčil jako maják. O kus dál vlezly do vozidla připomínajícího obrovského brouka a pak už jsem byl sám.
Zavřel jsem vchod a uvažoval, co mám dělat. Nakonec jsem se rozhodl, že nejdůležitější je předat zprávu. Nejsem si zcela jist, zda se mi to povedlo. Po Makrových svérázných úpravách zůstala z řídícího pultu jen ruina. Pak už se nedělo nic. Odletět s tímhle křápem bych nedokázal ani kdyby mi šlo o život a tak jsem se jen poflakoval a čekal. Netrvalo to dlouho, šestý nebo sedmý den, právě když jsem klimbal nad ovládacím pultem, který jsem se podle manuálu, servisní knížky a příručky pro slaboproudaře začátečníky pokoušel uvést do původního stavu, ozvalo se silné a velice naléhavé bušení mnoha pěstiček na plášť lodi.
Doplácal jsem se ke vchodu. Dveře se kupodivu otevřely ihned po prvém stisknutí. Přičetl jsem to svému kutění a pocítil mimoděk pýchu nad dobře zfušovanou prací. Naskytl se mi téměř identický pohled jako v první den. V pozadí si to lebedilo chrobákovité vozidlo a přede dveřmi se uprostřed šiku dívek tyčil Makro. Přesto jsem jako rozený průšvihář ihned zaznamenal změnu atmosféry. Zatímco poprvé bylo rozdychtěné očekávání dívek tak hutné, že bylo téměř hmatatelné, nyní to byla hromadná panika lidí prchajících před nezadržitelnou přírodní katastrofou. Všechny měly vyděšené pohledy a temné kruhy z nevyspání pod očima. Oproti tomu Makro se usmíval od ucha k uchu. „Chtěla by se ještě než odletíme některá z vás se mnou na rozloučenou pomilovat?" zeptal se. Na dívky to mělo stejný účinek, jako by měl v ruce odjištěný granát. Rozprchly se na všechny strany tak rychle, že v jedné vteřině byla plocha přehuštěná a v následující zela prázdnotou. Jen pár z nich vykukovalo zpoza vozítka, dělajíc si zřejmě nárok na gloriolu hrdinství.
„Zmiz odsud co nejrychleji!" zavolala ta, ve které jsem poznal velitelku. Hlas se jí hystericky chvěl. Makro ležérně vešel, vzal mě zcela zkoprnělého pod paží a odváděl do řídící kabiny. Dveře se za náma zavřely.
I přes mé opravy se nám podařilo uvést loď v celku slušném časovém limitu do provozuschopného stavu. Makro mačkal nejrůznější tlačítka. Když jich dostatečný počet svítil červeně, byl spokojen a suše pravil: „Tak a teďkonc odtud konečně vypadnem! Dem na to!" Padali jsme. Tedy já jsem padal bezvědomím, nicotou a zažíval pocit Schrodingerovy kočky. Makro mě probudil tím, že mi dal napít něčeho, co jsem původně považoval za kyselinu. Když viděl, jak mi to leptá hrtan, zeptal se udiveně: „Si nikdy ještě nepil NHOH?"
Byl v dobré náladě a tak byl i sdílný: „Tam na té planetě dělali nějaký genetický pokusy, chtěli mít samý krásný a dokonalý lidi, ale drobátko se jim to vymklo z rukou. Začalo se jim rodit čím dál tím míň opravdovejch mužskejch. Řešili to sice umělým oplodňováním, ale chyběl jim sex a tak je pochopitelný, že každej mužskej, kterej se tam objevil, byl na roztrhání..."
?" přetrhl jsem jeho vypravování.
„Já jsem sice mužskej jak se patří, ale stejně bych to nezvládl sám. Náhodou jsem měl s sebou pomocníka."
Sáhl do taštičky u pasu a vyndal falus grandiózních rozměrů doplněný po obvodu mnoha výčnělky.
„Ty jsi tušil...?" ptal jsem se zděšeně.
„Ale kdepak. To s sebou vozím, protože je to ta nejlepší věc na to, když seš ve skafandru a potřebuješ se podrbat."
Jen jsem úžasem lapal po dechu, ale Makro už navazoval: „Jo a taky už vím, co to bylo za věc, kterou přivezl John na Zem."
„...?"
„No přece dámský kalhotky," zasmečoval.
Makro byl prostě jako vždy excelentní.