Ve vesmíru se nehody stávají rychle a ti, které postihnou, se obyčejně domů vracejí ve vakuované rakvi. Přesně to jsem měl na mysli, když mi Casperová zavolala, že Dvojku chytil fantas. Přeloženo do jazyka Pozemšťanů neboli Blátošlapů: robot Raoul číslo 2 se vymkl kontrole. Oba jsme hned věděli, že to musí souviset s nečekanou sluneční erupcí, která zpražila povrch Merkuru koňskou dávkou tvrdého gama záření. Právě proto jsme s Casperovou tady, na rozhraní ozářené a temné strany Merkuru, lopotili s testováním kybernetických mozkových závitů našich dvou Raoulů. Naším úkolem bylo vystavit je co největšímu počtu nejrůznějších krizových situací a zkoumat jejich odolnost. Nikdo nám ovšem neřekl, že předmětem testování se můžeme stát i my sami.
Dvojku totiž posedl amok. Problém byl v tom, že Raoul 2 byl nejvýkonnější bojový robot, kterého společnost ROBOTIX kdy vyrobila. Poslední výkřik bojové techniky. Slušně urostlý titanosilikonový tyranosaurus, schopný v nízké gravitaci na svých dvou silných nohách vyvinout větší rychlost než osobní automobil, ovladatelný i na dálku a vybavený všemi typy zbraní, od plazmové pily až po sonický samostříl. Z řídící věže základny, ve které jsem se právě modlil za spásu své duše, by měl být ovladatelný jako beránek. Ovšem jeho konstruktér, Avram Zachary, zřejmě nepočítal s takovou banalitou, jako je extrasilná sluneční erupce.
Na obrazovce se zjevila jindy docela příjemná tvář komodorky Casperové, nyní připomínající spíše posmrtnou masku zbrocenou potem.
„Kroužím kolem Dvojky kluzákem a snad už padesátkrát jsem vyzkoušela oba příkazy k zastavení. Na Dvojku to neudělalo žádný dojem; kromě toho, že mi trochu připálil laserem podvozek. Myslím, že se teprve zastřeluje. Řekla bych, že za chvíli už bude mít přesnou mušku. Adriane, je tu ještě..."
„...třetí heslo, já vím," vpadl jsem jí do řeči. „Já ho neznám, ROBOTIX ho tají jako vojenské tajemství prvního stupně. Myslel jsem, že třeba ty..."
„Ksakru, kdybych znala to třetí heslo, asi bych tu nenasazovala krk. Nebo myslíš, že mě omrzel život?"
„Nic ve zlým, Casperová. Zkoušel jsem volat Zemi, ale erupce ještě trvá a vysílačka to neprofoukne."
Z komunikátoru se ozvalo jen tlumené zaklení. Pak jsem uslyšel výkřik a obrazovka zhasla. Spojení s kluzákem se přerušilo. Chvíli jsem tiše zuřil a zatínal pěsti nad bezmocí, v níž jsem se ocitl. A toužebně jsem si přál, aby Casperová byla v pořádku.
Pak se mi podlaha lehounce zachvěla pod nohama. Na kosmických lodích se člověk naučí být citlivý na nejrůznější druhy záchvěvů podlahy. I tento druh chvění jsem už znal. To se k základně blížil svými čtyřmetrovými kroky bojový robot Raoul 2. Nejvýkonnější zbraň Země, toho času neovladatelná a naprogramovaná zabíjet. Další chvění mě už zastihlo na cestě do suterénního hangáru. Když se zpoza nedalekého skaliska vynořil mohutný obrys Dvojky, seděl jsem už v kabině Jedničky, která až dosud odpočívala pod plachtou v parkovací hale.
Jako malý kluk jsem četl knížky o pravěku. Souboje dinosaurů mi zůstaly živě v paměti. A moje nervy nezapomněly ani na to mrazení v zádech, které jsem tehdy při čtení míval a které se teď s desetinásobnou ozvěnou vracelo.
Dal jsem povel hydraulickým dveřím, sevřel jsem ovládací páky a vykročil jsem. Vlastně, vykročili jsme. Já na robotu, jako miniaturní David na ramenou Goliáše. Chtěl jsem využít momentu překvapení. Dvojka musela probrat řadu nejrůznějších variant, jak reagovat na můj útok, zatímco já jsem už svou variantu znal. Pálit ze všech hlavní, jakmile se ocitnu na dostřel. Když moje Jednička vystoupila z kryté haly pod černou klenbu oblohy, moje naděje pohasly stejně jako kontrolky na řídícím panelu.
Zapomněl jsem, že erupce stále ještě trvají a že jsem nyní gama paprskům vystavil i mozek Jedničky. Na rozdíl od Dvojky nepropadla vražednému amoku, ale jednoduše znehybněla.
Dvojka už byla na padesát metrů ode mě.
Deset metrů.
Kovová monstra stanula proti sobě, jakoby se očichávala svými zaoblenými čumáky.
Potom se přímo před mým obličejem vynořila široká hlaveň plazmové pily, připravená uvařit mne ve skafandru zaživa. Zavřel jsem oči a zadržel dech...
„Čau, Adriane, ztratil jsi řeč?"
Casperová. Vesele mi zamávala z kabiny nyní rovněž nehybné Dvojky.
„Casperová... jak... jaks to dokázala?"
„Dostala jsem zásah, ale stačila jsem seskočit z kluzáku na vršek Raoula a vlezla jsem dovnitř. Pak jen zbývalo vymyslet to správné heslo."
„Neříkej, že ti ho našeptal anděl strážný."
„Blbost. Vzpomněla jsem si na jednu starou židovskou legendu. O zdivočelém robotovi rabbiho Lowa. No a pak jsem si uvědomila, že otec Raoula je také Žid."
Pořád mi nic nedocházelo.
„Šém ram foraš," řekla Casperová.
„To je marťanská nadávka?"
„Ne, to je heslo, které vymyslel rabbi Low a které Zachary převzal. Zkusila jsem to a vyšlo to."
Utřel jsem si pot z tváře. „Jo, ale bylo to o chlup."