Hleděli jsme ke hvězdám a mezi námi byla párcentimetrová mezera, nejmenší možná bezpečná vzdálenost, kdy rozum ještě vládl nad city. Po tváři mi stékala slza, ale má mysl byla teď soustředěna na Ni. Byla TAK blízko, ale přesto Nedosažitelná.
Jednou jsem se vrátil z práce po obzvlášť náročném dni. Nové místo, spousta lítání, daně, prošlá pojistka, auto v servisu, no, znáte to. Cítil jsem se nejvyčerpanější v celém životě. Byl jsem proto rád, když jsem mohl padnout do křesla a vypnout. Nemyslel jsem na nic, jen jsem nechal myšlenky honit se hlavou tak, jak přicházely. Profiltrovat. Přišly, odešly. Byla to zajisté náhoda jako nikdy, že Ona právě v tu chvíli Vysílala Svůj vzkaz. V mé mysli se ozvalo sotva slyšitelné bití srdce. Ne však mého, tohle bylo mnohem silnější. Soustředil jsem se na ten signál a on sílil. Když jsem již ono bití přijal za své vlastní, uslyšel jsem hlas: "Ahoj. Jsem Leyla."
Tak jsme se seznámili. Na této telepatické úrovni jsme pak trávili nekonečné hodiny. Věděl jsem přesně, kdy Přijde a Ona totéž Věděla o mně.
Časem - jak dny míjeli, jsem se o Ní dozvídal stále víc a víc informací. Vyprávěla, jak žijí na okraji galaxie, na malé planetce, (kam se vrací jen aby přivedli na svět dalšího potomka), jak je jich málo, jak jejich energií jsou sluneční paprsky, jak celý život cestují vesmírem (ne moc daleko, neboť je to stojí spoustu energie), jak se jí těžko hledá přítel, ... ... dost, dost, DOST! nebo se zblázním... Ty vzpomínky jsou tak živé. V našem telepatickém světe jsme si vytvořili svou vlastní planetku, vlastně Ostrov, na němž jsme dokázali spolu žit v obrovském bílém domě se spoustou oken a všude hrála hudba ... tam jsme se setkávali, hleděli na západ slunce, milovali se na pláži za svitu Luny, navzájem si předčítali své básně... Naše láska jakoby se prolínala všemi dimenzemi. Záviseli jsme sami na sobě a život bez druhého pro nás přestal mít smysl. Toužili jsme po sobe stále více a ... až já vyslovil přání ji spatřit. Tehdy mi o sobě řekla celou pravdu.
Moc toho o fyzice nevím, ale ze školy si ještě pamatuji, že kromě "obyčejných" částic existují ještě antičástice. Z nich je stvořena jejich planetka kdesi na periferii vesmíru. To jim dává vlastnost prostupovat vším. Cestovat bez závislosti na prostředí, přijímat energii ze slunečních paprsků, žít putováním. Putováním za cenu výdaje spousty oné energie. Jejich myšlení je shodné s naším, s jedinou výjimkou: Neznají pojem strach ze smrti. Smrt - to je úplná ztráta energie, což nikomu z nich běžně nehrozí. A proto žijí stále.
Leyla, Posedlá láskou (o nic míň než já), se rozhodla přijet.. Porušila tak zákon, kam až Může letět. Hnána láskou, Nestarala se o nic mimo toho, aby mne co nejdříve Viděla. Tak se stalo, že když Dorazila, sneslo se místo ní k Zemi jen Hedvábné, však stále neskutečně Krásné Tělo.
Teď tu tedy Ležela vedle mne, Umírající, ale Nádherná. Nemohl jsem nic dělat, má dlaň by jí projela jako nůž máslem a Ona by jen přišla o další svou, již takřka nulovou, energii.
"Neboj, já jsem šťastná, tak neplač, můj Malý Princi."
"Leylo, pročs' mi to neřekla?" Slzy jak hrachy se mi koulely po tváři. Po celou dobu jsme hleděli ke hvězdám.
"Nesouhlasil bys s tím. Netrap se. Je to mé největší štěstí, lépe než teď se již mít nemohu. Jsem absolutně šťastná."
"Leylo, lásko, co s Tebou teď bude?" ptal jsem se sebe a cítil, jak se Její přítomnost vytrácí...
"Vidíš tu hvězdičku v tamhletom souhvězdí? Vy mu říkáte Orion... Jak krásné, vznešené jméno... Na ní mne vždy najdeš. Budu tam spát, nerušena, na planetě Věčného ticha..."
Její hlas zněl stále slaběji. Myslel jsem, že mi pukne srdce, a mezitím jsem slyšel to Její, jak se v mé mysli pomalu vytrácí. Kontakt se ztrácel a tělo vedle mne již zcela zprůhlednělo.
"Leylo, lásko ... nikdy nezapomenu", řekl jsem již ke hvězdám...