Trable s cestováním

Karel Šlajsna



Přijel jsem zrovna z jedné služební cesty. Zalezl jsem do svého bungalovu, abych se dal po té dlouhé cestě trochu do pořádku. Když jsem byl jako z obrázku, rozhodl jsem se, že se půjdu podívat, jak jde život u nás doma. Přivábil mě jeden červeně blikající neon a tak jsem vlezl dovnitř.

Nápis nad barem hlásal, že "tu dostanete kafe černý jako vaše svědomí a hořký jako váš osud", tak jsem to zkusil a taky že jó! Takovej utrejch už jsem fakt nepil hezky dlouho. Barmankou tam byla taková hezká čertice - černý řácky kudrnatý vlasy a dekolt tak hlubokej, že jste ani nemuseli nasávat, aby se vám zatočila hlava. Přinesla mi to kafe ve sklenici a ptá se tím hlasem vypočítaným přesně na to, aby chlapům začalo trnout v zátylku: "A co to bude dál, cukrouši?"

Dal jsem si panáka pořádnýho pití a řekl jí: "Dej si se mnou, holubičko."

Zasmála se a nalila si, nebyla to žádná upejpavka. Už se mi to začínalo rýsovat v těch nejlepších barvách, když mi najednou začal v kapsičce u košile zvonit komlink. Byl jsem z toho tedy pěkně rozladěnej, to vám můžu podepsat na fleku, ale bylo mi jasný, že to může být jedině šéf. No a znáte to, né? Šéf je zkrátka šéf. Vytáhl jsem to a snažil se potlačit nevrlej tón: "No tak co je?"

"X, nutně tě potřebujem."

Nebyl to Velký Šéf, jen můj obvodní a tak jsem se dovolil reptat: "Ale vždyť jsem se zrovna vrátil!"

"Jsi ten nejlepší, koho máme zrovna k dispozici, a je to urgentní."

Bylo mi jasný, že se jedná o další misi a že to dobrodružství s barmankou se konat nebude. Dal jsem jí na pult prachy za útratu a ještě k tomu pěknej tuzér a zvedl kotvy. Koukla na to a zavolala za mnou: "Stav se ještě někdy, sympaťáku!"

Potlačil jsem chuť otočit to o 180 stupňů a hodil jen tak přes rameno: "No jó, dokončíme to příště."

Přitom jsem netušil, že žádné příště nebude.

Rozkopl jsem dveře šéfovy kanceláře jen proto, abych ho tam načapal s jeho sekretářkou. Odskočila od něj jako srnka. On si upravil kravatu a uhladil tradiční zelený oblek, zatímco ona si upravovala švy mřížkovaných punčošek, navlečených na těch nejnádhernějších nožkách co jsem kdy viděl. Šéf měl dycinky vytříbenej vkus, to se mu musí nechat, lotrovi!

"Diktoval jsem právě Bobince dopis,"vysvětloval a zubil se, když viděl směr mýho zasněnýho pohledu.

Nevím, možná to vidím blbě, ale podle mýho v tý pozici, ve který byli, se dá dělat všelicos, ale k psaní dopisů to má daleko.

Šéf kývl, Bobinka vypadla rozkošně při tom vrtíc pozadím, a hned do mě začal hučet: "Hele, když zmákneš ten úkol, kterej tu pro tebe mám, tak, až se vrátíš, budou ti takovýhle kočky ležet u nohou v celejch houfech."

Rozvalil se v křesle, hodil nohy na stůl mezi lejstra, aby bylo jasný, jak mu tahle úředničina leze krkem, vytáhl odněkud doutník, ukousl mu špičku, zapálil si, labužnicky zabafal a pak se teprv uráčil přejít k věci: "Někoho ti představím."

Zmáčkl knoflík na ovládacím pultu a dál báňal z doutníku, bavíc se mojí netrpělivostí.

Dovnitř vešel vyzáblý mladík. Ve tváři měl jasně vepsán bolestný výraz, který celému okolnímu nevděčnému světu zvěstoval: "Proč mě ksakru vyrušujete?!"

Šéf na něj promluvil nezvykle vlídně: "Patriku, prosím tě, buď tak hodný, doprovoď nás ke svému vynálezu a vysvětli ho alespoň povšechně tady mému příteli."

Patrik mě sjel pohledem, kterým se díváme na zašpiněné tričko a pak spustil: "Rozborem času a jeho analýzou se mi podařilo izolovat jeho základní částici, kterou jsem nazval Čason. Tato částice je v základě neutrální, ale v našem světě dostává téměř vždy kladný náboj a proto jde čas kupředu. Úmyslně jsem řekl "téměř vždy", protože vždycky existuje malé nepatrné procento částic minusových. Nejprve jsem teoreticky odvodil, že pokud by existovala možnost nastřádat dostatečný počet mínus časonů, pak v jejich přítomnosti by šel čas pro poblíž se vyskytující předměty zpět. Zbývalo tuto teorii převést do praxe. Poté, co jsem určil povahu časonu, nebyl již žádný problém vytvořit potřebné zařízení. Ostatně, pojďte se podívat." Sotva to dořekl, otočil se na podpatku a aniž zjišťoval, zda ho následujeme, vyrazil ven.

Podíval jsem se na šéfa, ten se roztomile usmál a vysvětlil: "Vyrobil si podomácku atomovku, ale když se mu ji nepovedlo odpálit, dostal místo jen u nás. Je báječnej, viď?"

Shodil nohy ze stolu a vydal se za Patrikem. Dohnali jsme ho, když už zahýbal za roh do hlavní chodby, přidali se k němu a husím pochodem šli za ním k hlavnímu výtahu. Sjeli jsme tak hluboko, jako jsem ještě nikdy nebyl. Ani jsem netušil, že tu něco takového je. Prošli jsme několik neuklizených a zanedbaných kanceláří a vešli do malého sálku. Patrik rozsvítil a hrdě se postavil doprostřed. Místnost byla natřískaná až ke stropu neuvěřitelným množstvím všemožného harampádí připomínajícího ze všeho nejvíc skládku kovošrotu. Teprve, když si moje oči trochu zvykly, začal jsem v těchto nestvůrných orgiích nepořádku zjišťovat jakýsi systém. Patrik tu byl ve svém živlu: "Tohle," ukázal na část, která vypadala jako skládka bombardónů, "je sběrač časonů a tohle jsou jímky."

On tomu říkal jímky, ale já jsem viděl, jak v koutku nesměle postávají dvě láhve od okurek a taky jsem to řekl. Nedal se tím zmást a suverénně pokračoval: "Jenže chyba byla v tom, že časonů minus bylo děsně málo a trvalo by strašně dlouho, než by se jich nahromadilo dostatečně kritický počet a tak jsem k tomu sestrojil urychlovač a třídič."

Tentokrát pro změnu ukázal na masový mlýnek, přidrátovaný k starodávnému deštníku s orvanou látkou. Když jsem tohle viděl, měl jsem ječet hrůzou a prchat pryč, ale ke své škodě jsem to neudělal. Šéf, to se ví, do mě začal hučet, že prej jsem ten jedinej správnej chlap pro tenhle podnik a že prej budu big man a pak, jak byl rozjetej, začal mi kázat o epochálním vynálezu, historické události, lásce k vlasti, pokroku a penězům. Jako argumentů nejtěžšího kalibru mi připomněl půvaby své krásné sekretářky a tak jsem kejvnul, že jako jó a že to zkusím. Ten kluk se v tu ránu rozsvítil jako měsíček a vlítnul po hlavě mezi tu kramárnu. Řachtalo to, skřípalo a vůbec dělalo všemožný, většinou nepříjemný zvuky. Když už jsem toho začal mít tak akorát dost, tak to přestalo, jako když utne. Ten skrček odtamtud vylez zašmírovanej jak z kanálu a že prej se mám postavit vedle těch flašek na takovej starej flák koberečku, na kterým bylo vidět, že už něco pamatuje. Tak jsem to udělal, ale důvěru jsem k tomu neměl veškerou žádn6u a jen pohled mýho šéfa, kterej mě hypnotizoval jak kobra myšku, mě tam udržel.

Mlaďas popošel ke klávesnici počítače a začal na ní něco vyťukávat. Čekal jsem, co se bude dít, ale nedělo se nic. Bylo ticho tak hustý, že by se dalo krájet, a mě v hlavě vyskočila myšlenka, že jsem si to mohl myslet, že to takhle dopadne a že to byl stejně všechno jen humbuk. Najednou mě ale začalo bolet celý moje já, děsivá bolest mnou projela od hlavy až po palec u nohy. Okolo sebe jsem skoro nic neviděl, jen ostré jasné světlo a rozplizlé stíny, chtěl jsem vykřiknout, ale nešlo to. Nohy už mě neudržely a tak jsem se poroučel k zemi...

Když jsem se probral, viděl jsem, jak se nade mnou naklánějí dva obři.

"Podívej, co jsi udělal! Já myslel, že pocestuje do minulosti," křičel ten starší.

"Ale vždyť on odcestoval, ale do své minulosti. Jasně jsem vám říkal, že čas se mění jen pro předměty v blízkosti minus časonů. Když by chtěl cestovat do minulosti Země, časonů by bylo zapotřebí tak velké množství, aby mohly působit na ní a člověk by vůči nim musel být izolován. Jenže takové množství se prostě nedá zachytit. Ale co budem dělat s tímhle?"

Naklonili se ještě níž a začali mi prskat do obličeje: "No ťu ťu malictej..."

Otevřel jsem ústa a odpověděl hromovým" "Uuááááááááááá!"




© Zbraně Avalonu