Skučení vichřice pronikalo i do studovny královského astronoma Askera, umístěné hluboko v podzemí fortu. Byl to pravidelný jižní monzun a Asker věděl, že ještě zesílí, neboť vrchol jeho síly se vždy maličko pozdil za Velkým Polednem, které mělo nastat dnes. Nikdy nezapomene, když jako mladík, chráněn bytelnou zdí mohutné věže, si po celodenním pozorování poprvé uvědomil tu děs nahánějící nehybnost slunce a pocítil palčivou touhu přijít na kloub tomu jevu. Avšak ani poté, co se stal královským astronomem a zasvěcencem tajných nauk, nepodařilo se mu touhu ukojit. Pravda, po mnoha letech studií se ze starých svitků dověděl, že jak jeho svět, tak i slunce, jsou koule volně se pohybující prostorem. Avšak nic víc.
Třicet let pak pozoroval a zaznamenával pohyb té ohnivé koule v průběhu ročních dob. Nejjednodušší to bylo v Zimě, to nebylo třeba pracně vykreslovat na archy pergamenu složité spirály, neboť v této podle z hvězd přišlých předků nazývané čtvrtině roku slunce na obloze chybělo a panovala trvalá tma, a pokud se přece jen zběsile pádící oblaka, hnaná surovým severním monzunem, na chvíli roztrhla, objevily se toliko chladné hvězdy. V den, kdy příkrov tmy na pár minut rozptýlily nesmělé červánky pod jižním obzorem ukrytého slunce, začínalo Jaro, období střídání dne a noci. Jak Jaro stárlo, rudý kotouč stoupal od horizontu a oblouk jeho dráhy se dloužil a s ním i období světla. Po osmině roku, v polovině Jara, pak docházelo k Jarní rovnodennosti, den i noc trvaly shodně dvanáct časových jednotek, jimž se, také podle předků, říkalo hodiny. Po dalším oktálu nastalo nejúchvatnější období roku. Slunce již nezapadalo za obzor, kroužilo trvale oblohou, každý den opsalo závit spirály, jejíž střed ukazoval vždy do stejného bodu. To bylo Léto, které vrcholilo Velkým Polednem, dnem, kdy slunce konečně doputovalo do středu spirály, aby v něm na dvacet čtyři hodiny ustrnulo. Po tomto svatém dni se dalo slunce opět do pohybu a počalo spirálu opět roztáčet, aby za další oktál zase kleslo až k obzoru. Tím končilo Léto, období trvalého dne, a přicházel taktéž dva oktály trvající Podzim, kdy se zase střídaly dny a noci. Avšak na rozdíl od Jara, nyní slunce vycházelo na západě a pohybovalo se oblohou obráceně. Po Podzimní rovnodennosti se dny opět neúprosně krátily, a když slunce trvale zapadlo za jižním obzorem, byla Zima tu. Nikdo nevěděl, jak pohyb slunce vysvětlit. Nikdo z mudrců královy družiny, natož někdo z jeho fojtů či napůl gramotných yarlů v lístkovém brnění. Ani ty nejstarší knihy z období ještě před Úderem nedokázaly dát Askerovi odpověď na otázku, která se posléze stala osou jeho života. Ani kupci, kteří na svých koly opatřených korábech s plachtami z kovových šupin vyrývali tisícimílové brázdy do nekonečného povrchu Velké Skelné Pouště, ani zkušení kapitáni, kteří právě podle slunce dokázali určit polohu kupeckých korábů.
A přesto se studiu jejich lodních deníků Asker poslední tři roky pilně věnoval. Měl pocit, že právě záznamy těch toulavých kapitánů by mu mohly pomoci. Neboť oni navštívili, či se doslechli o krajinách, nad nimiž se slunce pohybuje jinak. I uváděly deníky záznamy poutníků, kteří vyjeli tak vysoko na sever, až přestala existovat čtyři roční období. Tam, jak tvrdili, trvá jeden den celý rok. Půl roku je neustále tma a půl roku pak světlo. Za rozbřesku toho půlročního dne sice slunce jen nesměle oběhne horizont, ale pak počne širokou spirálou šplhat k zenitu, neboť na vysokém severu existuje místo, na něž při Velkém Poledni stojící slunce svítí kolmo přímo ze středu oblohy, takže se neskonalým vedrem i vzduch vaří. Příští pomyslný den začne slunce spirálu opět roztáčet a čtvrtinu roku klesá k horizontu, aby na další polovinu za ním zmizelo a krajinu, v protikladu k nebývalému žáru, odsoudilo ke krutým mrazům.
Neméně zajímavé byly zprávy kapitánů, kteří zamířili k jihu. Právě na jeden deník z takové cesty Asker myslel, když poté, co po několika hodinách neplodného studia vystoupil věží na povrch a chráněn jejím límcem, rozmrzele sledoval nízko pádící oblaka. Kapitán v tom deníku tvrdil, že hluboko na jihu dosáhl oblasti, v níž neexistuje Zima. Domorodci dělí rok na dvě poloviny, na půlrok Východních dní a na půlrok Západních dní. Půlrok Východních dní začíná tzv. Severním soumrakem, neboť slunce stojí dvacet čtyři hodiny těsně nad severním obzorem. Pak se dává do pohybu, každý den je výše nad obzorem a zrychluje svůj pohyb. Po čtvrtině roku prochází jeho dráha zenitem a den a noc trvají stejně dlouho, dvanáct hodin. Po této Východní rovnodennosti slunce další čtvrtrok klesá k jižnímu horizontu a noc se opět krátí (ale dny jsou kalné, neboť slunce se plazí čím dál tím kratšími obloučky nízko nad horizontem), až rudý kotouč utkví nehybně těsně nad jižním obzorem na dvacet čtyři hodiny. To je Jižní soumrak a po něm se vše opakuje, ale slunce se začne pohybovat obráceně, vychází na západě a zapadá na východě, nastává půlrok Západních dní, dělený na čtvrtky Západní rovnodennosti.
Ne, dnes božsky strnulé slunce neuvidí. Na okamžik se mu zazdálo, že mraky stojí a je to věž, která ho unáší kamsi do neznáma. Na chvilku se mu zatočila hlava a vtom to přišlo. Osvícení. Náhle věděl vše, pohyb mateřské hvězdy již pro něj nebyl záhadou. Bože předků, jak to bylo jednoduché.
A to je i výzva pro čtenáře Ikarie. Dokážete zopakovat Askerův objev, určit, jaký byl a čím se vyznačoval pohyb jeho světa kolem mateřské hvězdy?
Ze správných odpovědí, zaslaných na adresu redakce, bude na Bohemiaconu 94 autorem této povídky vylosován výherce a odměněn poslední jeho knihou s osobním věnováním.