Léto na Islandu je krátké, ale o to krásnější. Byl to vždy můj tajný sen, žít v horách a přitom se večer dívat na barevné západy slunce, mizejícího za oceán. Tohle místo mi to splnilo. Můj dům, či spíše horská chata, je v kopci nad malou rybářskou vesničkou, ze které každé ráno za úsvitu vyplouvají malé i větší lodě na rybolov. Ani byste nevěřili, že se píše rok 2081. Jen několik rodin ve vesnici má videofon. Mým přátelům rybářům tam dole bych nikdy do očí neřekl, že žijí trochu zastarale, skoro jako ve 20.století. Ale to je právě ten důvod, proč jsem se tady usadil. Na druhé straně hor, směrem do vnitrozemí, je kromě léta sníh snad pořád a sjezdovky jsou tam opravdu dlouhé. Je skvělé si tam občas udělat výlet. Hodit složené lyže do krosny, za dvě hodinky vylézt na zasněžený vrcholek této třítisícovky, jet pět kilometrů dolů do ledovcového údolí a pak si dát něco horkého v tamním městečku.
Už nejsem ten mladík, který bojoval s Japonci a objevil na Měsíci jejich tajnou základnu, díky níž se experimentů s přenosem v prostoru ujalo OSN. Je mi dvaatřicet a před několika lety jsem odešel z university v Illinois, kde jsem studoval fyziku a pozadí filadelfského projektu. Začal jsem psát. Moc to nevynáší, ale já peníze nepotřebuju. Stal jsem se poradcem OSN pro Výzkum nových technologií. Proto mě včera povolali na Mars. Místo toho, aby se z hyperprostoru u Marsu vynořila sonda s nákladem, objevilo se něco nečekaného. Co, to mi neřekli. Prý to uvidím až tam. Mám z toho všeho smíšené pocity. Vlastně ani nevím, jestli se mi na Mars chce. Na druhou stranu jsem docela hrdý, že mě pozvali. Jenom se mi nelíbil druhý videofon včera večer, při kterém mi stejný úředník řekl, že bych tam opravdu letět měl kvůli identifikaci nějaké věci.V mém postavení mám sice možnost se na všechno vykašlat a dál si tady užívat končícího léta. Ale vím jedno - já tam poletím. Začal jsem být totiž zvědavý.
Příští den pro mě přiletěl asi desetimístný vojenský Graviton, vylezl z něj pomenší, spíše zavalitý člověk v uniformě nově založené militární části OSN a dva vojáci v maskovacích oblecích. Představil se jako seržant-major Erex Lerin. Podle stále zřetelného přízvuku jsem poznal, že se narodil v Rusku. Dlouho jsme se nezdržovali, a tak se Graviton brzy zase zvedl a těsně nad hladinou moře se vydal k americkému břehu, kde mě v Dallasu čeká loď na Mars. Neubránil jsem se pokušení a ohlédl se. Ranní slunce právě vycházelo zpoza hor a osvětlovalo několik roztroušených mraků. Lodě z vesnice vyjížděly na moře. Samozřejmě jsem nevěděl, že tuto idylku hodně dlouhou dobu neuvidím...
V Dallasu jsem měl zamluvený pokoj v hotelu a k tomu jeden den k dobru, a tak jsem se šel projít do města. Za těch devět let se mnoho změnilo. Když jsem byl v dallaském přístavu minule, svítilo slunce a byl se mnou můj nejlepší kámoš Alan LeJoil. Chudák Alan - ať je mu země lehká. Sám sebe jsem napomenul, když jsem se té myšlence usmál. Alan je přece pohřben na Měsíci. Ale vím, že on s jeho povahou, který pro legraci udělal cokoliv, by se tomu zasmál také. Brzy jsem zjistil, že s tou prohlídkou města to nebyl nejlepší nápad. Pár minut po mém odchodu z hotelu se spustil nepříjemný liják. Proudy studené vody se snášely na špinavou ulici. Přitáhl jsem si límec kabátu ke krku a klobouk si narazil hlouběji do čela. Rozhlédl jsem se po ulici. Bezdomovci a žebráci se začali z ulice stahovat pod ochranu okapů a sklopených prosvětlených výloh. To se však očividně nelíbilo posádce policejního vznášedla, které projíždělo ulicí. Jeden houmlesák, jak se tu bezdomovcům pořád říká, dokonce vzal láhev a s reptáním jí hodil ve směru vznášedla. Problém byl v tom, že se trefil. A rovnou do předního skla. Jak se láhev roztříštila o neprůstřelné sklo, zarostlý starý bezdomovec poznal svojí chybu. Začal mumlat nějaké nadávky a pakovat si svůj majetek - deku a malé, snad ještě tranzistorové, rádio. To už bylo pozdě. Ze vznášedla vyskákalo šest policistů v pořádkové zbroji a mířili k ustupujícímu muži. Ten zvedl ruce a říkal něco na svojí obranu. Jeden policista mu vrazil pendrekem do břicha.
"Ať si to pamatuješ, ty humusáku ! Poďte chlapi, ten je hotovej !"
To mi stačilo. Nejsem žádný hrdina a problémy s policií nepotřebuju. Pomalu jsem se otočil a šel ulicí dál. Okolní chodci věnovali incidentu o dost méně pozornosti než já. Tahle příhoda zase jenom utvrdila moje přesvědčení, že situace je čím dál horší. Lidé snad začínají být demokracií znuděni ! Vsadím se, že tihle "poldové" by si na větší skupinku bezdomovců již nedovolili a zoufale by volali posily. A politický systém, který má problémy sám se sebou, nemá sílu všechno napravit. S pomocí hyperprostorového pohonu, ke kterému jsem OSN díky Ashirrově bázi dopomohl, se musí začít s kolonizací jiných planet, kde se o to člověk musí pokusit znovu a lépe. Podobná situace totiž není jen v Dallasu, ale i v ostatních městech světa. Gangy terorizují čtvrtě a starosta nemá prostředky na jejich potlačení. Skončí to většinou tak, že je jimi podplacen a donucen nic nevidět. Protesty občanů jsou marné a mluvčí je vždy umlčí frází: "Ale lidičky, vždyť se podívejte ! Ve vedlejším městě to mají ještě horší !"
Nerozumím tomu. Ještě před devíti lety jste všude mohli vidět usměvavé tváře, všichni měli radost, že válka s Japonskem skončila a že jadernými zbraněmi nebyla zničena celá Amerika. Propaganda do dneška prohlašuje, že tři miliony mrtvých nebo umírajících z ozáření je velký úspěch. Oproti japonským ztrátám možná, ale sirotkům to rodiče stejně nevrátí. Moje nálada se trochu zvedla, když jsem nad zašlou budovou spatřil fosforeskující nápis "VReal Centrum". Když jsem prodal po slavném návratu z Měsíce svůj krachující obchůdek s "Matrixovými browsery", jak se tomu správně nehezky říká, nebo prostě "mašinami na realitu" a zabydlel se na Islandu, tak jsem začal žít trochu samotářský život. Ve vesničce pod mojí chatou jakoby se zastavil čas a já byl tedy přese všechno dost zvědavý, o kolik za tu dobu technika pokročila. Dveře se přede mnou s teatrálním zasyčením rozevřely a já se ocitl v nitru kosmické lodi. Samozřejmě to byla jenom dekorace, ale vypadalo to docela přesvědčivě. Šipky na stěnách mě zvaly do "Pravého kosmického baru", na hru "Laser Quest nové generace" nebo do "Virtuálního pekla". Pro puberťáky a jistě otrlé pařany, kteří zde všude pobíhali, to skutečně musel být ráj.
Po točitých schodech jsem sestoupil do "Virtuálního pekla". Chlapce přede mnou jsem zahlédl udělat tři rychlé pohyby rukou a pak někam odběhl. A pak jsem byl jinde. Kolem mě bylo OPRAVDU peklo. Hory vyvrhovaly oheň až k obloze a zem byla potřísněna krví. Za mnou někdo tiše šeptal. Zděšeně jsem se otočil a spatřil rudého démona, jak klečí před oltářem z lebek a chystá se dlouhým mečem probodnout nahou dívku, která ležela před ním. Pak jsem rychle udělal ony tři pohyby a vše zmizelo. V duchu jsem se hrozně styděl. Několik chlapců na mě vrhlo opovržlivé pohledy. Nevšiml jsem si malých kamer promítajících holografický obraz přímo do očí a nechal se tak dostat do umělého světa. Tato technika byla běžná už v době, kdy jsem byl jeden z nejlepších hackerů ve státě, a já se nechal nachytat. Je to určeno pro turisty, kteří tím opravdu musí být napoprvé uneseni. Pořád jsem si nechtěl připustit, že mě život na venkově za tu dobu tolik změnil. Vůbec jsem si nevzpomněl na ony tři rychlé, pro dnešního počítačového nadšence "magické", pohyby rukou, které okamžitě ruší všechny promítané vjemy. Občas se totiž stávalo, že někomu, kdo byl ve virtuální přilbě, se udělalo nevolno a nemohl se dostat ven. Někdy se toho i využívalo a byly viry, které správnými obrazy v celém zorném poli dokázaly i zabít. Proto byl jednotně zaveden tento jednoduchý třífázový pohyb fungující jako "záchranná brzda". Naposled jsem zakroutil hlavou nad svou nepohotovostí a rozhlédl se kolem, teď již po skutečné místnosti. Bylo zde přítmí a tmavě červené stěny neodrážely ani nejmatnější stíny chlapců, kteří stáli kolem několika monitorů zobrazujících pohled člověka s helmou usazeného v realisticky vypadajícím kokpitu nové stíhačky Arrow. Diváci hlasitě komentovali jeho střídavé úspěchy a neúspěchy a radostně přijímali každý další zničený cíl.
Za chvíli vylezl a já si sedl místo něj. Nasadil jsem si helmu a na chvíli neviděl nic. Pak se objevil rozmazaný obraz a začal se postupně zaostřovat. Objevil jsem se na letišti a přede mnou stál onen nový model vesmírného stíhače Arrow. Šipka na okraji zorného pole ukazovala k letounu. Objevila se kvalitní animace mě samého, jak šplhám do kokpitu. Pak už jsem seděl uvnitř. Šipka mi napovídala, co mám stisknout a za chvíli byla předletová kontrola hotová. Iontové motory krátce zahučely a stroj se vznesl a začal rychle stoupat. Podíval jsem se dolů a zase musel zakroutit hlavou. Průzračně čistý vzduch dovoloval dohlédnout až k dalekému horizontu. Jak jsem stoupal pořád výš, na kontinentu Nového světa se objevily obrovské spousty deštných pralesů. Simulátor totiž zobrazoval naši Zemi tak, jak byla zachovalá snad jen na začátku 20.století. Dnešní Země byla z takovéhle výšky viditelná jen jako černé závoje smogových mraků. Zase propaganda ? Odvrátil jsem zrak od krásné podívané - musím uznat, že dojem je už jen těžko rozlišitelný od skutečnosti. To mi vlastně stačilo, ale zvědavost mi nedala, abych neletěl ještě o chvíli déle. Za pár okamžiků stroj opustil atmosféru planety a ocitl se ve volném vesmíru. V dálce se objevila jistě nepřátelská mateřská loď a z ní začal vylétat jeden nepřítel za druhým. Nemohl jsem pochopit, že tak vizuálně dokonalý simulátor má tak primitivní náplň - střílení desítek raketek, které určitě pilotují zelení mužíčci s anténkami. Po snad třech stovkách zničených nepřátel se nic nedělo, a tak jsem udělal tři resetovací pohyby, sundal helmu a vylezl z kokpitu. Nevěřil jsem svým očím. Kolem monitorů bylo nakupeno snad čtyřicet lidí a nyní na mě všichni hlasitě pořvávali, že "to bylo fakt dobrý" a podobně. Oni snad budou chtít podpisy ? Raději jsem rychle opustil "Virtuální peklo" a vyšel před budovu. Přestalo už pršet, slunce vykukovalo zpod špinavých mraků a ulice byly zase plné lidí. Podíval jsem se na svou časopásku - strávil jsem tam čtyři hodiny ! Nejvyšší čas jít se připravit a pořádně vyspat na zítřejší cestu.
Vyzvednul mě ten samý člověk, co mě odvezl z Islandu. A že se jde na loď, už na nás čekají. A taky, že jo. Posadili mě do transportního modulu, kde už bylo asi deset hodně tvrdých chlápků v útočných skafandrech a ozbrojených až po zuby. Nečekali jsme dlouho a byli na orbitu. Tam jsme přestoupili na menší křižník TCS Navaron a hurá k Marsu.
Ty tři týdny cesty utekly jako voda. Na palubě měli docela slušný holokino i mašiny. To víte, vojáci, ti musejí mít to nejlepší. A teď tu byl Mars. Asi před třemi lety jsem zde jako turista byl a stejně jako kdysi jsme parkovali v orbitálním přístavu na velmi nízké oběžné dráze nad Namartinem, zatím jediným městem Marsu. Bylo až k nevíře, jak se za tu dobu rozrostlo. Původní jedna kilometrová kopule byla ztracena v mnoha dalších a celé město i z té výšky vypadalo mohutně. Ale nejvíce mě udivilo okolí Namartinu. Samozřejmě jsem četl pravidelné reportáže o úspěšném pokračování teraformace Marsu, ale nikdy jsem nevěřil, že je to možné, nebo že to dokonce dojde tak daleko. Okolo města byly zelené plochy, které ostře kontrastovaly s temnou červení zbytku planety. Na těchto plochách se začínají pěstovat první plodiny geneticky upravené pro budoucí atmosféru a půdu Marsu. Dnes jsou ještě takto vytvořená pole zakryta jakýmisi skleníky, ale před půl rokem bylo první pole otevřeno a napojeno na kanály, které zde, jak již bylo dávno dokázáno, zanechala civilizace, která buď vymřela nebo opustila z našeho pohledu nehostinný Mars již před miliony let. Tyto kanály jsou napájeny z pólů, kde je vody dostatek. Stačilo povolit imaginární kohoutky a bylo vystaráno. Musí být sice mnohonásobně čištěna a upravována, ale H2O to je. Obsahuje vysoké procento methanu, který se z ní filtruje a dále využívá. Celá tahle teraformace začala zpřístupněním Deimos-Měsíční hyperprostorové základny. Cílová byla přesunuta na Mars, poblíž tehdy nově založené osady Namartin, a v několika letech již bylo bezpečné a hlavně extrémně levné přenášet z Měsíce hyperprostorem sondy s potravinami a rozloženým vzduchem, který ale hlavně vytvářely dovezené rostliny. Jedině díky tomu se mohl rozjet projekt oněch polí rozšiřujících se kolem města, takzvaných "farem". Farmy byly z počátku udržovány vědci a armádou, ale jak se jejich počet zvyšoval, byli sem, samozřejmě standardními loděmi, přivezeni dobrovolní kolonisté, první v historii lidstva. Farem je dnes kolem třech stovek a rodinám, které na nich hospodaří, se prý daří dobře. Všechny geneticky upravené plodiny díky vodě z rozpuštěného ledu z pólů, který obsahuje látky pro větší odolnost rostlin, rostou jako o závod.
Toto všechno se dočtete v každých novinách na Zemi. Ale vidět to celé na vlastní oči, to je něco jiného. Moc času na vyhlížení jsem ale neměl, protože jsme přestoupili i s komandem do transportního modulu, který nás má dopravit do přijímací základny, vzdálené asi čtyři kilometry od města.
Jak náš modul sestupoval níž a níž ke zvětšujícím se tečkám budov vojenského komplexu základny, dostával jsem čím dál tím silnější pocit, že něco není v pořádku. Odolal jsem nutkání protřít si oči. Když jsme se k té věci přiblížili tak, že už jsem ztratil všechny pochybnosti, zůstal jsem s vyvalenýma očima zírat na tu věc. Pode mnou, na přijímací plošině pro sondy, ležela na boku loď. Obyčejný, ocelový námořní křižník. Když jsme sestoupili do výšky několika set metrů nad povrch, uviděl jsem další věc. Byl to starý typ experimentální sondy do čtvrtiny vražený do trupu lodi a zaklíněný mezi jejími ocelovými pláty. Po dlouhé chvíli jsem nasucho polkl. Lerin se zmohl jen na omluvné pokrčení ramen, ale v jeho očích se objevil náznak pobavení. Rychle jsem se ovládl a odtáhl se od průzoru.
Na stanici nás přivítal stárnoucí velitel s bílými vlasy poletujícími v průvanu ventilace. Představil se jako Odi Nasure a poděkoval mi, že jsem přiletěl. Taktně jsem zadržel jeho pokus o další formální slova. Jenom pokýval hlavou a začal opět mluvit.
" Objevilo se to před měsícem. Okamžitě byly všechny lety zastaveny a zavolal jsem si nějaké lidi ze Země. Mimo jiné vás. Už asi víme, co se stalo, ale potřebujeme identifikovat tu sondu, která trčí z trupu křižníku. Já vím, že to musí být ta, kterou myslím, protože jsme z ní dostali polomrtvého člověka...hádejte koho ! Vašeho starého známeho Nakimuriho Ashirru ! "
Tak nějak jsem to z jeho slov začínal tušit. Přesto jsem se otřásl při vyslovení toho jména. Takže to neskončilo.
"Jenže před týdnem utekl z hlídaného nemocničního oddělení, zabil dva moje muže na stráži a s ukradeným skafandrem se vydal do Namartinu. Mohlo se mu to podařit, město je jenom čtyři kilometry daleko. Alespoň jsme ho teda nikde mrtvýho nenašli. Takže teď je ukrytej mezi deseti tisícema lidí a může si dělat co chce."
Skočil jsem mu do řeči:
" Nechte mě ho najít, nikdo ho nezná líp než já, to snad víte ? "
" Hmm, to vim." Znovu pokrčil rameny "Trochu jsem s tím počítal. Lidi, který přiletěli s tebou, už zkoumaj tu loď. Běž za nima a koukni se na tu sondu. Předpokládám, že víš, která jediná loď to může bejt".
Pokýval jsem hlavou. " Jo - je to Eldridge."
Skutečně to Eldridge byla. A sonda, která se s ní srazila v hyperprostoru, byla samozřejmě ta samá, kterou jsem viděl před devíti lety mizet za obzor Měsíce skrze zamlžené sklo skafandru. Zoufale jsem si povzdechl. Ono to ještě opravdu neskončilo...
Do vnitřku lodě mě nepustili. Jakmile jsem potvrdil totožnost sondy, dostal jsem skafandr a dva muže, kteří mě doprovodí do Namartinu pátrat po Ashirrovi. Neměl jsem sice nejmenší představu o tom, jak ho mezi tou spoustou lidí najdu, ale všechno se ve mě vzepřelo, když jsem si vzpomněl na Alanovu smrt. Pomstím tě, kamaráde...
Několik nákladních Gravitonů, které na základně měli, odletělo pro zásoby kyslíku a jídla do Namartinu, protože kvůli přerušenému provozu z Měsíce nic nedostávali. Dva dny jsem nechtěl čekat, a tak jsme vyrazili pěšky. Žádná procházka to nebyla. Vojáci přede mnou pochodovali jako roboti a já měl co dělat, abych jim stačil. Musel na nás být krásný pohled. Dvě jdoucí postavy a za nimi třetí, potácející se na každém kameni. Do toho všeho načervenalá barva Marsu, která vše pohlcovala a vytvářela dojem, že je planeta pokryta krví. Přesto jsme za dvě hodiny do Namartinu dorazili.
Překvapila mě rozlehlost toho města. Pod obrovskými neoplastovými kopulemi panoval čilý život. Davy lidí se řinuly hlavní třídou a mířily za svou prací. Zastoupeny zde byly snad všechny rasy. Na opačné straně ulice bílý farmář kupoval sazenice geneticky upravených pozemských rostlin od Číňana, který spokojeně žvatlal o kvalitě svých věcí. Vysoký černoch vystoupil z dvoumístného vznášedla, usmál se a zamával na rusovlasou ženu uvnitř. Ta mu úsměv oplatila, pak se se zasyčením zavřely dveře a vznášedlo se pomalo ztratilo v dáli nekonečné ulice. Náš hotel byl v jedné z postranních uliček, která vybíhala z rušné ulice. Zde to bylo naštěstí trochu klidnější, aspoň pod našimi okny nekřižovala ve dne v noci vznášedla.
Už týden jsem neúspěšně hledal Ashirru. Každou chvíli byly všude prováděny namátkové kontroly identifikačních karet, ale k ničemu to nevedlo. Jako by se propadl do narudlých ulic Namartinu. Měl jsem dokonce několik proslovů v namartinské holovizi, ale Ashirrovu tvář nikdo neviděl. A pak přišla ona.
Bylo to devátý den beznadějného pátrání. Ten večer jsem jako každý předtím seděl ve svém hotelovém pokoji na posteli a studoval mapu města - ale Ashirra mohl být kdekoliv. Pak někdo zazvonil. Udělal jsem ve vzduchu rychlé gesto na otevření dveří v domnění, že to je Erex Lerin a nese další zprávy o beznadějném pátrání. Tak jsem jen tak seděl dál a studoval mapu. Pak se ozvalo nesmělé odkašlání a já překvapeně zvedl oči. Přede mnou stála asi pětadvacetiletá modrooká dívka s vlasy staženými do culíku, který jí spadal na záda. Na sobě měla obyčejnou modrou pracovní kombinézu, ale ta nemohla zakrýt její dokonalou postavu. Krásnější ženu jsem ještě neviděl. Nebyla to ona tuctová kráska, bylo v ní něco zvláštního. Pár vteřin jsem nebyl schopen slova, a tak k mé úlevě začala mluvit ona.
" Já...jsem Venza Taron, viděla jsem vás v holovizi - pátráte po tom Japonci ? " Její oči se na mě tázavě dívaly. Neohrabaně jsem přikývl a když jsem si všiml, jak nepatrně zrudla a podívala se někam neurčitě do rohu místnosti, uvědomil jsem si, že na posteli sedím jenom ve slipech - zrovna jsem se chystal do sprchy. Rychle jsem hrábnul po županu a zabalil se do něj. Teď jsem pro změnu zčervenal já. Takovej trapas, nejdřív na ní koukám snad minutu a pak zjistím, že jsem skoro nahej. Ale pak jsem se vzpamatoval, ukázal na křeslo u okna a nalil jí něco k pití. Posadil jsem se proti ní.
" Jo, to je pravda. A jestli o něm něco víte, moc byste nám pomohla. Nerad to říkám, ale jsme v koncích - on se snad opravdu propadnul do země !".
Pěstí jsem uhodil do stolu. V tu chvíli jsem zapomněl, že nejsem sám a vybavil si Alana, který musel kvůli němu zemřít. "...omlouvám se. Ale už jsem několik nocí nespal a...mám na tom tak trochu osobní zájem, abychom Ashirru dostali."
Venza se usmála.
" To nic...ale myslím, že bych vám mohla pomoct. Pracuju jako zkušební pilot na letišti. Pracovní četa, která vykládá náklady z lodí, ho tam možná viděla. Má prý ale vousy. Jenže nikdo nic nechtěl mít s policií a víte...zatím není žádná odměna...nesmíte se jim divit."
Provinile pohodila hlavou. Culík se jí neposlušně přehoupl přes rameno. Rukou ho nepřítomně odhodila zpátky na záda. "Ale já ho chci dostat stejně jako vy - kvůli mému dědečkovi. Odletěl ze Země, aby zapomenul. Jeho děda byl totiž zavražděn, když pátral po tom, co se skutečně stalo za takzvané II.světové války ve Filadelfii."
Ohromeně jsem se na ní podíval. Taková náhoda...to není možné. V jejím obličeji se objevil nechápavý výraz. Že bych se mohl dozvědět ještě něco, co nevím ?
" To je zázrak ! Mohl bych s vaším dědečkem mluvit ? Pak mi ukážete, kde Ashirru viděli. Jestli ho nevystrašili, musí tam pořád být."
" Ne, jsou si jistí, že nic netuší. A nejspíš tam pracuje - asi se chce dostat na loď."
Ušklíbl jsem se.
" To se mu moc rychle nepodaří. Žádná loď teď totiž nesmí opustit přístav V Namartinu."
Na chvíli se zamyslela.
" Nechcete k nám přijít na večeři ? Je to Hlavní třída, Blok 30."
Přikývl jsem. Po tváři jí přelétl krátký úsměv.
" Přijdu moc rád."
Stál jsem před dvoupatrovým obytným blokem a nerozhodně přešlapoval. V hlavě mi znělo její jméno. Pak jsem zavrtěl hlavou a zazvonil. Teď mě nesmí nic rozptylovat. Nepřítel je nebezpečný a mě by to mohlo stát život. Dveře se otevřely a já se stejně nemohl ubránit hřejivému pocitu, který mě zaplavil přes všechna předsevzetí. Vlasy měla rozpuštěné, a i když na sobě neměla ani čárku nějakého očního stínu nebo rtěnky, její tvář byla ve světle předsíně krásná a výrazná. Podala mi ruku.
" Pojďte dál. Seznámím vás se svým dědou."
Odvedla mě do prostě, ale pohodlně zařízeného pokoje s jídelním stolem. V rohu pokoje zářil do přítmí místnosti elektrický krb a u něho seděl starý muž. Když mě uviděl, přes své zřejmé stáří neobvykle hbitě vyskočil a podal mi stále svalnatou ruku.
" Dobrý večer, pane Riane. Jsem rád, že se mohu setkat s takovým hrdinou. Já jsem Herkis Tajere. Moji dceru už asi znáte."
Venza přikývla a odešla připravit večeři. Posadili jsme se k prostřenému stolu, stojícímu příjemně blízko krbu, který místnost osvětloval slabým světlem svých výbojů. Stařík mi podal jakýsi výstřižek z novin.
"Přečtěte si to prosím."
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ New York Explorer Times vám přináší: Zprávy z archivu aneb Takoví jsme byli Převzato z historického výtisku časopisu Magazín 2000 z dvacátého století, přesněji z roku 1995. Magazín 2000 v letošním únorovém čísle uveřejnil článek o tajemstvím opředeném zmizení torpédoborce Eldridge roku 1943. Šlo o přísně tajnou akci amerického námořnictva, při níž byla vyzkoušena "supertechnika" snad nepocházející z této Země. Pokus se zdařil, tisícitunová loď zmizela, objevila se 400 mil dále a místo na moři se ocitla v suchém doku. Došlo k její teleportaci. To byl první z přenosů. Při jednom z nich nadobro zmizela v neznámu. Událost byla později pojmenována jako Filadelfský experiment. Při představě, že existuje taková technika, která umožní pro nás něco tak nepochopitelného, běhá mráz po zádech. Podobné pocity zřejmě sdílel i astronom a ufolog dr. Morris K. Jessup, který neúnavně pátral po původu použité technologie. Dospěl k názoru, že nemůže být vyvinuta lidmi a je s největší pravděpodobností mimozemského původu. Jeho přesvědčení prý bylo podepřeno fakty, která však neměla spatřit světlo světa. To se mu stalo osudným, musel zemřít a jeho smrt je právě tak záhadná jako samotná teleportace Eldridge. Dr. Jessup byl autorem několika knižních bestsellerů s tematikou UFO. Byl jedním z prvních dopisovatelů a spolupracovníků časopisu The Saucerian Bulletin, ale také přítelem jeho vydavatele Graye Barkera. Měli mnoho společných přátel. Jeho nečekaný odchod mnohé překvapil a někteří nabyli přesvědčení, že skončil svou kariéru i život jako obět toho, co zjistil o Filadelfském experimentu. Jessupův odchod byl smutnou a tragickou záležitostí, za kterou se zřejmě skrývala činnost některé z tajných služeb, možná i jiných mocností, v té době s Amerikou ve válce. Máme zde zřejmě co činit s případem vraždy, která má zůstat navždy neobjasněná. Gray Barker poskytl několik poznatků, které mohou mít souvislosti s odchodem dr. Jessupa z tohoto světa. Všechna tato fakta a údaje dokazují, že byl zatažen do nečisté hry. Vážení čtenáři, to je prozatím vše. Příště si povíme něco o počátcích ozónové díry ve 20.století a jejích důsledcích. ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Překvapeně jsem zvedl oči. Herkis pokýval smutně hlavou.
"Jessup byl můj děda. A proč vám to vlastně ukazuju ? Prostě chci, abyste Ashirru dostali. Samozřejmě to nebyla sebevražda. Zavraždili ho Japonci. Neptejte se mě, jak to vím. Tomu, abych to zjistil jsem zasvětil půlku života..."
Odmlčel se a zadíval se do umělých plamenů. V tu chvíli jsem mu rozuměl. Nenáviděl Japonce, tedy ty, co zabili jeho dědu stejně jako já jsem nenáviděl Ashirru. Můžete si tomu říkat obyčejná touha po pomstě, ale museli byste být v mé kůži. Nervózně se ošil, jako by chtěl zapudit staré myšlenky.
" Víte, já jsem měl dědu moc rád. Ale teď jdeme jíst. "
Z kuchyně Venza přinesla kouřící mísu a postavila ji na stůl. Pokojem se začala linout kořeněná vůně.
" Je to z marťanských rostlin. Myslím, že vám to bude chutnat," vysvětlila. Nasál jsem tu sladkou a dráždící vůni a s odporem si vzpomněl na konzervy, které nám dávali v hotelu. A chutnalo to opravdu dobře. Myslel jsem, že to je pouze předkrm, ale když jsem dojedl, cítil jsem se naprosto sytý.
" To dělá ta voda z pólů. Díky ní mají rostliny hrozně energie. Stačí kousek a jste najedený," zase vysvětlovala Venza.
Poděkoval jsem a zvedl se k odchodu. Rozloučil jsem se s Herkisem a domluvili jsme se, že zítra vezmeme pár lidí a půjdeme se podívat do přístavu po Ashirrovi. Venza mě šla vyprovodit a stařík zůstal sedět v přítmí pokoje. Ve dveřích jsem se otočil a podal jí ruku.
" Takže zítra v deset v hlavní hale přístavu. A ještě jednou děkuji za večeři, Venzo...slečno Taronová."
" Říkejte mi Venzo. A vy jste Rian...Mike Rian ?"
" Ano, Mike. Takže nashle zítra."
Ještě chvíli jsem držel její ruku, pak se otočil a vyrazil noční ulicí plnou zvuků k svému hotelu a těšil se na zítřek. Dostanu Ashirru a - nerad, nerad jsem si to připustil - uvidím Venzu.
Ráno jsem se domluvil s Lerinem, že několik jeho mužů si oblékne kombinézy techniků a bude se potulovat po letišti. O hodinu později jsem čekal v odbavovací hale. V deset hodin se z davu vynořil bělovlasý stařík a mladá žena. Zdálo se, že muž vůbec nevnímá své stáří. Rázoval ke mně tak rychle, že dlouhonohá žena vedle něj musela občas poklusávat, aby mu stačila. Venza se ke mně přitočila a zašeptala:
" Už víme kde pracuje. Pojď."
Kývnul jsem na Lerina, který stál na ochozu nade mnou. Okamžitě se ztratil v proudu lidí tlačících se v hale a marně čekajících na svůj zrušený let. Vydali jsme se k ploše. Přes sklo byla vidět prázdná přistávací plocha, jen v dáli několik jednomístných stíhačů. Nepřirozeným dojmem působily stromy, které byly nasázeny kolem plochy. Toto bylo totiž jedno z prvních otevřených míst na Marsu. Obrovské turbíny ventilátorů vyčnívajících ze země neustále dodávaly z hlubin města vzduch, který se zatím rychle ztrácel v prostoru. Jak bude přibývat otevřených farem, bude potřeba pořád méně vzduchu na udržení dostatečné koncentrace. Když jsem vyšel na plochu, svět kolem mě se zamlžil a rozhoupal. Opřel jsem se o kolena a začal zhluboka dýchat. Vzduch byl hodně řídký a měl zvláštní methanový zápach, ale po chvíli rychlého vdechování jsem zjistil, že dýchat se dá. Venza mě chytila kolem pasu a pomohla mi narovnat se. Země se znovu rozhoupala a já se jí poděšeně chytl.
" Za chvíli tě to přejde. Jen trochu jiné složení a hustota vzduchu. Jako kdybys u vás na Zemi lezl na Mount Everest." Za pár chvil se země opravdu začala uklidňovat a když jsem se podíval na dědu, jeho hlava se přestávala vlnit.
" Díky, je to lepší, už to zvládnu".
Pustil jsem se jí a protřel si oči.
" Promiň, měla jsem ti to říct, ale nám už to tak vůbec nepřijde."
Znovu jsem párkrát zalapal po vzduchu a pak se vše konečně uklidnilo.
" Už je to fakt dobrý, můžeme jít."
Vydali jsme se k nedaleké budově, okolo níž byly rozestavěné kontejnery. Několik skladníků je vynášelo na plochu a prohýbali se pod jejich tíhou. Prošli jsme kolem několika beden naskládaných na zemi a mířili k budově. Venza polohlasně řekla:
" Támhle v tý budově ho viděli !"
S pohledem upřeným na ten sklad jsem zabočil za dvoumetrový kontejner. Vrazil do mě dělník s bednou.
" Bacha, koukej kam deš, ty..."
Kletba mu uvázla v hrdle a já zvedl oči. Zarostlý muž se mi díval do tváře a já ty oči poznal. Šikmé oči... Muž se vzpamatoval dřív než já. Skočil proti mně a než jsem mohl cokoliv udělat, hodil proti mně bednu, kterou nesl. Svalil jsem se na zem a slyšel jen Venzin výkřik. Zvedl jsem se právě ve chvíli, kdy jí zkroutil ruku za záda a ke krku přitiskl odněkud se vynořivší blaster.
" Ó, Riane, tak se znovu setkáváme, starý příteli. Dvakrát jsi mě porazil, ale potřetí ti to nevyšlo. Sbohem."
Namířil na mě blaster. Pak jsem zahlédl pohyb. Na nic jsem nečekal a překulil se za bednu. Kolem mě prolétl paprsek a zaryl se do země, kde po něm zůstala jenom spálená rýha. Opatrně jsem vyhlédl a spatřil jsem Herkise, jak stojí před Ashirrou a chystá se na něj vrhnout. Z Ashirrova ramene trčela ona podivná hůl a on jen zíral na starce.
" Na to jsem čekal celý život, pomstit se alespoň jednomu Japonci. Všechny vás nenávidím ! Teď ale budeš pomalu umírat, ten jed v tvém rameni nic nevyléčí." Ashirra se usmál. Podruhé vystřelil. Herkis se skácel k zemi a zůstal nehybně ležet s nevidoucíma očima upřenýma ke hvězdné obloze.
" Nee !"
Venza se začala divoce zmítat. Ashira zesílil stisk a ona vykřikla bolestí. Krčil jsem se za bednou a věděl, že když vyběhnu, zastřelí mě taky. Tak jsem jenom bezmocně zatínal pěsti a horečnatě přemýšlel, co dál. Ashirra se zakrváceným ramenem se rozhlédl po ploše. Asi sto metrů od něho stál úplně nový Arrow. Vydal se k němu a za sebou táhl bránící se Venzu. Po několika nekonečných minutách, kdy jsem se musel krčit za kontejnerem, se ke stíhačce dostal, odhodil Venzu a vyšplhal se do jednomístného kokpitu. Venza se podivuhodně rychle vzpamatovala a skutálela se pod stroj. Z haly přibíhal Lerin a jeho muži. Už zbytečně. Motory se modře rozzářily a vzduch zaplnil vysoký pištivý zvuk. Jakmile musel Ashirra zavřít hermetický kokpit, Venza se z pod rakety rozběhla ke mně. Ashirra začal otáčet stroj směrem k nám a já spatřil hrozivá ústí jeho laserů a torpéda pod krátkými křídly. Jakmile ke mně Venza doběhla, uslyšel jsem zvuk vypuštěné rakety. Vyskočil jsem a společně jsme se rozběhli pryč od skladištní budovy. Řídkým vzduchem otřásl výbuch. Upadli jsme na zem a já ji stihl přikrýt svým tělem. Za okamžik na mě dopadly třísky a oči mi začaly slzet z kouře, který se snesl z oblohy. Venza se nejistě zvedla na nohy.
" Támhle k tomu hangáru !"
Ukázala na nízkou budovu. Chytila mě za ruku a znovu jsme se rozběhli. Za sebou jsem slyšel vzdalující se zvuk iontových motorů. Doběhli jsme k hangáru a ten se před námi otevřel, když Venza do zdířky ve zdi vsunula svou ID kartu. Ve tmě před námi se pomalu a jakoby znuděně rozsvítily zářivky a jejich světlo dopadlo na naleštěný stroj.
" Prototyp dvoumístného Arrowa. Už jsem s ním dvakrát letěla. Jdeme."
Začala se šplhat na sedadlo pilota. Chvíli jsem si stroj prohlížel a pak se vyšplhal za ní. Přede mnou začaly blikat kontrolky a nalevo se objevil trojrozměrný holografický obraz naší lodi, rotující kolem své osy. Celý její povrch se po chvíli zbarvil do zelena a stroj se pohnul. Nepřítomně jsem si připnul pásy a sledoval okolí.
" Drž se !"
Vykřikla Venza a než jsem stačil zareagovat, země se pod námi propadla. Chvíli jsem vnímal jen hukot motorů, ale ten rychle utichl, jak jsme překonali rychlost zvuku a opustili řídkou atmosféru. Žaludek se mi chystal vypovědět službu a já si uvědomil, že mi žádné tři pohyby rukou, které by mě uvolnily ze simulace, nepomůžou. Tohle byl život.
" Mám ho. Koukni, letí k Deimosu. Ale co tam ? "
Podíval jsem se před sebe, zkusil stisknout tlačítko, které jsem si pamatoval ze simulátoru, a k mému údivu se přede mnou opravdu objevil odraz radaru. Červená tečka před námi mířila k modré kružnici. Najednou mi všechno došlo. Ashirra letí k vyřazené Deimoské základně, chce se do ní dostat a nějakou sondou se za pár okamžiků přenést k Zemi. Tam stačí, aby se dostal do Japonska a je volný... Vysvětlil jsem to Venze.
Zkontrolovala několik obrazovek.
" Možná to stihnem, Miku. Teď máme asi půl hodiny, než tam doletíme. Musíme se převléknout do skafandrů ". Všiml jsem si, že když se otočila, zarděla se tím svým způsobem. Když jsem ze sebe soukal turistické kalhoty, snažil jsem se nevnímat její blízkost. Nakonec jsme na sebe skafandry v těsném prostoru kokpitu nasoukali. To už se ale Deimos změnil z malého bodu v prázdnotě vesmíru na jasně viditelnou planetku. Na pravé straně byla v dáli vidět zatím ještě stále modrá planeta - Země. Zadíval jsem se na ní a v srdci se mi objevil smutek - vzpomněl jsem si na svou horskou chatu, na západ slunce nad Islandem...
" Támhle je !"
Venza ukazovala na nějaké místo na obzoru. Za chvíli se ze stínu skály vyhoupl zářivý objekt, jasně viditelný v dopadajících paprscích vzdáleného slunce. Arrow se z té dálky zdál nepoškozený, ale jak jsme se nízkým letem k onomu místu přibližovali, všiml jsem si, že jeho dokonalá silueta je na několika místech rušena několika tmavými šmouhami. Arrow byl zaklíněn v mělké prohlubni mezi dvěma skalnatými výběžky a jeden stabilizátor byl zkroucený. To už jsme se ale přiblížili na několik desítek metrů. Venza pokývala hlavou skrytou v matné přilbě.
"Báze je určitě dobře odstíněná. Když ji hledal, došlo mu palivo. Měl vlastně štěstí, že s tímhle stíhacím typem doletěl až k Deimosu."
Zkontrolovala několik přístrojů a v obrazovce interkomu jsem spatřil její ustaraný obličej.
" Nejsme na tom o moc líp. Přistanu vedle něj na tu plošinu, jenom doufám, že ne tak tvrdě. "
Náš pohled dopadl na zmrzačený obrys věci pod námi, která z dálky vypadala opravdu skoro nepoškozeně. Všiml jsem si, že kokpit je otevřený a prázdný. Do uší mi vnikl tichý šumot vysunovaného podvozku. Zanedlouho jsme stáli před naší lodí a prohlíželi si nedaleký vrak.
" Šel támhle tudy." Ukázal jsem směrem k ploché hoře, která se rýsovala na horizontu a byla zpola zakryta vlastním stínem. Několik zmatených stop v šedém prachu mizelo tím směrem. Opatrně jsme se po nich vydali. Slyšel jsem ozvěnu vlastního dechu, která ale rychle zanikala v šelestu ventilátoru, vhánějícího mi do tváře čerstvý vzduch. Venza šla několik kroků přede mnou a každou chvíli se zastavovala, abychom si prohlédli občas se ztrácející stopy. Ashirra musel být zraněný - potácel se od jedné skály ke druhé a nejspíš při tom nejistě klopýtal prachem Deimosu. Pak jsem zahlédl slabé světlo, které se mihlo za skálou vpředu. Opatrně jsme vyhlédli přes okraj vyběžku. Před námi se otvíral mělký kráter a uprostřed šedě zbarvený komplex budov, na několika místech malé dělové věže. Vybavil se mi podobný obraz, ale v něm pobíhali muži ve skafandrech a jeden po druhém padali do prachu najednou zbarveného do ruda. Zahnal jsem tu vzpomínku a díval se na pomalu se otáčející věže.
" Neví o nás, Venzo. Počkej tady, vzduchu máš dost. Musím to zkusit přeběhnout, než si mě všimne. "
Zadíval jsem se na stopy, které mizely u vchodu do nitra budovy. Venza se na mě podívala.
" Mám strach. Zabije tě." Její oči se zaleskly slzami a rychle se odvrátila. Přitáhl jsem jí k sobě a proklínal tvrdost skafandru. Její tvář se ke mně znovu obrátila, pokusila se usmát. Pohladil jsem jí přes tmavé sklo.
" Tak se otočíš, půjdeš k lodi a počkáš, až sem dorazí Lerin se svýma lidma. Já mu nesmím dovolit se vrátit na Zem. Sbohem. "
Odvrátil jsem se a vyskočil. Vrata jsou ode mne vzdálená šedesát sedm metrů, podle zeleného nápisu v dalekohledu přilby. To už jsem ale uháněl v nízké gravitaci k budově. Hlavou se mi mihla myšlenka. Za kolik jsem běhal šedesátky na škole ? To ale bylo v gravitaci deseti G, s nohama pevně na zemi. Tady jsem po každém neopatrném odrazu vylétl do půlmetrové výšky a měl co dělat, abych se nerozplácnul v prachu. Vstup už byl patnáct metrů přede mnou, když ožily do té doby němí strážci - věže. Dopadlo na mě světlo jejich reflektorů a kolem mě prolétla bílá čára. Když se setkala s chladným povrchem, vytvořila oslepující ohňostroj jisker, který však zmizel stejně rychle jako se objevil. Už jsem rozeznával i svítící ovládací panel přechodové komory. Ještě deset metrů...bokem mi projela píchavá bolest. Zmateně jsem zavrávoral a začal se kácet do zvířeného prachu. U mé ruky vybuchl další ohňostroj mizících barev. Zalapal jsem po dechu. Něčí ruka mě podepřela a donutila dojít těch několik zbývajících metrů do krátké chodby ke vstupu. V křeči jsem se schoulil k neoplastové stěně. Tělo mi začal uchvacovat sílící mráz a já podvědomě vnímal jen ostrou bolest a sílící hukot mých ventilátorů, jak se snažily vyrovnat tlak a teplotu, které unikaly roztrženou dírou na boku. Z dálky ke mně začal doznívat něčí hlas.
" Miku, Miku, oči, otevři oči !"
Silou vůle jsem pootevřel sevřená víčka a spatřil postavu, která se ke mně skláněla.
" Teď se nehýbej, trochu to zabolí !"
Jako bych se mohl hýbat, proběhlo mi hlavou. Tělem mi opravdu projela další bolest a já se probral. Venza se nade mnou skláněla a spokojeně říkala:
" Chvilku by to mělo držet. Můžeš vstát ?"
Zkusil jsem to a zjistil, že zranění není tak hrozné, jak vypadalo. Přesto jsem měl okolí tlakové záplaty na boku potřísněné zmrzlou krví. Po chvíli se i ztišila bodavá bolest, která mi vystřelovala do celého těla.
" Věděla jsem to, vzala jsem z lodi dekodér," ševelil v mých reproduktorech její hlas, " za pár minut je to otevřený."
Přitiskla k ovládacímu panelu malou skříňku a sesunula se vedle mě. Asi minutu jsme seděli opřeni o zeď, oddychovali a snažili se zase vzpamatovat. Pak se dveře otevřely. Venza mě znovu podepřela a za její pomoci jsem se zvedl a došel do komory. Po chvíli její culík zase poletoval ve větru vyrovnávaného vzduchu.
" Můžeš si sundat helmu, jsme uvnitř."
S úlevou jsem otevřel zaprášenou helmu a nadechl se zvláštně zapáchajícího, ale hustého vzduchu. Hned se mi pročistila hlava a skoro jsem zapomněl na bolest v boku. Před námi zela chodba lákající nás svou temnotou dál. Chytil jsem Venzu za ruku a společně jsme se vydali ke vzdálenému červenému světlu, které zářilo tmou. Jak jsme šli opuštěnou chodbou, cítil jsem se po fyzické stránce čím dál lépe. Ale starosti mi dělalo něco jiného. Ashirra mohl být za každým rohem a my jsme neměli žádnou zbraň. Trochu mě povzbuzovalo, že on je na tom stejně - jeho vybitý blaster jsme našli pohozený u jeho lodi. Přesto jsme šli pořád dál dávno ztichlými chodbami, osvětlenými občasnými červenými světly, jakoby nenávistně shlížejícími na vetřelce, kteří je probudili z jejich spánku. Pak jsem si na podlaze všiml krvavé stopy, táhnoucí se koridorem do hloubi komplexu. Ušli jsme podél ní asi dvacet metrů, když chodba vyústila do nevelké místnosti. V rohu se svíjel Ashirra. Když nás spatřil, vyškrábal se na nohy. Uviděl jsem jeho zčernalou ruku, zakrvácenou a bezvládně visící podél těla. Herkis naposled mluvil o nějakém jedu, to jsou buď jeho rozšiřující se následky, nebo se zranil při přistání. Pak jsem si všiml, že zasažená není jenom jeho ruka. Jeho rozhalený skafandr mokval tmavou krví.
" Ne, Riane, já už Zemi neuvidím, " zadíval se mi do očí. Postřehl jsem v nich nenávistný záblesk beze stopy strachu před blížící se smrtí. Postoupil o dva kroky blíž. Pohyboval se jistě, ale s nesmírným přemáháním.
" Ale ty také ne."
Podíval se na mě skrze malou lahvičku, která se mu objevila v ruce a po tváři mu přelétl vítězný úsměv.
" Mám to už od války. Stačí jediný dotek této kapaliny," ještě více pozvedl malou zkumavku, " a tvým tělem se začne šířit ta nejrychlejší nákaza. Jakmile se propálí pod kůži a oběhem se dostane k srdci, je konec. Nejlepší na tom je, že se stačí dotknout tvého nepřítele a ten také zemře."
Místnost zaplnil jeho smích, když rozlomil lahvičku a potřísnil si jejím nazelenalým obsahem ruce. Postrčil jsem Venzu před sebe do chodby. Začal běh o život.
Ozvěna našich dopadajících kroků se odrážela do stěn dlouhých chodeb. Zkusil jsem nemyslet na ostrou bolest v boku a běžel jsem tak rychle, jak mi to jen skafandr dovolil. Jen jednou jsem se otočil a v dáli uviděl Ashirru, jak se potácí za námi. Japonci byli ve vymýšlení takovýchto věcí opravdu mistři - stačilo lehké pohlazení a...
Věděl jsem, kde náš náskok ztratíme a kde nás dostihne. Přechodová komora. Než se naplní vzduchem, bude to trvat. Bude to trvat moc dlouho. Venza rychle něco naťukala do ovladače komory. Nacpali jsme se dovnitř a přitiskli k sobě. Oba jsme těkali očima po kontrolce, která nám řekne, že je v zásobě připraveno dost vzduchu, aby se opět mohla naplnit, až se poutníci budou vracet. V tu chvíli jsem proklínal člověka, který to takhle vymyslel. Před námi se objevil Ashirra. Jeho tělo bylo k nepoznání znetvořeno, jak jím kolovaly dva jedy. Ale jeho touha po pomstě byla obrovská. Nestihnem to. Venza vykřikla, zakryla si oči a přitiskla se ještě blíž. Poklop se začal zavírat. Ashirra se z posledních sil, které mu na konci života zbývaly, vrhl k nám. Přitiskli jsme se k zadní stěně úzké kabiny, určené pro jednoho člověka. V jeho šikmých očích jsem spatřil bezbřehou nenávist, která ho udržovala naživu. Zvládnem to. Proč se to zavírá tak pomalu...jeho ruka se dostala do kabiny a zaryla se mi do nohy. Skafandr v tom místě praskl jako mýdlová bublina. Můj výkřik zaplnil místnost, jak se dostal z mých reproduktorů. Vzápětí však zanikl v řevu Ashirry, který se skácel k zemi a vydechl poslední slova.
" Dostal jsem tě, Riane..."
Na tváři se mu objevil ztrhaný úsměv a pak se jeho oči obrátily v sloup. Moje noha byla v jednom ohni. Venza zastavila přečerpávání vzduchu, protože můj skafandr byl pod kolenem rozervaný. Viděl jsem tmavou krev, která se řinula na zem. Vzala tenký nůž z pouzdra u pasu a rozřízla povrch skafandru. Objevila se hluboká rána, kde Ashirra zaryl své prsty. S hrůzou jsem si uvědomil, jak jed postupuje mou nohou. Pokožka v tom místě okamžitě zčernala a svíjela se. Pár sekund a bude konec. Konečně nic neucítím, ta hrozná bolest zmizí. Sesunul jsem se na zem a začal rychle ztrácet vědomí. Přesto jsem ještě stihl zachytit pohyb přede mnou. Venza strhla ze zdi velkou požárnickou sekeru a přiskočila ke mně. Rozmáchla se a chodbu podruhé zaplnil můj výkřik. Pak mě pohltila spásná temnota.
Slyšel jsem její hlas. Byl tak blízko a přece tak daleko. Otevřel jsem oči. Ležel jsem v jejím náručí a když zjistila, že jsem se probral, přitiskla ke mně svou tvář.
" Jsem u tebe. Vydrž, jenom vydrž. Neboj se, už budu pořád u tebe..."
Spokojeně jsem položil hlavu na její ruku, druhou mě hladila ve vlasech. Věděl jsem, co musela udělat, aby mi zachránila život. Podíval jsem se na neuměle zavázaný pahýl své nohy. Bolest to byla pulzující, tupá a nepřestávající. Jen jsem ležel a držel se jí. Když jsem podruhé otevřel oči, byl jsem ve výsadkovém modulu a nade mnou se skláněl Erex Lerin.
" Už je to za tebou, hochu, zvládnul jsi to. Oba jste to zvládli" dodal, když spatřil můj pohled, ztrácející se ve Venziných očích. Stále mě držela za ruku a šťastně se usmívala.
Naše farma je jedna z nejlepších, občas mi dokonce zbyde čas a můžu pomáhat sousedům, kteří zrovna otevřeli svou farmu zpod obrovských skleníků a jejich rostliny se nadechly řídkého vzduchu Marsu. Jsou to Japonci. Bude to trvat ještě dlouho, než se budeme moci vydat po tu a tam se zelenajícím povrchu bez respirátoru a ochranného obleku. My to už za svůj život nejspíše neokusíme, ale naše děti určitě. Naše děti ? Po pohřbu Herkise Tajere, který splnil své přání, jsem si vzal Venzu Taron. Byla na svého dědečka hrdá, tak jako já na ní. Dvakrát mi zachránila život. Za týden se letíme podívat na Zemi, jak to tam po roce vypadá. A také chci vidět Island. Ale když jsem se rozhlédl po svém poli, nad sebou viděl záplavy hvězd a v dáli zapadající Deimos, uvědomil jsem si, že můj domov je zde. Venza mě volá na oběd. Otočil jsem se a vydal se k našemu domu. Moje nová noha vydává tichý bzučivý zvuk, jak jí pohánějí skryté servomotorky. Až na poli doděláme nejtěžší práce, pořídím si neobiotickou protézu, nohu nerozlišitelnou od skutečné. Docela se těším, zase cítit cit v prstech a dotyk zorané země pod chodidlem. Vesele jsem uháněl k domu. Přivítala mě její hřejivá náruč. Pokoj byl provoněn sladkou kořeněnou vůní. Marťanský salát, výživný a můj nejoblíbenější. Pak jsem zvedl hlavu a zadíval se proskleným stropem na hvězdné nebe nad mojí hlavou. Před několika měsíci postavili na Venuši první stálou základnu. Mezi Marsem a Zemí byl konečně po mnoha testech zaveden pravidelný provoz hyperprostorem i pro pasažéry. První sondy s odvážlivci se pouští nicotou meziprostoru za hranice naší soustavy a dál, mnohem dál. Prohlížel jsem si souhvězdí Velkého vozu a přemýšlel, co nám přinese zítřek. Několik národů na Zemi otevřelo své hranice a spojily se. Jako první Amerika a Japonsko. Země není ztracená. Pořád máme naději. Znamená to, že budoucnost je růžová ?
Možná...