Motto:
Když jde malý bobr spát,
tak si chvilku hraje rád,
postaví se na zadní,
jenom, bobře, nespadni.
Bylo deset hodin večer a překrásné starobylé město, od nepaměti zvané Čumaliva, zářilo do namodralé tmy okny svých panelových domů, rodinných domků a ozdobnými městskými lucernami. Ze zatažené oblohy se snášely lehké vločky sněhu a propůjčovaly lampám tajuplné, bezmála magické vzezření. Zvlášť malebným dojmem působily dvorky, zákoutí a průchody v historickém centru města, nabývající vzhledu neobyčejně krásně a citlivě vykreslené počítačové hry s námětem z minulého století.
Takovou atmosféru měla i ulička, vinoucí se kolem historicky cenných, proslulých městských hradeb, za nimiž se kupila neméně slavná černá skládka. V nejvzdálenějším rohu, jasně osvětleném načervenalou žárovkou blízké lampy, se sníh zvolna snášel na portál domu přitisknutého až těsně ke hradbám. Okna tohoto domu hyzdily tenké mříže, neúspěšně napodobující starodávné kování. Jejich přítomnost neměla žádný důvod; kdyby měl někdo nepřekonatelou touhu vylézt ven oknem, pravděpodobně by je vymáčkl už vlastní vahou. U prosklených, rovněž nevkusně zamřížovaných dveří visela tabulka z kubánského mramoru, na níž se skvěla hrobnicky vytesaná písmena: DĚTSKÝ PSYCHIATRICKÝ A DIAGNOSTICKÝ ÚSTAV ČUMALIVA. Nějaký vtipálek na ni připsal světélkujícím nesmyvatelným fixem, jaké se dají koupit u každého stánku, dodatek: VÍTEJTE V ALCATRAZU. Na tabulku se snášely lehké sněhové vločky, ulpívaly ve vyrytých spárách a pomalu zakrývaly původní text; nepůvodní nápis z odolné chemické látky skrz ně jedovatou zelení zářil dál.
Okna budovy byla povětšinou tmavá; jen slabé světlo lampičky prozrazovalo pokoj noční sestry a ve sklepě svítila zářivka, dokumentující činnost místního kotelníka. O tom, kdo sídlí za ostatními, se dalo nanejvýš fantazírovat.
Emien Stratgord, přáteli zvaný Emi, se spokojeně rozvalil na erární posteli. Normálně byly matrace tohoto lůžka tvrdé a nepohodlné, ale Emiho vrozená schopnost zpřeházet věci do co nejpohodlnější polohy, společně s několika melodickými slůvky, která se naučil, když byl ještě velice malý, z nich vytvořila úhledný pelíšek. Rozhlédl se. Světla pouličních lamp vrhala na strop pokoje dlouhé zářivé pruhy. Jeho lůžko stálo uprostřed pokoje, ze všech stran obklopené postýlkami dalších spolunocležníků. Emi se tiše usmál, zavrtal se pod deku a zahalil se do svých soukromých tajuplných a příjemných myšlenek.
V tichosti uběhlo několik desítek minut. Nad Čumalivou se vznášela noc s předzvěstí blížících se svátků konce roku. Mraky stále chrlily záplavu bílých a studených vloček, lámajících světlo do podivných, neslýchaných tvarů. Ačkoli na ulicích nebyla živá duše, zdály se být plné nejrůznějších bytostí. Snad to byly jen klamné stíny, snad přeludy způsobené vířením sněhových vloček, kdo ví.
Uvnitř pokoje se ozvalo zapraskání pelesti postele a ťapkání malých bosých nohou. A pak čísi nesmělý hlas. „Emi?"
Emi se vysunul z vyhřátého klubka polštářů a zadíval se na návštěvníka. Malý baculatý Pavlík, kolega z lůžka po levici, na něj upíral oči.
„Copak je?" zamumlal Emi přátelsky.
„No...víš, mně je v mé posteli zima," zašeptal návštěvník, „a trochu se bojím. Tak jsem myslel, jestli bys nechtěl tu svoji přisunout k mojí?" Sklopil oči a nervózně přešlápl.
„Ale jistě, ovšem," řekl Emi potěšeně. Už dlouho v hlavě choval myšlenku srazit všechny postele k sobě a udělat z nich jedno lůžkovinové iglú pro všechny. Jak tam by se nádherně spalo! A ten úžas sester, až by to ráno viděly.... Potichoučku se uchichtl. Nebyla zas taková zima, a jak by Pavlovi mohlo být chladno u topení? Možná mu byla zima spíš zevnitř... Hbitě vyskočil z lůžka. Opřeli se do Emiho postele. Měla svou váhu, ale dvě nebo tři Emiho slůvka ji přesvědčila, aby se nechala přenést. Ocelové nožky se přesunuly po linoleu a ani nezaskřípaly. To byl vzhledem ke stavbě postelí malý zázrak.
Rozšířit pelíšek pro dva nebylo vůbec obtížné; Emi měl pro takové věci smysl, a tak přebudování Pavlíkovy postele na útulný příbytek netrvalo ani deset minut. Zálibně pohlédl na novou, o poznání prostornější strukturu. Pavlovo lůžko mělo nejvýhodnější polohu, přímo u velikého okna, kterým bylo možné pozorovat lampy, upevněné zvenčí na středověkém valu, skládku pod hradbami, zvolna zarůstající stromy a měnící se v les, a daleká světélka vesnic v kopcích malebné Čumalivské vysočiny. Emi upravil stavbu z matrací a polštářů tak, aby se z ní dalo vleže vyhlížet ven. Pak si vlezli dovnitř; teplo Emiho obydlí se zatím smísilo s tím, které obsahovala druhá postýlka, a vznikl neobyčejně útulný celek. Pavel pohlédl s obdivem na svého kolegu: „Seš skvělej," prohlásil.
„Ale, ale..." řekl Emi, „to je normální... Krásný výhled, co?" Ukázal ven.
Pavel zašeptal: „Myslíš, že v tom lese, víš, tam dole, něco je?"
„No," pronesl Emi rozvážně, „asi tam jsou veverky. A plechovky od konzerv."
„Tak jsem to nemyslel," řekl Pavlík. „Třeba jako kouzelné bytosti, víš?"
„Já myslím, že ano," odvětil Emi. „Lesní duchové a trollové, a medvědi - takoví ti, co mluví a chodí po dvou - a mumini a sněžné víly, co si staví pelíšky ze sněhu. Vážně."
„Viděl jsi je?" Pavlíkovy oči byly veliké jako dvě tmavě zelená jezírka.
„Ovšem. Když jsem byl úplně malý," odpověděl Emi. „Jsou strašně milí, všichni."
Pavlík se přitiskl ke kamarádovi a přivřel oči. Rozhostilo se ticho. Jen Emi si potichoučku pobroukával melodii nějaké staré ukolébavky. Venku tiše létaly sněhové vločky, usazovaly se na okenním parapetu, na lucernách čumalivského valu, které byly odpradávna tak silným symbolem bezpečí a domova, že se je nikdo neodvážil rozbít, dopadaly i na kroucené větve zakrslých stromů, vytvářejících hustý příkrov nad skládkou, jemný baldachýn nad tajuplným prostorem pod nimi, stromů, jejichž koruny se už začínaly spojovat v to pravé zelené moře, vzbuzující dojem husté a příjemné peřiny, po které by se snad i dalo chodit. Pouliční lucerny Čumalivy plnily důležitý úkol, dodávat ulicím světlo, a, což bylo popravdě řečeno mnohem důležitější, správnou atmosféru.
Veliké hodiny na věži největšího čumalivského kostela odbíjely tři čtvrti na dvanáct, když se opět ozvalo zapraskání nemocničního lůžka a zašustění peřin. Emi vykoukl ze společného pelíšku.
„Haló?" otázal se tmy v pokoji.
„Hej, Emi," zavolal někdo z opačného konce místnosti.
„Co se děje?"
„Poslyš, Emi, nechtěl bys..."
„Copak?"
„Víš, mně je tu smutno. Nechtěl by sis přitáhnout postel ke mně?"
Emi by se málem nahlas uchichtl. „Počkej!" zavolal potichu, vyklouzl z peřin a vydal se za hlasem.
Martin, světlovlasý kluk o trošičku starší než Emi, seděl na posteli, klátil nohama a tvářil se stydlivě. Emi se na něj usmál. „Já už mám sídlo támhle u okna. Jestli chceš, můžeš se připojit."
Popadli Martinovu postýlku a pošoupli ji přes celý pokoj, aniž by vydala sebemenší zvuk. „Uf!" vydechl Emi, když byla operace skončena. Následující kroky byly stejné jako předtím, ovšem bylo nutné pracovat opatrněji, protože Pavlík mezitím usnul a Emi s Martinem ho museli kousek přemístit, aby vznikl prostor pro zasazení dalších matrací do rozrůstající se stavby. „Emi?" ozval se Martin. „Neměli bychom přitáhnout i Petrovu postel? Bude se cítit odstrčený."
„Jo, to máš asi pravdu, „ zauvažoval Emi. „Jdeme na to."
Do půlnoci bylo vše dokončeno. Konečná verze polštářového pelíšku dle Emiho se rozkládala na úctyhodné ploše čtyř postelí a měla stejný počet nocležníků. I když uvnitř bylo dost místa, z nějakého důvodu se i spící kamarádi, jakmile byli dopraveni dovnitř, stulili jeden k druhému. Uprostřed ležel na břiše Emi a vyhlížel oknem ven. Bylo ticho, prokládané jen lehkým pochrupováním spících dětí a Emiho broukanou melodií. Třpytivé vločky se venku kupily na všech předmětech; sněhová pokrývka jiskřila ve světle lamp a zdálo se, že se na ní objevují docela malé stopy zvláštních nohou či snad tlapek. Možná je zanechávaly tančící sněhové víry, stíny od světla luceren, a třeba to byla prostě jen iluze. Vysoko nad sněhovými mraky přeletělo blikající dopravní letadlo z Glegennordu do Alaglúrienu. A nad tím vším ještě blikaly stříbrné hvězdy. Pochopitelně blikaly jen ty, kterým se chtělo. Tomu, kdo by se na ně teď díval, by to připomínalo čísi vlídné a vědoucí oči, které sledovaly zem. Ale to jen v případě, že by se někdo opravdu díval, a taky by musel vidět skrz mraky.
Emi otevřel oči. Zdálo se mu, že se na něj někdo dívá; vzhlédl a zjistil, že na kamenném vnitřním parapetu okna, který plnil zároveň i funkci krytu radiátoru, kousek vedle něj, někdo sedí. „Ahoj," řekl udiveně; dotyčný mu nebyl nijak povědomý.
Neznámý kluk se k němu otočil a přátelsky se usmál. Emi s úžasem zjistil, že je mu podobný: stejné hnědé oči, tmavé kudrnaté vlasy a mírně baculatá postava. „Ahoj, Emi," pozdravil tiše host. „Máš ještě místo ve svém pelíšku?"
„Ale ovšem, pojď," rozzářil se Emi; čím víc lidí uvnitř, tím lépe, a jeden navíc se klidně snese. „Jenom neprobuď ostatní," a udělal mu místo vedle sebe.
Neznámý se rozhlédl a znovu se usmál, když viděl čtyři obyvatele polštářové stavby. Emi se na něj zadíval. „Tebe jsem ještě neviděl. Jak se jmenuješ?"
„Jsem z jiného pokoje. Přijali mě dneska večer, když jste se koupali. Jmenuju se Joshua. Slyšel jsem o tobě, Emi. Sestry říkaly, že jsi nejpodivnější případ, jaký tu měli."
„Pěkné jméno," zamumlal Emi. Opravdu se mu líbilo.
„Jste všichni tak přátelští," řekl Joshua. „To se vídá málokdy."
„Ale, to snad ne," mínil Emi. „Většina lidí je takových."
Joshua zavrtěl hlavou. „Já nevím, Emi. Lidi obvykle myslí jenom na sebe a nemají nikoho rádi. A často vidím, že i děti jsou takové. Je mi z toho smutno."
Emi se na Joshuu zamyšleně podíval. Takhle špatné mínění o lidech neměl. Někteří snad takoví jsou, ale rozhodně ne většina! A že by existoval někdo, kdo nemá nikoho rád? „No, já myslím, že každý musí mít někoho rád," řekl opatrně. „A jestli někomu vůbec nezáleží na ostatních, není to tím, že mu nezáleží ani na něm samém?"
„Ano, Emi," odpověděl Joshua. „Nejspíš to tak je. A to je právě velice smutné."
„No," přikývl Emi. „Ale to se přece dá napravit."
„Jsi si jistý?" pohlédl na něj jeho společník. „Ve světě je spousta špatného."
„Ale ne," oponoval mu Emi. „Nebo možná jo, ale vždycky se najde někdo, kdo tě má rád. Možná to není člověk, víš, ale určitě někdo takový je. Třeba nějaká kouzelná bytost."
Joshua se na Emiho díval zvláštním, jakoby souhlasným pohledem. „Ty věříš na pohádky?" Emi přikývl. „Ty jsou všude kolem nás, a dají se vidět, když chceš."
„Jo, určitě máš pravdu," zašeptal Joshua. „Ty jsi už nějaká kouzla nebo kouzelné bytosti viděl?"
„Viděl. Víš, takoví tvorové mě učili, když jsem byl úplně malý. Říkali mi například, že na světě se nemusíš ničeho bát. Že vždycky existuje někdo, kdo tě ochrání."
„To je dobře," zívl Joshua. „Umíš jednoho potěšit, Emíčku. Už je mi líp. Díky. A dobrou noc."
„Dobrou noc," přikývl Emi. Najednou si všiml, že na Joshuově baculatém boku, v místě náhodou odhrnutého pyžama, vidí zhojenou jizvu po hluboké ráně. „Joshi?" zeptal se opatrně.
„Ano?"
„Ehm... od čeho máš tu jizvu?"
Joshua se podíval na svůj bok. „Aha. To mi jednou udělalo pár... lidí..." zamumlal neurčitě.
„To musela být ošklivá rána. Bolí to?" zašeptal Emi.
„Teď už ne, neboj se. Ale tehdy to bylo zlé. Tři dny mě dávali dohromady."
„Chudáčku..." šeptl Emi. I když si něco takového vlastně neuměl představit, byl si jist, že to muselo být strašné.
„Ale oni to vlastně tak nemysleli," dodal Joshua rychle. „Byla to nešťastná náhoda."
A znovu bylo ticho. Mraky nad Čumalivou nijak nezřídly a proud sněhu sílil. Stále hustší a vyšší sněhové vrstvy odrážely svit oblohy a ta se zvolna stávala nazelenalou, jak to v zimě často bývá. Pouliční lucerny stále svítily, teď už téměř bez podpory oken domů. Jen v čumalivské televizní věži pracovala noční služba, a kotelníkovo sklepní doupě v budově psychiatrie také svítilo. (Kdyby někdo nahlédl dovnitř, uviděl by, že čilý pracovník sedí u kotelního počítače. A kdyby se mu mohl podívat přes rameno, s údivem by zjistil, že tento podzemní duch ve světle dvou žlutých zářivek a signálek otopného systému právě dopisuje poslední řádky programu nové hry, která se zanedlouho objeví na čumalivském veřejném serveru pod názvem Žár z hlubin. A časopisy příznivců her budou znovu opěvovat umění neznámého autora, znovu se budou pokoušet odhalit, kdo se skrývá pod značkou Underground software. A jako vždy se jim to nepodaří, protože do sklepního okénka nikdo nenahlédne.)
Ulice Čumalivy jsou tiché, klidné, jen třpytivé sněžné stíny tančí ve světle luceren. Ráno potěší obyvatele bohatými sněhovými peřinami. Teď si ale chtějí zadovádět v úchvatném vzdušném reji. Ovšem, pořád jsou to jen stíny ve světle lamp, odrazy světla, lámané vířícími vločkami sněhu, nebo prostě jen iluze. Hodiny čumalivského kostela, jehož staré bronzové báně a vysoká okna pomalu zapadávají, odbíjejí dvě hodiny v noci.
Emi ležel v peřinovém bunkru, hleděl do jeho stropu, umně spleteného ze čtyř velkých dek, a broukal si melodii prastaré ukolébavky. Spokojeně si obhlížel spící přátele. Tulili se jeden k druhému a vypadali klidně a šťastně. Určitě se jim zdálo něco pěkného. Emi nezkoušel přijít na to, co. Jestli budou chtít, poví mu to ráno sami. Joshua vypadal nějak jinak. Zdálo se, že ho i ve snu pronásledují velké, neodbytné starosti, důležité problémy. Emi si všiml, že má malé jizvy i na dlaních, světlé, sotva viditelné skvrnky, dávno zhojené. Kdo ví, co se mu to vlastně přihodilo. Emi se k němu sklonil, a Joshua otevřel oči.
„Opravdu se nemusíš bát, Emi. To už je pryč." Chvíli se na něj díval. „Líbí se mi, že ti na mně záleží." A za chvilku dodal: „Tobě by záleželo na všech, co jsou na světě, Emi, viď?"
Emi se usmál: „Já nevím. Všechny lidi na světě neznám." Krátce se odmlčel a pak řekl: „Ale kdybych je znal, měl bych je asi docela rád. Většinu."
„Jo, taky myslím," zašeptal Joshua. „Víš, Emi, jestli je pravda, že jednou bude konec tohohle světa a po něm vznikne nějaký lepší, tak ty budeš mít v tom novém určitě svůj pelíšek."
„No no, ty jsi ale fantasta," zasmál se Emi. „Ale docela by se mi to líbilo."
„A Emi," zeptal se Joshua najednou, „co je podle tebe dobro?"
Emi se zamyslel. Přemýšlel dlouho, skoro to vypadalo, že usnul, ale pak řekl: „Dobro je nějaká síla, nebo vlastnost. Je ho víc druhů - některé přítulné, pak nějaké, co se o tebe stará, jiné, co je zvlášť spravedlivé a tak dále. A každý člověk v sobě má kousek z nějakého druhu dobra, a tím samozřejmě část z toho člověka je zase součástí toho dobra. A ta část se nedá zničit, je věčná. No, a když jsi v něm celý, tak ti nikdo nemůže nic udělat; myslím nic, co by ti opravdu uškodilo, protože to pak jsi taky věčný... A někde jinde, v nebi nebo v jiném rozměru, je základ toho všeho, nějaká vyšší síla, a k ní všechno dobro tak jako vede... takže nakonec se dostaneš k ní, a určitě tam budeš mít někde pelíšek, protože... ten kousek dobra, který jsi sám přidal, je vlastně tvůj, takže vlastně i ta síla je tak trochu tvoje. Nebo ty jsi její."
Emi zhluboka vydechl; dlouhá řeč ho vyčerpala a měl pocit, že promluvil velmi zmateně. Zkoumavě pohlédl na Joshuu, jestli se nezačne smát. Ale Joshua ležel, nic neříkal a ozval se teprve za hodnou chvíli: „Takže vlastně každý člověk může přidat něco k nějakému tomu dobru?"
„No..." Emi zaváhal, „ano, vlastně je to tak."
„To znamená," Joshua se převalil na bok, „by se dalo říct, že každý člověk může takhle vychovávat vyšší sílu? Když budeš ty kamarádský a přítulný, tak ona bude o to přítulnější a kamarádštější?"
Emi se usmál. „No, tak docela zase ne... to dobro tam už přece je, to jenom ty ho získáváš... Ale tak trochu... možná. Když budeš věřit, že je to něco kamarádského, co tě obejme a ochrání tě, tak bude pro tebe svět mnohem lepší."
„Ale je kvůli tomu lepší ve skutečnosti?" řekl Joshua napjatě.
„Určitě," odpověděl Emi. Pohlédl na svého nového kamaráda. „Opravdu tě to nebolí?"
„Ale to víš, že ne," odvětil Joshua. Pavlík se vedle něj trochu zavrtěl. „Pššt," dodal Joshua tiše, „ať někoho nevzbudíme."
A tak jen leželi, koukali se na sebe, na ostatní, na nízký strop báječně pevné a bezpečné stavby z peřin, a ven, skrze okna, kterými prosvítala světélka nočních lamp.
A protože byly teprve tři hodiny s půlnoci, bylo do sedmi, kdy svítalo a roznášely se teploměry, ještě času jako na dva celovečerní filmy. Sníh pořád padal z oblak nad Čumalivou, vířil v ulicích a vytvářel zvláštní, tajuplné obrazce. Jestli právě v tu dobu někdo vyšel ven, mezi ty obrazy a stíny, mezi vzdušné víry třpytivého sněhu, které jakoby zanechávaly malé stopy v napadaných závějích, pravděpodobně se nikdy nevrátil, a jestli se vrátil, byl z něj spisovatel, malíř a v nejhorším případě básník, a to měl z toho.
Lucerny na ulicích stále svítily a dodávaly městu tu správnou atmosféru, díky které jeho malebná zákoutí vyhlížela jako v počítačové hře, jejíž grafiku vytvořil někdo mimořádně citlivý a talentovaný, například v Žáru z hlubin, který právě teď obdržel čumalivský server s označením „Volně šiřitelné, autor: © Underground Software".
Lampy vnějšího opevnění z doby středověké nepřestávaly zářit a osvětlovaly mimo jiné též černou skládku, kterou zvolna zarůstaly stromy a měnily ji v les. V les, kde se třpytily řetízky studených vloček, kroužících sněžných vírů, jež klouzaly mezi kmeny a občas odhrnuly listí z malého okénka v kůře stromu, nebo z malých sněhových příbytků, osvětlených titěrnou lucerničkou - ale možná to byl jen zrakový klam.
Emi se třemi kamarády spal ve vyhřátém pelíšku z peřin a matrací a nikde nebylo ani stopy, která by napovídala, že tu dnešní noci byl někdo navíc.