Serž se několikrát přistihl, jak klíme nad ovládacím pultem. Venku se nic podezřelého nehýbalo. Klid a ticho rušily pouze čističe vzduchu. Vydávaly monotónní bzučení, které uspávalo. Nepřetržitý, neustále přítomný zvuk však znamenal jistotu a bezpečí. Něco jako máminu ukolébavku, tiše broukanou lidovku na dobrou noc.
Dnešní den se chýlil ke svému konci. Ještě pár minut a přehoupne se přes půlnoc a nastane den nový, plný nadějí a očekávání.
Na chodbě někdo zadupal, práskly dveře a po chvíli slabé zurčení a následné spláchnutí ohlásily, že Klim se chystá připojit k hlídce, aby ji posléze převzal úplně.
"Tak jsem tady, Serži," zadeklamoval ve dveřích, odpočatý, tváře ještě růžové od spánku a doušku whisky, který si dopřál hned po probuzení. Patřilo ke Klimovým zvykům vypláchnout si ihned po spánku ústní dustinu, aby v ní nenašly nějaké zlořády své útočiště.
Serž jen chabě zvedl ruku. Celodenní služba ho zcela vyčerpala. Ačkoliv věděl, že na sklonku toho zatím ještě stále příštího dne se vhrne do dveří odpočatě a růžovoučce on, zatímco unavený Klim bude toužit po svém kloktadle.
Patřilo k ustáleným pravidlům posedět chvíli spolu, dokud se půlnoc nepřehoupne a nenastaví velké červené digitální hodiny na stav nula. Stav počátku. Počátku dalšího dne, počátku dalších nadějí.
"Tak co, něco nového?" ozval se Klim a oba se na sebe podívali a věděli, že zase nic, opět všechno při starém. Pak, jako na povel, se oba zahleděli na hvězdnou oblohu, posetou miliardami světýlek a tiše si povzdychli.
"Zdálo se mi o manželce," začal Klim, ale Serž ho zpražil pohledem. Seržova žena zahynula při Nehodě. Říkali tomu Nehoda, s velkým písmenem na začátku, vypadalo to nějak oficiálněji a ne tak hrozivě.
"Taky se mi zdálo...", ale pak raději slova spolkl a zadíval se ven, jako by se právě nyní mělo něco přihodit.
Nepřihodilo.
"Rád sleduju tu malou hvězdičku tamhle nad Skálou, vidíš?" nadhodil Serž a ukázal jemně se chvějícím prstem směr. Klim se zadíval a přikývl.
"Taková příjemně modrá, já vím. Mně se líbí ta fialová vzadu za těmi Stromy."
Všechno mělo své obecné pojmenování, jako by šlo o název vlastní. Z širokého, spektrálního okna, z něhož šlo vidět krajinu v rozmezí 190 stupňů, však zahlédli pouze jednu Skálu a jednu malou skupinku Stromů. A tak jim tak začali říkat bez ohledu na jejich pravé názvy.
"Kdysi tu prý rostla i tráva," zamyslel se Klim. "Alespoň jsem to četl v jedné knížce. A taky mraky ráno neměly tak růžovou barvu jako teď, ale skutečně nádherně rudou. Prostě pravé červánky."
Seděli tam a plácali nesmysly. Seržovi se nechtělo jen tak jít spát a Klim, po vyspání, měl zase spoustu energie. Jako vždy touhle dobou, už několik let. Střídali si služby den po dni. Jeden den hlídka, druhý den volno. A stále dokolečka. Den co den. Úsvit co úsvit. Červánky. Polední žár slunce. Bouřkové mraky. Déšť. Hromy a blesky. Duha. Stmívání se. Noční červánky. Noc. Plná hvězd.
Serž se ohlédl po hodinách. Právě začala poslední minuta. Ještě naposledy tohoto dne se rozhlédl po krajině, kterou za ta léta znal nazpaměť. Vlevo se táhl vyschlý žlab dřívější řeky, porostlý malinkatými zelenými rostlinkami, které na dálku tvořily drobné fantastické obrazce podobné zeleným smaragdům. Hned o kousek dál však začínala vyschlá krajina, posetá pouze drobnými oblázky. Jen skupinka Stromů v pozadí oživovala výhled.
Serž se znovu otočil po hodinách. Zvláštní, jako by ta poslední minuta nikdy neměla skončit. Fascinovala ho červená zář digitálních hodin. Podlouhlý displej ukazoval hodiny, minuty i sekundy. Někdy hrál Serž během příliš nudných dní hry. Například čekal na okamžiky, kdy všechny tři údaje budou ukazovat stejné hodnoty.
Jindy sledoval v zrcadle jejich obrácený obraz a snažil se zachytit neuvěřitelná seskupení číslic, která ukazovala absolutně nemožné časové údaje.
Otočil se k oknu. Vpravo výhled uzavírala Skála. Nic moc vysokého, ale romantického určitě. Rozloučil se s nimi se všemi. Někde potají v sobě choval naději, že Stromy i Skála snad mají přece jenom nějakou duši a nějakým, jemu neznámým způsobem přemýšlejí a mají vnitřní svět. Možná by stálo za to uskutečnit v této oblasti někdy pár pokusů a bádání a sestrojit překladač, aby bylo s kým si popovídat.
Protože na této planetě zbyli jen oni dva. Při Nehodě všichni ostatní zahynuli. Měli pro sebe celé město skryté pod kopulí se všemi jeho atrakcemi. Včetně kin, parků, peep show, kolotočů, zmrzlinářů, nočních světel. Jenže všechno umělé.
Měli být prvním výsadkem kolonistů na této planetě, tolik podobné zemi. A zatím tady roky, jeden za druhým, sedí den co den v řídící věži a zoufale čekají na další raketu ze Země.
Červený displej ještě stále ukazoval 85 hodin 55 minut. Za chvíli naskočí šest nul.
Serž se pro jistotu ještě ohlédl, jestli se něco nového venku nepřihodilo.
Displej změnil čísla na 00:00:00.
Venku se nic neobvyklého nedělo.