Svalil jsem se do postele v jednom z místních levnějších hotelů a chvíli relaxoval. Amerika se snad zbláznila. Skoro sedmnáct let po jeho smrti a jako by tomu bylo teprve včera. Nebo za to mohl první aprílový den? Na legraci to ale rozhodně nevypadalo.
Výlet do Memphisu jsem plánoval už dlouho. Během dne se mi však dařilo pozorovat i sám na sobě, jak se dá snadno podlehnout euforii. Tlačení se mezi zástupy před Gracelandem například patří mezi praktické lekce z psychologie davu.
Sledování hrubě omítnutého stropu mne uklidnilo - vytáhl jsem proto na světlo večerní své dnešní úlovky, většinu z nichž bych si za normálních okolností nekoupil. První Presleyho nahrávky, které se už prodávají za 4 dolary. Několik mně neznámých fotografií. Plakát. Knihy.
"Žije Elvis?" ptala se jedna sugestivně. Kdyby žil, už dávno by se někde objevil; to by mu nedalo, říkám si a knihu hážu na zem. Jako doma, řekl mi při ubytování hoteliér. Tam ale končí na zemi brožurky, letáčky, čísla kont pro pomoc postiženým dětem a plakáty s usměvavým Ježíšem. On je spasení!
Jistě, slyšel jsem různé pověsti. Zvlášť teď v poslední době dostoupila horečka vrcholu - Elvis podle všeho jistě žije a brzy se ukáže. Proč mu to ale trvalo sedmnáct let?
Nedalo mi to a sáhl jsem znovu po knize. Každé tajemství láká. Prolistoval jsem pár stran. No jistě, autorka spíš potřebuje propagovat jiný svůj román a dělá mu popularitu. "Žije Elvis?" opět putovala na zem.
U McDonald's jsem si dal Big Mac a než se zakousl, pozorně jsem sledoval ostatní, jak zkušeně dokáží ten kolos snížit na třetinovou výšku a několika ráznými stisknutími čelistí tu horu nezdravého jídla zlikvidovat.
" Vy nejste místní, že jo?" přisedl si ošuntělý stařík, který hltavě zíral na pokrm v mé ruce. Nadechl jsem se k rázné odpovědi, ale to už přibíhal kdosi z personálu a jal se vrásčitého pobudu tiše a jemně přemlouvat. Mávl jsem rukou.
"Nechte ho tady a doneste mu taky jedno menu," rezignoval jsem unaveně. Mladík se zelenou vázankou se uklonil - náš zákazník, náš pán - a odběhl.
"Děkuju, pane. Za to vám prozradím velikánské tajemství, které ví jen málo vyvolených!" Dědula významně pozvedl prst. Zatvářil se nesmírně důležitě.
"Jsme na přelomu věků. Přichází znovu Pán v lidském těle!"
To jsem to trhl. Snažil jsem se soustředit na marné pokusy naládovat obrovský kus masa, salátů a housek do pusy.
"Už zítra! Už zítra..." klesl hlasem, protože mu donesli jídlo a on se na ně vrhl. Blaženě žvýkal a usmíval se.
"Zítra," zamumlal plnou pusou, " přijde Elvis!"
"A vy jste plukovník, ne?"
Horlivě přikývl a pustil se do další porce hranolek.
Klimatizace v hotelovém pokoji se snažila, seč mohla, ale přesto začínající vedro dotíralo neúprosně. Vysprchoval jsem se a pak znovu vzal do ruky "Žije Elvis?". Jako by ta kniha něčím přitahovala.
Náhodně (ale co je to vlastně náhoda?) se otevřela při pojednání o Elvisově zálibě v numerologii. Kdyby si Elvis chtěl vybrat datum své fingované smrti, muselo by splňovat jednu podmínku - musí se v něm třikrát objevit číslo 24 - číslo, zajišťující do budoucna úspěch a štěstí. Elvis zemřel 16.8.1977. Sečteme-li 16 a 8, vyjde nám 24. Čísla v letopočtu dohromady dají také 24. A protože novodobí mystikové pokládají rok 2001 za předěl věků, stačí odečíst 2001 a 1977 a je zde znovu 24.
Před usnutím docela dobrá zábava, jak procvičit mozek. Dejme tomu, že budu vycházet ze stejných propozic... Ale ne, to nejde. Už nikdy nejde od roku 2001 odečíst 24 a získat jiný letopočet.
A tak jsem v poklidu začal číst pěkně od začátku a divil se spolu s tajemnými hlasy, které autorce volaly a spolu s fanoušky Elvise, kde autorka získala pro svůj román tolik podrobných informací a litoval ji, kolik špatného prožila.
Venku troubila auta, ženoucí se někam, kdo ví kam. Častokrát mne napadlo, kam zrovna jedou ti lidé, proč musí zrovna teď, v této chvíli, sedět v autě. Proč nejsou doma se svojí ženou, milenkou, nebo alespoň láhví whiskey.
Výborný nápad! Posílen osvěžujícím nápojem s ledem jsem se opětovně rozvalil na pelesti. Snad že mi alkohol rozpálil mozek, vzalo mé uvažování jiný směr.
Autorka v knize líčí útrapy kolem svého románu. Jak jej chudinka napsala a každý v něm našel podobenství o Elvisovi a o tom, že svoji smrt fingoval. Aby se zbavil fanoušků, popularity, nepříjemné slávy a někde žil a pomáhal chudým a nemocným.
Častokrát se na stránkách objevily úvahy o podobnostech mezi Elvisem a Ježíšem. Jenže, posílen dalšími doušky s ledem, napadaly mne nové souvislosti. Co když jde o větší spiknutí? Co když autorka sama fungovala jako předvoj, aby připravila půdu?
Jenže, jestli Elvis sebe považoval za podobného Ježíši, nejde o rouhání? Matná vzpomínka na bibli. Není tam něco v tom smyslu, že ke konci věků přijde ďábel, který bude mít číslo 666 a zpočátku bude působit jako sjednotitel a lidumil?
To číslo! Tři šestky v datumu! Jestli je Elvis ďábel a ne přicházející lidumil (jak jen jsem tak rychle mohl přistoupit na teorii o tom, že žije?), měly by v datu jeho druhého příchodu být tři šestky.
Zmocnila se mne horečka a nemohlo za to vedro zvenku. Kolik je rok 2001 minus 6? 1995! To je letos!
To snad není pravda! A který den a měsíc by přicházely do úvahy? Součet musí dát dohromady 6. To může být jenom buď nultého šestý, což neexistuje. Nebo 1. května, docela zajímavé datum, ale spíše pro menšinové skupiny ve východní Evropě. A nebo - no jasně - 2. dubna, jinak 2. 4.!! Hned tu máme první 24, která součtem dává 6.
Ne, přemlouval jsem se. Tohle není pravda. Nikdy jsem numerologii nevěřil, ale tyhlety výpočty mne začaly fascinovat. Jestli mám pravdu, tak zítra OPRAVDU přijde Elvis!
Blbost, musí ti to sedět ve všech směrech. Kde máš třetí šestku? Co se stane, když sečtu číslice v letopočtu? 1+9+9+5=24 (!) A podle numerologie se dá dále sčítat 2 a 4.
Jsem opilý, řekl jsem si - a konečně usnul.
Probudil mne nezvyklý klid. Natáhl jsem se k budíku. Sedm ráno a venku nejezdí auta?
Vyhrabat se z peřin dá někdy větší námahu, než se zdá. Pohled z okna - vylidněno. Co se to děje?
Zakopl jsem o dálkové ovládání a televize sama spustila.
" Přišel jsem, abych zachránil tento svět. Už jsem se nemohl dívat, jak se lidstvo řítí do záhuby."
Ano, byl to on. Starší sice, ale byl to Elvis.
Stál jsem tam v pomačkaném obleku, rozcuchaný a bosý a nevěřícně zíral, jak se Elvis usmívá. Zanícený reportér vzrušeně informoval takové, jako já, kteří ještě netušili.
" Po neuvěřitelných sedmnácti letech se znovu objevil Elvis Presley, o němž si všichni mysleli, že zemřel v srpnu roku 1977. Podle jeho vlastních slov přišel proto, aby pomohl lidstvu žít lepší život bez násilí a válek - abychom prohlédli a nebyli už dále slepí."
Vedle reportéra se mihla povědomá tvář ženy, která se usmívala i na knižním přebalu. Ano, byla to autorka knihy "Žije Elvis?" Rozzářeně vykřikla do mikrofonu: " On je spasení!"
A Elvis se dál usmíval. Jenom navíc pozvedl ruce, jako by nám žehnal. Za ním stál stařík, jehož jsem včera pozval na jídlo. Soustředně pojídal jablko.