"Tak už je zase tady!" strčila do dveří hlavu jedna ze sestřiček -- dvojčat. Nikdy jsem nevěděl, která je která.
"Díky, Helenko!"
"Já jsem Hana, pane doktore. Pořád si nás pletete!" zasmála se a odběhla.
To je pravda. Kdysi mi sice vysvětlovaly, že mají rozdílná mateřská znaménka, jenže v místech, kam se slušně vychovaný muž nedívá, i kdyby dívka měla sebekratší minisukni.
Na druhou stranu jsem zase věděl, o kom mluví. Nebylo to ani tak těžké uhodnout. Na úrazové oddělení se člověk většinou víckrát nevracel.
Protože jsem sloužil celou uplynulou noc, nijak moc se mi k "pacientovi" nechtělo. Těžce jsem se zvedl z pohovky, na které jsem mínil strávit přinejmenším zbytek života, dolil si už studenou kávu z konvice a zamyslel se nad podivnostmi života.
Tenhle Váchal, tak se můj chronický sebevrah jmenoval, měl jednu neuvěřitelnou vlastnost. Přes všechno, co ho v životě potkalo, vydržel žít. Ne ani tak, že by chtěl nebo na životě lpěl. On měl jenom smůlu.
Začalo to loni v srpnu. On patřil postavou spíše k sušinkám, lidé si z něho rádi vyráběli terče pro své škodolibosti, a jednou mu jedna taková škodolibost zůstala na triku -- a vyhodili ho z práce. Shodou okolností ve stejný den, kdy se jeho manželka rozhodla sbalit kufry a zažádat konečně o rozvod.
A tak se milý Váchal vypravil v podvečer k železničnímu mostu s provazem a lanem, jak to vídával ve filmech. Protože však kdysi sloužil na říčním parníku, dokázal vyrobit uzle, které by málokdo z nás rozvázal byť na bytelném dvaceti centimetrovém laně. Také že se tentokrát Váchal snažil. Nad uzly drželo konsorcium kriminalistů debatu ještě několik dní. Myslím, že ani Japonci se svou pověstnou trěplivostí by nevěděli, jak rozvazovat.
Přesto se stalo, že když s pečlivě uvázaným placatým a těžkým kamenem těsně kolem krku skočil Váchal z mostu do vody, cestou se ne kámen, ale on sám vyvlekl z oprátky a dopadl těsně vedle jednoho z pilířů. O tři centimetry vedle, mohl si alespoň rozrazit hlavu.
Tehdy mi bylo dopřáno ho poznat poprvé. Poležel si u nás pár dní, ačkoliv mu viditelně nic nebylo. Neviditelně se cítil strašně. Líčil mi tehdy svlj život, a řeknu vám, nic moc. Klasický případ malého degenerovaného človíčka, jehož otec to v životě dotáhl nejdále tak do nejbližší hospody, kde zapíjel žal nad Stvořitelovou impotencí.
Ostatně, po prvním neúspěšném pokusu jeho syn vykročil v otcových šlépějích. Pokud to vůbec ještě šlo, chátral a zmenšoval se stále víc, celkově vypadal jako měsíc v předposlední fázi před zatměním.
Sociální odbor mu našel nějaké nenáročné místečko svačináře na stavbě, kde naštěstí měli všichni co dělat, takže byl ušetřen trapných pošklebků. Každé ráno se ploužila jeho smutná postavička staveništěm, aby roznesla těžce pracujícím dělníkům jejich rohlíky a mléka.
Při silvestrovské oslavě ho neprozřetelně pozvali. Nešťastný mužíček se ztřískal tak, že úsloví "pod obraz" by plně nevyjadřovalo skutečnost nesmírnosti a rozsahu. Tehdy se pokusil o druhou sebevraždu.
Na to, jak mnoho alkoholu mu kolovalo v krvi, si všechno naplánoval docela solidně. Dozorce na stavbě míval na stole položenu pistoli, to kdyby si v noci někdo chtěl přilepšit materiálem z cizího. Novoroční oslavy však mohl využít kterýkoliv lapka, protože ohrazený prostor hlídal pouze starý, bezzubý a životem a blechami unavený pes.
Váchal vratkým krokem prošel překážkovou dráhou rour, kabelů, lišt a jiných kusů dřeva, poházeného nářadí, míchaček, vaniček a vešel do hlídacího domečku dozorce. Pes slavil nový rok stejně jako slavil každý den -- spánkem u rozžhavených kamínek. Ani se neobtěžoval zvednout hlavu, natožpak štěknout.
Váchal se dopotácel ke stolu, z nezamčené zásuvky vyňal pistoli, dobře si ji prohlédl, zda je nabitá, s uspokojením zjistil, že ano, zkontroloval kohoutek, materiál, promazanost olejem, mírně si ji potěžkal, namířil na spánek a stiskl spoušť.
Pistole mu explodovala v ruce. Po druhé jeho návštěvě u nás odjel pouze s chybějícím malíčkem pravé ruky a policejním dozorem. Na čas ho umístili v psychatrické léčebně, ale kromě velmi zřetelných známek apatie nejevil zájem o nic. Jedině se občas podíval na televizní zpravodajství, kde ho kupodivu nelákaly válečné konflikty a počty mrtvých na silnicích, ale čistě romantické příběhy poměrně stupidních a slaboduchých dějů.
U jednoho filmu se rozplakal. Pak šel a začal bít hlavou o zeď. V té chvíli seděl v místnosti sám. Sestra zrovna kouřila na chodbě svoji půlnoční cigaretku a flirtovala s mladým doktůrkem, který toho dne nastoupil.
Zeď patřila mezi velmi dobře vystavěné stěny. Její šířka činila něco kolem dvaceti dvou centimetrů, cihly patřily mezi ty nejlépe vypálené a nejtvrdší. Já vím, že vy víte. My tehdy ještě ne. Váchal skutečně hlavou tu zeď prorazil, aniž utrpěl na hlavě nejmenší úraz.
Celé dny seděl zavřený v cele, když jedl, stál u něho dvojčlenný dozor. Jednou se pokusil si překousat žíly na rukou. Nepovedlo se. Od té doby ho hlídali ve dne, v noci.
Protože se však už o nic nepokusil, po čtvrt roce byl propuštěn do domácího ošetřování. Dvě sestry z Armády spásy se střídaly, aby mu pomohly. Poklidily mu byt, navařily, vyváděly na procházky. Ale Váchal se choval pořád jako ovečka. Až dnes.
Před dveřmi do jeho snad už natrvalo zamluveného pokoje jsem si povzdechl a jako dítě počítal na prstech mám -- nemám. Vešel jsem.
"Pane doktore!" nadzvedl se rozjařeně na loktech, hned jak mne uviděl. Nevím proč, ale zrovna, jen a pouze moje osoba ho dokázala dobře naladit.
"Tak co tentokrát? Plyn?"
"Kdepak!" mávl rukou. "Takový jednoduchý věci já nezkouším. Skočil jsem z okna."
Chytil jsem mu ruku a nahmatal puls.
"Nepovídejte. Neříkal jste, že bydlíte v desátém patře?"
Nasadil jsem si stetoskop, on si poslušně vyhrnul pyžamo.
"To je právě ono," jásal rozjařeně. "Vy mi to nebudete věřit, ale," ztlumil hlas, "já fakt vyskočil z toho desátýho!"
Skoro hrdě si mne přeměřil, a kdybych se pokusil mu odporovat, na místě by se se mnou rozkamarádil.
"Nepovídejte!" začal jsem schovávat stetoskop, "co vás zachránilo tentokrát? Dole stěhovali horu matrací?"
Zasněně pohlédl do stropu a praštil sebou do postele.
"To je právě to, pane doktor. Já sem letěl."
Koukl po mně očkem, jako co tomu říkám, ale snažil jsem se tvářit neutrálně.
"To se vám jen tak zdálo, ne? Když prý člověk letí dolů, tak má ty pocity. Ne že bych to zkoušel."
Mávl rukou.
"Ale no tak. Jen se zeptejte policajta, kde mě našli. Skoro kilometr vod baráku. Přeletěl jsem celou naši čtvrť. Nádhernej pocit... Nejdřív sem normálně padal a skoro tomu nemoh uvěřit. Ale pak sem najednou nabral výšku, nebo jak se to říká, a stačilo máchat rukama..."
Nechal jsem ho snít, řekl mu, že je v pořádku, jako obvykle, jen si musí trochu odpočinout, a šel dolů ke svému vytouženému kanapi. Vyčítavě na mne pohlédlo. Pokusil jsem se to nějak napravit a ulehl.
Sotva jsem se ponořil do jakéhosi bláznivého snu, v němž jsem létal já, a to nejen nad městem, ale i nad celou planetou a připadal si jako Lajka, už mne zase probudila jedna z dvojčat.
"Pane doktore, můžete?" zeptala se tiše a plaše.
Pokusil jsem se zvednout a vypadat co nejvíce důstojně.
"Ale jistě, Haničko. Copak se stalo?"
"Já jsem Helena. Pan Váchal..." nedopověděla.
Konečně jsem na stolku nahmátl brýle, hodil na sebe rychle plášť a vyběhl s ní na chodbu. Nepochybně mrtvého Váchala kolem mne vezli na vozíku do pitevny. Přede dveřmi stál policista.
"Doktor Souček? Jasný případ sebevraždy. Skočil z okna. To jste ho nemohl umístit do pokoje s mřížemi?"
"Takové tu nemáme. Skočil z okna?"
Policista chmurně přikývl, cosi si zapsal do notýsku a přísně na mne pohlédl.
"Ještě vás předvoláme," bafl a zmizel. Helenka se ke mně přitulila a začala štkát. Tulila se moc hezky.
A mně bylo jasné, proč měl tentokrát Váchal smůlu. Kdyby chtěl opravdu spáchat sebevraždu, přežil by.
Jenže on, blázen stará, chtěl létat.