Nesmrtelní

David Ullmann

Mrakodrap Fox; 20. červen 2125; 08:00

      Na stěnách mrakodrapů se jako ve velkých zrcadlech odrážel rudý východ slunce. Lidé a ostatní zvířata se zlehka probouzeli do nového letního dne. V ulicích sílila řeka aut a na azurově modrém nebi přelétávalo několik soukromých helikoptér. Město Megalopolis začínalo svůj každodenní život.

      Ticho místnosti narušil příjemný mužský hlas: "Vstávejte, pane. Je osm hodin."
      Závěsy na oknech se začaly pomalým tempem roztahovat a sluneční paprsky zašimraly Davida Astina v nose.
      "Bobe, neblázni. Usnul jsem až po půlnoci. Chci ještě deset minut spát," řekl a přetáhl si deku přes hlavu.
      Z kuchyně se ozývalo vření vody a tiché hučení mikrovlnné trouby, ve které se opékaly malé housky. V celém bytě přešla klimatizace z nočního režimu na denní. Teplota mírně stoupla.
      "Vstávejte, pane. Je osm hodin a deset minut."
      David otevřel oči, upřel kalný pohled na plastový strop a najednou pocítil hořkou nenávist k Bobovi, k přesnosti toho pitomého počítače, kterému řeknete: 'Chci ještě deset minut spát' a on začne ve svém elektronickém mozku odpočítávat minuty, sekundy a snad i setiny sekund, a když dospěje k očekávanému času, tak s monotónním hlasem oznámí: 'vstávejte, pane'. Je v něm něco nelidsky zvráceného.
      "Myslíš, že tě mám rád?" zeptal se David a ospale zívl. Posadil se na okraj postele a chodidla mu lehce přistála na měkkém koberci z umělé bavlny. Zahleděl se na telestěnu, ve které byl zabudován velký display počítače. Žádná odpověď. Někdy se bavil tím, že mu pokládal složitější otázky, se kterými stvořitel jeho programu nepočítal. Věděl, že se za rafinovaným mlčením skrývá horečná činnost, při které se počítač snaží najít vhodnou odpověď. "Neodpověděl jsi mi na moji otázku, Bobe."
      "Nevěděl jsem, že byla určena mně. Neoslovil jste mě, pane. Nechápu plně pojem 'mít rád', ale myslím si, že necítíte ke mně jakýkoliv cit podobný lásce. Máte ke mne vztah jako k věci, kterou potřebujete."
      Mizera. Moc dobře věděl, že otázka patřila jemu. Potřeboval jen získat čas, pomyslel si David a líně se odkolébal do koupelny.
      Pohlédl do zrcadla, odkud na něho ospale zírala neoholená tvář. Vypadal na pětadvacet let, ale někdy si po ránu připadal jako stařec. Najednou se vrátil v myšlenkách k předešlé rozmluvě. Zacouval nazpátek do pokoje a opatrně se zeptal: "Bobe, jak ty můžeš vědět, co je to láska?"
      "Ten pojem mi vysvětlila Matka."
      "Aha."
      Při komunikaci používali různé přezdívky pro věci, které měli krkolomné názvy. Matka byla vlastně centrální analytický počítač EMC 0013.
      Nemělo cenu se ho ptát, jaké našel vysvětlení pojmu "láska". Je to pro něho jen slovo.
      "Pane, jaký si dnes dáte čaj?"
      "Jaké druhy máme?"
      "Čínský, mátový, šípkový..."
      "Dneska mám chuť na mátový," řekl David, než zavřel dveře do koupelny.
      Kuchyňský robot, který připomínal dvě uťaté ruce pohybující se po stropě v malých kolejnicích, hodil do konvice s vroucí vodou sáček s usušenou Mátou peprnou a nechal ji přesně pět minut vylouhovat. Mezitím položil na stůl porcelánový hrnek a malý talířek, z mikrovlnné trouby vyndal do zlatova upečené housky a z ledničky čerstvé máslo. Z koupelny se ozýval zvuk tekoucí vody a bzučení holicího strojku.

      Když snídal (housky byly dnes velice dobře propečené), pozoroval display počítače, který zrovna promítal azurově modrý svět pod mořskou hladinou. Obraz proplouval mezi mnohotvárnými korály, okolo kterých se honily exotické rybky všech barev. Počítačová grafika byla dokonalá a působila uklidňujícím dojmem.
      "Pane, Eva Polanská chce navázat spojení."
      "Rozumím. Spojení povoleno."
      Obraz podmořské hladiny se změnil na pohled do vkusně zařízeného pokoje. Eva ležela v posteli pod vyhřívanou dekou. Zívla a odhrnula si z očí dlouhé rozcuchané vlasy. Byla pobledlá a ani se nesnažila skrýt, že ji něco trápí.
      "Davide, stalo se několik podivných věcí ... a potřebuji s tebou mluvit. Teď hned," řekla naléhavě.
      "No, poslouchám."
      "Ty mi nerozumíš. Po síti to nemůžu říct."
      "Přijedu k tobě a všechno mi řekneš," nabídl David. Nikdy neviděl Evu tak rozrušenou a trochu ho to zaskočilo.
      "Dobře, čekám na tebe ... a pospěš si."

      "Jednou večer jsem se nudila a vzpomínala, jak jsme se na škole pokoušely prolomit do počítačů různých institucí, kde o ochraně dat neměli ani ponětí. Někdy se nám to fakt povedlo a potom jsme projížděli ohromné databáze dat," vyprávěla Eva a David pozorně naslouchal. Seděli v kuchyni u stolu a robot jim zatím vařil kávu.
      "Řekla jsem si, že bych to mohla zase zkusit. Je to takový perfektní pocit, když se dostaneš do nějakého systému. No, a tak jsem si několik hodin hrála, až jsem se dostala zrovna do Osobní databáze obyvatel. Nebudu ti raději popisovat, jakým způsobem se mi to povedlo, protože to bylo velice jednoduché."
      Do Osobní evidence obyvatel (jednoduše OEO) měli přístup jen vyvolení z vyvolených, protože každý člověk tam byl rozebrán do nejmenších detailů. Databáze byla tak podrobná, že bylo možné se dozvědět o kterémkoliv obyvateli Státu jak standardní údaje, jako například datum a místo narození, stálé bydliště, číslo konta až po jeho psychologický posudek se stupněm IQ, oblíbená jídla, zlozvyky, zubní kartu, tělesné míry ... Všechny tyto informace sbírali všudypřítomné počítače o každém obyvateli od jeho dětství a nikdo neměl oprávnění do této databáze nahlížet s výjimkou policie, lékařů a institucí, které tyto informace potřebovali. Nikdo ovšem neměl přístup k celé databázi, ale jen k určité části.
      "Myslím, že mi to dochází," hádal David. "Ty jsi tam zbourala nějakou část databáze a teď máš strach, aby na to někdo nepřišel."
      "Ne, nic jsem tam nerozkopala," řekla smutně Eva a na malou chvíli se odmlčela, jakoby váhala, jestli to má opravdu prozradit. "Přišla jsem na neuvěřitelné věci. Ukáži ti to."
      Vstala a přešla k telestěně, kde vytáhla ze zdi malou desku na které ležela klávesnice a myš. David ji následoval.
      "Napsala jsem malý program na analýzu fotografických portrétů lidí. Projede to fotky z osobních dat lidí z Megalopolis a udělá porovnávací analýzu," vysvětlovala Eva.
      "K čemu ti to bude?" nechápal David.
      "Jen tak ze srandy jsem chtěla zjistit, jestli ve městě nežijí dvojníci. Lidé občas na ulici potkají někoho, kdo jim je podobný. Ukáži ti, jaký byl výsledek analýzy."
      Na display se objevilo sedm fotek. Dvě byli staré černobílé a ostatní barevné. Již na první pohled bylo jasné, že všechny obličeje jsou si podobné. Na všech byl muž ve středních letech s černými vlasy. Dalo by se říci, že neměl, až na výrazně vystouplé lícní kosti, žádné zvláštní znaky.
      "Můžeš mi říci co vidíš?" zeptala se Eva.
      "Jednoho člověka na sedmi fotografiích. Pořád ještě nechápu kam míříš."
      "Správně. Teď k nim připojím jméno a datum narození a úmrtí.
      Muž na prvém snímku se jmenoval Joseph Abraham Green a narodil na jaře roku 1924 a zemřel na konci druhé světové války. Přesně tentýž den se narodil druhý muž jménem Konrad Shullmann a zemřel o čtyřicet let později - přesně v den narození třetího, který se jmenoval John Grup. Data narození a úmrtí byli tak svázány u všech snímků, jen jména se odlišovala.
      Po Davidově tváři přejel temný stín. "Neuvěřitelné," řekl chladným hlasem.
      Eva se podívala Davidovi upřeně do očí a pevným hlasem pokračovala: "To znamená, že tenhle člověk žije na Zemi několik století bez sebemenší známky stárnutí. Co tomu říkáš?"
      "Bude to nejspíš chyba v databázi. Jinak si to nedovedu vysvětlit." David věděl přesně co to znamená, ale nemohl uvěřit, že staré tajemství je vyzrazeno. Věděl, že se v nejbližší době musí vše provalit. Počítače byly již všude. Jejich ochrana se v posledních letech velice zdokonalila a nebylo snadné si změnit jméno a s tím i celou identitu. Vždy si myslel, že se o tom dočte v elektrozprávách a bude mít dost času něco podniknout. Nikdy netušil, že to odhalí zrovna jeho přítelkyně.
      "Taky mě to napadlo. Podívej se na jejich podpisové vzory."
      U každé fotografie se objevil podpis. Všechny měli stejný rukopis. Sedm různých autogramů a přesto všechny stejné. Úplná hračka pro písmoznalce.
      David nemohl uvěřit svým očím. Znal toho muže. Byl to stejný typ K-655 jako on. Teď ho bude muset zlikvidovat. Je naprogramován chránit utajení jejich mise.
      "A to není ještě všechno, teď ti ukáži zlatý hřeb mého průzkumu," řekla Eva. Napsala něco na klávesnici a display promítl dalších sedm fotografií. Sedm Davidových tváří.
      Jsem prozrazen, pomyslel si David Astin a ucítil, jak se mu v žaludku usadil velký kámen.
      Eva zatím nepozorovaně přešla k malé skříňce, ze které vytáhla revolver.
      "Co na to říkáš?" zeptala se jízlivě.
      Otočil se a zpozoroval, že je ozbrojena. Vzduch v místnosti ztěžkl a čas se na okamžik zastavil.
      "Stalo se něco, čeho jsem se již léta obával," zašeptal.
      "Kdo jsi, Davide?" V očích se jí objevily slzy.
      David vycítil, že nemá cenu hrát nějaké divadlo.
      "Nevím, jak bych ti to vysvětlil. Nebudeš mi věřit."
      "Řekni mi to. Jsem připravena na všechno. Celou noc jsem měla čas o tom přemýšlet."
      "Dobře. Řeknu ti pravdu, i když to bude znít neuvěřitelně. Jsem K-655, druhá generace geneticky vylepšeného modelu Homo Sapiens. Mým úkolem je pozorovat vývoj života na Zemi a pravidelně podávat hlášení."
      Pozoroval Evu, jestli je schopna pochopit a uvěřit tomu, co říká. Její výraz byl tvrdý. Možná byla ochotna přijmout jakoukoliv pravdu.
      "Komu podáváš hlášení, ty androide," poslední slovo ji vypadlo z úst jako kus slizu.
      Davida to neurazilo. Věděl, že lidé mají odpor k věcem, které nedokáží pochopit.
      "Na druhé straně Slunce se v jeho záři skrývá modul, kterému podáváme zprávy. Ten zase pracuje jako zesilovač a vysílá je na naši planetu."
      "Na vaši planetu? Kolik vás, sakra, je a odkud jste vlastně přilítli?"
      Vycítil, že Eva začíná být podrážděna. To je nebezpečné, pomyslel si. "Naše planeta se jmenuje Mlhavá. I když nevím jestli ještě existuje, protože již stodvacet let s ní nemůže zesilovací modul navázat spojení..."
      David se odmlčel. Nějaký vnitřní hlas mu radil, aby ji zabil. Zároveň však cítil, že to konečně potřebuje někomu říci. Nosil to dlouho v sobě a teď to potřebuje ze sebe vylít.
      "Jak je možné, že nestárnete?" dotírala Eva.
      "Civilizace na Mlhavé je v oblasti vědy přibližně pět tisíc let před vámi. Naši průzkumnou skupinu vyklonovali v období genetické revoluce a před dvěma tisíci lety času Země jsme byli vysazeni na tuto planetu. Z naší paměti byli vymazány všechny vědecké znalosti, proto nevím nic o svém organismu. Jediné co vím je, že se naše buněčná struktura neustále obnovuje. Nestárneme a nemůžeme zemřít přirozenou cestou."
      Stáli proti sobě a dívali se jeden druhému do očí. Eva měla v hlavě zmatek, vše ji připadalo až příliš fantastické. Nemohla stále pochopit přeměnu svého přítele v nesmrtelného mutanta z jiné planety.
      David ji chtěl ještě říci, jak je těžké žít tolik let na Zemi. Prošel několik válek a viděl tolik bídy a utrpení. Toužil po odpočinku, přál si zemřít, ale nebylo to možné. Již několikrát se chtěl pokusil o sebevraždu, ale jeho stvořitel mu zabudoval nějakou pojistku, protože v okamžiku, když pomyslel na vlastní smrt, zablokovalo se mu myšlení.
      Najednou ucítil nějaký zvláštní pocit. Něco se v něm probudilo, nějaký nekontrolovatelný pud. Cítil se omámený a jediná myšlenka, na kterou myslel, bylo zachování průzkumné mise. Stalo se to v několika okamžicích. Přistoupil k Evě, chytil její ruku a vyrval ji revolver. Poslední co uviděla, bylo černé ústí hlavně.

** Amber Stories ver. 1.1 **