"Pan Kraus vás přijme za několik minut, zatím se posaďte," věnovala mi sekretářka profesionální úsměv a ukázala na křesílka sestavená kolem konferenčního stolku. Obešel jsem je a usadil se na pohovce u zdi. Sekretářka na mě udiveně pohlédla. Ukázal jsem Martě na volné místo vedle sebe, ale nepohnula se, jako by si mé pobídky nevšimla; kývl jsem na ni tedy hlavou, abych upoutal její pozornost, a důrazněji poklepal levou rukou na čalounění. "Co to prosímvás - " začala sekretářka, a teprve pak jí to došlo. Kousla se do rtu a na okamžik jí bylo ve tváři jasně vidět, jak přemýšlí, jestli se mi má za svou neomalenost omluvit a celou trapnou situaci tak ještě rozmazávat, nebo být zticha. Rozhodla se pro druhou možnost, sklopila oči a začala se soustředěně probírat nějakými papíry. Bylo k nevíře, že se něco takového mohlo stát právě tady. Napadalo mě jediné vysvětlení, že sekretářka je nová a podle všeho ne zrovna moc důvtipná. Zauvažoval jsem, jestli se o tom mám náměstkovi zmínit, ale pak jsem to nechal být.
Marta zůstávala stát na místě a pohrdavě mě měřila pohledem. "To by se ti tak hodilo, abych skákala podle toho, jak budeš pískat," zasyčela vztekle. "Ale s tím teda rozhodně nepočítej. Ani mě nenapadne hrát tady komedii na milující ženušku, a otroka ti dělat nebudu, ty... ty... ty..." Planula zuřivostí, ale nakonec se musela vzdát a uznat, že tuhle bariéru neprorazí. Ještě aby ne; program, který jí účinně bránil vyslovit určité výrazy v určité souvislosti, mi permanentně blokoval tři gigabyty paměti a dvaačtyřicet procent operační kapacity mého brainputeru, nemluvě o tom, na kolik mě na šedém trhu přišly jednotlivé komponenty. Ale bez něj bych se sem nemohl vydat vůbec. Marta nakonec nechala marných pokusů, nadskočila do vzduchu a zůstala viset půl metru nad podlahou. To bylo zlé. Rozpad funkce už musel proniknout hluboko do jádra systému a postupoval rychleji, než jsem předpokládal. Marta zaujala pozici v sedu na zkřížených nohou, z očí se jí vytratil výraz a pomalu uplouvala - možná proud vzduchu z klimatizace, možná zbytková hybnost, možná nakumulovaná zaokrouhlovací chyba v podmínkách, na něž nebyly korekční algoritmy dimenzované - k psacímu stolu. Když k němu dolétla, odrazila se od něj a zastavila se. Aspoň okruhy kontroly prostorové lokalizace že fungovaly. V téhle situaci se nedalo nic dělat; prosby ani výhrůžky by na Martu neplatily a já jsem rozhodně nechtěl poskytovat sekretářce další podívanou. Mlčel jsem tedy.
Náměstek se konečně objevil, vyměnil pár vět se sekretářkou, která nato odešla z místnosti, a potřásl mi rukou. "Omlouvám se za to zdržení, měli jsme naléhavou poradu." Rozevřel složku, která na něj čekala na stole. "Mám tady vaše materiály. Snoubenka, tragicky zesnulá, program typu C verze 4.27 se čtyřicetiprocentním podílem interní simulace, instalován před čtyřmi měsíci, ano?" Přikývl jsem.
Náměstek se usadil k počítačovému terminálu. "Musím říci, pane Svobodo, že vaše stížnost je... nanejvýš výjimečná. V dosavadní praxi, po celém světě, to zdůrazňuji, se vyskytuje sotva jeden případ objektivního funkčního selhání na sto tisíc uživatelů, a i tam se jedná o detaily, rozhodně nic v takovém rozsahu, jak popisujete. Jinak ovšem žádosti o zrušení smlouvy jako takové jsou poměrně časté - u mužů do čtyřiceti let je to osmatřicet procent jen v prvním roce. Samozřejmě pro takové případy máme vypracovanou metodiku, s tím se muselo počítat od začátku vývoje; program postupně smažeme, přídavný hardware necháváme v těle. Je to pochopitelné, lidé si po pár měsících uvědomí, že nemohou truchlit věčně, najdou si nového partnera a chtějí se zbavit připomínek minulosti, nebo prostě zjistí, že toho druhého nemilovali tak moc, jak se jim zpočátku zdálo. Je to ovšem vysoce individuální, například zase ženy po šedesátce..."
Jeho naučená tiráda mě nezajímala. Má láska k Martě se nezměnila, nic ji nemohlo změnit; pořád jsem ji miloval stejně silně, jako když jsem ji uviděl poprvé, tak, jak ji navždycky milovat budu, jak jsem ji vždycky miloval - s výjimkou toho nešťastného večera...
"Budete tak laskav?" náměstek mi podal kablík. Nahmátl jsem si na spánku zdířku, odhrnul vlasy a zacvakl tam jack. Podle pohledu, jakým mě náměstek sledoval, patřil k těm snobům, pro které jsou kontaktní interfacy příliš vulgární a radši si nechávají masírovat šedou kůru mikrovlnami.
Pod stropem zahučel holoprojektor a Martiny obrysy se neznatelně rozostřily, jak se prostorový obraz prolnul s tím generovaným přímo v mém týlním laloku. "Neuvěřitelné..." vydechl náměstek. "Ehmmm... Dobrý den, slečno Tesařová, dneska je hezky, že?" Marta mu nevěnovala pozornost. Náměstek se sklonil k počítači a chvíli klepal do klávesnice. Marta se náhle ocitla zpátky na podlaze s rukama svěšenýma podél těla a skelným pohledem upřeným na náměstka. "Test sedmnáct - alfa, kolik je třináctkrát devět?" už zase věcně pronesl náměstek. "Jděte do prdele," odvětila Marta bezbarvým hlasem, otočila se na podpatku a zamířila ke dveřím.
Náměstek vztekle praštil do klávesnice a Marta strnula v půli pohybu. Náměstek ještě chvíli na počítači něco dělal a pak se otočil ke mně. "O něčem takovém jsem ještě nikdy neslyšel. Vypadla základní omezení při zachování vyšších funkcí, dokonce ignoruje i naše diagnostické a kontrolní příkazy... Peníze vám samozřejmě vrátíme. Teď to bude nějakou chvíli trvat. Deinstalace je s ohledem na komplikovanost systému náročný proces, přídavné procesory mají specifickou instrukční sadu, nejde jen tak odpojit výstupy a smazat paměť, shutdown se musí provádět po částech... přesný postup je koneckonců naše firemní tajemství." Mlčel jsem, nebylo, co bych řekl.
Uplynulo pět minut, Marta pořád stála s levou nohou groteskně nad zemí a náměstek začal být nervózní. "Děje se něco?" zeptal jsem se ho, když se pustil do horečné aktivity. "Nechápu to..." odpověděl mi. "Touhle dobou už měla být vnější vrstva dávno pryč... Chyba musí být i v hlavním brainputeru, nějakým způsobem je dokázala propojit a přesunout většinu kernelu tam..."
V té chvíli Marta obživla a se vzteklým, neartikulovaným řevem se na mě vrhla. Zdálo se, jako by mi šla po krku, ale ruce jí mým tělem prošly a nebyla s to zabrzdit. Na okamžik jsem měl před očima vír barev, jak jsem se ocitl uvnitř obrazu z holoprojektoru, a pak jsem zase viděl a Marta ležela za mnou u zdi. Zkoušela vstát, ale pokaždé, když se vyškrábala na levé koleno, její obrys s ostrým prasknutím vyplnilo černobílé zrnění a vzápětí znova ležela na boku. Náměstek zuřivě bušil do klávesnice, ale situace se nijak neměnila. Přiskočil jsem k němu, popadl ho za ruku a vyhodil jsem ho od terminálu. Na obrazovce zběsile vířila čísla, sloupcové grafy a dvojrozměrná schémata; většina údajů svítila varovnou červení a stále jich přibývalo. Rychle se mi podařilo vyvolat ovládací okruhy mého brainputeru. Musel jsem Martu zastavit, teď už za každou cenu, a ještě jeden radikální způsob jsem měl. Náměstek za mnou chvíli zíral, jak zadávám hesla a ruším blokády, a když začal chápat, nevěřícně řekl: "Proboha, člověče, přece si nechcete vypálit celý - " Ohnal jsem se po něm levačkou. Tou dobou Marta pochopila, že vstát už se jí nepovede, cykly se stále zrychlovaly a končetiny jí zachvacoval třes. Začala ze sebe zběsile chrlit slova, jak se snažila toho říci co nejvíc: "Je to vrah, vrah," náměstek mluvil do telefonu, ale jistě si jí všiml, "vždycky to byl tyran, zabil mě, když jsem mu řekla, že od něj odejdu, zamaskoval to a pak ten pokrytec dělal truchlícího pozůstalýho a koupil si simulaci, aby mě měl jistou aspoň po smrti," vedle náměstek křičel do sluchátka "Okamžitě sem přijď, úplný rozklad, zkratuje ho za provozu, schizogenní tendence," ale pro mě existovala jenom obrazovka a klávesnice a můj cíl.
A pak Marta byla pryč, náměstek ještě něco vykládal, ale já jsem ho ignoroval, kolem i ve mně se rozhostilo nádherné ticho a klid. Brainputer v mé lebce se stal bezcenným kouskem křemíku a všechen jeho obsah byl bezpečně zlikvidován.
Neměl jsem tu už co dělat, zvedl jsem se a kolem náměstka, který se mě marně pokoušel zadržet, odešel. Vycházel jsem z domu mezi proudy chodců, když jsem uslyšel: "Blázínku, ty sis myslel, že se mě jen tak zbavíš?" Byl to Martin hlas, jak jsem ho slýchal poslední čtyři měsíce, ale zároveň trošku jiný, naplňoval mi celou hlavu a já jsem věděl, že nikdo jiný by ho nemohl slyšet, ani kdyby mě napojil na tu nejvýkonnější reproduktorovou soustavu. Zasmála se tím svým zvonivým smíchem a dodala: "Teď s tebou zůstanu už navždycky." A já jsem se rozesmál s ní, smál jsem se, až jsem se zalykal, smál a smál, jako bych už nikdy neměl přestat.