Krátce po úsvitu se hranice světla a stínu dotkla i majestátní konstrukce, která spojovala vrchol nejvyšší hory Laveeny s plošinou o několik kilometrů dál a o stovky metrů níž. Vypadala jako stříbřitá nitka na několika desítkách lesklých jehel a vzbuzovala pocit křehkého půvabu, který tak kontrastoval s krutou a tvrdou krásou hor.
Konec nitě, ve skutečnosti silné jako lidské předloktí, vcházel do kamenné budovy, přikrčené pod mírným svahem. Velké železné dveře na jedné straně stavení se otevřely. S tichým bzukotem se objevila malá kovová kabinka, zavěšená na ocelovém laně. Minula první z mohutných nosníků a započala dlouhou cestu k vrcholu.
Od počátku cesty uplynulo sotva půl hodiny, když se kabina lanovky ošklivě zhoupla. Gyrostabilizátory zavrněly ve snaze vyrovnat nebezpečné vychýlení kabiny. Cosi zapraskalo a výkyv se ještě zvětšil. Přetížená gyra se automaticky vypnula, aby zamezila nebezpečí spálení. Došlo k silnému otřesu. Kabina se zastavila a stále se mírně kývala. Vůně ozónu a pach spálené izolace doprovázely praskot elektrických jisker.
Kdesi dole, ve strojovně lanovky, se ozval poplašný signál. Nikdo ho neslyšel, protože brzy po odjezdu lanovky byla stanice evakuována pro hrozby laviny. Ve všeobecném zmatku to kdosi zapomněl ohlásit dvojici mužů v kabině.
Pat Miller se podíval na svého druha v neštěstí. Inženýr Johny Lench se skláněl nad skříňkou počítače a Pata nevnímal. Místo toho se snažil z téměř spálených obvodů dostat alespoň nějakou informaci.
Millerův zrak přeskočil z inženýra na scénu za oknem lanovky. Jak ke své nelibosti zjistil, právě byli nad jednou z hlubokých roklí, kterými bylo Ma-tre Haal doslova protkáno. Několik stovek metrů pod kabinou protékal malý potůček. Miller ho viděl jako mizivou stužku stříbra mezi tmavými skalami. Nedaleko lanovky se zdvihal štít Mony Lisy. Byla to třetí nejvyšší hora tohoto pohoří. Z této strany mohl Miller vidět i dlouhou římsu, která prvním průzkumníkům připomněla pověstný úsměv starého obrazu.
Opravdu, pomyslel si, ta hora se usmívá. Ale není to ten tajemně pobavený úsměv Mony Lisy. Ne. Usmívá se, ale, k čertu, jak? Ta otázka mu najednou připadala nesmírně důležitá.
Vzpomněl si, že podle místních pověstí na té hoře sídlí bůh země. Vlastně ne, celá ta hora je bůh. Bůh země, hor a- Zarazil se. Bůh země, hor a smrti. Tělem mu proběhnul záchvěv hrůzy. Ne, řekl si, to jsou jen domorodé povídačky, je to hora jako každá jiná. Něco jako hora-bůh je nesmysl.
"Takže, gyra vypnuté, bez možnosti aktivace. Počítač zničený, tažné zařízení taky. Telefon hluchý, vysílačka mimo provoz. Stojíme na nouzových brzdách. Nejbližší nosník pod námi je skoro půl kilometru daleko. Nad námi je sice jen dvacet metrů další, ale k tomu se nedostanem. Země je zhruba čtyři sta metrů pod námi."
Takto shrnul situaci Johny Lench několik minut po nehodě.
"Máme nějakou šanci?" zeptal se Pat Miller.
"Snad..." odvětil Lench. "Když se podaří uvolnit brzdy, sjedeme samospádem dolů do stanice. Rozhodně to chci zkusit."
Sklonil se nad přístrojovou desku. Stisknul několik tlačítek.
"Tak hlavní panel je pryč," konstatoval. Přešel ke skříni nouzového ovládání. Odplomboval ji a vyklopil miniaturní klávesnici.
Kabina se pohnula. S hlasitým skřípěním a za velkého houpání se dala do pohybu. Lench si začal pobrukovat jakousi písničku. Sjeli ale sotva sto metrů, když se kabina zastavila. Opět se silně rozhoupala. Zaskřípěl kov. Inženýr zaklel.
"Co se stalo?" otázal se celkem zbytečně Miller.
"Někde jsme se zadrhli. Dál se nedostanem," prohlásil Lench. "Budeme muset počkat na vrtulníky."
Miller se podíval z okna. Opět zachytil úsměv Mony Lisy. Pak pohlédl na nebe.
"Obávám se, že přijde bouře," řekl nakonec. "Doufám, že kabina vydrží."
"Jak moc velká bouře?" zeptal se Lench.
"Dost."
"Bez gyrostabilizátorů a s poškozeným úchytem... Nevím," prohlásil inženýr se stopou beznaděje v hlase. "Dostat se tak ke sloupu, ty mají u paty malou místnost pro nouzové případy."
"Nedalo by se přelézt po laně?" otázal se Miller.
"Za pokus to rozhodně stojí." Lenchovi se v hlasu odrážela nová naděje.
Pat Miller trhnutím otevřel nouzové střešní dveře. Lench mezitím odkudsi vytáhnul silné lano. Otevřenými dveřmi zavál do kabiny ledový vzduch. Několik vloček dopadlo Millerovi na obličej. Rychle dveře zavřel. Posadil se a třel si studené tváře.
"To nepůjde, venku je mráz. Zmrzneme."
Lench odložil lano a o něčem přemýšlel.
"Nechápu, proč ve strojovně nespouštějí celé lano dolů. Měli to udělat už dávno."
Pokrčil rameny.
"Musíme doufat, že nás ta bouře nesrazí. Nerad bych, aby mě museli sbírat po skalách. Kolik máme ještě času?"
"Nevím. Možná deset minut, možná hodinu, možná ještě víc. Místní bouře jsou nevyzpytatelné," prohlásil Miller. A úsměv té hory taky, pomyslel si.
O dvacet minut později se v roklině objevil vrtulník. Byl to velký dvoumotorový stroj s vrtulemi upravenými pro místní řídký vzduch. Pilot se opatrně vyhýbal vzdušným vírům a nebezpečným proudům, tvořících se mezi vysokými srázy.
Stroj se nyní dostal těsně ke kabině. Pilot se snažil vrtulník udržet na místě, ale přes jeho snahu se stroj v řídkém vzduch třásl a propadal.
"Jak se k nám chce dostat?" zeptal se Miller.
"Asi nadletí nad nás a vyhodí provazový žebřík. Jeden z nich pak sleze k nám a pomůže nám nahoru."
"Ale venku je mráz!"
"Snad budeme venku jen chvíli. Ve vrtulníku mají vytápění a -"
Lench zmlkl. Vytřeštil oči a přiskočil k oknu. Vrtulník se zmítal v náhlém poryvu větru. Pilot se zoufale snažil udržet stroj v rovnováze. Náhle se vrtulník propadl o několik desítek metrů a ocitl se ve smrtelném sevření stěn soutěsky. Motor vrtulníku zavyl, když pilot zapnul nouzový tah. Helikoptéra se začala zvedat, ale náhle se prudce naklonila. Opět sklouzla o několik metrů dolů a zároveň se přiblížila ke skále. Již to vypadalo, že se pilot z nebezpečné situace dostane, ale další poryv větru mrštil stroj proti stěně.
Lopatku rotoru se ohnuly a odlomily. Kabina vrtulníku se nárazem deformovala. Stroj padal podél stěny soutěsky a vlekl za sebou chvost černého kouře. Několik metrů nad dnem strže znovu narazil do skály a explodoval.
Ohořelé trosky dopadly na kamenité dno rokliny. Vycházel z nich tenký pramínek kouře.
Dvojice mužů v lanovce mlčky sledovala zánik vrtulníku. Pat Miller znovu pohlédl na Monu Lisu. Její úsměv ho silně znervózňoval.
Kdyby tak přišel na to, proč se ta hora usmívá!
První nesmělý závan větru zahoupal kabinou. Oba muži se posadili a pevně se připoutali k sedačkám. Brzy se již bouře dostavila v plné síle.
Lanovka se kývala a sténala, jako by se o ni prali všichni pekelní démoni. Na sklo oken nepřetržitě bušil sníh a led. Zvenčí se na kabině usazovala námraza. Vítr skučel.
Výkyvy byly stále větší. Okna byla pro silnou vrstvu usazeného ledu neprůhledná. Teplota v kabině poklesla a oba muži drkotali zuby, zimou i strachem.
Náhle zmrzlá izolace kolem oken začala praskat. Pod nápory větru, ženoucího kilogramy sněhu a ledu, několik tabulek vypadlo. V lanovce se rozpoutalo sněhové peklo.
Pata Millera rychle opouštěly síly. Seděl na zmrzlé sedačce v zasněžené lanovce a cítil, že umírá. Bouře před několika minutami skončila a on nyní opět viděl Monu Lisu. Zdálo se mu, že se její výraz poněkud změnil. Koutkem oka zahlédl bílou tvář Johnyho Lenche. Inženýr jej sledoval skelnýma očima. Byl mrtvý.
V tom okamžiku si Miller podvědomě uvědomil řešení své hádanky. Mona Lisa, či spíše hora-bůh smrti, se opravdu usmívala.
Usmívala se vítězně, šťastně a- zlomyslně.
Mezi mraky se objevilo slunce. Jeho paprsky se letmo dotkly tváří obou mrtvých mužů v kabině lanovky. Čerstvý vítr začal oblaka rozhánět a za několik okamžiků sluneční svit ozařoval tvář Mony Lisy. Usmívala se. Vítězně, šťastně a také velice, ale opravdu velice, škodolibě.