Arthur C. Clarke: Setkání s Rámou
Vznášel jsem se ve vzduchu a pomalu, šíleně pomalu, jsem se snášel k jedné ze stěn kajuty. Pocit beztíže je nádherný, ale právě teď mi nepředstavitelně drásal nervy. Má žena Monika plula stejně pomalu čtyři metry ode mě a byla pro mne v tuto chvíli nedostupná jako už dlouho ne. Oba jsme byli nazí, což naprosto neomylně vypovídalo o našich úmyslech. Proto jsme sem přiletěli a už skoro tři hodiny se snažili dosáhnout onoho vytouženého spojení, které tu mělo mít tak mimořádné účinky. Zatím však neúspěšně.
Zákon akce a reakce s námi vyváděl nepředstavitelné věci. Každé pohlazení, každý polibek, každý dotek vyvolával reakci, na kterou jsme nebyli nijak připraveni. To, co bylo na Zemi snadnou záležitostí nám dělalo obrovské problémy. Stále jsme se nacházeli jinde a v jiné poloze, než jsme chtěli. Tam, kde zemská tíže zajišťovala relativně pevné spojení, nás nic nedrželo a konat při tom ještě nějaké pohyby, bylo čiré bláznovství.
Pohlédl jsem na Moniku. Vypadala fantasticky. Zlaté vlasy jí vlály kolem hlavy jako svatozář, ňadra nedeformovaná zemskou tíží byla nádherně kulatá a celé její tělo lákalo k obejmutí a zulíbání. Jen z tváře jí už zmizel její obvyklý úsměv.
Ani já jsem se už nesmál a při vzpomínce na reklamní slogan, a hlavně na Karla, který mě sem nalákal, se mě zmocňovala zuřivost. Prý fantastický zážitek, láska ve stavu beztíže nepředstavitelný kvalitativní skok. Já mu ukážu kvalitativní skok, to bude koukat, nadával jsem v duchu. A těm v Nulagé, co tyhle výlety organizují, taky. Pěkný název pro cestovní kancelář Nulagé, ale mít tu někoho po ruce, tak mu stejně zakroutím krkem. Tolik peněz to stálo a teď tu takhle visím.
Konečně jsem doplul k jedné ze stěn. Okamžitě jsem se odrazil směrem k Monice, ale trochu jsem to přehnal. V prudkém letu se naše hlavy srazily jako dvě kulečníkové koule. Udělalo to tiché klap a každý jsme odletěli k jedné vypolštářované stěně.
V tu chvíli mě všechna touha po sexu přešla. Chytil jsem se za hlavu a jen tiše sténal. Ono vytoužené spojení se ten víkend už neuskutečnilo.
Před vstupem do kanceláře jsem v pondělí ráno vykouzlil na tváři co nejspokojenější úsměv. V místnosti byl jen Karel. "Tak co? Jaké to bylo?" zeptal se sotva mě spatřil.
"Fantastické! Měl jsi pravdu. Milování ve stavu beztíže je něco úžasného. Vyjádřil jsi to úplně přesně je to fakticky nepředstavitelný kvalitativní skok."
"No vidíš, a ty jsi mi nevěřil. Kdy poletíte znovu?"
Dostal jsem chuť se na Karla vrhnout a pár mu jich vrazit, ale ovládl jsem se. Po celou dobu jsem přemýšlel, zda byl úspěšnější než já a skutečně se mu to povedlo. Ani teď jsem si nebyl jist, a tak jsem dál hrál své divadlo. Nechtělo se mi přiznat, že jsem tak neschopný. Zvláště v této oblasti.
"Při naší finanční situaci si na to budeme muset chvíli počkat, ale určitě se tam nahoru zase vypravíme," ujistil jsem ho.
Před polednem jsem to ale už nevydržel, a když jsme s Karlem osaměli, opatrně jsem se zeptal: "Ty, Karle, tobě se to tam nahoře skutečně povedlo?"
Nechápavě na mě pohlédl. "Co jako?"
"No, v tom stavu beztíže."
"Jo ták! A tobě se to snad nepovedlo?" zeptal se nevyzpytatelně.
Zaváhal jsem. "No... samozřejmě, že jo..."
"Vážně? Tak o co jde?"
"O nic..., já jen... Mě se to vlastně nepovedlo. Úplné fiasko," přiznal jsem nakonec.
Karel se rozesmál. "To jsem si oddychl. Už jsem měl vážně strach, že jsi měl úspěch."
"Takže ty taky ne?" vydechl jsem s nadějí.
"To víš, že ne. Byla to katastrofa. Radši mi to nepřipomínej," mávl Karel rukou.
"Ty jsi to tedy celou dobru hrál," uvědomil jsem si vzápětí. "No počkej!" sevřel jsem ruce v pěsti.
"Klid..., jen klid. Nerozčiluj se," uklidňoval mě. "Byla to přece zajímavá zkušenost, ne?"
"Trochu drahá zkušenost!" zavrčel jsem.
Do místnosti vstoupil Petr. "Ahoj mládenci. Tebe rád vidím," pohlédl na mě. "Tak jaké to bylo nahoře?" zajímal se.
Fantastické," usmál jsem se široce. "To se nedá popsat. Jak říkal tady Karel, nepředstavitelný kvalitativní skok."
"Takže ou kej?" přeptal se ještě jednou a ve mně začala hlodat pochybnost. Že by o tom taky něco věděl? Nebyl tam náhodou?
"Perfektní, můžu ti to vřele doporučit," odpověděl jsem sebejistě.
"To jsem rád. Tobě věřím. My tam chceme se ženou taky letět. Tak jsem chtěl vědět, jestli to není nějaká bouda."
"Ne, zažiješ tam skutečně něco, na co nikdy nezapomeneš, že jo, Karle?" ujistil jsem pomstychtivě Petra. Karel jen kývl hlavou na znamení souhlasu, ale do rozhovoru se nezapojil. Zřejmě v něm začínalo hlodat svědomí a nechtěl Petra vrhnout do takového šoku.
Mé svědomí bylo ovšem v tomto směru zatím naprosto utlumeno včerejší zkušeností a touha na někom se pomstít byla mnohem silnější, takže jsem Petrovi barvitě vylíčil, co všechno krásného ho tam čeká, jak jsem si to před odletem představoval i já.
Cestou domů jsem si počkal na Karla a v opuštěném parčíku ho chytil pěkně pod krkem. Měl jsem skutečně parádní vztek. Nevěděl jsem přesně, co s ním udělám, ale byl jsem rozhodnut mu jich alespoň pár vrazit, abych se trochu uklidnil.
"Tak podle tebe to byla zajímavá zkušenost, co?"
Karel se mi snažil vytrhnout, ale byl o hlavu menší a neměl šanci. Vypadal skutečně vyděšeně. Takovou reakci ode mne zřejmě nečekal.
"Ty to považuješ za dobrej fór, jenže já jsem za to dal skoro celý tři platy. Půl roku jsem na to šetřil. Tady končí všechna legrace, kamaráde."
Přitiskl jsem Karla ke stromu.
"Ty peníze mi vrátíš. Rozumíš? Nebo si nepřej vědět, co s tebou udělám."
"Prosím tě uklidni se," zmohl se Karel konečně na slovo. "Máš pravdu, byl to blbej fór. Ty peníze dostaneš zpátky. Pojď se mnou, nějak se dohodneme."
Překvapeně jsem ho pustil. Nečekal jsem, že to půjde tak hladce. Trochu zmateně jsem ho následoval. To, co mi navrhl nebylo sice tak úplně podle mých představ, ale nakonec jsme se přece jen dohodli.
A pak jsem zamířil domů. Při vzpomínce na Moniku se mi zřetelně zrychlil tep a já přidal do kroku. Strašlivě jsem zatoužil po tom, co se nám včera tak nepovedlo. Začal jsem se těšit, jak si to dneska spolu rozdáme. A pěkně tady na Zemi, ne někde v luftě a určitě to bude nádhera. Jako vždycky. A nebudeme muset vůbec nikam letět a bude to úplně zadarmo. Cítil jsem, že to bude prostě fantastické! A taky že bylo!
Za čtrnáct dní mi přišly z kanceláře Nulagé první peníze. Za Petra. Člověk se nesmí dát! Život je boj! Karlova metoda nebyla sice zrovna nejčestnější, ale své výsledky přinášela. Ještě sedm zákazníků a všechno se mi vrátí. To by v tom byl čert, abych ty peníze nedostal zpátky.