Venku padal hustý déšť a ospalým rytmem bubnoval na zašlé střechy okolních domů. Začínala noc. Seděl na tvrdé železné židli a klížily se mu oči. Byl unavený nekonečným čekáním tak, že spánku nakonec podlehl. Mohlo uběhnout několik sekund nebo několik let. Ve světě ve kterém žil to nehrálo roli. Čas byl neúprosný, neměnný a předem daný. Z podřimování ho vytrhl křik právě narozeného dítěte.
Stal se Otcem. Měl jásat, měl mít radost. Místo toho cítil jen vyčerpání. Vstal a přešel ke dveřím. Pomalu stiskl kliku. Žena, která pomáhala jeho manželce rodit se usmívala do peřinky, ve které byl zabalen chlapec.
Jeho manželka spala. Přistoupil k ní a stiskl jí ruku. Otevřela oči. Byly podlité krví a odrážela se v nich její Nemoc. “Umírám”, řekla tiše. Smutně pokýval hlavou. Stejně jako ona i on věděl od začátku, jak její Nemoc skončí.
“Řekni něco …” zasípala sotva slyšitelným hlasem. Před několika lety to byl nádherný hlas hodný operní zpěvačky.
“Mám tě rád a nikdy na tebe nezapomenu.” Řekl to procítěně, ale hlasu chybělo dojetí. Přesto to nebylo strojené.
Pokusila se o úsměv. Pak zavřela oči a znovu promluvila. “Jenomže svět brzo zapomene na nás…”
Stiskla pevněji jeho ruku a pak její stisk náhle povolil. Zemřela. Její manžel ji pohladil po tváři. “Já vím …”
Novorozeně začalo plakat. Žena, která ho držela se marně snažila chlapce utišit. Po několika minutách vyčerpáním usnul.
I tenhle byl prázdný. Desetiletý chlapec vztekle praštil klackem do zrezivělé poštovní schránky. “Nikdo tady není”, zakřičel a znovu praštil do deformovaného kovu. “Není, není”, čím hlasitěji křičel, tím zuřivěji do schránky mlátil. “Není”, buch, “není” , buch, “není” , buch. Schránka se s rachotem zřítila na cestu. Zvuk odumřel v tichu. Chlapec se loudavým krokem vydal k dalšímu domu. Čekalo ho ještě spoustu práce, spoustu domů. Všechny byly prázdné. Tatínek mu to říkal a on tatínkovi věřil, i když byl pořád tak smutný. Zastavil se u další schránky. Praštil do ní a pak si zklamaně sedl vedle ní. Zahodil klacek. Přestalo ho to bavit a tak vstal a rozběhl se domů. Běžel prázdnými ulicemi a jeho dupání se rozléhalo mrtvolným tichem umírajícího města. U domu se zahradou se náhle zastavil. Byla to jediná udržovaná zahrada. V domě žil starý pán, kterému tatínek říkal Zahradník. Jeho obličej připomínal starou botu. Byl starý a svraštělý. “Škrpále …” zanotoval nahlas chlapec. Chvíli se nic nedělo. Po chvíli se ve dveřích objevil starý pán. Chlapec se okamžitě obrátil a znovu se rozběhl. Neviděl, že se starý pán jako vždy usmál.
“Tatínku … opravdu tu už není kromě nás a starého Škrpála nikdo?”
“Kolikrát jsem ti říkal, abys mu takhle neříkal.”
“Promiň … a není … ?”
“Vždyť jsem ti to říkal mockrát.”
“Povídej mi o tom, prosím. Pověz mi to celé.”
“Je to smutné a kruté. Jsi moc malý.”
”Nejsem malý, jsem jediný …” Otec se zarazil. Jakoby v tom hlase promlouvala jeho matka, když na svém smrtelném loži mluvila o zapomnění. Trpce si uvědomil pravdu, kterou si připouštěl jen neochotně. Jeho syn byl jediným dítětem a jednoho dne se stane jediným žijícím člověkem. Sám si nebyl jistý, jestli by to vůbec kdokoli dokázal snést. Ten hlas a ta věta ho přesvědčily. “Tak jo. Povím ti ten příběh …”
Začínalo být chladno a proto Otec zapálil oheň v krbu. Pak si oba posadili krb a Otec začal vyprávět nemilosrdný a smutný příběh o lidské hlouposti, která zabila celou tuto planetu. Příběh o hladu po moci a skutečnému hladu lidí, kteří díky moci trpěli. Byla to čistá a strašlivá pravda o neukojitelné touze lidí mít víc a neohlížet se na ostatní. “ … a pak ti nejhorší z nich vymysleli strašlivou nemoc, aby jí nakazili všechny ostatní lidi. Ta nemoc byla horší než mor a horší než AIDS.”
“Co je to AIDS?”
“To si přečteš až budeš větší. Nemoc AIDS byla moc špatná, ale tahle byla horší, protože se kvůli ní nemohly rodit děti. Ti lidé chtěli tou nemocí nakazit jenom chudé lidi, kteří mají hlad. Jenomže nemoc se jim vymkla z rukou a začala být nakažlivá, takže nakonec tou nemocí onemocněly všechny ženy. A na světě se už nikdy nenarodilo žádné dítě.”
“A kdy se to stalo?”
“Před 30 lety.”
Chlapec začal zamyšleně počítat na prstech. “Ale mě není 30 let…”
“Neřekl jsem ti totiž všechno. Na nemoc vymysleli lék, jenomže ten moc nefungoval, protože ženy po něm při porodu umíraly i s dítětem. Tvá maminka však byla velmi odvážná a moc věřila, že ty budeš žít.”
Chlapec se znovu zamyslel. “A proto tady nejsou jiné děti?”
“Ano proto.”
“Ale já bych si chtěl s nimi hrát, jenomže když nejsou… Proč to moje maminka udělala, když věděla, že žádné jiné děti nebudou!! Je zlá!”
“Takhle nemluv! Nemohla za to, nevěděla to.”
“Já ji nenávidím!!” Chlapec se rozplakal a pak se rozběhl do schodů, aby se zavřel ve svém pokoji.
Otec se zadíval do prázdna. “Nevěděla … ale já ANO. Já jsem to věděl…”, zašeptal.
Odsud bylo město krásné. Nebyla vidět všudypřítomná hniloba, a zůstal jen obraz monumentální vznešenosti. Mladík se vyhříval v nejvyšším bodě obrovské sochy. Kdysi se jí říkalo Socha Svobody. Teď to byla jeho socha. Nikdo jiný nebyl schopen vyšlapat tisíce schodů a proto byl tady nahoře naprosto v bezpečí. Ve městě žilo ještě několik set lidí a bylo se před kým schovávat.
Vzpomínal si na den, kdy se sem s otcem přestěhovali. V den, kdy zemřel Zahradník Starý Škrpál. Usmál se při myšlence, že mu tak začal říkat i jeho Otec.
Zahleděl se dolů – přesně pod sochu. Vodní hladina byla jako vždy klidná. V kterýchsi knihách se dočetl, že při nárazu na ni v rychlosti 300 km/h je to stejné, jako narazit na beton. Chvíli nejistě postával, pak se zhluboka nadechl a vydechl. Pak skočil. Chvíli uvažoval, jak by svět skončil, kdyby On zemřel, kdyby On nezbyl poslední. Zatáhl za šňůru a padák se okamžitě rozevřel. Ukončovatel nemůže zemřít, to je zákon, který mu otec od malička vštěpoval do hlavy. Nikdy mu nevysvětlil víc.
Automobil se řítil po dávno opuštěných ulicích velkoměsta. Kdysi prý tohle město mělo dvacet miliónů lidí. Dnes tady žije sto starců. Počítal mezi ně i svého otce, kterému bylo přes sedmdesát. Auto zastavilo před nízkým, jednopatrovým domkem.
Otec seděl u stolu a jedl solené mořské řasy, nejběžnější jídlo dostupné všem. Nemuselo se pěstovat, stačilo sbírat. Bohužel nemohlo růst všude. Bohužel.
„Kdyby rostlo všude, svět by byl nasycen a lidé hladovějící po moci by ji dostali.“
„Jaktože to umíš…“
„Umím co?“
„Číst moje myšlenky.“
„Jen některé. Nediv se - jsem Otec Posledního člověka, nejsem obyčejný, jako ti starci okolo.“ Mladík povzdechl.
„Nikdys mi nevysvětlil, co to znamená.“ Nebyla to otázka, jen konstatování pronesené tisíckrát. Otec ho obvykle odbyl mávnutím ruky. Tentokrát však pokýval hlavou. Mladík zpozorněl.
„Odcházím. Jsem starý a nechci abys mě viděl umírat. Předtím však musím dokončit příběh, který jsem ti slíbil. Vím, že tvůj život je už teď nejsmutnějším příběhem. S odpovědností, kterou na tebe chci položit nyní se však nedá srovnávat. Je to tíha odpovědnosti celého jednoho pokolení; tím nemyslím jen tvého dědečka a pradědečka. Tím myslím celé pokolení od prvního moudrého člověka na této Zemi. Byl to náš přímý předek, byl to první strážce pokladu moudrosti. Tisíce let si předáváme z generace na generaci, z otce na syna tajemství jablka, které utrhla ze stromu poznání první žena. Ty jsi v té řadě poslední.“ Otec se odmlčel.
„Nevím, jak jablko vypadá. Nezáleží na tom kde jej najdeš a jak jej můžeš vrátit zpět. Hlavní je, že to uděláš. Vím, že si myslíš, že jsem ti neřekl všechno, ale z těchto slov jednoho dne to VŠECHNO pochopíš.“
Mladík se posadil ke stolu naproti otci a upřeně se zahleděl do jeho očí. Byly unavené nelidskou tíhou.
Zůstal sám. Poslední. Ucítil to jako lehký závan větru, který se dotknul srdce. Mrazivý vítr, který oznamuje krutou skutečnost, že zima se vrací. Podíval se do tváře starého člověka, který ho doprovázel. Právě zemřel. Ležel na divoké trávě a v tváři měl spokojenost. Trochu se podobal jeho Otci. Byl smutný, ale ne nešťastný. Připomněl si chvíle, kdy ho Průvodce prosil, aby na tu cestu mohl jít s ním. Varoval ho, protože věděl, že tu cestu nemůže přežít, ale nedal se přemluvit. Najednou je jeho poslední přítel pryč. Odešel těsně před cílem.
Sedl si nad úbočí srázu a zahleděl se dolů. Několik metrů pod ním si razila cestu divoká říčka. Byla rychlá a dravá. Žila svým vlastním životem, jako celý prales, který ho obklopoval. Vše žilo a snažilo se najít svou cestu. Vše kromě lidí. Končilo Století neplodnosti. Století, které naprosto zlikvidovalo jednu éru Země, jednu civilizaci, jeden svět. Zůstala opuštěná, chátrající města, polorozpadlé vesnice, zničené cesty. Na mnoha místech nesmyslná válka zničila i ty budovy, které mohly přežít. I ty nejpevnější však stejně upadnou v zapomnění a stanou se součástí Atlantidy.
Na místě kde vyrůstal byla příroda mírná, zdánlivě ne tak živá. Snad byla příliš blízko opuštěných měst. Amazonii se lidem nikdy nepodařilo tak spoutat. Snažili se o to tisíce let a přece neuspěli.
Strom byl vzdálen jen několik okamžiků, takže cesta netrvala dlouho. Živoucí příroda byla okouzlující. Nebyl to konec, jen ukončení; jedné etapy, jednoho významu, jedné civilizace.
Slunce zapadalo v žáru oblohy. Jakoby hořel celý svět. Byl to jen klam, zapadalo stejně milióny let.
Konečně byl na místě; mohutný strom starý možná tisíc let, možná ještě víc.
Malé, zeleně světélkující tlačítko se k tomuto místu vůbec nehodilo a přece existovalo už v době, kdy na Zemi nebyla zvířata, ani stromy. Existovalo od dob, kdy byla Země ještě absolutně mrtvá a neměnná. Bylo staré, jako Země sama.
Malý zelený obdélník - byl prvním z lidí, kteří vidí na vlastní oči Jablko poznání. Muselo se podobat našemu světu. Světlo a tma. Jednička a nula. Lidé se nikdy nenaučili myslet v širších souvislostech. Nikdy neviděli nic, co je mezi tím. Znali jen dva póly a to je zabilo.
Přiblížil se k Tlačítku - žádné okázalé scény, žádná bouře a prudký vítr, krajina zůstala stejně klidná a mírumilovná, jakoby se jí tato událost vůbec netýkala. Neexistoval žádný symbol, kromě jediného, který byl ukryt od narození v duši Ukončovatele - symbol nevyhnutelnosti.
Přiblížil se k němu a natáhl ruku - zbývalo pár milimetrů. Snadné, tak strašlivě snadné, jen pár milimetrů a tisíce let se vytratí jako ranní rosa…
Obdélník se okamžitě zbarvil do červena. Nebylo cesty zpět. Zbylo jen slovo “Sbohem”. Slovo, kterého si nikdo nevšímal, protože nikdo nebyl nablízku; Slovo, o kterém psaly všechny moudré knihy světa a které nikdy, nikdo nechápal i přes to, že bylo jediným slovem, které mělo význam. Slovo věčného zrodu. Boží jméno; ALFA a OMEGA.
Ukončovatel se otočil a pomalým, rozvážným krokem se vydal na cestu, jejíž směr neznal. Byl za koncem, připadal si stejně jako závodník, který zvítězí (nebo prohraje?); proběhne cílem a ztratí smysl. Závod skončil a co bude dál je nepodstatné.
Měsíc byl v úplňku, vysoko nad obzorem. Kdyby byl den, poznal by vše. Světlo cestuje ze Slunce 8 minut. Kdyby byl den, prostě by za 8 minut zhaslo a nastala by absolutní tma. Nedokázal si představit konec světa bez pohasínajícího Slunce. Možná, že nezhasne, možná to není potřeba, možná se tlačítko dá zase zapnout… Ale má to vůbec cenu? Podle Bible předával moudrost člověku Had. Plaz, ještěr, který Zemi vyjedl a tím ji málem zahubil. My jsme ji málem zahubily kvůli válkám mezi sebou. Snad nic není horší.
Ležel pod stromem stejně vysokým a mohutný, jako byl Strom konce. Přemýšlel o lidech, o myšlenkách, o tom, co lidé dokázali zničit a postavit. Byl Poslední. Poslední vládce, poslední politik, poslední filozof, poslední Člověk. Necítil zadostiučinění, nespílal osudu.
Horká tropická noc voněla životem. Nebylo by Zemi lépe bez Vládce? Ukončovatel zavřel oči. Tíha z něj dosud nespadla. Jakoby musel ještě něco udělat. Jen nevěděl co. V okamžiku na pokraji snu se mu do mysli neustále vracela jediná myšlenka - kdo by jím asi mohl být?
Byla to smrt nebo spánek, která mu neumožnila dívat se a cítit. Měsíc pohasl. Mohlo to být nevinné zatmění, mohl to být mrak - v jiné době. Důvod byl tentokrát mnohem vážnější. Trval osm minut.
V Žáru usíná a v žáru se rodí. Jako Fénix, vstává z popela předešlého dne. Začínal Nový den. První den nové éry. Ve vzduchu byla cítit přicházející bouře a absolutní změna. Král zemřel, ať žije Král.
Zvířata v džungli byla trochu zmatená, ale pravý důvod svého zmatku nemohla znát. Jen jediné z nich jej mohlo tušit.
Ukončovatel se ze svého věčného spánku usmíval. Naprosto nemoudře a nadmíru pobaveně. Stejně jako poslední dinosaurus, tak i on vybral to nejneškodnější a nejsměšnější zvíře, které ho napadlo.
Na Stromě svítil Spínač jasným zeleným světlem. Slunce jako by mu dodávalo sílu. Otvorem mezi stromy prosvítalo až k úpatí stromu, kde se spokojeně vyhříval Ptakopysk.