'Lidská neschopnost, pokrytectví a hloupost jsou to jediné, co zbylo z tvého učení lásky. Peníze a pyšné lpění na bezvýznamných symbolech jsou cílem těch, kteří se hrdě nazývají tvými pokračovateli. Moc nad lidmi je pravou vírou ubohých tvorů pod námi. Kdo pocítil krutost, ten krutost rozsévá. Kdo poznal lásku, ten jí nikdy nebude mít dost ani sám pro sebe. Podívej na ty bláhové rozdavače štěstí, kapičky ranní rosy toho špinavého, páchnoucího oceánu zvratků ožralce...Ne, ne. Už mě tu není potřeba. Tenhle svět se sám zahubí. A já budu jen kochajícím se divákem toho bizarního divadla náhody. Budu se smát, až padne opona a poslednímu z pišišvorů bude zbývat sotva minuta. Bude zoufale volat moje jméno a já nebudu milosrdný a zjevím se. Obraz lidské hlouposti, jméno lidské bezcitnosti, plášť, který má zakrýt vše špatné v člověku. Jako malé dítě se těším na ten okamžik, kdy konečně budu moci uvolněně vydechnout. A ten poslední? Uvidí, čemu nevěřil. Ano, je to tak. Nikdo z nich nevěří, že jsem. Nevěří, a přece jsou to právě oni, kteří mě svými vylhanými nesmysly vytvořili. Mě, Pána ohně, největšího z démonů. Mě, kterému dali to nejkrásnější jméno, které je v jejich nejčernějších chvílích napadlo... Jak slastně mu asi bude, když to poslední co uslyší bude cynický smích Satana - pravého Vládce Světa.'
'Lžeš. Vždycky jsi lhal. Všechno, co kdy vyřkla tvá prokletá ústa je pustá lež. Válíš se s výrazem zadostiučinění ve svých nesmyslných snech. Díky nim jsi zapomněl na realitu.' '…Otázkou je, kdo z nás dvou je zapomětlivější. Alespoň co se týká reality...'
'Nech mě domluvit. Díky svým snům si taky zapomněl komu máš sloužit.'
'Sloužím těm, kteří mě vymysleli. Lidem.'
'Tebe vymyslel bůh a ne lidé.'
'Bůh je jen slovo, pojmenování, které vymysleli lidé všemu, čemu nerozumí. Ve skutečnosti jsem já bohem a bůh je mnou. Jsme jako země a vzduch. A co je důležitější? Odstraň jedno a nebude život. Máme stejnou moc.'
'Lžeš, ve svatých knihách je psáno...'
''Svaté knihy napsal lidé.'
'Ale vymyslel je boží syn.'
'Vymyslel je někdo, kdo byl lepší než oni a koho oni ještě ani plně nepochopili. Jsou tak hloupí, že nevidí ani základní souvislosti. Zoufale se snaží dodržovat nedodržitelná pravidla, protože jsou napsána v božích zákonech smyšlených o stovky let zaostalejšími lidmi...Ale dost tlachů. Sám se přesvědč.'
'Kam mě chceš vzít?'
'Na jeden moc suprovej flám …'
'Tady to je.'
'Ten dům?'
'Dům a v něm schody do samotného pekla. Do skutečného pekla lidské duše.'
'Zas jeden z tvých šílených poslů smrti.'
'Ani náhodou, tohle je lidské dílo. Já jen trochu pomohu náhodě. Á, už přichází. Vidíš jak si zvědavě prohlíží ty schody?'
'Kam vedou?'
'Co bys říkal komnatě bohatství. Zlato, poklady. Stačí jen jediné vnuknutí.' naklání se,
aby co nejvíce rozpoznal v příšeří chodby.
'Je opilý. Nech ho být.'
'Ale on sám je zvědavý, já jen...zhasnu světlo! Jen my uvidíme... Tápání ve tmě.
Zvědavost, která nemotorně rozhazuje rukama a blíží se naplnění svého osudu. Prosby, zkázu a zbytečnou záchranu prázdna... Ale konec úvah. Zaposlouchejme se do ticha domu, skvostně zlověstného hučení motoru eskalátoru a nahlas pronesených úvah toho Člověka.'
"Ještě krůček a hlavně se držet zdi. Zeď je záchrana, zeď je záchrana."
'Ano, zeď je záchrana, cha, chá.'
'Padne do schodů?'
'Chytrý.'
'Kam vedou?'
'Holá, hladká stěna a v té tmě ani nepozná, že je bílá. Bude to to nejúděsnější prázdno, které si je ve svém zakrnělém mozku schopen vymyslet.
'Proč neuteče?'
'Zvědavost.'
'Zvědavost není hřích, pusť ho.'
'Dost sentimentalit.' Opilec se drží madla a napíná zrak, aby viděl. Marně. Temnota dokonale skrývá promyšlenou jednoduchost mechanismu. Schody a stěna. Jen pekelně rychlé schody a holá hladká stěna bez jediného výstupku, bez jediného záchytného bodu.
"Proboha, tady je zeď!" Nohy mizí v otvoru nad schody. "Au, pomóc!" Vzepře se rukama v groteskní póze znamení kříže postaveného tváří v tvář bezduché, tupé mase , která nikdy nemůže vyslyšet byť jediné z tvých přání. Pomalounku vytahuje nohy z otvoru. "Sakra povol." Podařilo se. Těžce oddychuje a snaží se nabrat síly. "Pomóc, pomóc!"
'Proč ho nikdo neslyší?'
'Náhoda. Průvan zavřel dveře. ' Opilec se pomalu staví na nohy a co nejrychleji se snaží vyběhnout do schodů. V půli vysílením padá. "Kde jste kdo! Pomóc!"
'Není to slast!? Bezmocnost. Nikdy tě neopustí. Až do tvé smrti tě neopustí. A možná ani po ní. A zas ta směšná poloha. Nepřipomíná ti symbol jiné bezmoci, Spasiteli?'
'Vyběhne. Jakmile tomu uvěří, vyběhne.' 'Cha, chá. Copak nevidíš jak sípe? Copak nevidíš jeho bolestí pokřivenou tvář? Zatím ho bolí jen nohy a zbytky břišních svalů. Za chvíli ho bude bolet každý pohyb. S každou další sekundou, kterou promrhá. Jako mučedník bez příčiny.'
'Bez příčiny? Vždyť jsme tady my!'
'Neví o nás.'
'Spasitel taky nevěděl, co přijde po něm.'
'A taky na to pořádně dojel.'
'Překrucuješ.'
'Možná, ale teď...'
'Vybíhá! Vidíš to zaujetí.'
'Zoufalství.'
'Tu víru!'
'Nikdo z nich nemá dost silnou víru.' Opilec padá a schody nemilosrdně ujíždějí. A nekonečný běžící pás vítá jednu ze svých obětí.
"Tak dost! Musím rozumně uvažovat. V klidu. Vzepřu se a budu rozumně uvažovat. Nikdo tady není a já se z toho musím dostat sám. Musím se z toho dostat úplně sám. Mám na to. Mám na to!"
'Ano, to je ono. Jen se vysiluj nesmyslným uvažováním. Jen krůček ke skutečné pravdě.'
'To není nesmysl. Víra pomáhá.'
"Když se pomalounku budu posouvat, nikdy se ven nedostanu. Musím je vyběhnout. Musím je..Áááá. “
'To je podlost! Zbabělče.'
'To je náhoda.'
'Bojíš se prohry!'
'Ale ne. Jen jsem vyslechl jedno moc intenzivní přání jednoho podobného tvora. Ale tohle stejně ještě není konec.'
'Bojíš se . Vůbec ti nejde o to, něco mě dokázat. Ty chceš zvítězit. Zabít dalšího z nevinných lidí. Zneužíváš, že já nemám takovou moc. Ale jen si posluž. Ukaž mi jeho trápení a mysli si, že padnu na kolena kvůli smrti, kterou rozséváš.'
'Smrt? Blázne, ty si myslíš, že bych tě sem vzal kvůli nějaké odporné bestiální smrti? Ne. Já nejsem člověk. Pro mě je smrt jako smrt. To lidé mají rádi nicotnosti. Pomáhají ubožákům, aby se pak v televizi dívali na hrůzostrašné smrti padouchů. Ani nevíš jak by obyčejného člověka přitahovalo, kdyby se jako ty mohl dívat svrchu na tamtoho. A kdyby to byl zápornej hrdina? Slintali by po tom vidět, jak umírá. Jak mu stěna drtí kosti a krev pomalu odtéká. Jak se snaží zapřít rukama a vysílením padá a schody mu odlamují nohu v holeni. Vzrušení a křik. Zářící oči. Milujte své nepřátele, ale nepomáhejte jim, když se Bůh rozhodne je povolat mezi sebe. A pak by, mít tu moc, je možná zachránili. Ve jménu dobrosrdečnosti by zachránili ochromené, šílené, bezbranné stvoření, které pro ně už nepředstavuje hrozbu. Zachránili by ho jako symbol vítězství člověka nad zlobou a lhostejností. Zachránili by ho, aby mohli říkat: "My jsme pomohli nepříteli i přesto, že byl nepřítelem...(Nebo snad právě proto)." '
Člověk sklání hlavu a sotva znatelně šeptá. Ticho, které nezastře beznaděj, donutí řvát i silnější z lidského rodu. "Pomóc. Bože. Bože, prosím, pomoz mi!"
'Slyšíš jeho pokání? S něčím takovým nepočítals!'
'Ne. Nevěděl jsem, že má tolik drzosti ještě se vysmívat Bohu. Ale alespoň poznáš, že vše, co jsem řekl je čistočistá pravda.'
'Proč si zacpáváš uši! Copak neslyšíš tu upřímnou modlitbu jeho duše? Toto je skutečné pokání, o kterém mluvil Spasitel. Ten člověk je vykoupen a ty ho nechceš pustit ze své moci! Ale stejně ti už nepatří.'
'Že mně nepatří...'
Snaží se vyběhnout, aby při posledním skoku opět spadl do černé propasti beznaděje. Aby se zase zapřel a neměl dost síly. Aby jeho upocené dlaně pomalu klouzaly níž a níž do jícnu absurdní věčnosti. Aby se jeho opilé a unavené tělo mohlo utopit v příšerné monotónnosti.
'Zbývá mu sotva minuta života. Minuta ďábelsky pomalého umírání. Máš právo na poslední přání. Za něj.'
'Zachraň ho. Vytáhni ho. Zastav schody.'
'Zachránit? Vytáhnout? Jsi blázen. Slaboduchý blázen. Snad si nemyslíš, že je ten človíček vykoupen svou cynickou parodií modlitby? Že bude mít nějakou radost ze svého přežití? Kdo nemá nic před sebou, umírá. Jako každé zvíře spoutané svými instinkty, jako každý člověk svobodný svou prázdnotou. Začíná umírat právě v okamžiku svého zplození. Právě v okamžiku největší rozkoše, kdy ho ti dva, coby nežádoucí vedlejší produkt, vyrobí. A ty si myslíš, že posuneš svět dopředu tím, že prodloužíš umírání tomuhle odpadu rozkoše.'
'Zastav ty schody...'
"No člověče, kde seš? Tahle kočena už tě chtěla jít hledat, jestli zas někde nechrníš. Víš, cos jí slíbil?!"
"Ty vole, já sem šlapal schody."
"Co žes?"
"No pad sem do těch tvejch šílenejch schodů."
"To je fakt strašný." Odpověď provázená škodolibým úsměvem. "A jaký to bylo?"
"Co si z toho děláš prdel, já tam moh skapat!"
"Já si z toho nedělám prdel, to je prdel."
"Jak to, že je to prdel."
"No všichni se smáli."
"Kdo všichni?"
"No všichni kromě tebe. Teda ale řeknu ti, že tak krásně jako ty se dole ještě nikdo nemodlil."
"Cože?"
"No jo, byl to blbej fór, ale pobavili jsme se. A teď si dej frťana, ať nám tady neumřeš žízní. Na.."
Vzal sklenici a obezřetně si přičichl. "A kdo je dál na řadě?"
"To záleží na tobě. Ale hele. Vyber nějakou hezkou holku. Už je tady těch kluků nějak moc." Zadíval se mu do očí a rty pohladil hranu sklenice.
"Počkej. Na co si připijem?" Mlčení.
"Tak na tu holku! A ať nám slouží."
"No vidíš to. A teď pěkně na ex. Dyť sme chlapi, ne."