Přečtěte si prosím tento krátký příběh Posledního meče tak, jak se opravdu udál, nebo přinejmenším tak, jak jej můj praděd sestavil za pomoci Kronikářské výstřižkové služby před rovnou stovkou šťastných let našeho království. Poslední meč patřil totiž původně tak trochu do naší rodiny, protože jeden z předků naší Vranky byl koněm Hrdiny, který nesl Poslední meč i svého Hrdinu na jejich poslední výpravě. Slabší povahy musím varovat, protože v následujícím textu se mohou vyskytovat výrazy, jež by se mohly někoho dotknout či někoho poškodit. Tímto se zároveň zříkám odpovědnosti za případné újmy tělesné, duševní či morální, jež snad mohou být u někoho způsobeny čtením či vyprávěním níže položených řádků.
Dnes již neznámý sběratel
Toho dne jsem vykoval svůj poslední meč. Ne, že bych už neměl sílu. Ale už prostě nebylo z čeho. Od té doby, co na trůn Půlnoční říše usedla Žabka carevna, vyhlásili permoníci nekonečnou stávku. Tedy – relativně nekonečnou. Podmínili totiž svůj opětovný nástup do dolů rezignací nové panovnice. A jelikož to nepřipadalo ani v nejmenším v potaz, museli jsme se poohlédnout po jiných zdrojích. Ti malí hajzlíci však mají svou odborovou síť tak propletenou, že žádný z nich nechtěl nic mít s kýmkoli z Půlnoční říše, kdo by snad za nimi přišel s žádostí o dodávky materiálu.A tak jsem museli přejít na náhradní řešení. Carevna dala z celé Říše posbírat všechny železné věci, které byly podle ní – nebo některého z jejích úlisných patolízalů – k nepotřebě. Co se ale nestalo. Permoníci se snad museli spolčit s tím nejlepším čarodějem světa, protože všechno železo do ráno zrezivělo a rozpadlo se na prach. Zbylo jen pár kousků nezničitelného ušlechtilého kovu z nebeských kamenů. A z těch jsem já dostal za úkol vykovat svůj Poslední meč. Meč, který měl Říši vrátit její slávu. A tak jsem rozpálil výheň a dal se do díla.
Zrovna jsem se chystal, že se poohlédnu po jiné zemi se smířlivějším panovníkem, když na mou tvrz přibyl císařský posel. Jakmile se mu podařilo popadnout dech, vyklopil mi tu úžasnou novinu. Ach jo, proč my hrdinové máme pořád někoho tahat z bryndy? Kolikrát už jsem si říkal, že se poohlédnu po nějakém klidnějším povolání, ale nakonec touha po slávě, bohatství a povolných žínkách vždycky zvítězila nad vizí nejisté – i když nepochybně klidnější – budoucnosti.
Carevna nedala jinak, než že se musím vypravit na Cestu, na jejímž konci čekají vhodní stávkokazi. Doslechla se totiž, že kdesi daleko v horách žijí nějací divocí skřítkové, kteří se odmítají stát členy jakékoli odborářské komory. No, a já jsem měl být tím, kdo je přesvědčí k přesunu do našich dolů na dobu neurčitou. A abych toho náhodou neměl málo, měl jsem cestou sehnat nějakého Ještě lepšího čaroděje, který by dokázal z našeho ovzduší vymýtit prokletí rzi.
A protože mě s vámi čeká ještě (nebo už jen, jak se to vezme) odstavec, musím vám alespoň zhruba popsat navrženou trasu. Nuže, poněvadž z Půlnoční říše se dá putovat jedině do Země zapadajícího slunce, měl jsem Horehvarským průsmykem překročit Mechové velehory a dále pokračovat podle toku veleřeky Chajídy tak dlouho, než dorazím k soutoku s říčkou Studenou, jež stéká z protějších Lišejníkových hor. Tam se snad měl vyskytovat onen zázračný čaroděj, kterého jsem měl prozatím jen předzpracovat a vyzvědět na něm směr dalšího putování.
Jako oficiálnímu koni Velkého hrdiny mi připadla role hlavního vůdce přepravy. Můj pán se totiž hlavně uměl ohánět mečem – který se mimochodem Kováři opravdu povedl – a starosti o orientaci a rekognoskaci terénu nechával raději na mých lesklých kaštanových bedrech. Jak už jste asi pochopili, nejsem jen tak obyčejný kůň, jsem totiž přímým potomkem legendárního bělouše ještě legendárnějšího prince Bajaji. Pokud vás snad zaráží barva mé kůže, pak nejste nic jiného než obyčejní šovinističtí fašističtí rasisti, kteří by mému dědovi nepřáli ani jeho ušlechtilou lásku k mé babičce – šrýtské valašce. Uff, protože mám za úkol popsat vám celou cestu k Ještě lepšímu čaroději v pouhých dvou odstavcích, připravte se laskavě na poněkud delší souvětí. Máme totiž normu nejen na počet odstavců, ale i na počet teček; proto občas s oblibou používám středníky, které se prozatím – na rozdíl od trojité tečky (která platí samozřejmě za tři normální tečky) a dvojtečky (která stejně samozřejmě platí za dvě) – mezi tečky nepočítají. Kde jsem to přestal? (Ach jo, otazníky už přesunuli do tečkové kategorie, asi jsem s nimi neměl ve svých předešlých zprávách tak hýřit.) No vidíte, teď jsem se tak rozpovídal, že už následující tečkou dosáhnu horní hranice pro počet teček v jednom odstavci, takže to v tom následujícím budeme muset vzít trochu stručněji, než jsem si původně – když jsem si tuhle zprávu sestavoval ve své velké koňské hlavě – myslel; inu – jeden se ani nenaděje, a jsou tu Velikonoce.
Cesta k průsmyku byla možná ještě horší, než při naší poslední výpravě do Země věčného sněhu, kde jsem se musel brodit po břicho šestimetrovými závějemi (ne šest metrů dlouhými, ale hlubokými, abyste věděli). Právě jsem se rozmýšlel, jestli si mám svému Hrdinovi říct o sněžnice nebo jestli ho mám shodit do jedné obzvlášť vysoko naváté závěje, když se sám dovtípil a hbitě ze mě seskočil na zem; tedy – chtěl seskočit na zem, ale nějak mu nedošlo, že já opravdu nemám tak obroušené nohy, ale že se opravdu brodíme tak hlubokým prašanem, a projel sněhem jako nůž máslem. Potom jsme se až do soumraku vzájemně hledali, takže z naší cesty pro ten den už nebylo nic. A v průsmyku stloukl Hrdina z okolní kosodřeviny pěkné sáňky, na kterých jsme si to pěkně sfrčeli až k řece, která byla tou dobou naštěstí ještě zamrzlá, takže jsme zůstali ušetřeni nepříjemné lázně. Zde Hrdina vtipně zasadil do ohlazených sanic našeho osvědčeného vozítka kamenné břity, a tak upravil kosodřevinové sáňky na pazourkové brusle. I když bych tomu do té doby také sám nevěřil, Hrdina mi prakticky dokázal, že voda teče skutečně s kopce, a tudíž zamrzlá veleřeka Chajída je v podstatě ideální hladká nakloněná rovina, po které jsme si to svištěli s větrem o závod až k soutoku s říčkou Studenou; to, že jí jméno zřejmě dal nějaký vtipálek, jsme poznali vzápětí, protože Studená byla tak teplá, že led zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. A nebo snad šlo o pokus o nejapný vtip ze strany Ještě lepšího čaroděje, který tam na nás už čekal, postávaje na břehu a střídavě na nás mávaje jakýmsi olšovým klacíkem a střídavě se popadaje za miloučce zaoblené bříško. Sbohem, jelikož jsem v předchozí větě využil právo na svou poslední tečku, nechám tuto větu neuzavřenou; prosím případné korektory, aby nad tímto drobným prohřeškem pravidlům správného kladení písmen shovívavě přimhouřili oko; děkuji a doufám, že ve své příští zprávě nebudu muset šetřit také středníky
Když mi vrabci ze střech donesli zprávu o brzkém příjezdu Hrdiny, který mi snad měl přednést nějaký zajímavý návrh k zajímavé spolupráci za zajímavý honorář, pospíšil jsem si k soutoku, abych tam na něj počkal. Hrdina mě svou bobovou eskapádou poněkud vyvedl z míry, takže jsem ho musel na oplátku trošku poškádlit. A opravdu - když se konečně vymotal z chaluh a orobince, vypadal pěkně nakvašeně, tváře se jako milion brundibárů. Asi jsem mu to neměl dělat, jelikož mi žádný návrh nepřednesl a dosti nevybíravými slovy mě pouze požádal o radu stran jeho další pouti. Mám smůlu, že jsem zákonně dobrý čaroděj, takže jsem ho nemohl poslat tam, kam podle mého názoru patřil, ale do Hor zapomnění, kde se podle očitých svědků naposledy vyskytovali divocí skřítci. A jelikož mě Hrdina dost naštval, zříkám se na protest proti špatnému zacházení nároku na napsání svého zákonem daného druhého odstavce a zároveň prosím, aby případný honorář za následující v podstatě bílou plochu byl poslán na Konto Méďa Béďa, určené na záchranu lesních včel, jejichž med slouží všem brtníkům jako nedílná – a zdravotně potřebná – složka jídelníčku.
* * *
Být vůdcem divokých skřítků není žádná legrace. Jen co času strávím odháněním odborových náhončích, kteří se u vchodů do našich slují střídají jako na běžícím pásu. Když už na to přišla řeč – docela by mě zajímalo, jak takový běžící pás vlastně vypadá, kam běží a kolik má asi tak nožiček. Ale nechme – alespoň pro tuto chvíli – běžící pás běžet a vraťme se zpět do našich slují. Když jednou k večeru vypadl nešťastnou náhodou do nedaleké propasti další neodbitný náhončí, kterého se našemu pálkaři podařilo odbít až při třetím nadhozu, objevil se v Ústí další. Tehdy jsme si to aspoň mysleli a zase si začali navlékat právě odloženou baseballovou výstroj, když nás Hrdina vyvedl z omylu. Doslova na poslední chvíli, protože na pálce se připravoval Hrombác, kterému se dosud nikdy nestalo, že by někoho neodbil na první pokus, a nadhazoval jsem já, a já mám takový švih, že jsem si ne neprávem vydobyl přezdívku Švihák Bob. Nevím nevím, ale řekl bych, že nebýt baseballu, asi už jsme se všichni v našich slujích vzájemně umlátili nudou.
Když se ale ukázalo, že Hrdina přišel s ještě pitomější nabídkou než všichni odboroví náborci dohromady, naštvalo nás to tak, že jsme ho neodpálili rovnou do strže, ale chvilku jsme si s ním zahráli na šest směn, než jsme mu konečně uštědřili ránu z milosti. Dlužno podotknout, že měl pěkně tuhý kořínek, že jsme na něm zlámali všechny pálky, co jsme ve slujích měli, takže na poslední směnu jsme si od něj museli půjčit jeho meč. Byl opravdu kvalitní a také naše hra díky němu získala na barvitosti. Do sprch jsme šli všichni tak krásně červení, že nám až bylo líto, že tu nádheru ze sebe musíme smýt. Jak to tak vypadá, našel Poslední meč konečně ten pravý účel, pro který byl stvořen. Vidíte – málem bych vám zapomněl říct, co nám to ten šílenec vlastně nabídl. Představte si, že po nás chtěl, abychom pracovali v jejich dolech. Pročpak myslíte, že jsme asi vyhazovali ty všechny odboráře? Správně, proto, že po nás ti pomatenci chtěli, abychom pracovali. Jako by nevěděli, že baseball nám zabere veškerý čas.