Tlusté, sebevědomé sklo není uvyklé dotekům. Dveře se otevírají samy, profesionálové myjí skla v rukavicích, dveře se otevírají samy, pokud jim někdo nezalepí fotobuňku žvýkačkou, a pak ten, kdo chce projít, objeví, že nemají žádnou kliku, držátko, výstupek, cokoli přátelského lidské ruce. Objeví, že jsou chladné a dají se rozevřít násilím.
Chladné jako ona, pomyslel si Pavel, lehce zatlačil do stran a skleněné tabule ho vpustily do naleštěné haly. Zahlédl za sklem nesouhlasný výraz vrátného. "Fotobuňka nefunguje," oznámil mu. "A na mě čeká pan inženýr Švom."
"Třetí patro, dveře jednatřicet," vychrlil vrátný informaci a neochotně zvedal svůj metráček dobře oblečených špeků z pohodlí křesla. Teplé čalounění, chlad dveří, nepříjemný kontrast, pomyslel si Pavel a hledal schody. Výtahy mají také fotobuňku, ne? Trosečníkem v pustém výtahu, kde až po letech najdou mumii (suchý vzduch, klimatizace, chybění běžných hlodavců, větší množství dalších výtahů v domě...), ne! Trosečníkem ne!
"Nastoupíte prvního," a "ukážu vám vaše budoucí pracoviště," dlouho očekávané věty, vyholený manažer z reklamy, kam ses to dostal, horale z Vysočiny, kam tě zavedla honba za přežitím, vzdychl Pavel a rozhlížel se. Počítače jsou počítače v Praze jako na Vysočině, tady se umím chovat, s těmihle se domluvím, horší to bude venku, a nejhorší v halách se skleněnými dveřmi, studenými jako ona. Jako vločka.
"Jakou jste měl cestu..." Není to otázka, jen zdvořilost, blbečku, oni se všichni učí anglicky, a ty se najednou svěříš: "Potkal jsem řetězovou havárku na dálnici, nic příjemného..."
Rybí pohled, manažer neví co říct, s těmi domácími pracovními silami to budete mít složité, ale snažte se jednat s nimi citlivě, vykládají jim možná na zahraničních stážích a dělají z nich naprosto dokonalé a bezvadné šéfy... Neodpoví, to ho nenaučili. Teď obchůzka po kancelářích, tam podepsat tohle, odevzdat tamto, všechny papíry mít u sebe, všechno si dávají na počítač, ale dokumenty požadují furt pryč, vůbec by mě neudivilo, kdyby nevrlý hlas chtěl bumážku, ale hlasy se změnily a lahodí sluchu.
Čekání... Prostoje zaviněné prý počítačem... Hm, proto jsem tady, a od prvního se na to podíváme. Zatím čekám. Čekám... Pavel si opřel hlavu o příjemné, teplé opěradlo křesla v předpokoji pěstěné dámy nabízející kávu ze stroje, určitě je umělá... Káva nebo dáma? Obojí. Ne, nechci. Podřimoval. Cesta byla těžká, vážně těžká.
Sníh, na Jihlavsku ho neumějí odhrnovat ze silnice, na cestách je ho vždycky víc než v lese, sypou nevalně, šetří, kdo se sklouzne do příkopu, má smůlu nebo to zkrátka neumí, tak ať sedí doma na zadku nebo si najme profíka, má-li na to, silnice je klouzačka a zkuste si to, když máte sjeté pneumatiky u patnáct let staré škodovky a nové (auto, pneumatiky, cokoli) v nedohlednu, jo, i s novým flekem v nedohlednu, horala nebudou přece platit stejně jako originál Pražáka, cha! Zkuste si to. Zkuste si to všechno.
A pak, dálnice! Suchá, prohrnutá, posolená, odmetená, pohodička. Skoro by se dalo schrupnout. Nebýt dívenky v rozevláté sukni a bílém kožíšku, stopující v místě, kde se to zaručeně nesmí, což ví i barbar horal, a přesto zastaví a na něco se zeptá, na něco jako "kam máte namířeno, slečno," nebo podobnou blbost. Dívka se usměje jako princezna z nejkrásnější pohádky, když mu bylo pět, od té doby už všechny pohádky byly horší, ošklivější a manželství v nich končila hloupě jako v životě. Dívka něco povídá, ale nedá se poznat co, protože kolem zpívají ptáci a flétny, usedá na sedadlo, které si to nezaslouží, a ukazuje se, že má kolena, což je málem škoda, kousíček tajemství prozrazen, nechci už vědět víc!
Jeli a povídali si o zimě, o závějích, o čerstvém sněhu a slehlém, zledovatělém sněhu, o náledí, o mrazivých mlhách, o bruslení a sjezdovkách, které už Pavel neviděl pět let, o běžkách, které odpočívají ve sklepě, protože dnes je třeba víc a víc pracovat, a na bílé radosti není čas ani síla...
"Smutné," šeptla dívka. "Vlastně ti zima chybí."
"Vlastně mi chybí," souhlasil. "A je to smutné."
"Sněhurky po sobě nechávají smutek, když na jaře odcházejí," řekla. "Chudáci staří rodiče, a kluk, který se do Sněhurky zamiloval a už navždy bude čekat na první sníh a stavět sněhuláky..."
"A ta ženská, co se s ní nakonec přece oženil, mu večer vynadá, jak je blbej. Když děti usnou..."
"Jako bys to znal," naklonila se a pohlédla mu do tváře. Nepřítomně se usmál. "Snad jsem to byl já, ten
kluk. A ty jsi Sněhurka?"
"Ne, já jsem Vločka." Opřela se, založila si ruce za hlavu, rty měla vzdálené, povídala.
"Padala jsem z výšky, ale neměla jsem strach, že se uhodím, na stráni ležely malé sestřičky a čekaly na mě, dávaly mi záchranu. Spadla jsem do měkkého. Protáhla jsem se, bylo to krásné, krásně studené a hladilo to, chvíli se mi ani nechtělo vstávat, ale pak jsem se přece zvedla, zvedla jsem se na svahu u dálnice a sešla jsem dolů. Viděla jsem auta oblá a lesklá jako oblázky, rychlá a horká zvenku i uvnitř, tolik rychlá, že mě řidiči nezahlédli. Potom jsi jel ty. Tvoje auto mělo na střeše sníh a zadní sklo skoro zamrzlé a musels pořádně zalomcovat dveřmi, abys mi otevřel, i ty dveře byly zatuhlé zimou. A teď si vykládáme, a ty ani nevíš, kam jedu."
"Přeslechl jsem to," přiznal se. "Záleží na tom?"
"Ne. Vidíš značku?"
"Nebezpečí za sněžení, tak nějak," pokrčil rameny.
"Nebezpečná vločka," přeložila mu to. "To je o mně."
"Jsi nebezpečná?" Vrhl na ni rychlý pohled. Ovšemže je, a jak!
"Strašně." Přiblížila se k němu, políbila ho na tvář a na ucho, naklonila se ještě víc, rty měla tak blízké, krásně studené, oči jako čokoládová zmrzlina, chutnala líp než polárka z dětství, jaké už se teď beztak nedělají, a najednou neviděl na cestu, a nechtělo se mu vidět, jenže byl horal a barbar z Vysočiny a mlha mu velela stůj!
Jeho noha poslechla, dupla na brzdu, stáli v odstavném pruhu, pravými koly na kraji odhrnutého sněhu, a dálnice před nimi byla plná temných, rozplizlých obrysů a rozplizlých světel a blikání, plechových rachotů a rychle umlkajícího křiku.
Pavel vyskočil z auta. Na pomoc. Neuvažoval, co tam bude platný. Vtom mu těsně u ramene prosvištěl cizí, tmavý, oblý vůz, řidič nebyl horal a skončil za strašného třesku a bouchání. Pavel se otřásl.
"Dávej pozor, ať tě nepřejedou," zašeptala mu Vločka. Tiskla se k němu a voněla ledem. "Neměl bys tam chodit. Nikomu nepomůžeš."
Měla pravdu. Holýma rukama se nedostal do vraků, před chvilkou ještě nádherně živých, silných, záviděníhodných, nyní slisovaných dohromady a ztrácejících olej, benzín a krev. Okénky, jež se nezatáhla sítí prasklinek, viděl mrtvé. Viděl několik podivně nepoškozených sedadel spolujezdce. Na každém byla loužička vody.
"Vraťme se," táhla ho Vločka pryč. "Odjeď! Nikomu nepomůžeš, copak to nechápeš?"
"Chápu." Vrátil se k autu, nasedl a natáhl se přes vedlejší sedadlo, aby jí otevřel protější dvířka. Na sedadle spatřil malou loužičku vody. Vločka si ničeho nevšimla, usedla, a jeli dál. Nemluvil, přemýšlel. Položila mu ruku na rameno. Dotkla se ho tváří. Rty. Nepohnul se, díval se na cestu před sebou. Pomalu se odtáhla. "Radši vystoupím," řekla tiše. "Budu tady někde čekat. Kdyby sis to rozmyslel..."
"Co?" vyhrkl, "Vločko, já přece vím..."
"Co víš!" zasmála se. "Že jsou Vločky nebezpečné? Máš to na značce jasně namalováno!" Vystoupila, bouchla dvířky, to se u škodovek musí, zamávala. Dotkl se dlaní studené loužičky na opuštěném sedadle. Co si mám rozmýšlet, co vlastně?
Vyrušili ho, protáhli další sérií kanceláří, konečně bylo všechno hotovo, vyřízeno, odevzdáno, podepsáno, takových papírů, a přitom mě popřípadě klidně vykopnou, horalé to znají a nic je nezlomí, dokonce i mají děti, stejně tvrdé a odolné jako jejich rodiče, stejně levné pracovní síly, těším se, až odtud dneska vypadnu, pracovat ano, obcházet vaše kanceláře ne!
Prosklená, lesklá hala, vrátný za sklem, z koženkové židle vyskakuje plešatý, zpocený, dokonale oblečený muž, měří si s pohrdáním Pavlovy džíny a pohory, uniformu chudého horala, a chytá ho za klopy stoletého manšetrového saka, "tys mi sebral práci! To ty! Já nemůžu jít o tisícovku dolů, já živím dvě děcka a ženu!"
Já taky, myslel si Pavel, a teď budu sám na ubytovně, neřekl nic, setřepal chlapa ze saka jako brouka a zjistil, že fotobuňka pořád nefunguje. Vrátný se mračí, když beru za jeho krásné studené dveře holýma rukama, moje auto se stydí na parkovišti mezi fordy, mercedesy a oply, už jdu, věrný oři.
Čekal jsem, že budu rád, ale kámen ze srdce nepadá, hnízdí se tam a převaluje. Nejsem rád.
Vyhlížel značku pozor, nebezpečná Vločka. Nahlas si vydechl, když ji tam uviděl stát, v rozevláté sukni pod bílým kožíškem, se smutným úsměvem. "Kam jedeš, Vločko?" zeptal se a objevil, že její slzy se okamžitě mění v maličké střechýlky na řasách.