Malý vesmírný dopravce má v konkurenci velkých galaktických společností těžkou pozici a sehnat nějaký kšeft není žádná sranda. Jeden se musí umět pěkně ohánět a obsahu nákladu je lépe si nevšímat. Já měl štěstí, sehnal jsem kontrakt na přepravu nějakého laboratorního nářadíčka a čerstvé makové šťávy. Tedy to nádobí bylo značně primitivní - samé zakroucené trubice a jímky, k čemu to příjemci bude, to ví jenom Univerzum, ale jak říkám: O nákladu se nesmí přemýšlet. Sotva jsem to předal a vyinkasoval na kreditku odměnu, rozhodl jsem se zastavit v baru U vybuchlé supernovy.
Zaparkoval jsem u pultu a začal tím, že jsem do sebe zvrhnul tuplovanýho panáka a objednal si baštu. Tenhle pajzl slul kvalitní stravou a opravdu to stálo za to. Asi se vám zdá zbytečný, že se o takovejch maličkostech zmiňuju, ale nemám rád tyhle snobský jídla, kdy dostanete jen napůl omráčenou chobotnici, která se pak na talíři probere a brodí se máslem a hranolkama pryč. Když jsem to do sebe nasoukal, nechal jsem žaludek ať si s tím poradí jak chce a začal se rozhlížet. Scházívala se tu vždy pestrá společnost, ale minulý týden tu Galaktická policie udělala překvapivý zátah a tak bar byl skoro prázdný. Tím je myslím o jeho běžném osazenstvu řečeno vše.
Už jsem se chtěl zvednout, když dovnitř vplul nádhernej exemplář ženský. ...No nádherný, popravdě řečeno, když jsem si odmyslel to její zelený číro, tak byla celkem ucházející. Ne, nejsem vybíravý, je sice pravda, že před barokně- kredencózní sulcovinou bych se dal na úprk, ale jinak jsem tolerance sama. Problém byl v tom, že jsem kdysi u jedné dámy objevil očičko tam, kde to nebývá většinou obvyklé. Tahle tedy byla nádherná v tom smyslu, že to vypadalo na to, že má všechno na správném místě a je toho i správný počet.
Výstřih měla přímo udatenský a bejt o polovinu mladší, asi by mi to zrychlilo dech, jenže to už bylo. Teď jsem byl v tak havarijním stavu, že bych ze všeho nejvíc potřeboval generálku. O tom ovšem nemohla být ani řeč, protože moje konto i přes ten poslední kšeft bylo příliš štíhlounké. Když jeden lítá dlouho sám, tak nejdřív po milování strašlivě touží, ale pak to jeho žlázy vzdají a sex je mu lhostejný.
Čekal jsem něco na způsob: „Chlapečku, nemáš chuť si zašpásovat?", ale místo toho jsem se dočkal dotazu, zda jsem ten jistej dotyčnej a když jsem neprotestoval, zněla otázka: „Neměl bys zájem o výdělek?"
Jak už jsem řek, než jeden něco sežene musí se pořádně nadřít a nestává se, aby ke mě prachy přicházely zakukleny do přitažlivé děvuchy. Pak řekla sumu a mě to téměř postavilo do pozoru. Většinou dostanu sotva polovinu, takže to bude nějaká děsná lumpárna, protože za tuhle cenu by jste si mohli poručit, aby vám odtáhli vesmír trochu stranou, protože vadí při vyhlídce na nekonečno.
„Copak to bude?" zajímal jsem se.
„Jeden pasažér na jedno určitý místo a žádný otázky."
Výřečná moc nebyla. Tedy podle tý sumy to musel být někdo, kdo vykradl ústřední banku a ještě stačil řediteli zapálit faguli rovnou u prdele, ale jak už jsem podotkl, v týhle branži člověk nesmí bejt moc fajnovej. Takže jsem se jen zeptal kdypak mám být připraven a po sdělení, že teď už je pozdě, jsme zašli k bankomatu a ona na mě přepsala slíbenou zálohu. Nakoupili jsme nějaké zásoby, já si objednal palivo a řekl, že jakmile bude přečerpáno, může můj cestující nastoupit.
K mému překvapení prohlásila, že tím cestujícím bude ona. Sanice mi sjela dolů, jak kdybych chtěl polknout slona. Na můj další dotaz kamže to bude jen odsekla: „Později!" A bylo to.
Teprve když jsme byli v kabině, udala mi směr na Crossing. Pro ty, co nestudovali dějiny: je to jedna z nejstarších kosmických stanic, dávno nepoužívaná a opuštěná.
Pokud si myslíte, že jsme si cestou užili spousty legrace, tak na to zapomeňte. Chodili jsme kolem sebe, jako dva kocouři, kteří omylem musí sdílet společné teritorium, jsou nuceni se tolerovat, ale nedělá jim to ani trochu dobře.
Já trávil většinu času v řídící kabině a ona tam postávala a hypnotizovala měřič vzdálenosti. Posléze se jí přeci jen podařilo ho uhranout a Crossing se přiblížil na dohled. Byl to ošklivý šedivý válec kolem kterého se povalovalo hejno kosmických lodí, z nichž většina už byla značně rozšmelcovaná. Lámal jsem si hlavu nad tím co tu ta holčina hodlá dělat, protože tu byla zábava, jako na hřbitově o půlnoci, ale to byl její problém.
Poručila si sedmnáctou kóji, tak jsem tam položil svou jachtu, jako miminko do peřinky. První popud byl tenhle: vyklopit jí a rychle se ztratit a měl jsem ho poslechnout, jenže mamon mě zaslepil. Ona totiž trvala na tom, že tam má s někým rande a abych prej chvilku počkal, jinak nedostanu ten zbytek. Odkejval jsem to jako obětní beránek. Pak když se poklop nad námi neprodyšně uzavřel, nedalo se už nic dělat. Automaty tam začaly pumpovat vzduch a my čekali. Sotva čidla ukázala, že už je to venku v pořádku, vyběhla ven jak srnka a já se loudal za ní, aby mi někam nefrnkla. Bylo tam šero a nevlídno. V hlavě mi bleskla myšlenky, že to je ten správněj okamžik, kdy by se tu moh zjevit nějakej vylízanej mozek a taky, že jó!
Dveře hangáru se rozlítly, jakoby za nimi vybouchla bomba a dovnitř se vehnala banda chlapů, jaký člověk hned tak nepotká, a že se nepohybuju mezi žádnou smetánkou. Zkrátka, kdyby by jste si chtěli zařídit museum zločinců, tak tohle by byla báječná kolekce. Čtyři z nich byly dvoumetrový obludně svalnatý chasníci a zbraně v jejich rukou vypadaly docela jako nějaký tintítka. Zamířili celou tu artilerii na mě, ačkoliv jsem žádnou zbraň neměl a jeden každej z nich by ze mě dokázal udělat fašírku jen tak mezi řečí holejma rukama.
„Ruce vzhůru a ani hnout!" zavelel jeden.
Do popředí se prodralo chlapisko s tváří lišky a knírkem, který připomínal dvě omdlelé žížaly: „ Malý moment, hnedle budeme spolu hotový."
Možná se tomu budete divit, ale věřil jsem mu a udělal to co jsem v té chvíli považoval za nejrozumější: odevzdal jsem svojí hříšnou duši Univerzu a snažil se být co nejmíň nápadný, což jak jistě uznáte, v prázdným hangáru byla děsná fuška.
Liščí ksicht se bavil presto fortissimo s mojí pasažérkou a já bych měl uši nejraději jako talíře, abych něco zaslechl, jenže ani to by mi nebylo nic platný, protože mluvili v jazyce, který nemám tu čest znát.
Zákon velkých čísel říká, že je- li pravděpodobnost 0,000001, občas se i ta jednička dostane ke slovu. Zlí jazykové pak dodávají, že se to u některých nul stává častěji než určuje zákon a mít štěstí je tudíž nezákonné. Já jsem se zákonem hodně často na štíru a tak jsem měl ten den štěstí, dá- li se tomu tak říci. Chlapci byli nervózní jak myši na výletě v kočičáriu.
„Padáme!" zaječel a hnedle začali spěchat.
Nezapomněli mi ovšem sebrat kreditku, vypumpovali mi z jachty pohonnou hmotu, vyrazili dva zuby a nakopali do žaludku.
Ty zuby mě fakt naštvaly, protože jsem na ně byl pyšnej, stály mě celej majlant. Tak jsem tam seděl, měl pocit, že jsem prošel mlejnkem na maso a představoval si, jak se mi ta banda mizerná chechtá někde hezky daleko a užívá si za moje prachy.
Pokud se někdo z vás diví, proč mě nezamordovali hned, tak asi zapomněl, že v každý kreditce je malá částečka majitele, která citlivě reaguje na to, jestli se jejímu pánovi daří dobře a to na jakoukoliv vzdálenost. Jak a proč to funguje, to nikdo neví, ale je to tisíckrát vyzkoušené.
Vzduchu tu sice bylo habaděj, jídla i vody jsem v zásobách měl na pár dní, ale co potom? Začal jsem uvažovat, co to všechno mělo znamenat a než uplynula půlhodina, měl jsme vymyšlenejch pět teorií a jedna byla šílenější než druhá. Rozhodl jsem se, že malá procházka neuškodí a vyrazil. Na to, abych otevřel dveře z kóje, jsem nepotřeboval ani pět minut a už jsem si to šinul k nejbližšímu terminálu, protože mně v hlavě uzrál plán.
Neušel jsem ani pět set metrů, když mě na jedné straně zaujaly otevřené dveře sousedního hangáru. Jak jsem šel okolo, mrknul jsem dovnitř a stálo to za to. Parkovalo tu to nejmodernější kosmidlo, jaký jste si mohli představit, dokonce to mělo ještě lesklý lak. Hlavně se tu ale povalovala těla celé té povedené party.
Svalovci téměř úplně zakrývali svými těly šéfa, takže z něj byly vidět jen boty. Zelený číro leželo opodál. Někdo usoudil, že mají málo tělních otvorů a tak jim nějakou velkorážní zbraní přidělal další. Nebyl to hezký pohled a nedělalo to mému žaludku dobře stejně, jako představa, že ten, kdo má tohle dílo na svědomí, postává někde opodál.
Netoužil jsem se změnit v cedník, ale pohled na tu téměř novou loď zaparkovanou uprostřed byl neodolatelný.
Byl bych přísahal, že jsem nevstrčil dovnitř nos na víc než na tři milimetry a už kolem mě prosvištěla dávka střel, aby o pár metrů dál na stěně chodby vytvořila avantgardní obraz. Autor mi tak dával zřetelně najevo, že tu pořád ještě je a nemá dobrou náladu.
Nechtěl jsem ten den pokoušet štěstí, protože zákon velkých čísel mluví o černých sériích, ale o bílých se jaksi nezmiňuje. Rozhodl jsem se vytratit co nejdřív, jelikož tady uprostřed chodby jsem byl ideální cíl a nemohl bych se schovat ani pod koberec, nehledě k tomu, že u zbraně, která umí dělat takovouhle paseku, se moc mířit nemusí. Heslem okamžiku se tedy stalo: Zmizet pokud možno hned, a tak jsem v další vteřině svištěl chodbou, neboť mě poháněla šílená představa, jak za mnou dusá ten neznámý vrahoun.
Minul jsem několik vstupů do kójí až jsem se rozplácnul o předělovací dveře, které byly zarezlé a otvíraly se na můj vkus příliš pomalu. Pak si ale daly říct. Bylo to jejich štěstí, protože jinak bych se skrz ně prohrabal holejma rukama. Risknul jsem ohlídnutí a zastavil se, až když jsem zjistil, že za mnou nikdo není, a taky aby se mi srdce mohlo z krku vrátit na svoje místo.
Dveře vpředu ústily do další chodby. Kdežto ty druhé vedly do úsekového centra. Vlezl jsem tam. Obklopil mě nespočet potemnělých obrazovek, puntíků, senzozů, tlačítek, páček a ukazatelů čehosi. Nebyl jsem v takovém velíně poprvé, ale stejně mi to nebylo k ničemu. Kdybych měl systematicky mačkat jeden knoflík po druhém, strávil bych tu nejeden naštvaně nervní okamžik. Zkoušet to náhodně jsem nechtěl. Nepochyboval jsem o tom, že svůj příděl štěstí už mám vypatlán i na příštích dvacet let a určitě bych hned napoprvé zmáčkl knoflík na autodestrukci celé stanice.
Jsou události, které se sadistickou zvrhlostí dokáží vyčkávat dlouhý čas na ten správný okamžik. A tak v momentě, kdy jsem si úlevně vydechl, se mi něco otřelo o nohu.
Nevím, jestli jsem vylít z kůže doopravdy nebo jen v duchu, ale když jsem se vrátil, podíval jsem se na pachatele. Zezdola na mě zazíral urostlý kocour neurčité barvy. Čím se tu živil, to tedy nevím, ale vypadal spokojeně. Špička ocasu vytyčeného jako anténa mu chyběla a dávala tak na vědomí, že tento kocour ví o zákonu schválnosti mrtvých věcí své. Vypadalo to, že jediné, co potřebuje, je podrbání za ušima, a tak jsem se toho ujal. Vrněl jako motor a z vděčnosti se otočil a krátkým prudkým výstřikem si mě označkoval.
Sáhl jsem do kapsy, vytáhl zbytek svého výživného koncentrátu a zavolal: „Či, čí!"
Byla to chyba. Vzápětí se ze všech stran začalo ozývat ťapání nesčetných tlapek. Po pěti vteřinách jsem byl obklopen davem koček a další a další se přidávaly. Ulomil jsem několik kousků jídla a hodil to do zástupu. Na místech, kde dopadly se to zavlnilo. Pak se hladina uklidnila a stovky žlutých očí ke mě vzhlédly.
Nevím proč se do mě nepustily. Snad mi život zachránil ten první kočičák, který mě označkoval a tímto obřadem mě možná přijal do jejich klanu. Všude se tísnily číčy a dychtivým zrakem mě pozorovaly.
Staré přísloví praví, že mnoho psů je zajícova smrt, ale nikdo zatím nepopsal pocity osamělého hafana, který se ocitne ve společnosti naštvané party zajíců.
Při mém způsobu života je obtížné plánovat dopředu, protože zvraty přicházejí téměř neustále a tak dávám většinou přednost okamžitému nápadu, je- li takový po ruce. Vyrazil jsem nazpět obklopen kočičím národem jako vojevůdce uprostřed svých vojsk a měl jsme pocit, že to je dobrý nápad. Nebyl.
Přiblížil jsem se ke mě už známému vchodu. Juknul jsem dovnitř a viděl, že se situace podstatně nezměnila. Hromada mrtvol tu byla furt, jen kaluž krve byla trochu větší a temnější. Sotva to uviděla první řada mého doprovodu, radostně zamňoukala a vyrazila. Ostatní nelenily a následovaly, takže v jednom okamžiku byla chodba plná, v dalším jsem tam stál sám a byl rád, že jsem ten den ještě nejed, protože by to stejně bylo venku. Zároveň to ovšem byla příležitost, kterou nebylo možné nevyužít. Pár kroků, téměř na dosah ruky tu stála zaparkovaná možnost dostat se rychle z tohodle šíleného místa.
Nejdřív jsem si klekl, ale posléze jsem si připomněl kulky svištící mi kolem nosu a zavrhnul veškeré předsudky a zalehl. Když jsem vstrčil dovnitř hlavu a když mi jí kupodivu nikdo neustřelil, považoval jsem to za úspěch.
Těsně za dveřmi se nade mnou tyčilo sedm stop prvotřídní oceli, místo jedné paže to mělo vraždítko děsivých proporcí a přísně si mě to měřilo infrazaměřovačem. Ten robot asi nevěděl, kam mě má zařadit, neboť kočky evidentně nepatřily do sféry jeho zájmů. Propalován jeho pohledem, polkl jsem i ty poslední zbytky sebeúcty a prohlásil: „Mňau, mňaů-ůůůůů--ůůů!"
Ústí zbraně se nerozhodně zachvělo, ale pak zajelo do útrob robota a záklopka tiše cvakla. Byl to ten nejnádhernější zvuk jaký jsem kdy slyšel.
„Mňau," řekl jsem a posunul se k jeho boku. Další „mňááááůůů"(řval jsem jak tygr a klepal se při tom jak sulc) a už jsem stál za jeho mohutnými zády a tiskl jeho vypínač na zátylku. Druhá ruky plynule v dokonalé sladěném gestu hrábla po paměťovém čipu a vyrvala mu ho z těla. K lodi to byl jen kousek. Nevěděl jsem, zda by bylo lepší jít pomalu, nebo utíkat, ale nohy se mě na názor neptaly a už kmitaly v nejvyšším tempu. Mihla se mi v hlavě myšlenka, co budu dělat, když bude loď zamčená, ale než jsem si na ní stačil odpovědět, byl jsem u vstupu a vrazil jsem dovnitř jako meteorit.
Každý člověk má jen omezenou odolnost a sáhnete- li do rezerv, musíte to dřív nebo později vrátit. Sesypal jsem se na podlahu, za mnou zasyčel uzavíraný vchod, ale to už jsem neslyšel. Nevím jak dlouho jsem byl v mdolbách. Probral jsem se a chvíli si uvědomoval co a jak. Ten šlofík mi udělal dobře a tak jsem si to přebral. Vydal jsem se do řídící kabinky, nejprve podrobil prohlídce lednici, vyndal cosi co vypadalo na to, že to můj žaludek snese, pak jsem vytáhl robotův paměťový čip, abych zjistil proč ten ukrutný masakr.
Dáváte- li příkazy robotům, musíte si vždycinky dobře rozmyslet, co od nich vlastně chcete. Poslední záznam, který tam byl nahrán zněl: „Zab každého, kdo se bude chtít přiblížit k lodi!"
Ten, kdo takovou pitominu robotovi rozkáže, se nesmí divit, že je z něj kompost. Vymazal jsem to a nahrál nový rozkaz. Zašel jsem k robotovi, přičemž jsem se snažil vyhnout pohledu na to zbylo z té povedené čtyřky.
Robot po přijetí čipu provedl hlasové odsouhlasení a spokojen se zeptal: „Co si budete přát, pane?"
„Ukliď támhleto, najdi všechny kreditky a přines je za mnou do sedmnácté kóje."
Měl jsem v plánu si z mé lodi přenést tu trochu svých osobních krámů a přestěhovat je. Jak jsem tak procházel vnitřek, najednou se mi vůbec nechtělo stěhovat. Je pravda, tamta byla supermoderní a zcela nová, ale tady každý kout, každý škrábanec patřil k mým vzpomínkám. Nebyly vždycky příjemné, ale stejně... tady to byl kus mého já. Něco se ve mě zlomilo, rozhodl jsem se, že tu novou nádheru oželím, i když právě kvůli ní jsem toho tolik vytrpěl. Jak se později ukázalo, bylo to moje štěstí a právě tenhle můj sentiment mě zachránil.
Vylezl jsem ven, robot už tam stál a v chapadle svíral zakrvácené kreditky. Vybral jsem si tu svojí a ostatní zahodil z důvodů, které jsem vysvětlil už dřív. Přikázal jsem mu, aby přinesl ještě potraviny, zašel jsem k pultu, zasadil do ní svojí kartu a zadal příkaz k naplnění palivové nádrže. Odčerpalo mi to sice dost velkou část peněz, ale už jsem se rozhodl a nelitoval jsem. Než se můj nový kovový přítel vrátil, bylo už vše přichystáno.
Nazpět jsem se plácal tři neděle, nebylo kam spěchat. Celou tu cestu jsem si lámal hlavu nad tou záhadou, do čeho jsem se to připlet a co to mělo znamenat.
Dozvěděl jsem se to až když mě čapla Galaktická policie a tak se celá tahle story vyjasnila. Jeden zazobanej frajer převážel pěknou várku diamantů. Kdo dal té čtverce tip už není rozhodující, podstatné je, že si na něj počkali, rozhodnuti mu od nákladu ulehčit. Podařilo se jim to, i když obchodníkova ochranka byla tužší, než si představovali. V nastalém zmatku tam holčinu museli nechat, aby se postarala sama o sebe. Místo schůzky bylo asi pro takový případ domluveno předem. Proto taky ta šílená suma za odvoz. Potřebovala rychle zmizet a spojit se zbytkem party.
Mým štěstím bylo, že jsem si nevzal tu novou loď. Nikoho bych nepřesvědčil, že s tím nemám nic společného a hodili by na mě nejen spoluúčast na loupežném přepadení, ale i vraždu těch čtyř. Museli mě propustit. Na kontě mi zůstala nejen docela slušná suma, ale i robot, po kterém se kupodivu nikdo nesháněl.
Poté co jsem robota prodal, nechal jsem si ze svých klonů udělat pár transplantátů a cítím se zase jako mladík. Jen po nocích se mě zdá o kočkách a vůči dívkám chtivých cestování jsem nevrlejší, protože zákon velkých čísel říká, že i ta nejdelší série má svůj konec, tak proč pokoušet štěstí?