Ohryzek opsal oblouk a s plesknutím dopadl vedle odpadkového koše. Marcel na něj chvíli zíral. "Krucifix," zabručel a vyhoupl se ze židle. Hodil zbytek okousaného jablka na vrstvu zmuchlaných papírů v koši a znovu se vrátil k terminálu.
Jeho práce na projektu pomalu končila a on teď musel dělat něco, co bytostně nesnášel. Kilometry papíru potištěného programem ležely na hromadě vedle stolu a čekaly až k nim dopíše komentáře. Všechna zajímavá práce teď přešla do vědeckého odělení mezi několik špičkových fyziků a matematiků. Ti se snažili dostat z obrovského množství informací, které Vzkaz obsahoval nějaké další užitečné informace.
První periodicitu při rádiovém průzkumu vesmíru objevil před šesti lety kdosi, na jehož jméno si Marcel nikdy nemohl vzpomenout, ale při jehož vyslovení ho vždy, z jakéhosi neznámého důvodu napadalo, že je židovského původu. Mezi tím obrovským množstvím šumu si ten mladý vědec všiml jakéhosi řádu, který se projevoval na některých frekvencích. Možná, že ještě před padesáti lety by taková zpráva vyvolala vlnu zájmu vědecké elity Země, ale v době, kdy bylo potřeba zajistit jídlo pro dvacet miliard lidí, z čehož alespoň čtvrtina byla nakažená novou virulentní verzí HIV, se o nějaké zprávy z vesmíru nikdo moc nestaral. Navíc byl kvalitních vědců nedostatek. Ten byl vždy, ale nikdy předtím jich nebylo tak málo jako posledních dvacet let.
Sám Marcel se k projektu dostal díky známosti s Edgarem Watersem, který si o něm, z důvodů Marcelovi zcela neznámých, myslel, že je geniální programátor. Marcel sám si o sobě iluze nedělal, a považoval se za lepší průměr. V každém případě Waters najmul kde koho, protože peněz na projekt bylo minimálně a nikdo neočekával výsledky, které se později dostavily.
Možná, že kdyby byli zainteresováni schopnější lidé, netrvalo by dešifrování "jazyka" mimozemšťanů tak dlouho a v severských zemích nemuselo umřít tolik lidí, kteří v zimě neměli čím topit. Vůbec se zdálo, že problémy s energií jsou vyřešeny. Alespoň do doby, než bude spotřebována větší část civilizačního odpadu, který se používal jako palivo do nového reaktoru, sestrojeného na základě informací ve Vzkazu. S tím se ovšem nepočítalo dřív jak za nějakých dvěstě let. Do té doby budou lidé s to brát materiál z Měsíce a asteroidů. Nalezli tedy onu kýženou "nekonečnou" zásobárnu energie, která navíc byla téměř čistá. Dodané palivo se zužitkovalo takřka dokonale.
Marcel znuděně pročítal procedury a funkce a snažil si připomenout, co přesně těmi chaotickými strukturami myslel. Výsledky svého hloubání si značil tužkou na okraje papíru, škrtal je a znovu přepisoval, když zjistil, že znamenají něco jiného než si původně myslel. Jeho díl práce při programování spočíval v sestavení programových filtrů, které měly odstranit z odměřených dat šum a překódovat výsledek do binární podoby. Filtry byla další věc kterou Marcel nesnášel. Edgar však rozhodl, že to bude právě on, kdo je bude programovat.
Najednou se Marcel zastavil. Tužka zůstala viset nad jedním řádkem a její špička se nepatrně třásla. Marcel se očima vrátil o několik řádků zpět a prošel raději celý úsek znovu. Opět došel ke stejnému výsledku. Nuda a ospalost z něj rázem spadla. Analyzoval ten nepatrný kousek programu znovu a znovu, ale stále docházel ke stejnému výsledku. Začal se prohrabávat změtí poznámek rozhozených po stole. Když našel co hledal, srovnal oba papíry a zaklel. Z podlahy zvedl oprýskaný telefon a z paměti vyvolal Edgarovo číslo.
"Waters," ozvalo se otráveně z druhé strany po několika zazněních vyzváněcího tónu.
"Ede, potřebuju s tebou mluvit," vypálil Marcel.
"Kdo je tam?" zeptal se Edgar podrážděně.
"Marcel. Přijď ke mně," řekl Marcel nervózně. "Okamžitě," dodal a zavěsil. Znovu se vrátil ke svým poznámkám.
Když Edgar vstoupil do místnosti, hleděl Marcel soustředěně na monitor a občas klepnul do klávesnice. Edgara si vůbec nevšímal.
"Co se, sakra, děje?" zeptal se Waters po chvíli.
Místo odpovědi mu Marcel do ruky vrazil několik papírů. Edgar se snažil pochopit, co znamenají jednotlivé poznámky a proč je jeden řádek snad stokrát zakroužkován. Nepřišel na nic. "Co s tím?" pokrčil rameny podal papíry zpátky Marcelovi.
Marcel na něj udiveně pohlédl, jako by jeho otázce nerozuměl. "Je v tom chyba," řekl jako by to byla zřejmá věc. Edgar se zarazil.
"Psal jsem to strašně dávno," vysvětloval horečnatě Marcel. "Snad ještě na škole. A dlouho jsem to nepoužíval. Nezapamatoval jsem si správně pořadí proměných. Původně to byl nějaký semestrální projekt. Když jsem to vsouval do programu, považoval jsem to za odladěnou rutinu a dál se tím nezabýval. Myslel jsem, že si pamatuju jak to použít, ale ono to má obrácený výstup," ukázal rukou na několik příkazů na monitoru.
"Na vstupu té procedury je původní signál a seznam frekvencí, které se mají vyfiltrovat. Jenže když jsem to programoval, považovaly se za šum právě ty vypsané frekvence. Takže se jako první vrací rozdílový signál a vyfitrované kmitočty jsou až druhé v pořadí."
"Chceš říct -" začal nevěřícně Edgar. Jeho oči se rozšířily.
"Přesně tak," přikývl Marcel. "Já jsem ty promněné prohodil a místo se signálem dál operoval s šumem. Tahle část se nikdy nijak zvlášť neladila, a při vlastním výpočtu nikdo nevěděl co z toho má vyjít. Předpokládali prakticky jakýkoliv druh kódu. Při redukci na binární data se zřejmě musely objevit nějaké periodicity, takže to nikomu nepřišlo divné."
Edgar chvíli zvažoval důsledky toho co mu Marcel právě řekl. Pohlédl do Marcelovy napjaté tváře. "Takže chceš říct," začal pomalu, "že všechno, co jsme považovali za Vzkaz, byl nějaký bezcený šum?" Marcel sevřel rty a pomalu přikývl.
"Chceš říct, že jsme objevili spásu lidstva v šumu? Že vlastní Vzkaz může být něco tak banálního jako 'Ahoj světe'? Že jsme objevili něco, co jsme stejně dobře mohli najít sejmutím polohy molekul vzduchu?"
Marcel znovu přikývl.
Edgar smetl ze stolu papíry a ztěžka se posadil. Chvíli zkoumavě hleděl na Marcela. Pak se na jeho tváři objevil rozšiřující se úsměv.
"Já jsem věděl, že jsi génius," řekl nakonec.
Pak se hlasitě rozesmál.