Teď již vím, že zkáza je nevyhnutelná. Pochopil jsem to, co jsem měl pochopit dávno před tím. Před tou cestou. Pochopil jsem a toto poznání mě zabije. Bestie! Dostanou mě a mé tělo i duši rozsápou na kusy. Je to nevyhnutelné. Proto píši toto varování. Musíte najít způsob jak je zastavit. Dej Bůh aby nějaký existoval a aby byl účinný. Oni nesmí již nikoho dostat. Nikoho! I tak už jich bylo dost. Někdo z vás musí najít tyto řádky a varovat lidi. Zejména ty, kteří žijí poblíže Kavčího lesa, neboť těm hrozí největší nebezpečí. Oni jsou blízko nich! Chtějí je, ale až dosud jim bránil Kruh. A já prokletý jsem jej oslabil a již dlouho je neudrží. Přijdou o zničí nás všechny pokud nezasáhnete. Ale já nevím jak.
Musím napsat co jsem vlastně prožil. Snad vám to nějak pomůže najít prostředek proti těm Chimérám!
Četl jsem zrovna noviny, když jako nůž rozřízl vzduch zvuk zvonku. Nikoho jsem nečekal.
"Pošta!", ozvalo se na mou otázku kdo je. Doporučený dopis, který mi muž podal, byl odeslán z Violet City, městečka ležícího pod Kavčím lesem. Bydlela tam matka s bratrem. Já se z toho místa odstěhoval již před lety sem do města. Violet city na mě nepůsobilo dobře, tamní lidé byli zlí a s nikým se nesnášeli. Neměl jsem chuť se stále s někým hádat o sebemenší malichernost. Odjel jsem a s rodinou, ačkoli jsem je měl rád, jsem se mnoho nestýkal.
Psal bratr. Prosil mě, abych okamžitě přijel, protože se stalo velké neštěstí. Jaké, to nepsal.
Netušil jsem co se mohlo přihodit. Přesto jsem neváhal ani chvíli, sbalil pár věcí a vyrazil bryčkou na nádraží abych stihl nejbližší spoj do Violet City. Lístek jsem musel zakoupit až u průvodčího, neboť vlak byl již na odjezdu. Stihl jsem jej na poslední chvíli.
Uřícen, vstoupil jsem do kupé kde seděl muž se ženou. S dovolením jsem přisedl k nim. Potom se mi stala divná věc. Asi po půl hodině jízdy jsem si z kufříku, který byl mým jediným zavazadlem, chtěl vyndat rozečtené noviny a zkrátit si četbou tříhodinovou jízdu. Jasně si pamatuji, že jsem je dával na vrch věcí v zavazadle, ale nyní zde nebyly. Udivilo mne to, ale řekl jsem si, že mohli zapadnout pod šaty. Zasunul jsem tedy ruku hlouběji pod oblečení. Jenže ta nejenže nenarazila na noviny, ale nenarazila ani na dno kufru! Drala se stále hlouběji a cítil jsem, že prostor ve kterém se pohybuje je vlhký a lepkavý. Vykřikl jsem hrůzou a snažil se ruku vytáhnout, ale její okolí jakoby ji nechtělo pustit. Bylo to strašné. Pak jsem nahmatal v hmotě cosi tvrdého. Prsty ruky se sami sevřely a já vší silou zatáhl v zoufalé snaze končetinu osvobodit ze zajetí toho přízračného kufru.
Kousek po kousku se mi to dařilo. Neznámé sevření po-volilo a propustilo mne ze zajetí. S hrůzou jsem pohlédl na ruku. Kapala z ní krev! Ale nebyla moje. Pomalu se vsakovala do předmětu, který jsem držel. Ten kvádr jako-by ji pil. Chtěl jsem jej odhodit, ale prsty byly sevřeny jakousi křečí a nešly roztáhnout. Krev z ruky se již zcela stáhla do předmětu. Ten nyní změnil barvu a ztmavnul.
Pochopil jsem, co držím. Byla to kniha. Černý obal, na kterém vynikal zlatý kříž a nápis Bible svatá. Byla to tatáž bible, jakou jsem věnoval před rokem matce, která byla silně věřící. Bez této svaté knihy neudělala krok.
Svazek se náhle otevřel a vzplanul magickým namodralým plamenem. Křeč prstů náhle pominula a já s výkřikem odhodil Bibli do rohu kupé. Dopadla na zem a listy se začaly zběsile obracet z jedné strany na druhou a pomalu černaly žárem. Se zaklapnutím, jako když zachřestí kosti se zavřela. Nevím, jestli mi ten kříž na obalu nezkreslil onen příšerný modrý plamen, ale ještě než se kniha rozpadla v popel, spatřil jsem jasně, že znak církve svaté byl převrácen v znamení Ďábla!
Pak tato šílenost náhle zmizela. Seděl jsem na sedačce a zíral na temné víko kufříku, který jsem křečovitě svíral v rukou. Zdvihl jsem zrak a pohlédl do očí mých dvou spolujedoucích, nechápavě kroutících hlavami a z jejich posunků jsem jasně vyčetl, že mě považují za blázna. Zaslechl jsem i jejich poznámky o mně, které si vzájemně šeptem vyměňovali.
Chtěl jsem se proti tomu ostře ohradit, když tu se ozval hlas průvodčího, hlasitě ohlašujícího příjezd do Violet City.
Pohlédl jsem na hodinky a nedůvěřivě pohlédl na ručičky odměřující čas. Bylo na nich půl šesté. Vlak vyjížděl z mého domovského města v půl třetí. Byl jsem pevně přesvědčen, že nejedu déle než hodinu a že můj otřesný přelud netrval déle než deset minut. Nakonec jsem uvěřil tomu, že jsem usnul a vše byl jen temný sen.
Náhle se mi ulevilo a ulehčen jsem vstal a vyšel z kupé na chodbu. Ještě naposledy jsem se ohlédl. V rohu jsem spatřil ještě doutnající hromádku popela.
Z hrůzou jsem vyběhl z vlaku pronásledován nepříjemnými pohledy lidí, do kterých jsem bezohledně vrážel a podivným tichým smíchem, který se mi mrazivě ozýval odněkud z mého mozku. Jakmile jsem vyskočil z vagónu a dotkl se nohama kamenného perónu, smích utichl. Pomalu jsem se uklidnil a přesvědčoval se, že šlo jen o mámení smyslů. Jak jsem se tehdy zmýlil! Měl jsem uposlechnout tohoto varování a ihned se vrátit domů. Nic by se jinak nestalo a neohrozil bych životy celého lidstva!
Bratr mne již očekával. Zdál se mi bledý a strašně vyhublý. Jeho černé oči, hluboce zapadlé v lebce neustále těkaly do stran, jakoby očekával příchod někoho tajemného. Mlčky ke mně přistoupil a podal mi ruku. Byla mrazivě chladná. Jeho ztrhaná tvář mi prozrazovala, že musel prožít něco strašného. Nasedli jsme na černý povoz tažený dvěma vraníky. Bratr se chopil otěží a pobídl koně do klusu.
Nedočkavě jsem očekával kdy mi oznámí onu zprávu, která mě přivedla na cestu. Bratr však stále mlčel a zabalen do svého pláště upřeně sledoval cestu před námi. Jedině občasné cinknutí podkovy o kámen narušilo ticho. Na nebi se stahovala temná mračna věštící bouřku. Stmívalo se stále rychleji a oblohu rozčísl první blesk. Jeho mrtvolně bledé světlo na okamžik ozářilo potemnělou krajinu.
Začalo hustě pršet. Chtěl jsem zamlklého bratra požádat o nějaký plášť nebo kus plachty, která by mě alespoň trochu ochránila před vodou. Bratr se však po mých naléhavých slovech ani nepohnul. Chytl jsem ho tedy za rameno se záměrem vytrhnout jej z jeho zamyšlení. Kéž bych to byl nikdy neudělal!
Otočil jsem tělo k sobě, o děs který mne náhle prostoupil nebyl o nic menší než při zážitku s kufrem. Místo do očí svého bratra jsem pohlédl do hrůzné tváře rozkládající se mrtvoly. Její chladné oči mne probíjely a já se marně snažil jim uniknout. Modré a svrasklé rty se jí pohybovaly a vydávaly sípavé zvuky. Rozeznával jsem i jednotlivá slova, v nichž jsem poznal nářečí indiánů žijících v okolí Kavčího lesa. Jejich smysl mi však unikal. Vytřeštěně jsem zíral do očí toho nechutného ztělesnění rozkladu a nebyl jsem schopen sebemenšího pohybu. Zrůda stále zvyšovala svůj hlas a přibližovala svůj hnijící obličej k mému. Chtěl jsem vykřiknout, ale hlas mi nechtěl vyjít z hrdla. Hromy duněly a blesky osvětlovaly blížící se postavu, která začala natahovat ruce k mému hrdlu.Hrůzou jsem zavřel oči, což bylo jediné co jsem byl schopen učinit. I přes zavřená víčka mne oslepil blesk, který snad udeřil přímo do vozu. Mé útroby sevřel elektrický výboj až jsem bolestí otevřel oči, očekávajíce tvář té chiméry. Zombie však zmizela.
Seděl jsem v prachu cesty a nikde nebylo ani stopy po povozu. Na nebi nebyl žádný náznak po té strašné bouři a zem byla suchá jako troud. Začal jsem pochybovat o svých smyslech. Vstal jsem a rozhlížel se kolem. Široko nebylo vidět ani duši. Zdvihl jsem z cesty kufr a vydal se dál pěšky.
Nešel jsem dlouho, když mě skřípání kol narážejících na kameny přinutilo otočit. Přibližovala se ke mně černá bryčka tažená dvěma koňmi. Poznal jsem povoz svého bratra. S hrůzou jsem očekával netvorného vozku.
Jak se vůz blížil, rozeznal jsem rysy obličeje. Byl to můj bratr. V obličeji stejně ztrhaný jako ta bytost na nádraží. Nějak jsem ale vycítil, že toto je skutečně Allan. Již z dálky mi kynul rukou na pozdrav a v jeho tváři se objevil smutný úsměv. Zastavil.
"Jsem rád, že jsi přijel Karle", řekl na uvítanou," odpusť, trochu jsem se zdržel." Pokynul mi, abych se posadil vedle něj. Rozjeli jsme se na statek.
"Co se stalo, proč jsi mne zavolal?", zeptal jsem se konečně na otázku, která se mi neustále honila hlavou. Bratr se na mě podíval a tiše odpověděl.
"Matka zmizela".
"Jak mohla zmizet Allane?", trhl jsem sebou po tom oznámení.
"Zmizela v lese, šla na procházku a už se nevrátila. Les je v poslední době divný. Matka není jediný kdo zmizel. Indiáni říkají, že se v lese probudilo staré zlo. Že prý se démoni, kterým vládne Nihasa derou spět na svět, ze kterého byli za-tlačeni za bránu našeho bytí. Drží je pouze magický Kruh."
Za normálních okolností bych se bratrovu vyprávění o démonech indiánského ďábla Nihasy vysmál. Jenže nedávné události mě nutili Allanovi věřit. Pověděl jsem mu o Bibli a mumii kočírující koně. Bratr ani nevypadal moc překvapeně. Jen zavrtěl hlavou a řekl:
"Jen to potvrzuje mé domněnky. Síla démonů roste, ale nejsou schopni zabít. Tedy zatím. V tom jim brání kouzla indiánských šamanů, kteří je uzamkli Kruhem. I mně se již několikráte v různých podobách zjevili".
"Proč jsi mě zavolal sem?", otázal jsem se v předtuše Allanovo odpovědi.
"Musíme se vydat hledat Kruh a posílit stará kouzla. Musíme zabránit vstupu Nihasy na tento svět!"
Nemohl jsem ho odmítnout, byl to můj starší bratr a šlo také o matku. Tehdy jsem ještě nevěděl, že souhlasem s hledáním Kruhu začíná mé vlastní peklo.
Na Allanův statek jsme dojeli již za úplné tmy. Pomohl jsem vypřáhnout koně a bratr je šel ustájit. Já jsem vstoupil do budovy. Sehnutý jsem prošel nízkým vchodem. Přivítal mě známí pach lakovaného dřeva. Vzpomněl jsem si, jak rád jsem natíral lakem trámy. Zhluboka jsem tu vůni vdechoval. Můj mozek jí byl přímo opojen. Pojednou se do ní vmísilo cosi jiného. Cizího. Pach čehosi starého: zatuchlý zápach hrobky.
Otřásl se mnou chlad. Otevřel jsem kované dveře a vstoupil do malé kuchyně. S úsměvem jsem zjistil, že je to zde takové, jako když jsem zde byl naposledy. Uprostřed stál těžký dubový stůl. Okolo něj byly pečlivě rozestaveny vyřezávané židle. Krb dýchal do místnosti teplo a ...
U okna stála matka.
"Matko, Vy jste se vrátila!", vykřikl jsem radostně. Zdvihl jsem paže a rozeběhl se jí obejmout. Tiše stála a jen se usmívala. Spěchal jsem k ní. Mé ruce se jí již skoro dotýkaly. Očekával jsem hřejivý dotek jejího těla.
Ale dlaně se jí nedotkly. Prudce vrazily do zrcadla, které se skácelo k zemi. Ještě než dopadlo a rozpadlo se na tisíce kusů, tvář matky se změnila. V hrůznou tvář samotné Smrti. Ohromný třeskot skla se ozval ve chvíli kdy do místnosti vstoupil Allan. Mlčky přihlížel dalšímu. Střepy jakoby se tavily a hnědly. Rozpadaly se stále na menší a menší. S odporem a znechucením mé oči sledovaly nezměrné množství velkých tlustých červů, v které se měnilo stříbrné zrcadlo. Ti se zažírali do podlahy a nakonec pod ní zcela zmizeli. Hnilobný pach se vytratil a místnost již opět zcela opanovala známá vůně.
"Jsou stále mocnější", prohlásil Allan, "nesmíme dlouho váhat, vyrazíme se svítáním".
Mlčky jsem s ním souhlasil. Po rychlé večeři jsem se odebral na lože. Ačkoli mé tělo bylo unaveno cestou a má mysl rozbouřena chimerickými událostmi, nemohl jsem ještě dlouho usnout. Stále se mi vracel onen smích, který se mi ozval dnes na nádraží. Tichý a zlověstný. Marně jsem se ho snažil odehnat.
Nakonec se mi podařilo usnout. Byl to však velmi neklidný spánek. Sny byly prosyceny přízračnými stíny a přeludy. Zpocen jsem procitl. V ústech se mi lepil suchem jazyk na patro. Natáhl jsem ruku k nočnímu stolku pro mé kapesní hodinky, které tam byly položeny i s mými ostatními věcmi. Chladný svit měsíce osvětloval pokoj, takže jsem ani nemusel rozsvěcet lampu abych viděl na ciferník. Víčko hodinek po stisknutí odskočilo a já hleděl na ručičky. Ukazovaly za pět minut dvanáct. Sledoval jsem rafičku jak se pomalu sune po číslech.
Potom jsem ucítil, jak mi cosi kape na zátylek. Na mysl mi přišlo. že bratr by si měl opravit střechu, aby udržela déšť venku. Ihned jsem si ale uvědomil, že venku neprší. Skokem jsem byl z postele a rozžehl plamen lampy. Můj zrak utkvěl na stropě. Byla na něm tmavá skvrna, z níž kapala na postel voda. Voda?! Přistoupil jsem k posteli a posvítil na louži, která se za malou chvíli nápadně zvětšila. Krev!
Zavolal jsem bratra. Nikdo se však neozval. Vyběhl jsem na chodbu a vrazil do dveří bratrova pokoje, který byl hned naproti mému. Postel byla prázdná. Chytl mě děs. "Allane!", křičel jsem z plných plic. Nic. Neozýval se. Začínalo se ve mně probouzet neblahé tušení. Rozeběhl jsem se do patra, abych zjistil zdroj krve prosakující se mi stropem. Vešel jsem do místnosti, která byla nad mou ložnicí. Posvítil jsem lampou na podlahu. Byla tam ohromná louže krve. Držela se v symetrickém kruhu přesně uprostřed místnosti.
Rozhlédl jsem se po zdroji. Zpozoroval jsem její pramen, vytékající zpod dveří skříně na obleky. S bušícím srdcem jsem k ní přistoupil. Pomalu jsem otvíral dveře, očekávaje za nimi další šílený přízrak.
Skříň byla dokořán. Nebyly v ní žádné šaty. Nebylo v ní vůbec nic. Byla temná a dýchala chladným dechem. Pozdvihl jsem lampu, abych osvítil zadní stěnu. Polil mne pot. Žádná stěna tam nebyla! Namísto ní tam zel otvor do chladné chodby. Stěny v gotickém oblouku z hrubě otesaného černého kamene byly vlhké a obrostlé pavučinami. Strouha krve mi procházela pod nohama a mizela ve tmě chodby, kam lampa nedosvítila.
Jakoby by mě někdo vedl, vstoupil jsem dovnitř sledujíc pramen. Neznámá síla mi tlačila do zad a nedovolila ani jeden krok nazpět. Lampa zhasla. Jakoby ji sfoukl neexistující vítr. Tápal jsem rukama a mé dlaně se občas dotkly slizkých stěn, od kterých se okamžitě a štítivě odtahovaly. Mozek mi velel obrátit se a vyběhnout z chodby, ale nešlo to.
Potom jednotlivou masu temna přerušil nepatrný světelný bod, který se objevil v dáli přede mnou. Síla působící na mé tělo, jakoby se ještě zvětšila. Nutila mne rozběhnout se. Mé nohy dopadaly s tvrdou razancí na zem a občas mi do tváře vycákla krev, do které jsem skočil. Čím bylo světlo blíže, tím víc jsem si uvědomoval jakési nechutné mlaskavé zvuky.
Vběhl jsem do jasně osvětlené haly. Tlak na mě přestal. Mé oči byly ozářeny prudkým bílím světlem, které mě na okamžik zbavilo zraku. Trvalo to jen chvíli. Pral jem se Boha, čím jsem zhřešil, že mne nutí prožívat tyto krušné chvíle.
Pohled, který se mi naskytl jakmile pominulo mé oslepení, však neměl s Bohem nic společného. Nic hroznějšího jsem dosud neviděl. Změť těl, roztrhaných a zohavených, naskládaných do pyramidy, jako nějaké šílené apokalyptické sousoší na počest Nihasovy. Můj zrak padl na mě neznámé tvory, živící se na mrtvolách. Mohutnými čelistmi jim ukusovali končetiny a s hlasitým mlaskáním je polykali. Pyramida byla doslova provrtána jejich bílými válcovitými těly. Viděl jsem jak v chřtánu jednoho z těch bastardů zmizela celá hlava.
Začal jsem zvracet. Spadl jsem na zem do kaluže krve a vyhřezlých střev. Marně jsem zacpával uši ve snaze neposlouchat ten ďábelský mlaskot těch zrůd. A pak se opět ozval ten strašný smích. Tentokrát byl mnohem silnější a já měl pocit, že již dlouho neudržím svůj mozek v lebce a hlava se mi rozskočí. Myslel jsem, že jsem nadobro šílený. Potom mne uchopila do svých tenat opět ta temná síla a pozdvihla mou hlavu tak, že moje oči spočinuly až u stropu této odporné svatyni Zla.
Tam hlavou dolů směrem k vrcholu té haldy lidských těl viselo pomalu se otáčející tělo s roztaženýma rukama. Připadalo mi to jako výsměch Ježíši Kristu, neboť ten muž byl ukřižován na obráceném kříži. Ten se pomalu otáčel. Nyní byla mrtvola, zbrocená krví a vykuchaná ja-ko králík, čelem ke mně. Pohlédl jsem do potrhané tváře, napůl skryté vnitřnostmi vytrhanými z břišní dutiny.
Poznal jsem ho. Jakoby se na mě usmíval. Byl to Allan.
Začal jsem křičet, že to na chvíli přehlušilo i ten smích. Skryl jsem tvář do dlaní, snaže se uniknout té zrůdnosti. Pomalu jsem se dodával odvahy a odhodlán sejmout bratra z kříže, jsem pozdvihl hlavu a odkryl zrak.
Hleděl jsem do tmavého stropu mého pokoje. Zpocený jsem se na svém loži posadil. Mé uši stále drásal hlasitý křik. Po chvíli jsem si uvědomil že jsem to já, kdo křičí.
Dveře místnosti se s třeskotem prudce otevřely a dovnitř vběhl bratr s lampou v ruce. Modré stínidlo petrolejky dávalo jeho tváři vzhled mrtvoly. Mluvil na mně. Já jen ztuhle seděl a vyděšeně jsem na něj hleděl, stále pod vlivem ochromení z mého děsivého snu. Bratr vida, že ho nevnímám odešel, aby se posléze vrátil s tabletami, které mi vtlačil do úst.Ztěžka mi prošly krkem. Za několik minut jsem se začal pod jejich vlivem uklidňovat a křečí napjaté tělo se uvolnilo. Znovu jsem usnul, ale žádný sen se mi již nezjevil. Můj spánek byl hluboký a temný, jako ráno do kterého jsem procitl.
Probudila mne vůně pečeného uzeného, které bratr narychlo ohřál k snídani. Vstal jsem a stáhl ze sebe noční košili. Byly na ní stopy seschlé krve. S odporem jsem ji odhodil. Rychle jsem na sebe naházel svršky a vstoupil do kuchyně. Bratr mne pozdravil a nabídl mi maso s kusem chleba. O včerejší noci se ani slovem nezmínil.
"Rychle posnídej, musíme vyrazit.Budeme jistě dlouho hledat a nesmíme v lese zůstat přes noc, protože hvozd je již zcela v rukou chimér. Tam mohou zabíjet", byla první Allanova slova. Mlčky jsem pojal do sebe pokrm s tušením, že na jiné jídlo dnes čas nebude.
Bratr zavazoval objemný kožený vak, který si na cestu přehodil přes ramena. Než provazem zatáhl jeho otvor, zahlédl jsem v něm naskládané svaté relikvie. Neptal jsem se proč je s sebou nese, věděl jsem, že na to bratr jistě má dobrý důvod.
Vyrazili jsme. Cestou jsme spolu neprohodili ani slovo. Zabráni každý do svých chmurných myšlenek, jsme se blížili ke Kavčímu lesu. Jako černá hradba se rýsoval na zšedlé obloze. Hrozivé temné věže stromů, jako by nám vyhrožovaly svými holými větvemi, klátícími se ve větru jako ruce kostlivců.
Za tři hodiny nás obklopili první z nich. Chlad a šero, které se zde natrvalo usídlilo nám náladu rozhodně nepozdvihlo. Bratr vytáhl z kapsy malou krabičku, ve které jsem po odklopení víčka poznal kompas. V duchu jsem bratru žehnal za tento skvělý nápad, protože nevím jak dlouho bych byl schopen se v těchto černých zákoutích orientovat. Allan si cestu neustále zaznamenával na papír, na němž měl narýsovány obrysy Kavčího lesa, jehož podrobná mapa nikdy vypracována nebyla.
Vyšli jsme přesně k srdci hvozdu. Trnul jsem pocitem, že mne z temných korun neustále pozorují oči něčeho, co si netroufám určit. Mnohokrát jsme slyšeli praskot větví v korunách, či vzdechy vycházející snad přímo ze samot-ných kmenů. Přísahám, že jsem jednou ve stínu křovin spatřil cosi, co se dá přirovnat jen k obrovskému dvou-hlavému hadu, který se opíral o zmutované přední kon-četiny a upřeně nás sledoval. Bratrovi jsem se o tom zje-vení raději nezmínil. Blížili jsme se k jádru lesa. Stromy stály hustě a mezi listy pronikalo velmi málo světla.
Z obavy, že jsme zde již příliš dlouho, pohlédl jsem na hodinky. Bylo pět hodin odpoledne. Chtěl jsem na to upozornit bratra a navrhnout mu návrat, ale místo toho jsem jen nevěřícně sledoval ručičky hodinek. Ty se začaly pomalu otáčet po ciferníku. Stále rychleji a rychleji. Zavolal jsem Allana. Fascinovaně jsme hleděli na rafičky, které se nyní točily rychlostí, jakou jsme již nestihli sledovat. Naproti ledovému krunýři strachu, který mě sevřel jsem v dlani ucítil teplo zahřívajících se hodinek. Teplo přecházelo v žár. Ten byl za chvíli téměř nesnesitelný. S hrůzou jsem zjistil, že nemůžu hodinky odvrhnout od těla, neboť prsty se nechtěly rozevřít. Palčivá bolest mi vystřelovala do mozku. A pak, pak se zas ozval ten smích. Ozval se s takovou razancí, že jsem se zhroutil na kolena. Kroutil jsem se bolestí zcela uzavřen v zajetí mých vlastních hodinek. Ten smích mě dobíjel. Nakonec hodinky nevydržely a rozlétly se na kusy. Některé poranily mne i Allana. Smích ustal.
Stále jsem se třásl hrůzou. Pomalu jsem zdvihal ruku abych pohlédl jak dalece ji mám popálenou, protože bolest byla nesnesitelná. Na dlani však nebylo ani známky po popáleninách. Pouze krvácející rány po roztříštěných střepech dokazovaly, že se nám nic nezdálo. Ani jeden z nás událost nijak nekomentoval a pokračovali jsme v hledání.
V dáli se ozvaly hromy, věštící blížící se bouřku. Začalo se rychle stmívat. Zmocnila se nás panika. Bylo jasné, že se s tmou plně probudí moci chimer. Pro nás bylo pravdou to, že se z lesa před setměním nedostaneme a posléze nám došlo i to, že bychom z něj nevyšli ani za plného denního světla, protože ta síla temnot by nám to již nedovolila. Samotný vstup do lesa byl vlastně přípravou na popravu. Takové a mnohé jiné myšlenky týkající se naší nejbližší budoucnosti se nám teď honily hlavou. Jediná naše šance se skýtala v tom, najít totiž Kruh a posílit ho.
Hnáni hrůzou z blížící se smrti jsme se rozeběhli zběsile hledat. Kolem se již docela setmělo a masu tmy narušil jen občasný záblesk bledého blesku. Hromy se ozývaly takovou silou, že nás to někdy srazilo k zemi. Bouře zuřila přímo nad námi. Naše tváře bičovaly proudy silného deště. Museli jsme se s bratrem pevně držet abychom se neztratili. Nyní jsme se prodírali vrstvou napadaných větví o něž jsme často zakopli a upadli.
Zrovna když jsem o jednu zavadil a upadl, přičemž jsem se udeřil o nešťastně vyčnívající kámen, osvítil nás blesk, který jakoby ani nevyšel z nebe. Připadalo mi, že vystřelil z malého hrbolu či nějaké skalky před námi. Myslel jsem, že jde o zrakový klam, ale po chvíli ze skalky vystřelil celý snopec nazelenalých blesků. A po něm další.
Světlo mělo takovou sílu, že mě přinutilo pohlédnout do země. Tam jsem před sebou viděl kámen, o nějž jsem se udeřil. Hleděl jsem přímo do jeho mrtvých očí. Lebka! Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byli jsme uprostřed hald kostí a lebek, dočista vybělených, jakoby z nich někdo zcela obral maso.
Obrátil jsem se na bratra. Ten upřeně sledoval cosi vpředu. S tváří ozařovanou blesky, mi připadal jako jeden z těch přízraků. Vstal jsem a díval se směrem jako Allan. Přímo na ten podivný útvar vyzařující blesky. Pak jsem si všiml podivných pomníků a mohyl kolem něj. Stál přímo v jejich kruhu. Kruh! Našli jsme ho. Pohlédli jsme si s bratrem do očí a rozeběhli se k němu. Jak jsme se tam blížili, hrbolek začal nabývat konkrétnějších tvarů. Byl to kvádr. Připomínal mi hrobku, ale mnohem větší. Na vrcholu byl trochu do špice, ze které vylétaly ony zelené blesky. Na čelní straně byly dveře. To byla ta brána. Vrata jinam. Za nimi byli uvězněni démoni, kteří se dobývali zpět.
Kruh byl tvořen sošky a pomníky s magickými znaky dávných medicinmanů. Mnoho z nich však již bylo poškozených a popadaných. Musely se obnovit, aby se síla Kruhu vrátila.
Bratr sundal vak a začal z něj vytahovat svaté předměty. Bylo mi jasné, že se na vše připravil. S jistotou věci třídil a mumlal se něco v indiánském nářečí. Podal mi několik krucifixů a růženců.
"Roznes to a polož na obvod Kruhu. Přesně na místa kde jsou ty staré znaky."Na nic jsem se neptal, bylo vidět, že ví co dělá. Vzal jsem relikvie a začal jsem je pokládat na určená místa. Blesky vystřelovaly bez jakýchkoliv přestávek. Do rachotu hromů se začalo ozývat dunění, jakoby se blížilo stádo koní. Položil jsem poslední kříž. Dunění se stávalo zřetelnější a přecházelo v hlasy. Hlasy temné jako vesmír. Země se začala chvět.
"Nevkračuj do Kruhu!", uslyšel jsem Allanův výkřik přes poryvy vichru. Rychle jsem se k němu obloukem kolem Kruhu vrátil.
"Za nic na světě nesmíš vstoupit do kruhu a znesvětit ho," řval mi do ucha, "nebo je pustíš!" Klekl a vytáhl z kapsy cár kůže. V světle blesků jsem na ní spatřil hustou změt znaků. Bratr je začal předčítat. Již nikdy se nedozvím, kde k onomu pergamenu přišel a od koho se ho naučil číst. Instinktivně jsem také poklekl a opakoval indiánská slova zachycená z jeho úst.
Země doslova vřela. A pak! Bože! Kvádr začal zářit. Z vrcholu proudil tok záře a jako nůž pronikal prostorem až někam do temna vesmíru. Vichr nás vrážel do půdy. Allan však nepřestal předčítat.
Potom jsme odsoudili svět k smrti. Ohromný otřes hlíny nás vrhl dovnitř Kruhu. Zem kolem pukala a zvracela magma. Všechny znaky Kruhu zajely do země, jakoby zaraženy nějakým neviditelným gigantickým kladivem. Z děr, které po nich zůstaly, vylétly paprsky stejné jako z Brány. Ta potom upoutala zcela mou pozornost.
Začal se na ní objevovat pruh oslňujícího světla. Stále se rozšiřoval. Brána se otevírala. Z jejího jícnu se s mocností přehlušující hromy ozval ten děsivý smích. Začal jsem ječet.
Můj bratr vstal a zhypnotizován se otočil čelem přímo k rozevírajícím se vratům. Zakřičel jsem na něj aby utíkal. On však jen bezvládně hleděl do toho chřtánu. Z něj se ozval příšerný chrapot, který přehlušil i ten smích. Neodvažuji se myslet, jaké hrdlo jej vydalo.
Popadl jsem bratra za ramena a táhl ho z bývalého Kruhu. Ten ale jakoby byl vykut z těžkého, chladného kovu. Má síla nestačila na to, abych jím pohnul, byť jen o několik palců. Jeho oči byly zvráceny v sloup a bílé bělmo protkané krvavými žilkami odráželo paprsky. Tvář měl bledou a chladnou.
"Ne!" řval jsem, "nesmíš jim pohlednout! Braň se Allane!"
Bratr byl však již mrtev. Ačkoliv stál vzpřímeně, vycítil jsem, že život z něj již vyprchal. Musel jsem ho zde nechat. Jeho tělo.
Náhlý záchvěj půdy mnou mrštil tvrdě o zem. Ohlédl jsem se. Brána byla dokořán. Začala vysávat vzduch z mého okolí, jako kdyby se vyrovnával tlakový rozdíl. Viděl jsem listí a posléze i drobné větve, jak míří do jícnu brány, která připomínala bezedný chřtán dávno zapomenuté nestvůry.
Pud mi velel okamžitě utéci od té démonické kobky. Namáhavě jsem vstal a stále sílící vichr mi bránil v šíleném útěku, do kterého mě nutil mozek. Byl to jen pomalý, klátivý běh. Kolem se rozléhal dupot kopyt a přízračné skřeky, které vycházely z Brány. Naposledy jsem se otočil. Spatřil jsem bratra, který se vznášel ve vzduchu a byl vtahován do vrat.
Zběsile jsem se opět rozeběhl mezi haldami kostí, o které mé nohy neustále zakopávaly. Pak mou hlavu zasypaly silné rány. Vzhlédl jsem. Z černé oblohy padaly kusy rozsekaných těl. S výkřikem hnusu jsem rukama ukryl hlavu a prchal z tohoto místa. Pryč. Pryč!
Větve mi bránily a sekaly do obličeje jako nože. Kořeny mi chytaly nohy, jakoby to byly prsty ztuhlých mrtvol. Kolem mne prchala splašená zvěř. Temnota byla neproniknutelná. Bloudil jsem stále dokola. Pak přišla ta rána do hlavy a tma...
Probral jsem se u vrat statku. Mé tělo je poškrábané a plné zaschlé krve. Sen!? Nemám tušení jak jsem se sem dostal. bolestivě jsem se postavil na nohy a vpotácel se do dvora.
"Allane!" Zvolal jsem," hej, je tu někdo!?" Mé uši toužily zaslechnout odpověď, ale ta nepřišla. Bylo zde jen němé ticho. Napadlo mě, že bratr odjel do města za obchodem.
Vešel jsem uklidněn do domu a vstoupil do kuchyně. Bylo již po poledni a mě svíral hlad. Našel jsem včerejší zbytky jídla a rychle jsem je zhltal. Poté jsem se umyl a ošetřil si rány. Nebyly hluboké, ale bylo jich mnoho. Stále je mi tajemstvím, jak jsem k nim přišel.
Čas ubíhá velice rychle. Nevím co dělat, jen jsem stále nervóznější. Na mé podvědomí cosi neustále buší. Běhám od okna k oknu a vyhlížím bratrův povoz. Ale cesta je pořád prázdná.
Stmívá se. Z nedalekého lesa sem doléhají příšerné skřeky. Rafičky hodin se pohybují pomalu a zároveň letí závratnou rychlostí. Ten tlak v hlavě. Stále nevím zda se mi vše jen zdálo, ale myslím, že na sen je vše moc skutečné. Mám pocit, že se mi lebka rozletí. Ten šepot, šum a ten zvláštní chimerický smích. Hodiny bijí. Lekl jsem se jejich zvuku. Už jedenáct. A Allan stále nikde. Zvedá se vítr. V dálce se několikrát zablesklo. Něco slyším. Jakoby kola narážela na kámen. Konečně! Allan se vrátil. Čekám na něj u stolu v kuchyni. Už se blíží jeho kroky. Dveře se rozlétly a...
Přivítání mi zmrzlo na rtech a nahradil ho skřek hrůzy a odporu. Temné stvoření stojící na prahu nemělo s naším světem nic společného. Pohled na jeho příšernou tvář za-bíjel. Není slov, která by vyjádřila tuto ďábelskou hrůzu.
Ano teď to již chápu. Není možné se vyhnout smrti a ani zkáze našeho druhu. My jsme to jen urychlili. Stejně by to přišlo. Doba panování naší rasy byla u konce. Já to vím.
Přišel si pro mě bratr.