Ujížděl jsem lesem a nezabloudil jsem v houštinách jen díky svitu měsíce. Za sebou jsem nechal podivnou siluetu chrámu, své nedávné úspěchy, důvěru královny a nového krále. O pár osobních věcech nemluvě, ale protože jsem byl zvyklý si brát to nejdůležitější s sebou, moc mi toho nechybělo. Spíš jsem cítil zmatek, protože jsem vůbec neplánoval kněžku zabít. A vztek, právě kvůli tomu zmatku. Kdybych chtěl kněžku zabít, udělal bych to jinak a jindy. Přemílal jsem stále dokola poslední okamžiky, než jsem vrhl nůž. Pak už jsem jednal nacvičeným způsobem. V tom křupnutí krku, který jsem ještě nedávno laskal, problém nebyl. Když po mně kněžka hodila nůž, nechtěla mě zabít nebo zranit. Dělala to jen z podráždění a spoléhala na můj postřeh nebo i na ochranné kouzlo, o kterém musela vědět. To, co mě rozčílilo, a kterého chlapa by to nevzalo, že jeho mužná síla je k nepotřebě a že s ním žena jedná jako s pouhým samcem nebo dokonce s kusem svíce nebo narostlou zeleninou. Bylo ale zbytečné přemýšlet o minulosti, protože by mne i mohlo začít mrzet, že, ... Ne, dost. Raději si popřemýšlím o tom, co mě čeká. Budu se moci potulovat po kraji, nikdo mne tak nezná, abych se stal podezřelým, i kdyby nakrásně po mě král a královna pátrali.
Pak mě ale napadlo, proč by po mně měli pátrat. Vlastně jen proto, že jsem utekl zrovna v době smrti kněžky! Možná se mohu vrátit a tvářit se jako nic, protože nikdo nevěděl, že jedu za kněžkou a v chrámu mě snad nikdo neviděl. Přemýšlel jsem. Kůň zvolnil a já jsem ho nechal vybrat si vlastní rytmus.
Co by proti mně mohl někdo mít? Nůž nebyl můj. Kněžku nikdo nepozná, protože se změnila na hromadu prachu a i když si to některá z jejích sester domyslí, stejně nebude mít důvod proti mně zasahovat a obvinit mně u královny a krále. Existují sice způsoby, ...., ano, tak by to mohlo být, mohou vyvolat kněžčina ducha... Ne, to vlastně nemohou, protože duchové čarodějnic, mágů a jim podobných se ztrácejí do temného světa, kde čekají na znovuvzkříšení. Leda, že by se ostatní kněžky pokusily o znovuvzkříšení hned. Nové převtělení čaroděje si pamatuje většinu toho, co zažil před smrtí. Pak by pro mne mohlo být zle.
Neznal jsem sice podrobnosti, ale měl jsem tušení, že k znovuvzkříšení jsou nutná určitá znamení hvězd, určité postavení měsíce, spousta lektvarů, hodně obětí a podobně. Mohl jsem doufat, že přípravy na obřad by zabraly čas, který budu potřebovat, abych, ... abych co? Abych, ... abych odjel? Kam? A za čím? Za kým? Proč? Za bojem? Měl jsem po krk sekání, bodání, lámání kostí. Jistě, dělal jsem to dobře, dělal jsem to často, ale rád? Za cizími zeměmi? Viděl jsem jich spousty, a všude je voda stejně mokrá, to není to pravé. Za láskou? V tomhle stavu? Pod vlivem kouzla? ... Možná ale, že kouzlo pominulo s kněžčinou smrtí! Dostal jsem rázem chuť to vyzkoušet. Nepomůže mi hrát si s údem, s tím problémy nemám. Musím rychle najít nějakou dívku!
Otočil jsem koně a pobídl ho ke spěchu. Přesahující větve mne občas šlehly do tváře, ale nevadilo mi to. Rozlil se ve mně pocit opojení a začal jsem mít problémy se sezením na sedle. Přemýšlel jsem, kam vyrazit. Hlodala ve mně ještě pochybnost a tak jsem nechtěl zkoušet štěstí u některé z dam dvora, ani s děvečkami, služtičkami. Musím do města. Tam už se nějaká ta ke všemu svolná děvka najde. A ta se bude divit, jak z ní servu všechny ty hnusný hadry, roztáhnu jí nohy a bez přípravy ji narazím na kůl. A budu jí šoustat až do omdlení. Až do bezvědomí.
Město se blížilo. Sesedl jsem z koně a připlížil se do blízkosti brány, abych se přesvědčil, jestli stráž bděle hlídá nebo spí. Hodil jsem kamínek do strážnice. Nic se nedělo. Stráž spala. Nejdřív jsem dostal vztek, že tak brzy po přepadení městských bran si někdo dovolí ve službě spát, ale pak jsem se rozhodl si jen zapamatovat strážného, abych ho mohl později potrestat. Vyšplhal jsem na zeď, nahlédl do strážnice, spustil se dolů a potichu otevřel malou branku. Bylo ticho, jen v dálce se ozýval opilecký hlahol. Vrátil jsem se pro koně. Obalil jsem mu kopyta a potichu ho provedl brankou dovnitř. Vůbec jsem nechtěl, aby někdo věděl, kdy jsem do města přišel. Branku jsem opatrně zavřel a vydal se hloub do městských ulic. Koni jsem zase obalení sundal a tvářil se před pozdními chodci jako opilý, který se opírá o svého koně. Měl jsem skoro jistotu, že po nedávných čistkách si mé „opilosti" nikdo nedovolí využít k přepadení.
Přibývalo rozsvícených oken hospod, přibývalo opilců a už jsem se blížil i k uličce lásky. Hned na kraji se o roh hospody opírala jedna prodavačka lásky. Pozoroval jsem jí, zatímco jsem předstíral, že něco upravuji na sedle. Neviděl jsem jí do tváře, ale postava nevypadala nejhůř. Chvílemi se zakymácela, vypadala dost opilá. To se mi hodilo.
Přivázal jsem koně ke sloupu a přistoupil k ní. Na okamžik jsem se zarazil. Byla to piktská dívka. Zkoušel jsem už hodně žen i v cizích krajích, i snědé, ale Piktku jsem ještě neměl. Kde se tady vzala? Teď už ale nebyl čas se rozmýšlet. Popadl jsem jí pod paží.
„Ahoj, drahouši."
„Ahoj kotě."
„Chtít zašpásovat?"
„Proto jsem tady!"
„Jestli mít pár stříbrných, můžeme jít k můj dům. Jestli chtít pokoj v hospoda, platit dva stříbrňáky víc."
„Půjdeme k tobě, chci mít klid."
„Dobře," táhla mě do postranní uličky. Musel jsem ji přidržovat, aby neupadla, ale za chvilku jsme stáli před ošklivou chatrčí, slepenou ze všeho možného. Trochu jsem se otřásl, protože jsem byl už zvyklý na jiné pohodlí."
„Jsme tady," zašátrala po klice.
Vešli jsme. Vykřesala oheň a zapálila lampu. Rozhlédl jsem se. Překvapila mně. Měla v domku čisto a uklizeno. Nebylo tam moc věcí a to, co tam bylo, bylo staré a obyčejné, ale viděl jsem, že se snaží si věci udržovat v pořádku. Trochu se mi ulevilo. Přece jen bych nerad nějakou špindíru. Holka se začala kroutit a sahala po rozepínání šatů, ale zarazil jsem ji.
„Máme na to spoustu času, nepospíchej, vždyť je teprve dvě hodiny před půlnocí." Ani jsem nedýchal. Zkusil jsem skoro dvě hodiny ubrat, podle všeho se už blížila půlnoc. Potřeboval jsem, aby si někdo pamatoval, že jsem byl ve městě už od večera, abych mohl říci, kde jsem byl. Kněžku určitě viděl někdo naživu před mým příchodem a tak bych byl mimo podezření.
„Čas je pomalý, já myslela, být hodina navíc."
„Každou chvíli budou zvonit."
„To ne je důležité," svalila se na postel. „Nejdřív dej prachy!"
Vytáhl jsem peníze a dal holce dvakrát tolik.
„Zůstanu u tebe do rána, platí?"
„Co ty chtít, to mít, ale přidat ještě peníze," zkoušela.
Vyndal jsem další peníze. To si určitě zapamatuje, tak štědrý bývá málokdo.
„Kde máš něco k pití, dal bych si."
Máchla neurčitě rukou někam do kouta. Objevil jsem tam v malé skříňce tři poloprázdné lahve. Lokl jsem si z té, která voněla nejslibněji. Sedl jsem si na kraj lůžka a sledoval, jak holka zápasí s ospalostí. V ruce svírala peníze. Za chvilku se vzpamatovala.
„Ty otočit!"
Otočil jsem se a číhal, jestli se nepokusí mne udeřit a okrást. Ale jen asi někam schovávala peníze a nechtěla, abych viděl kam. Neměla je totiž už v ruce, když jsem se zase otočil. Prohlížel jsem si její tmavou tvář poznamenanou jen nepatrně jizvami, kterými se zdobí příslušníci Piktů už odmala.
„Proč koukat," všimla si mého zájmu. „Jsem černá, ty nelíbit to? Nechodit tady, ty nelíbit! Já nechtít být tady, ale já muset. Ty tady nemuset být. Tak být pryč, ale peníze já nedat zpět! Ne, ne."
„Peníze si nech a nikam nejdu. Koukej se svlíkat, chci si za své peníze něco užít."
Začala se kroutit a soukat z oblečení. Zvon začal vyzvánět. Všimla si toho. Přestala se svlékáním a viděl jsem, že ohýbá prsty, aby věděla, kolik zvon odbíjí. Zvon udeřil poosmé, podeváté, podesáté, ... Tleskl jsem, abych upoutal její pozornost. Podívala se na mne a já ji na okamžik zastavil malým kouzlem. Odbil jedenáctý úder, pak dvanáctý, ale černá běhna prsty neohnula. Uvolnil jsem jí.
„Dobře je hodin deset," prohlédla si prsty a pokračovala ve svlékání.
Spadla za mne velká tíha a vrátila se mi touha, se kterou jsem do města jel. Vrhl jsem se k té piktské běhně, serval z ní šaty, přimáčkl tvrdé ploché prsy, zamnul bradavky, surově jimi zakroutil. Povalil jsem jí na postel, roztáhl ta tmavě hnědá stehna a vrazil jí ruku mezi ně. Husté tvrdé kudrliny pokrývaly její klín. Povolil jsem své kalhoty. Druhou rukou jsem hnětl růžové pysky. Palcem jsem zavrtěl uvnitř. Asi se jí to tak surově nelíbilo a já se vůbec nedivil. Choval jsem se jinak než vždycky. Ale byla to děvka, ta nejlacinější, a musela být zvyklá na horší. Namířil jsem úd do ní a ...
Těsně před průnikem mi úd zvadl. Zařval jsem. Kouzlo stále fungovalo. Zvedl jsem Piktku a hlavu jí přimáčkl do svého klína. Úd už zase stál jako svíce. Políbila ho na špičku a pak jazykem přejela po celé jeho délce, sem a tam. Sem a tam, sem a tam, sematam, sematam, semtam, smtm, smtm. Přestala. Dýchla na něj, foukla, až ve mně zatrnulo. Pak polkla. Její teplá ústa zkušeně zpracovávala můj úd. Chvílemi jej žmoulala, chvílemi sála. Nechal mne odpočinout a pak mně tvrdě kousla.
„Co vyvádíš?!" zařval jsem vztekle a dal jí pohlavek.
Zavrtěla hlavou a sklonila se k mému údu. Zase mne kousla. Zase a zase. Jenže teď to nebolelo, byla to obrovská rozkoš. Cítil jsem, že snad napětím prasknu. Krev mi divoce pulzovala v žilách a Piktka, z jejíhož obličeje svítila jen bělma, sledovala, jak se tvářím. Vrátila se k sání a já věděl, že to už nevydržím dlouho. Nevydržel jsem. Těsně před vrcholem přestala, pak znovu rychle začala a já myslel, že omdlím, protože o to zadržení byl pak náraz vyvrcholení výraznější. Stříkal jsem mohutně přímo do jejích úst. Nestačila polknout a tak jí to teklo po bradě. Ještě ze mně vysála poslední kapku a pomalu mě pustila. Jenže pokousaný úd trčel dál dopředu a neochaboval. Otočil jsem ji na břicho. Pochopila. Vystrčila na mne zadek a čekala. Ale asi jí nenapadlo, do jakého otvoru zamířím. Jejího vzrušení jsem využil a kluzkou tekutinu si nanesl na úd. Pak jsem ho do ní pomalu zabořil. Překvapilo jí to. Vybral jsem si k tomu druhý otvůrek. Tady kouzlo nefungovalo, ale můj úd ano. Aspoň tam. Klouzal jsem v té běhně pěkně pomalu. Věděl jsem, že vydržím dlouho, předlouho. Svírala mně těsně a po počátečních rozpacích jsem viděl, že se jí to začíná líbit. Chvíli to trvalo, ale roztřásla se s jakýmsi hýkáním, ale já nepolevil a zanedlouho se roztřásla znovu. Pak znovu a ještě rychleji za sebou. Pak už se třásla neustále a já jen cítil, jak ochabuje. Pak jsem přišel na řadu já. Ona už se vůbec nehýbala, asi o sobě nevěděla. Ale to mi nevadilo a tak jsem se krásně ukojil. Padl jsem vedle ní a spal až do rána.
Vzbudil jsem se napůl spokojený. Vyzkoušel jsem, že mi je hlavní cíl zapovězený kouzlem. Ale i tak jsem si bohatě užil. Byl čas odejít. Piktka seděla na zemi vedle lůžka a pozorovala mně svýma hnědýma očima. Usmál jsem se na ní. Její rty se pomalu roztáhly do úsměvu. Pohled na ní nebyl v denním světle moc pěkný, ale konec konců jsem za ní nepřišel kvůli obličeji. Dooblékl jsem se, poškrábal místa pokousaná hmyzem a odešel. Za celou dobu se Piktka nehnula z místa. Ani neodpověděla na pozdrav.
Vrátil jsem se do hradu. Život tam běžel normálně. Rozespalé služky spěchaly posloužit svým paním nebo pánům. Z kuchyní se linuly vůně nesčetných snídaní, ze cvičiště se ozýval řinkot cvičných mečů. Nikde žádná známka pobouření. Vrátil jsem se do svého pokoje, vyzvedl výzbroj a vydal se na cvičiště. Pořádně jsem si zašermoval. Ráno se překulilo v dopoledne, čekalo mne zasedání rady.
Byl jsem pěkně napjatý. Král s královnou vešli do síně a po krátkém přivítání zahájili jednání o obraně.
„Poslední zprávy z hranic hlásí klid."
„Zprávy od vyzvědačů jsou stejné, nic se neděje. Král Morloku trpí nějakou chorobou a tak nemá moc sil a chutí uvažovat o výbojích."
Přemýšlel jsem, jak moc morločtí čarodějové potřebují krále. Taková nemoc může být vyvolána i kouzlem. Jenže do hlav lidem nevidíš. A čarodějům už vůbec ne. I oni se nemusejí ve všem shodnout. Bylo by výborné, kdybychom věděli, jaké kdo z nich má názory. Jenže to se nám nepodaří zjistit, protože čarodějové navenek vystupují jednotně a své spory, pokud nějaké mají, si vyřizují mezi sebou.
Zatímco jsem přemýšlel, zaznělo ještě několik nedůležitých hlášení z okrajů země. Došla řada na mé vystoupení. Podal jsem krátký přehled o tom, co jsem za uplynulé týdny zjistil o vycvičení gardy, městské stráže a vojáků, o vybavení, o výsledcích čistky mezi bývalými kolerovci. V druhé části jsem shrnul pocity lidí na venkově, které jsme poznali na naší cestě a které se týkaly obrany země, majetků a životů. Jenže vysvětlujte šlechticům, kteří nikdy nedrželi v ruce vidle a neměli hlad, o potřebách lidí. O jejich pramalém zájmu o to, kdo je vede, kdo jim vládne. Vždyť pro většinu lidí je královna něco jako bytost z pohádek a říkaček. Nedalo se čekat, že lidé budou bránit své domovy. Lidé budou jako ovce čekat na porážku. To jsem chtěl říct, řekl jsem to, ale nikdo to nechtěl poslouchat. Sotva jsme se oklepali z nejhoršího, už zase vítězila omezenost a vlastní prospěch. Jen král poslouchal zamyšleně a požádal mě o další soukromé jednání. Aspoň z něj jsem mohl mít radost. A lord Dorovar, otec mých dvou mladých přátel, přikyvoval mým názorům. Ostatní ... Darmo mluvit.
Starosti o ochranu odvedly mé myšlenky od kněžky. Bál jsem se zatím zbytečně, ale nebylo ještě vyhráno. Uplynuly dva dny a z kláštera přijely dvě sestry. Královna je přijala. Zakrátko se hradem roznesla zpráva, že se kněžka ztratila. Žádná ze sester nevěděla, že by kněžka někam chtěla jet, ale v její komnatě po ní nenašly ani stopy. To mne zarazilo. Pak jsem si ale vzpomněl, jakou rychlostí zestárlo tělo kněžky, když jsem jí zakroutil krkem. I ten prach se mohl ztratit nebo rozfoukat. Zase jsem měl jednou štěstí.
Život na hradě se už úplně vrátil do obvyklých kolejí. Cvičil jsem gardisty, párkrát jsem vyučoval Dorovarovy syny, vyhnul jsem se několika nabídkám k milostnému dobrodružství a sám si potají ulevoval. Vydal jsem se i do chrámu, předstírat, že se zajímám o kněžku. Spolupracoval jsem se starostou města a plnil další povinnosti. Přijal jsem pozvání správce na večeři. Dozvěděl jsem se, že kněžna Seglie má už nového komorníka. Jinak jsme se celou dobu bavili na téma bezpečnosti hradu. Přijal několik mých rad a já se dozvěděl hodně podrobností o řádu, který panuje na hradě. Musel jsem správce obdivovat, co všechno dokázal a přitom jak je skromný. Když jsem si do protikladu postavil některé šlechtice ... Už zase se spřádaly malé i velké lži a křivdy. Už zase se chytračilo, jenže tentokrát jsem to vnímal ostřeji. Měl jsem několik nepěkných výstupů. Zatím se vždy král s královnou stavěli na mojí stranu, ale nemohli to dělat donekonečna, protože by zase vzrůstala nespokojenost, tentokrát o to horší, že by hledala ještě tajnější podobu. Všichni věděli, jak dopadli buřiči před nedávnem. Ustupoval jsem v nepodstatných věcech, abych měl víc sil a možností prosadit své názory. Vojenské velení jako v době čistek už nebylo možné.
Byl jsem znechucený a stále častěji jsem vzpomínal na volnost, jakou jsem měl před příchodem do města. Příliš mnoho pravidel mne svazovalo, příliš málo výhod jsem měl. Ano - respekt gardistů, zbožňování od Dorovarových synů, zalíbení se služkám i dámám, i uznání některých schopností od několika šlechticů. Ale skutečného přijetí mezi ty, kdo mají vliv, ty s dlouhým rodokmenem, toho jsem se nemohl dočkat. Táhlo mne to pryč. Ze zabití kněžky mne nikdo nepodezíral, zatím ani nevěděli, že je mrtvá. Jedna z kněžek se dočasně ujala správy chrámu. Teď už jsem mohl odejít.
A tak jsem jednoho dne požádal o přijetí u krále a královny a oznámil jsem jim své rozhodnutí vydat se na cesty. Bylo už zase jaro, všechno bylo v rozkvětu a já byl plný síly. Rameno mne už nezlobilo, pravidelné návštěvy u mastičkáře vykonaly své. A měl jsem i naději. Naději, že se zbavím potupného kouzla. Mastičkářova známá bylinkářka, se kterou jsem se už také setkal, prohlásila, když se dozvěděla o mé bolesti s údem, že bych se měl obrátit na poustevníka, který žije někde v severních lesích a který zná ledacos z kouzel, co nezná dokonce ani řada čarodějů. Nevěděla přesně, kde bych ho měl hledat, ale nadbytečná síla mi dávala i nadbytek víry, že zvládnu všechno, co se mi postaví do cesty.
Král mi rozhodnutí rozmlouval, ale viděl, že je to zbytečná práce. Doporučil jsem mu Marka jako svého nástupce. Je sice už starší, ale teď právě garda ocení spíš zkušenosti než mladickou zbrklost nějakého z mladých důstojníků gardy.
„Budeš mi chybět," prohlásil Aminor.
„Já neodjíždím rád, ale cítím, že je to tak dobře."
„Můžeš se kdykoliv vrátit, budeš vítán," přidala se královna. „Ale chápu, že tě tu zas tak moc nedrží. O kněžce žádné nové zprávy?"
„Nevím nic nového."
„Kam máš vlastně namířeno?"
„Budu se toulat vaší zemí, navštívím Boromiro, kde mám nějaké známé, pustím se do severního pralesa, chci vidět i kraje za hranicí. Třeba se vrátím, kdo ví?"
Pokud se něco důležitého dozvíš, dej nám prosím vědět."
„Spolehněte se."
„Spolehneme," usmál se Aminor. „Štěstí tě provázej. Řekni si správci, co chceš na cestu."
Královna se na mne zamyšleně dívala, pak se naklonila dopředu, jako by nechtěla, aby jí někdo slyšel: „Vím, proč chceš odejít. Ale věř nám, že změny se musejí dělat hodně pomalu. A my opravdu nemůžeme jen tak neposlouchat Radu a šlechtu. Musíme počkat, až budou rozhodovat jejich synové. Proto věnuji tolik úsilí škole pro mladé. Pokoušíme se tam předkládat názory, které by se určitě starým nelíbily. Ale nejde to rychle. Nesmíme riskovat. Nerada bych se probudila otrávená nebo popravená. Nikomu ani muk."
Královna mne překvapila. „Děkuji za důvěru. Nezklamu ji."
„My víme."
„A právě proto bychom byli rádi, kdyby ses vrátil a pomohl nám."
„Jenže já nemám trpělivost. Já řeším věci hodně rychle, i když to někdy musí být mečem."
„Ale tu trpělivost připravovat věci, které se dlouho táhnou, tu máš."
„No ano, vzpomeň si na své vyučování a cvičení gardistů, na své plány změny správy a obrany města."
„Jenže to je hlavně věc rozumu, ne přirozenosti."
„I to se může změnit."
„Asi ano."
„Děkujeme ti a na shledání!"
„Na shledání!"
Odešel jsem trochu na rozpacích. Cítil jsem se trochu jako nevděčník. Ale nejdřív si musím vyřešit své starosti. Sbalil jsem to nejnutnější na cestu, rozloučil se se všemi známými, předal jednotku Markovi a vydal se ještě do města. Starostu jsem překvapil, ale také mi popřál šťastnou cestu. Projel jsem i uličkou lásky, ale Piktku jsem nezahlédl. Pak se za mnou zavřela brána a já se vydal na sever.
Trochu jsem na hradě zpohodlněl, takže mi zezačátku dělalo problémy spaní po širou oblohou, ale protože jsem to střídal s přebýváním v hospodách a staveních, pomalu jsem si zase zvykal na kámen pod hlavou a mokro v botách. Putoval jsem pomalu, snad jsem se bál posledního zklamání. Vyptával jsem se na poustevníka každého pocestného, kterého jsem potkal, jenže nikdo mi nechtěl nic říct. Jako by se lidé báli. A oni se asi opravdu báli. Přece jen je lepší o čarodějích a čarodějkách nemluvit. I tak jsem pomalu postupoval na sever. Krajina se moc neměnila, jen osad ubývalo. Měl jsem namířeno do Boromira, většího města na severní hranici země. Tam jsem chtěl vyzvědět potřebné, tam jsem chtěl opravit a doplnit svou výstroj a výzbroj. K branám jsem dorazil těsně před polednem a tak jsem hned zamířil do jednoho dobře vypadajícího hostince na oběd.
Hostinský přišel rychle a překvapil mě, když mi podal jídelní lístek, něco, na co jsem nebyl zvyklý často ani u šlechtických večeří. Rozhodně jsem nečekal, že se tady někdo, kdo umí číst. Určitě si hostinský zkoušel své hosty. Beze slova jsem se začetl do lístku, na kterém byla napsáno patnáct jídel. Vím to, protože jsem je spočítal. Tolik jsem jich ještě v žádném hostinci nedostal nabídnuto. Každé jídlo bylo popsáno z čeho se skládá, jak bylo připraveno a s čím nejlépe chutná. Hostinský mne poočku pozoroval zpoza pultu. Když viděl, že jsem zvedl hlavu, přispěchal.
„Potřebujete pomoc, vzácný cizinče?"
„Vzdávám se, ty názvy mi nic neříkají."
„Které myslíte?"
„Třeba tady, vepřové po sečuánsku. Co to je?"
Hostinský viděl, že číst umím, koutky se mu pozdvihly v úsměvu. „Je to pokrájené maso se zeleninou, to celé ve speciální omáčce, pane."
„Kde kupuješ rýži? Pokud vím, není to v těchto krajích zrovna obvyklá příloha k jídlu." Vybídl jsem ho, aby si přisedl.
„Vidím, že jste světaznalý. A dokonce i umíte číst," usmál se. „I já jsem v mládí hodně cestoval, ale pak jsem se usadil tady. Jenže mám všude po světě spoustu přátel a udržuji s nimi styky. Posíláme si různé dárky a zásoby. Je to drahé, ale labužník rád zaplatí."
„I já rád zaplatím, pokud mi to bude chutnat."
Hostinský odešel vydat pokyny do kuchyně a já se rozhlížel kolem sebe. Na zdech viselo spousta masek, neznámých předmětů a ozdobných zbraní. U stolu u pultu seděli jako všude stálí hosté. Vypadali nejen zámožně, ale i příjemně. I oni mne sledovali se zájmem. Usmál jsem se na ně, pokývl hlavou na pozdrav.
„Nechcete přisednout k nám?"
„Děkuji, nejdřív se najím a pak si rád přisednu na kus řeči."
Dál se tiše bavili a já už jim nevěnoval pozornost. Přišel hospodský a přinesl mi něco k pití.
„Teď vás nechám najíst, ale pak bych se rád něco dozvěděl z vašich cest."
„I já mám pár otázek, ještě nikdy jsem tady v tom kraji nebyl," zatajil jsem svou ne zas tak dávnou cestu na zapřenou s Lomoninem.
Z kuchyně vyšel kuchař a nesl mi jídlo. Vtom se odněkud shora ozval výkřik. Odstrčil jsem kuchaře, až jídlo spadlo, vyběhl jsem po schodech vedoucích nahoru a rozhlédl se. Jedny dveře se rozlétly pod tíhou těla. Na chodbu se vykutálel chlapík. Snažil se utéct, ale chytil jsem ho a jedním zásahem omráčil. Ze dveří vyšla dívka. Byl jsem hodně překvapený. Byla nahá, j en v botách, ale svírala meč.
„Díky za pomoc, ale měl jsi toho spratka nechat běžet. Když je tak hloupý, aby si myslel, že mě okrade, zatímco se převlékám ve vedlejším pokoji, nestojí mi za to, abych ho zabíjela. Toho brzo zabije někdo jiný."
„Vynesu ho ven," nabídl jsem se.
„Jo, aspoň se doobléknu," vzala s klidem na vědomí svou nahotu.
Vynesl jsem chlapíka před hospodu. Hosté mne s údivem sledovali, když jsem s ním procházel sálem.
„Vždyť je to ten chlapík, co tady včera prohlašoval, že byl písařem u královny."
„Spíš je to zloděj."
Dívka sešla dolů. Byla již oblečená, ale stále jsem před sebou viděl její krásná ňadra a ochmýřený klín.
„Dobré poledne," popřála nám. „A tobě ještě jednou díky."
„Není za co. Nepřisedneš?"
„Ale proč ne."
Kývl jsem na hostinského, který uklízel střepy. „Omlouvám se a to jídlo zaplatím. Zkusíme to ještě jednou. Snad nás nevyruší zase nějaký zloděj."
I dívka si objednala jídlo. Než ho přinesli, začala vyprávět.
„Určitě by ses mě zeptal, proč mám meč a tak ti to radši řeknu sama," začala. Pak mi vyprávěla o tom, jak už jako malá si hrála se svými bratry a jak ji otec cvičil v šermu a boji holýma rukama. Ještě nedomluvila a už nám přinesli jídlo.
„No a tak jsem se stala bojovnicí. Nechávám se najímat a z toho žiju," zkrátila vyprávění.
„Moc žen - bojovnic jsem ještě nepotkal. Většinou jsou slabší než muži."
„Většinou ano," souhlasila. „Ale to se mě netýká. Alespoň ne v tolika případech. Síla není vždy nejdůležitější. Důležité je, jak umíš využít sílu protivníka proti němu."
Povídali jsme si i u jídla. Byla příjemná, trochu tvrdá na ženu, ale jinak se mi líbila. Vyptávala se i mě, ale nemohl jsem jí říct všechno a tak jsem jen řekl, že jsem nějakou dobu pracoval na královském dvoře a teď mířím na sever.
„Co tam hledáš?"
„Rád bych našel starého poustevníka, který ovládá starou magii," snížil jsem opatrně hlas.
„Zajímavé," řekla zamyšleně. „Já totiž taky mířím na sever, hledám svatyni boha Kolkoana."
Chvíli jsem jí odhadoval. Jako doprovod by byla příjemná. Ale nechtěl jsem, aby si myslela, že jí to nabízím kvůli jejím křivkám. Taky jsem nechtěl, aby přišla na mou poruchu, kdyby náhodou mi ty křivky chtěla nabídnout k prozkoumání.
„Ráda bych alespoň kousek cesty jela s tebou," přerušila moje úvahy. „Když jedu sama, spím v noci jen na oko, abych byla ve střehu. A to není dobrý spánek. Když se budeme střídat, budeme si prospěšní."
Mlčel jsem a tak pokračovala.
„Ale spoluprácí to končí, aby bylo jasno. Nemám zájem o nějaké pletky, dobře?"
„Dobře," ulevilo se mi, že za mě vyřešila tuhle otázku. „Kdy chceš vyrazit?"
„Čekám ještě na nějakou zprávu. Už jsem tady několik dní a posel stále nejede. Když nepřijede do dalších pěti dnů, ráda bych jela."
„Jestli ti to vyhovuje," dodala po chvíli, rozpačitě, jako by nebyla zvyklá, ptát se někoho na jeho mínění.
„V pořádku. Doplním si zásoby, naučím se vařit tohle výborné jídlo, trochu si odpočinu. Nikam nespěchám."
Vstala od stolu a vyšla ven. Odstrčil jsem prázdný talíř, zaplatil hostinskému a nechal se vyzpovídat, co jsem po cestách viděl. Vyprávěl jsem mu o svých cestách po světě, on se pochlubil svým příběhem. Zatím jsem se neptal na nic okolo poustevníka. Nechtěl jsem budit pozornost. Nejdřív ať si na mě zvyknou. Bavil jsem se s hostinským přerušovaně, protože přicházela na oběd spousta hostů z vyšší společenské vrstvy a hostinský je vždy chodil přivítat a nabídnout jim něco dobrého. O spoustě lidí mi něco malého stihl říct, takže jsem poznal několik důležitých lidí ze správy města. Pak jsem se přestěhoval k těm lidem, co mne zvali před obědem. I oni byli zvědaví na novinky. Vyprávěl jsem jim o bojích s kolerovci, o dohodě s morlockými čaroději, o královské svatbě. Řekl jsem jim zhruba, co jsem na královském dvoře dělal a ukázal jsem jim dopis s královskou pečetí. Zajímalo je, jak vidím rozdíly mezi životem v hlavním městě a u nich. Musel jsem je zklamat, když jsem jim řekl, že jsem do města přijel teprve dnes. Ale slíbili mi, že mne provedou. Bylo na nich vidět očekávání, jestli pochválím jejich město. Co jsem věděl z minulé návštěvy, město je dobře spravované, jen občas se nemohou dohodnout o tom, na co vynaloží daně.
Během těch pár dní jsem se dozvěděl spoustu důležitých věcí, ale i hloupých řečí o poustevníkovi. Spřátelili jsme se s hostinským. Občas jsem se potkal s Ileonou, se kterou jsme se jednou příjemně opili při hraní kostek.
Nakoupili jsme všechno potřebné a rozhodli se vzít s sebou stan, pro pohodlnější spaní v pustině. Peněz jsem měl dost a Ileona zdálo se také. Takže jsme na dalšího koně i na své nákladní naložili spoustu věcí.
Zdálo se, že je Ileona spokojená, s tím, co se dozvěděla od posla, který za ní přišel po čtyřech dnech a tak nám nic nebránilo, abychom se následujícího rána vydali na cestu. Rozloučili jsme se s přáteli ve městě a zamířili na sever.