Stoprocentní Wilbur

Ludd


„Had some“, prohlásil Stoprocentní Wilbur poté co očistil lopatu od nánosů hnědavého slizu, který se vyřinul z vnitřností Ajahojackského ještěroida. "Had some pics of Jude, but ain’t meant to show to YA!"

Znovu začal bušit to ještěroida, až z něj zbyla jen rýha ve smradlavé Ajahojackské půdě. Všichni ještěroidi chtěli vidět fotky příbuzných pozemských úchyláků, kteří tady přistávali, a všichni úchyláci je za to rozmašírovali lopatou. Tak už to na Ajahojacksu chodí. Je to refjůž pro lopatisty. Co mají říkat třeba máselnatci z Rothhornu, kde je refjůž pro šroubovákery? Nebo rotopedi z Gluhweinu, kam posílají foukače (zvlášť odporná úchylka)?

Všechny ty polovyvinutý breberky z jinejch světů by měly bejt rády, že mají co do činění s ušlechtilou lidskou rasou, i když se potkávají jenom s úchylákama. Bejt to na mně, tak vezmu plamenomet a seškvařím tu havěť na jednu hromadu. Můj kámoš Fráňa souhlasně pokyvuje svojí zdegenerovanou hlavou a plácá se pahýlama do nožiček. Enteligenti se mu smějou, ale já je vždycky šmrncnu hákem a ono je to přejde. Na nás si dovolovat nebudou!

Jezdíme s parťákem Fráňou tyhle kargo štace už pár let. Oba máme psychotesty za B, takže jsme relativně normální a můžeme rozvážet úchyláky po vesmíru. Lidový komitét (na východě) a Koordinační komise (na západě) začali s posíláním úchyláků na jiný planety hned po tom, co ten největší úchyl profesor Gizmo objevil, že paravlny úchyláků jsou přenosný a můžou se chytit i na nezasažený mozečky počestnejch občanů. Radikálové začali řvát a vytahovat samopaly, humanisti kňourat a metat kolem sebe lidskejma právama. Pak pár humanistům zblbly jejich dětičky a bylo to. Začaly se dělat povinný psychotesty (ve slovanských oblastech se to píše sajkotesty, aby se to trochu zamlžilo, zvyk je zvyk). Šťastnou náhodou kosmickej výzkum pokročil tak, že se daly podnikat cesty trochu dál, než je ten náš malej solární záprdek. Místo vybraných dokonalých zástupců lidstva jsme začali střílet do vesmíru úchyláky. Nejdřív jenom tak na pas blint, takže lopatisti svorně s nekrofilama končili kousek za Plutem se silným mrazením v zádech, který jim způsobovalo selhání termického ochranného pláště raket. Pak humanisti přece jenom přesvědčili zodpovědňáky, že učit úchyly dejchat vákuum je moc drsný a tak se dosud objevený dejchatelný planety rozdělily na refjůže podle typu úchylky a nastoupili trakeři jako já a Fráňa, kteří tam ty nebožáky vozí.

Nesmějte se mi, že říkám nebožáky! Já vím, že takovej detailer není zrovna týpek, se kterým byste chtěli ject na rodinnej výlet, ale vono se mezi nima najde dost docela normálních lidí (Fráňa by moh třeba vyprávět o plochařce Isuňdě, láska jako trám). Myslím, že většina jich je lepších, než ti připosraní hajzlíci z komitétů a komisí.

Jak říkám, jezdíme s Fráňou už pár let. Vozit hovna se nikomu dvakrát moc nechce, takže neúchylnejch maníků se k trakerům moc nehrne. Nemusíme proto dělat sajky, doktor Ruller test vždycky vyplní za nás, von se vyzná, ví jak má odpovědět, když tam je otázka „Pomočujete se v noci?“, nebo „Co se vám vybaví při pohledu na vonící horskou louku?“. My s Fráňou prostě vozíme, děláme si prdel z buzíků a fetišáků a je nám dobře.

Teďka jsme ovšem měli specialitku. Rozumějte, stoprocentního jenom tak nenajdete. Každej z těch úchyláků je vlastně ujetej jenom z části, do rakety jdou ti, co to maj přes šedesát procent. My ale teď vezli Wilbura. Stoprocentního lopaťáka. Když mu bylo čtrnáct, ruplo mu v bedně a od tý doby nemyslel na nic jinýho než na lopaty a osoby opačnýho (když se vožral, tak i stejnýho) pohlaví. Vybudoval si neuvěřitelnej gryf, kdy jednou rukou mlátil obět lopatou a druhou onanoval; oni jsou některý fakt šikovní. Tak jsme ho vezli na Ajahojacks. Ze začátku zkoušel stejný triky, jako spousta jinejch, co se jim nechce do smrti hnít na nějaký smradlavý kouli dva roky trakem od nejbližší hospody. Říkal, že je agent, že má poslání, že ten test zkurvil jenom proto, aby dokázal, že chytřejší než komitét atd. Zkoušejí různý věci. Ale já je šmrncnu hákem a dají pokoj.

Přistáli jsme na Ajahojacksu, vysadili lopaťáky a dva dny koukali, jestli se „sžili“. To musíme, máme to v těch celosvětově vorazítkovaných gajdlajnách. Wilbur se sžil hned, prvního ještěrojda rozmašíroval, eště než slezl ze schůdků.

Uplynuly dva dny, měli jsme odletět a najednou Fráňa povídá: „Mně se ten Wilbur líbí“. Fráňa neříká často takový věci. Je úplně blbej, takže když z něho vypadne myšlenka, má většinou něco do sebe. Kouknul jsem jedním okem na Wilbura, kterej padesát metrů od lodi řval svý: „Had some! But ain’t meant to show to YA!“, druhým okem kouk na Fráňův pokřivenej ksicht pokrytej přezrálýma bradavicema a řek: „Jo, máš recht obludo. Je jinej.“ Naložili jsme Wilbura zpátky a obletěli zbytek trasy. Vyložili jsme všechny ty pedofily, cucáky, hmyzáky, nekrofily, masaře, braineatery a já nevím, jak se ještě jmenujou a vrátili se na sick matičku Zemi. Wilbura jsme protáhli kontrolama naším starým trikem „Vrchní dohlížitel Ajax, chcete snad vidět papíry?“ a rozloučili se. Za tejden nám začínala další várka a chtěli jsme si trochu vyrazit. Zadíval jsem se do Fráňových tupých očí, a bylo mi jasný, že jsme neprohloupili.


O dva roky později:

Smál jsem se, až jsem se za břicho popadal. Fráňa měl fakt ránu. Koukal jsem na napnutej symetrickej obličej, kterej mu vyrobili, dokonale věrné umělé ruce a bezvadný padnoucí oblek. „Hele, Kasanovo, přepustíš mi některou z těch pipin, co dneska večer sbalíš?.“ „Moc se nesměj panáku“, řek mi Fráňa medovým hlasem vycházejícím z opravených hlasivek. Přisedl si ke stolku pod slunečníkem a nádherná kreolka nám nalila z láhve daikiri. Poslouchali jsme chichotání dívek u bazénu a bylo nám dobře.

Fakt není k zahození mít za kámoše Předsedu poradního sboru Centrální koordinační komise pro americký kontinent, pana Joachima Garry Wilbura.




** Amber Stories ver. 1.1 **