„Dívej se do hvězd, má lásko," šeptal.
Úzkými okny věže sledovala plynoucí mraky. Netopýři se venku radovali z přicházející tmy a z lovu. Slyšela jejich pištění a skřeky. Ty skřeky mohlo vydávat cokoli jiného. Živě si představovala hluboké močály, rozlehlé lesy, smrdutý vzduch se spoustu hmyzu.
To bylo ale hluboko pod ní. Nebála se. Byl s ní zde ve věži. Cítila svěží vítr horských hřebenů, přesně takový jako ten první den, když ji sem do věže poprvé zavedl. Tam dole, ve světě chaosu a boje o přežití, v jeskynních chodbách i na dně horských jezer se možná skrývali. Možná. Možná se mohli dostat i sem nahoru, ale On byl s ní.
Stála u okna a čekala až Měsíc ozáří okolní krajinu, až ji ponoří do stříbrné pavučiny utkané ze své záře. Pak snad zahlédne něco z krajiny, která se se svou tajemností a rozmanitostí nedala s ničím srovnávat, a která ji stále uváděla do vytržení.
Temnotu proťal další skřek. Tentokrát ostřejší a vyzývavější. Tohle netopýr nebyl.
„Miláčku?" Zeptala se tiše stále hledíc do krás noci.
„Ano?" Ozvalo se mazlivě z postele. Za chvíli za ním zajde. Tato noc bude stejná a zároveň kouzelnější než kterákoli předchozí. Milování ve věži sebou přinášelo zvláštní kouzlo, pocity strachu z temnoty , skučící vítr za okny, kolem prázdno a strach a přesto se zde cítila nejbezpečněji, zde v náručí své lásky, toho skvělého a trpělivého milence.
„Jak daleko jste ve vývoji s hybridy?"
Odpověděl okamžitě: „Moc daleko ne, asi jako vy. Malá účinnost a spousta zbytečných exemplářů, většinou volně vypuštěných."
Přikývla: „Ty skřeky. Nejsou od normálních zvířat." Viděla, že ji rozuměl.
„Ne, nejsou. Nech je být, jsou to ubožáci."
Přišla k posteli, ke staré dřevěné s velkými křídly, kolem věže hvízdal vítr. Přišla k posteli na kamenném pódiu. Dnes měli tu nejlepší roli v celém vesmíru. Milovali se vášnivě pro hvězdy nad střechou, pro skučení větru, když se silněji přitiskl ke kamenným škvírám, pro podivné skřeky, co stále přicházeli ze země. Milovali se naposled.
„Miluji tě," řekl omámen krásou společného milování.
„Zítra už musím odejít." Prsty mu přejížděla po chlupaté hrudi.
„Musíš odejít, protože bude válka," řekl. „Válka mezi dvěma názory, mezi dvěma druhy myšlení. Naše stroje nenahradí váš mozek, vy nepřemůžete naši sílu. Možná, že se naše říše zase jednou spojí."
Náhle jej přitiskla k posteli a sedla si obkročmo na něj. Dala si jeho ruku na břicho.
„Něco z tebe budu mít navždy sebou, možná se ti bude podobat. Někdy se stav."
V očích se mu objevily slzy. „ Chápu." Dlouze se políbili.
„Škoda že naše životy ovládá někdo jiný, ne my. Proč neřekneme, že chceme žít společně, třeba jen my dva. Chci jen tebe má lásko," prsty ji hladil bříško. Představil si, jak bude pomalu tloustnout, bude stále pomalejší a nemotornější. Jednoho den to ale skončí. Určitě se přijde podívat na svého potomka.
„Škoda, škoda, škoda," řekla už šeptem. Za chvíli spokojeně usnul.
Probudil se zimou, to jak do věže pronikl ranní chlad, ale postel vedle něj byla prázdná. Posadil se a rukou hledal ve tmě přikrývku.
„Miláčku." Podle hlasu stála někde vpravo od postele. Trochu ho to překvapilo, ve tmě ji ale neviděl.
„Miláčku, proč jsi mi neřekl, že jsi robot?"
Mlčel a hlavou mu probíhala spousta otázek? Hlavně: Jak na to přišla?
„Jseš už trochu ošuntělý robot, má lásko, na bříšku se ti uvolnil taková malilinkatá dvířečka."
Vyskočil na nohy, musí se dostat ven z místnosti. Za dveřmi ven byl vítězem.
Střelbu zahájila okamžitě, okamžik zaváhání a nestačila by na jeho elektronické reflexy a rychlost. Při druhém kroku ho zasáhla první kulka do ramene, použila explodující munici. Zavrávoral. Využila momentálního šoku a mířila přesněji. Další kulky zasáhly systematicky krk a hrudník. Pokusil se ještě o jeden krok, ale zhroutil se směrem ke dveřím.
Rozsvítila a odložila noční brýle. Tentokrát mířila pečlivě. Po několika ranách se mu rozpadla hlava na dvě neurčité, stále ještě vlákny spojené, části. Střílela dál na svou lásku a tekly jí slzy. Každé tiché štěknutí výstřelu, každá rána do něj, ničila i ji.
Ležel na zemi roztažený na zádech, bez hlavy, jakoby se opaloval, jen z krku mu vytékal tenký pramínek krve, který byl původně určen pro maskování ran v umělé kůži.
Byl to jednoznačně robot. Umělý člověk postavený podle svého biologického protějšku. Velká díra v břiše odhalila složitý systém elektroniky uvnitř. Zpřetrhané dráty a páchnoucí umělá hmota. Pokroucené dráty trčely ven. Chapadla určená pro ni, pomyslela si a znechuceně se odvrátila.
Její národ, jediný ze dvou na této planetě, bojoval proti národu který byl tvořen roboty a lidmi. Roboty a lidmi na stejné úrovni. Její národ pouze odmítal dát robotům rovnoprávnost. Toť vše.
Sedla si na postel a rychle přemýšlela. Její mikročipy nezaznamenaly žádný signál. Jeho smrt nebyla známa, zatím. Její jedinou šancí byli nižší roboti. Pokud se zde nachází robot vyšší šarže, nic se neděje. Vše bude fungovat normálně. Služebnictvo bude dál uklízet rozlehlé sály Hradu, bude se o něj dál starat. Pán jim nemusí nic říkat. Tento systém, tolik odlišný od Civilizace, vycházel z toho nejjednoduššího předpokladu. Vyšší úroveň robotů má vždy pravdu. Hrad představoval zcela autonomní systém, nijak nespolupracují s centrálou. Jen tak se dalo vysvětlit, že stále žije. Jakou roli a v jakém plánu hraje, to ale netušila.
Chvíli o tom přemýšlela a stále měla dost času odsud zmizet. Hrad jí připadal celkem vzdálený od všech center a ležel i blízko hranic s Civilizací. Stačilo jen zmizet.
Položila si ruku na břicho a otřásla se odporem. Měla v sobě zárodek něčeho živého. Měla strach.
Přišla k němu. S láskou, se strachem. Klekla si vedle něj a pozorně pátrala uvnitř. Hledala identifikační kartu.
Někde ve spleti zpřetrhaných drátů ležely malé balíčky zmrazeného sperma. Nasála tu typickou vůni, kterou neutlumilo ani zmrazení. Vyzvracela se. Celý akt zplození a víra v lásku byly zašlapány v prach těmito bílými balíčky. On byl skvělý robot. Připadal ji dokonalý, s ním si připadala, že byli stvořeni jeden pro druhého. On určitě. Teď už bezpečně věděla, že domů se tak lehce nevrátí. Bylo by to příliš nebezpečné.
Sebrala se a znovu hledala identifikační kartu. Našla ji mezi balíčky. Znovu zvracela. Vyšla z pokoje, zamkla a zakázala vstup všem nižším robotům. Sešla po točitém schodišti dolů.
Techno civilizace neuznávala smysly. Jsou oklamatelné, jsou pochybné. Jistě, roboti si museli zakládat na přesnosti, která lidskou citlivost o mnoho řádů převyšovala. Divné bylo, že stejný názor uznávali i lidé v Techno civilizaci. Tito lidé se museli spoléhat na pomoc robotů při smyslovém vnímání a museli jim slepě věřit. Museli věřit jejich super citlivým umělým očím i citlivým zesilovačům zvuku. Její otec jí vyprávěl, že za jeho mládí nebyly s techno nadšenci velké problémy, protože spolupracovali s nezměněnými lidmi. To se ale změnilo.
Pokud roboty programovali v tomto duchu, byla by tu jistá šance. Všechno zde na Hradě je podřízeno vyšší autoritě, její existenci ale podřízení jedinci nevyhledávají. Vše má jeden předpoklad. Když se mají rozdávat rozkazy, musí se napřed přivolat ti, kterých se to týká, jinak se neděje nic, jen údržba.
Touto autoritou byl on a jeho karta. Tu má nyní v kapse. Procházela sebevědomě a čekala na prvního sluhu.
Narazila na robota uklízeče. Spíš na chodící smeták, lopatka, utěrka a vysavač. Čekala pár otázek.
„Pane, jste to Vy, že?" Zeptal se robot. Vzrušeně tiskla kartu v kapse. Tušila, že toto není typické chování robotů, nižší šarže se už z principu nemůže ptát. Hrad byl ale asi autonomní základnou se zvláštním úkolem, tedy normálně divný.
„Ano, jistě." Nevěř svým vlastním smyslům, věř autoritě. Skvělá myšlenka a skvělý program pro takovéhle situace.
„Kde je madam, pane. Kuchyně je poněkud zmatená." Ani v soukromé konverzaci dvou robotů se tedy neztrácí onen patolízalský tón. Zvláštní.
„Odešla." Nevěř ani své technologii, tvá autorita má určitě lepší.
„Čidla nezaznamenala její odchod." Toto sakra nemělo dělat nikomu žádné starosti. Možná čidla dostala strach o svou dokonalost.
Musela se usmát. Nevěř ničemu, jen autoritě. To bylo jejich krédo. Biotechnologie a plastické operace na míru byly známy už dost dlouho. U robotů je změna zevnějšku ještě jednodušší. Autorita nemá důvod objasňovat důvody.
V druhé kapse nahmatala pistoli. Její chlad ji uklidnil. Blížila se druhá riskantnější část operace. Robot pravděpodobně odvysílal hlášení o setkání.
Upřeně se na něj podívala: „Provedu s tebou malý test. Všechny otázky okamžitě vymažeš z paměti a ani je neodvysíláš."
„Ano, pane. Smím se zeptat proč?"
Zatracená ostražitost, Hrad asi nepoužívá všechna pravidla Techno civilizace.
„Ne." To stačilo. Nervózně žmoulala kartu v ruce.
„Kolik je na Hradě a v okolí jím ovládaném celkem robotů?"
„Nevím, pane."
„Kolik jich ty znáš osobně?"
„Šest, pane."
„Který z nich má nejvyšší hodnost?"
„Vy, pane."
„A po mě?"
„Centrální počítač, pane."
„Doveď mě k němu, poté test končí."
Procházeli jednotlivými sály Hradu, který spíš připomínal strohý středověk než supermoderní péči o obyvatele. Nikde nenarazili na jiného robota,, spíš tušila, že stěny a podlaha jsou prošpikovány čidly a detektory. Karta jí dodávala potřebný klid.
Nakonec se ocitla v jednom bočním sálu ve východní části Hradu s velkými krystalovými okny.
„Zde, můj pane." Řekl uklízeč a zůstal stát před stěnou. „Je toto konec testu?"
„Ne, ještě mi řekni, jak se mám dostat dovnitř."
Uklízeč váhal.
Sakra!
„Čeho se týká ten test, můj pane?"
„Bezpečnosti. Možná to ohrozí i tvou existenci, protože zjišťuji, kolik nepotřebných údajů ohrožujících bezpečnost jednotliví roboti ví. V každém případě musíš mluvit pravdu."
„Musíte položit identifikační kartu na stěnu."
„Jak to víš?"
„Viděl jsem vás, pane."
„Aha, tím test prozatím končí. Můžeš jít."
Uklízeč se přesně podle programu vydal do míst, kde před tím skončil. Z kapsy vylovila kartu a přidržela ji na stěně. Část stěny se odsunula." Stála před temnou chodbou aniž by viděla dovnitř. Roboti světlo nepotřebují, pomyslela si.
Vešla dovnitř.
Zeď se za ní nehlučně zasunula. Rozsvítilo se tlumené světlo. Ocitla v malé místnůstce a nevěděla co dál. Past? Pokud někde něco selhalo je toto plynová komora.
Výtah se rozjel směrem dolů. Zasmála se zbytečnému strachu.
Cesta skončila až ve velké podzemní, mizerně osvětlené, továrně na výrobu a údržbu robotů blízko malé zasklené komůrky pro řízení. Děsila se těch rozměrů. Zde na jednomu pitomému robotu připadala i v měřítku Civilizace velká továrna. Proč? Pochybovala, že je Hrad strategickým centrem.
Toulala se továrnou a vdechovala podzemní vzduch. Chladný a ostrý jako kov, jako neprůstřelné pláště robotů. Stroje byly úžasné. I gigantické chapadlo jeřábu dokázalo s milimetrovou přesností chytat jednotlivé díly.
Ani po hodině ale nenašla zdroj surovin ani si nedokázala udělat obrázek o výsledných produktech. Roboti? Bojové stroje? Obranná zařízení? Nevěděla, a tak se vrátila k mozku této továrny.
Vešla do malé místnosti ,kterou celou vyplňovaly monitory, dráty, displeje, páky a celé panely plné kontrolek. Chvíli ji zabralo, než se zorientovala.
„Přišel jste mimo obvyklou dobu, pane." Uvítal ji centrální počítač.
„Mise skončila, dnes v noci úspěšně opustila Hrad. Potřebuji si ještě jednou projít záznamy."
„Chyba ve vašem hardwaru, pane? Máte ji přece celou v paměti." Lekla se. Pokud ji budou mít ostatní roboti za nedokonalou, mohli by ji třeba zkusit opravit nebo podat hlášení výš. Hlavně rychle!
„Musím k ní dodat závěr a navrhnout zlepšení." Sedla si k prvnímu volnému monitoru.
Dlouho četla o řízené inseminaci člověka. Hrad byl jen prototyp. Doufala, že jediný.
Nechala si z laboratoře přinést výbušninu.
Zjistila, že je na Hradu absolutním pánem a nařídila obranu proti všem útočníkům.
Čekala.
Rozpoutala se další válka, do kroniky mrtvých přibyli další. Bojovali lidé proti robotům. Pokud chtěli lidé uspět, museli se jim aspoň částečně podobat. Vznikly speciální jednotky, napůl lidé a napůl roboti. Pořád ještě s city a mozkem, i když už chladně vypočítaví a osamocení na duši. Stále si ještě uvědomovali tu lidskou část sama sebe.
Moderní superrychlé války trvaly jen několik dní.
V jedné z vyčišťovacích akcí po vítězství Civilizace zaútočily tyto jednotky na Hrad, jednu z posledních osamocených staveb, trochu stranou a strategicky bezvýznamnou.
„Jsou to lidé nebo roboti?" Skláněla se nad počítačem.
„Spíš roboti, ale nepřátelé."
Bojovalo se.
Civilizace pomalu pečetila vítězství.
Věděla, že se nemůže vrátit. Šáhla si na břicho. Ještě se nekulatilo. Jednou by svět Civilizace by začala ničit lidské zrůda. Lidská? Co by na něm bylo lidského, když byl zkonstruován roboty? Robot v lidském rouše.
Jeden z balíčků s plastickou trhavinou si přidržela u břicha a opálila.
Byl konec.
Do místnosti sjeli nepoškozeným výtahem dva vojáci.
„Pěkná spoušť."
„Hm."
Jeden z vojáků přiložil detektor ke zbytkům krve.
„Byl to člověk, možná dva."
„Na žádné základně robotů jsme před tím nic z člověka nenašli."
„Toto je první válka, kterou zavinil a vedl jeden člověk."
„Měl dobrou skrýš."
„Z DNA získáme portrét. Tato fotografie se klidně zařadí k Hitlerovi a jemu podobným."
„Třeba se ještě někde skrývají další lidé, ve zbylých pevnostech."
„Myslím, že už ne."
„Řeknu ti, že někdy ty lidi nenávidím. Každou válku, i tu poslední rozpoutali oni. Mysleli jsme si, že Techno civilizaci tvoří i lidé. Pak jsme v průběhu bojů zjistili, že lidi pravděpodobně vyhladili a zastoupili roboti. Teď bezpečně víme, že to udělal zase člověk, i když jen jeden. Všechny války a zlo vůbec jsou jejich dílo!" To promluvilo jeho robotické já.
„Roboti se možná víc hodí k vládě, alespoň by se pak už nikdy nikde nebojovalo," odpověděl ten druhý.
„Jednou ta válka určitě přijde. Lidí proti robotům."
Jejich částečně robotí mozečky se tetelily radostí.