Město, prach a měsíční svit

Jaroslav A. Polák

Zoufalý nářek nesl se ulicemi a mísil se s prachem. Zoufalý nářek hladu a hrůzy. Zápach věcí, které se nedají jíst, dráždil nozdry a naplňoval smrtelnou hrůzou. V jejím břiše se pohybovala drobná tělíčka, mladý život, jenž brzy, už brzy přijde na svět. A ona měla takový hlad.
Zesláblá se vrátila do pelíšku pod jednou z mnoha plechových věcí, které opuštěny všemi, kromě koček, stály v ulicích. Stmívalo se. Schoulila se do klubíčka a usnula. Snila o jídle, teplé a syté potravě od té podivné vysoké bytosti, již instinktivně milovala a již z části snědla, když ji našla v kaluži voňavé krve... na samém počátku doby nářků. Začala ze spánku příst.
Krev, teplá krev. A maso a vnitřnosti.
Probudila ji rána a zoufalý výkřik. Otevřela oči a viděla dvounožce, jak s divokým výrazem v očích běží k mrtvé černé kočce. Jiný běžel z druhé strany. Znovu třeskla rána a ten druhý už nedoběhl. Vrah vzal svou oběť za ocas a utíkal pryč.
Po chvilce se tiše a obezřetně vyplížila z úkrytu. Došla - pomalu a těžce - k tělu a vnořila drsný jazýček do krve vytékající z rány. Začala příst. Předla a lízala krev, předla a vykousávala svými malými zoubky maso z roztřepené rány.
Vítr hnal ulicí prach a odpadky. Za těžkými mraky se vynořil měsíc a osvítil jasným světlem úplňku mourovatou březí kočku a mrtvou těhotnou ženu.
...
Vítr hnal ulicí prach a odpadky. Celé dny. Mourovatá kočka se nasytila a zase vyhládla. Viděla, jak jeden dvounožec odtahuje mrtvolu. Hleděla na tu scénu v ranním slunci s pocitem zoufalství, ale neodvážila se tomu zabránit. Tolik dobrého masa. Tolik potravy, kterou moc, tak moc potřebovala.
Jednoho dne, slunce bylo vysoko na obloze a pálilo, porodila ve svém pelíšku čtyři koťata. Láskyplně olizovala své slepé potomstvo. Své krásné děti. Dva kocourky a dvě kočičky. Milovala je intensivní mateřskou láskou. Čistou a upřímnou. Kočičí.
Milovala je, kojila je; koťata předla.
Milovala je, kojila je a útroby opět svíral hlad.
Koťata předla.
Pak začalo mléka ubývat.
Hlad.
Poprvé od porodu je opustila. Na špinavém nebi zářilo několik nejjasnějších hvězd. Vydala se na lov. Potichoučku se plížila ulicemi, pátrala v temných sklepích, v troskách spálenišť.
Ve městě žilo mnoho koček.
Ve městě žilo příliš málo potkanů a ptáků.
Naučila se nejíst mrtvé potkany. Jednou jednoho snědla a vzpomínka na dny kruté bolesti v útrobách jí navždy uvízly v paměti.
Zaslechla tiché pištění. Velmi tiché. Šla po zvuku. V jednom starém domě objevila úkryt šedivé kořisti. Samice hlídala klubko maličkých šedivých potkánků dobře ukryté na půdě oprýskané budovy. Hnízdo se skrývalo pod trámem, v rohu. Samice pohlédla na nepřítele divokým pohledem.
Kočka skočila dopředu a střetla se s divokou soupeřkou, chránící svou drobotinu. Po chvíli divokého a nelítostného boje se jí podařilo zatnout zoubky do krku oběti.
...
Dívka klečela před zaprášeným oltářem. Měsíční svit pronikal lomenými oblouky bezesklých oken.
Modlila se.
Modlila se a po tváři jí stékaly slzy. Modlila se za mrtvou. Prosila Boha, aby ji zbavil citu, aby ji otupil v tomto umírajícím světě. Zoufale si přála neztratit víru. Ale vědomí, že její sestra neporodí své dítě ji zbavovalo víry ve spravedlnost, v dobro.
Modlila se.
Prosila, aby to vše byl jen sen.
Prosila a viděla sestřino tělo. Její ránu - okousanou zuby nějakého zvířete. Zoufalý pohled ve ztuhlé tváři. Znovu prožívala ten hrůzný pohřeb bez kněze, do neposvěcené půdy parku.
Vstala, sklopila hlavu a odešla.
Sloupoví vrhalo v měsíčním světle stíny. Měsíční stíny.
...
Ve městě nezůstalo mnoho lidí. Nikde nezůstalo mnoho lidí. Zbyl jen prach. Prach a vítr. A kočky.
Mourovatá kočka kojila svá koťata. Bylo jí dobře. Lépe než dívce bloudící s nožem, pistolí a několika posledními náboji mrtvým městem. Mnohem lépe. Nemyslela na budoucnost.
Koťata usnula a tiše předla ze spánku.
Město koček a lidí. A psů.
Divokých, nemilosrdných, nemocných.
Ve městě žilo příliš mnoho lovců. A tak málo obětí.
Lidé lovili kočky a zdravě vypadající psy.
Mnoho zdravě vypadajících psů mělo vzteklinu.
Psi lovili kočky a nemocné lidi.
Městem zněly kroky, cupitání, vítr.
Hlavně vítr.
Kočka nechala své potomky spát a vydala se na lov.
...
Dívka měla hlad. Bloudila nocí a pohrávala si s myšlenkou na hlaveň pistole dotýkající se jejího spánku. A na svůj vlastní prst tisknoucí spoušť. Bloudila nocí, měla hlad a toužila po smrti. Víra v peklo jí v tomto světě připadala každým dnem nesmyslnější. Ale přesto, co kdyby?
Všimla si, že ulici přechází kočka. Mourovatá.
Dívka měla hlad. Před dobou nářků chovala kočky. Milovala je. Nikdy neublížila kočce. Věděla, že její sestra lovila kočky. Ona však nemohla.
Měla hlad.
Vzala pistoli do ruky, chvíli se dívala na ni, chvíli na kočku, která si jí ještě nevšimla. Pak si přiložila chladnou hlaveň ke spánku, stiskla spoušť a usnula navěky.
Kočka se lekla a utekla.
Ne daleko. Věděla, že s tímto zvukem je často spojena čerstvá potrava. Po chvíli, když neslyšela nic podezřelého, nahlédla zpoza rohu. Na ulici ležel mrtvý dvounožec. Dost potravy, pokud ji zase někdo neodnese. Dost potravy na několik dní.
...
Vidím tě. Vidím tě na druhé straně. Ztratila ses, malá. Vidím tě na druhé straně. Všichni jsme se ztratili. Nezabiju tě. Nezabiju tě pro tvé maso, ani proto, že pojídáš tu dívku. Až odejdeš, ukrojím si z ní trochu jídla pro sebe. A nebudu muset zmařit život. Jí už to vadit nebude. Je mi jedno, že mnou opovrhují. Kanibal. Jsem kanibal. No a? Oni jsou... vrazi.
...
Najedla se. Dosyta. Najedla se masa. Odešla. Byla šťastná. maso znamená život, mléko pro koťata. Nevšimla si dvounožce stojícího ve stínech. Cupitala do pelíšku. Do malého pelíšku pod plechovou věcí.
Když odešla, dvounožec vyšel ze stínů a vytáhl nůž. Vykročil k mrtvé. Třeskla rána. Kočka nečekala a utekla, jak nejrychleji uměla.
...
Nenávidím to. Ten život, neživot. Smrtelně nemocné lidstvo. Kanibaly... Ukončit. Musím to ukončit. Tak jako život toho lidožrouta. Krásná, rychlá, milosrdná smrt. Proč jsem vlastně čekal tak dlouho. Každou minutu můžu zemřít a pak tu budou pomalu umírat. A nikdo jim nepomůže. Ještě dnes.
Muž sáhl do kapsy své otrhané uniformy a nahmatal magnetické karty a klíče. Schoval pistoli, ještě naposledy pohlédl na dvě mrtvá těla a vydal se známou cestou k základně.
...
Koťata spokojeně předla. Mléka bylo dost. Ona také vrněla. Slunce zapadlo. Tichá noc. Usnula. Zdálo se jí o ohřátém jídle, hladících rukou, měkkém koberečku u krbu.
...
Odemykal dveře, zasouval karty, vyťukával kódy, programoval počítač, zadával souřadnice. Snil. O životě s živými. O své ženě, dětech, psu.
...
Probudila se. Čenichání. Otevřela oči a spatřila slinami pokrytou mordu velkého psa. Zasyčela a ohnala se prackou. Pes zaštěkal a rafl ji po noze. Vyjekla, ale nemohla zabránit, aby ji vytáhl ven. Zasazovala rány, drápy rozsekávaly velký vlhký čenich. Křupnutí, kost praskla. Pustil ji a zakousl se do krku. Koťata se probudila a mňoukala vysokými hlásky.
...
Počítač rozeznal jeho otisk prstu a zahájil odpočítávání. Deset, devět, osm, sedm, šest, pět...
...
Stiskl. Křup. Její tělo se uvolnilo. Začal jíst.
...
...čtyři, tři, dva, jedna...
...
Nářek utichl.

** Amber Stories ver. 1.1 **