První poslední soud

Jiří Kopecký

Když konečně nastal konec světa, vesmír se zastavil. Všechna hmota strnula uprostřed pohybu, zavládl mráz absolutní nuly. Hmota bez pohybu ztratila svou podstatu a smysl, čas se tady zastavil i proto, že nebylo nikoho, kdo by jej měřil.
Všechny duše se najednou setkaly v neprostoru a zmateně se rozhlížely. Nedalo se říci, jak byly myriády vědomí nahuštěny na sebe, neboť nebylo prostoru ani smyslů, který by ho zkoumaly. Jenom okraje všech já na sebe narážely a překvapeně se ohmatávaly.
Přinesly si sebou bolesti, strachy, utrpení, samotu, bezmocnost svých životů. Někde mezi tím sotva jiskřily radost a spokojenost.
Oproštěny od smrtelných těl horečně zpracovávaly všechny informace nabyté během všech svých životů a nalézaly souvislosti a řešení, jež by za života nepochopily. Bývalí lidé, zvířata, stromy, mdlé vzpomínky kamenů a vody, kdysi vzdálené kosmické inteligence navazovaly mezi sebou spojení a hledaly odpověď na to, co se stalo. Tichou poštou se mnohonásobně řadami duší nesla informace o Posledním soudu.
Proč byl svět zastaven? Splnil svůj účel? Byl shledán špatným? Co se děje? Kde to jsem? Spojovací kanály každého vědomí byly zahlceny šumem myslí, překotně se hlásících o slovo.
Jen nesnadno se duše uklidňovaly, aby se nechaly spojit do společných vln zájmu.
Bude Soud. Nastává Soud. Mysli napjatě sledovaly nejsilnější proud.
Každý bude souzen pro své činy za živa. Zlé skutky se budou vyvažovat dobrými.
Nelze lhát. Nelze si nic namlouvat. Všichni svědkové jsou přítomní.
Co já? Jaký jsem byl?
Klid, na všechny se dostane. Vlastníme teď všechen čas. Všechno popořádku. Musíme vše důkladně zvážit.
Také bych se chtěl poznat. Také chci mluvit o nich, o těch druhých. Dobrá. Začneme od těch, které zná nejvíce duší. Myslím ty nejvýznamnější. Nejmocnější. Kterým bylo nejvíce dovoleno, nejvíce svěřeno a od kterých jsme nejvíce očekávali.
Hola, začíná První Soud. Všichni svědkové, připojte se k nám. Na lavici obžalovaných je povolán Bůh Všemohoucí.

** Amber Stories ver. 1.1 **