Oni

Radim Šimánek

Stojím zde u terminálu počítače a přemýšlím o tom co se stalo. Přemýšlím o tom, jak správně formulovat slova. Jak přesně napsat, to co jsem během několika posledních hodin zažil. Napsat to tak, aby všichni pochopili. Aby správně porozuměli tomu, k čemu došlo a k čemu ještě dojde. Je velmi obtížné v takovéto situaci souvisle a logicky uspořádat své myšlenky. To, co se zde odehrálo je největší objev této doby. To co lidé vždy hledali daleko od jejich domovů, si nás našlo přímo u našich dveří. Přišlo si to pro nás až sem, a my s tím bojovali...
Dnes ráno jsem se probudil s malou bolestí hlavy. Matně si vzpomínám na včerejší oslavu narození mé vnučky. Je to velmi těžké být zde a dohlížet na bezpečnost stanice, zatímco tam doma mám rodinu. Ale honorář za tohle všechno, ten za to stojí. Pomalu jsem se tedy vysoukal ze své postele a šel rovnou do sprchy. Pustil jsem na sebe nejdříve ledovou vodu, to abych se rychle vzpamatoval. Posléze jsem pustil horkou vodu a vychutnával si, jak teplé pramínky vody stékají po mých tvářích. Cítil jsem, jak se celé mé tělo uvolňuje. Během sprchování se mi zdálo, že se celá místnost chvěje. Bylo to jen slabé chvění, jakoby nejnižší možné vnímatelné frekvence. Jen velmi slabé chvění, ale o to hrozivější. Šel z něho jakoby strach. Nedefinovatelný strach z něčeho hrozného. Ale nevím čeho.
Po chvíli chvění přestalo, ale já pořád cítil ten podivný pocit strachu, který ve mně ono chvění zanechalo. Záhadnost toho chvění mi začala pěkně vrtat hlavou, chtěl jsem za každou cenu zjistit o co jde.
Když jsem vyšel ze sprchy, rychle jsem na sebe hodil uniformu a spěchal do jídelny. I když bylo již půl osmé, zdržovalo se v jídelně ještě několik důstojníků. Přisedl jsem si tedy ke svým přátelům a objednal si snídani. Rozhovor se vedl okolo včerejší oslavy, při níž jsme si docela užili. Během rozhovoru se objevilo znovu ono chvění. Ze zmatených pohledů mých důstojníků jsem pochopil, že ani oni neví, co je toto chvění zač. Tahle stanice byla postavena a navržena tak, aby její konstrukce veškeré otřesy pohlcovala. Bohatým nájemníkům by to totiž mohlo vadit. Vydal jsem tedy rozkaz, aby se všichni dali do práce a sám jsem se zašel podívat do seismografického oddělení. Stejně jsem neměl co na práci.
Mladý voják obsluhující seismograf nebyl schopen podat mi rozumné vysvětlení. Podle něj a podle seismografu nejde o otřesy půdy. Země se prý ani nehne. Spíše to vypadá, jako by něco naráželo do naší stanice. Vzhledem k rozloze této stavby je nemožné, aby něco způsobilo takové chvění. Vyšel jsem tedy znepokojen z místnosti a čekal, dokud nebudou přesně lokalizovány ohniska nárazů do stanice. Jsem zodpovědný za tuto stanici. A ta je zodpovědná za bezpečnost tohoto města. Je tedy důležité, aby jakékoli nebezpečí hrozící městu bylo rozpoznáno ještě dříve než dojde k nějakému poškození, ať již města nebo stanice. Město by totiž bez nás dlouho nevydrželo. Šel jsem se tedy poradit se svými důstojníky o tom, co mi bylo právě řečeno. Nikomu se nechtělo moc věřit, že by někdo nebo něco mohlo ohrožovat tuhle obří konstrukci, v takovém rozsahu, v jakém se to nyní odehrává. Bylo to ale jediné vysvětlení, které jsme měli a proto jsme se ho museli držet. Další diskuze se vedla o tom, kdo a proč by to měl dělat. Mluvili jsme tehdy skoro třičtvrtě hodiny, ale nic rozumného jsme nevymysleli. Čekal jsem tedy na to, až lokalizují místo, kde je chvění nejsilnější. Je to obtížný úkol, protože chvění je příliš silné, takže přichází odevšad. Věřím ale svým lidem, vždyť jsem je sám vybíral.
Tahle stanice byla postavena, aby udržovala bezpečnost města. Měla ho chránit před vnějšími vlivy. Na udržování pořádku ve městě sloužila policie. My se měli starat o to, aby nic z venčí neohrozilo lidi uvnitř. Když totiž lidé poprvé vzlétli ke hvězdám, začalo se mluvit o osídlování vesmíru. Brzy na to, jen několik desetiletí, byla na planetě zvaná Země příliš velká populace a muselo se tedy začít s osídlováním neznámého co nejdříve. Vzniklo tehdy několik projektů na osídlení nejbližších planet sluneční soustavy. Mezi těmito plány se ovšem objevil i jeden, který počítal s osídlováním zde na Zemi. A to přímo u samého zrodu života na této planetě. Osídlování mořských hlubin se zdálo méně nákladné a lépe uskutečnitelné než osídlování vesmíru, a proto byl projekt schválen. Zároveň se rozběhl i projekt osídlování vesmíru. To aby lidstvo mělo více šancí na úspěch. Když jsme začali stavět toto město. Tento náš nový svět, nečekali jsme co vše můžeme objevit. Život v oceánu vznikl daleko dřív než na zemi a proto se mohl lépe rozvinout. Tehdy jsme ještě nevěděli, co nás může potkat. Tehdy ještě ne.
Město se začalo stavět na oceánském dně mezi Floridou a Kubou. Nejprve byly problémy s vládou na Kubánské straně, ale pak i Kuba musela uznat nutnost takového projektu. Projekt dostal název Nový svět. Během několika desetiletí bylo město v takovém stádiu, že se mohlo začít osídlovat. První obyvatelé byli zbohatlíci, kteří si nemohli nechat ujít něco takového, jako je dům na dně oceánu. Nejdražší místa byla až u samého dna. Zde byl totiž nejkrásnější výhled na mořskou faunu a flóru. Ti méně majetní bydleli v nejvyšších patrech. Během dalších několika let stoupla migrace několikanásobně. Naše město se začínalo hezky rozrůstat. Nyní je to velký svět, táhnoucí se téměř přes celé dno oceánu mezi Floridou a Kubou. Za tu dobu co se Nový svět stavěl, jsem již pěkně zestárnul. Kdysi jsem zde začínal jako mladý absolvent vojenské akademie. Pomáhal jsem udržovat bezpečnost při budování města. Dnes jsem hlavním důstojníkem Centrální podmořské bezpečnostní základny. Zodpovídám za bezpečnost miliónů životů, proto bych nerad zklamal. Je tedy pro mne více než důležité zjistit, proč dochází k těm otřesům.
Když jsem prováděl běžnou obchůzku po nejdůležitějších stanovištích naší stanice, dostal jsem zprávu o tom, že se mám dostavit do seismografické stanice, prý se jim podařilo lokalizovat místo, kde jsou nárazy nejsilnější. Když jsem dorazil na místo, čekalo tam již několik důstojníků a diskutovalo o problému. Oním místem měly být staré sklady materiálu, které se používaly na samém začátku stavby. S postupem let se zjistilo, že jsou naprosto nevyhovující a přestaly se používat. Byly uzavřeny a místo nich se vybudovaly sklady nové. Bylo tedy nutné sestavit jednotku a vyslat ji, aby prověřila, co se vlastně děje. Do čela jednotky jsem určil poručíka Martyho. Je jedním z nejlepších lidí, jaké mám. Dal jsem mu k dispozici další čtyři vojáky. Měl jsem tedy pětičlennou jednotku, která měla staré sklady prozkoumat. Vyslal jsem je do akce...
Poručík Marty byl urostlý muž s černou pletí, hnědýma očima a holou hlavou. Byl to muž, který na první pohled budí respekt, a taky si to dobře uvědomoval. Díky své ctižádosti a lásce k moři se stal jedním z lidí, kteří měli osud Nového světa v rukou. Byl nyní vyslán spolu s dalšími vojáky k prozkoumání starých skladů, které budou již pravděpodobně zatopené. Pluli tedy ponorkou k místu určení a přemýšleli, co je tam asi čeká. Okýnky ponorky šla dobře vidět okolní krajina. Spousta korálů a mezi nima ještě větší spousta ryb. Některé byly malé, mrštné a krásně barevné. Jiné, ty větší se spíše svou barvou maskovaly. Všichni už viděli tenhle pohled snad tisíckrát, ale vždy je dokázal znovu a znovu uchvátit. „To je krása, no řekněte poručíku, není to nádhera?" řekl Petr. Petr byl vojákem teprve pár měsíců. Byl to ještě, jak se správně říká zelenáč. V jeho očích byly vždy zvídavost a bystrost a vypadal inteligentně. Měl světlé, téměř žluté vlasy, modré oči a docela statnou postavu. Byl mezi všemi docela oblíbený, vždycky dokázal rozesmát. Měl nad věcí nadhled. „Jo, je to nádhera" odpověděl znuděně poručík. „Co se vám líbí nejvíce? Mně se líbí ty malé rybky, co jsou tak rychlé, že někdy nejde skoro vidět jak uskočí. Prostě jsou tady a najednou tam", povídal stále Petr a nenechal se odbýt. „Mně se líbí krabi, líbí se mi jak se pohybují" utrousil Dany. „Mně se líbí ženský, taky se mi líbí jak se pohybují" řekl Mark. „No jasně Marku, myslíš ty taky na něco jiného?" nedal se Dany. „Proč bych měl myslet na něco jiného, jsem přece chlap" mezi posádkou se ozval hlasitý smích. „Co že seš? Chlap ? To ti řekli když ses narodil, nebo jsi na to přišel sám?", „ zmlkni Dany!", Marka očividně smích ostatních rozčílil. „No tak hoši, jen klid, přece jsme všichni chlapi, ne? Jinak by jsme tu přece nebyli" utrousil podporučík Duncan. Duncan. byl podobného vzhledu jako Petr. Modré oči, blond vlasy. Byl jen trochu statnější postavy a pevnější vůle. Vypadal jako rozený velitel. Podřízeným Martyho byl jen proto, že v armádě nebyl tak dlouho. Všichni ho ale ochotně poslouchali a dokonce i Marty za ním občas přišel pro radu. Bylo zvláštní, že mezi těmi dvěmi muži vzniklo přátelství namísto rivality. Nejspíš to bylo proto, že Duncan. byl asi jediný člověk, který nikomu nic nezáviděl. A jestli přece jen něco, tak to věděl jen on. „Ovšem Duncane, všichni jsme chlapi", prohodil Marty. Po této větě rozhovor v ponorce umlkl. Jak se ponorka blížila stále více ke starým stavbám, tak se mezi vojáky začala objevovat nervozita. Jakoby nějaké špatné tušení. Většina z nich byli ještě mladí chlapi, kteří neměli pražádné ponětí o nějaké akci. Nevěděli tedy, do čeho se ženou. Ale již nyní tušili něco zlého. Něco, o čemž nevěděli, co to je. Ale co již samou existencí budilo hrůzu. To, že navíc nevěděli o co jde, a co může v oněch starých skladech být, to v nich jen probouzelo větší a větší strach. Okolí za okny ponorky se začalo měnit. Dříve dno plné života a krásné stavby tyčící se okolo, se nyní změnily. Osvětlení zde bylo čím dál tím horší. Světlo z budov se nyní ztrácelo v dáli. Jen reflektory ponorky prořezávaly hustou tmu. Brzy se začaly objevovat původní část stavby. Dnes již zastaralá a dlouho nepoužívaná. Atmosféra mezi vojáky byla čím dál horší.
Tichý uklidňující zvuk, který vydávala turbína ponorky, ostré světlo reflektorů a pět mužů. To bylo to jediné, co se zde odehrávalo. Z nějakého podivného důvodu zde nebyl život. Žádné mořské korály. Žádné ryby, krabi nebo mlži. Prostě nic. Jen dokonalá tma. V dáli se začal objevovat slabý obrys konstrukce. Jak se k němu plavidlo přibližovalo, budil jen větší hrůzu. Byl ještě černější než oceán okolo. Kužel světla z reflektoru již začal pomalu pronikat hustou tmou a odhaloval zchátralost této stavby. Byla to šedá obrovská konstrukce pokrytá rzí a plísní. Všude mořské řasy. Žádná známka toho, že zde kdysi začal onen slavný projekt. Dokonce ale ani nejmenší známka toho, že by zde byl někdo nebo něco, co způsobovalo ony otřesy.
Plavidlo připlulo ke vstupní části stavby. I když to vypadalo, že budova co nevidět spadne, vše bylo plně funkční. Dveře se ihned otevřely a plavidlo tiše vplulo dovnitř. Chvíli jen tak viselo na místě a pomalu se otáčelo. Kužel světla odhaloval stav vnitřku budovy. Bylo to jako návrat v čase. Zastaralé zařízení, zastaralá technologie, již několikrát překonaná. Vše budilo dojem něčeho, co už tady dávno nemá být.
Plavidlo se pomalu pohlo směrem k přistávací rampě. Dosed na rampu byl bez potíží, otevřel se poklop plavidla a posádka začala vylézat ven. Jeden po druhém. Nejdříve Marty, pak Petr, Dany, Mark a nakonec Duncan. Prostředí okolo bylo zchátralé, podlaha byla díky množství řas kluzká. Všude byla spousta naneseného písku a bahna. Marty došel k vypínači. Přehozením jeho polohy uvedl vše do provozu. Vnitřek budovy se začal pomalu rozžíhat. Najednou zařízení vypadalo, že je v daleko lepším stavu, než se původně zdálo. „Zkusím u počítače zkontrolovat systémy", řekl Mark a došel k nejbližšímu terminálu. Několika rychlými pohyby prsty vyťukal do klávesnice přístupové heslo. Na obrazovce se objevilo hlavní menu. Počítač zobrazil několik informací o životně důležitých systémech a upozornil na několik závad. Mark si nechal udělat podrobný výpis stavu budovy. Vše se zdalo být v přijatelných mezích. Otevřel tedy dveře do přechodové komory a všichni se přesunuli do další místnosti. „Počítač sice ukázal, že je vzduch vpořádku", řekl Mark „ale radši to tady ještě zkontroluju." Dvojité pípnutí z přístroje na Markovém zápěstí oznámilo, že se ve vzduchu nevyskytují žádné jedovaté plyny. „Dobrá hoši, sundejte si helmy. Skafandry si pro jistotu necháme.", vydal rozkaz Marty. „Fuj to je smrad!" utrousil Petr. V místnosti byl poměrně starý vzduch, ale ventilační šachty již běžely naplno. Bylo tedy jen otázkou několika minut, než se situace zlepší. „Tady to nevypadá nejhůř. Co šéfe? Docela zachovalé.", zařízení v přestupové komoře vypadalo dobře, bylo jen trochu zaprášené. „Jasně Dany", odpověděl Marty, „půjdem se podívat, jak to vypadá dál." Vyšli z místnosti do velké spojovací chodby. „Cítíte někdo ty otřesy, kvůli kterým nás sem poslali?", optal se Dany. „Ne, ale co není může být. Myslím, že se za chvíli objeví. Ve stanici byly taky přerušované. Podle mě můžeme být rádi, že se to tady nechvělo, když jsme přistávali ponorkou.", odpověděl Duncan. „Jo jasně, kdo má plány téhle budovy? Půjdeme do centrální místnosti. Myslím, že odtamtud se bude všechno lépe ovládat.", řekl Marty.
Centrální místnost se nacházela ve čtvrtém patře budovy. Byla to velká kulatá místnost, která měla skleněnou kopuli jako střechu. Světlo z místnosti pronikalo kopulí ven a osvětlovalo oceán okolo. Mark s Petrem se snažili uvést do chodu všechny systémy. Počítače hlásily spoustu chyb. Hlavně v ubytovací zóně. Především nedostatečné větrání. Pak pokles tlaku ve skladovacích prostorách. Což znamenalo, že brzy dojde k zatopení. Duncan se pomocí počítače spojil s řídícím centrem na stanici. Ohlásil situaci a podrobně popsal stav budovy. Dodal taky, že zde nejsou nejmenší známky otřesů. Mladá dívka obsluhující terminál na druhé straně odpověděla, že otřesy ustaly i u nich. Během chvíle se dostavil k terminálu hlavní důstojník stanice. Duncan mu zopakoval hlášení. Důstojník vydal rozkaz k podrobnému prozkoumání budovy.
„Tak hoši slyšeli jste. Půjdem to tady prohledat. Já a Petr, Duncan a Mark půjdem po dvojících. Dany zůstane tady." Duncan a Mark vyběhli z místnosti jako první. Běželi k obytné zóně, zatímco Marty a Petr směřovali ke skladům. Běželi šedou chodbou až k výtahu. Počítač nehlásil žádné jeho poškození a tak jej použili. Mark a Petr zrovna došli k výtahu na druhé straně, když tu se náhle objevily otřesy. Výtah se zastavil mezi patry. Světla v budově pohasla. Místo nich se zapnulo nouzové osvětlení. Chvění zde bylo daleko silnější než ve stanici. Působilo přímo na podvědomí. Dohánělo k šílenství, šla z něj nepopsatelná hrůza. Strach. Strach z něčeho a zároveň z ničeho. A náhle, jako se objevilo, také tak zmizelo. Světla se opět rozsvítila a výtah rozjel.
„Seš v pořádku, není ti nic? To byla hrůza!" vyhrkl ze sebe Duncan. Mark chvíli stál jakoby bez života, jakoby ani nevěděl čí je, ale pak přikývl na znamení toho, že mu nic není. Mark ještě chvíli stál s nepřítomným výrazem a pak řekl: „myslel jsem, že je po mně. Nikdy jsem nic takového nezažil. Ta chvění na stanici byla daleko slabší. Tohle není jen obyčejné chvění. Říkám ti, že v tom je něco daleko víc!" V té chvíli výtah dojel do druhého patra a zastavil. Dveře se otevřely a oba vojáci vystoupili. Z vysílačky se ozvalo zapraskání a pak Martyho hlas: „Duncane, Marku hlaste se!" Duncan pohlédl na Marka a odpověděl: „ jsme oba vpořádku, jen trochu v šoku." Chvíli Marty neodpovídal, ale pak se ozvalo: „No, vůbec nemáme ponětí, co to může být. Prozatím budeme pokračovat v prozkoumávání budovy a pak uvidíme. Možná ještě něco najdem. Zatím končím." Duncan a Mark šli tedy dál směrem k obytné zóně, zatímco Marty s Petrem směřovali ke skladům. „Co si myslíš, že to může být" promluvil Mark. „Nemám nejmenší ponětí. Jenom doufám, že to rychle najdem", odpověděl Duncan. „Podle mě by bylo lepší, kdyby jsme to nenašli."
„Jak daleko to ještě je?" zeptal se Marty. Petr se podíval do plánů budovy a řekl: „ Jen pár chodeb. Na konci téhle sejdeme dolů a pak půjdem doprava. . .Už je to kousek. Možná jsme měli jet výtahem." Marty pohlédl na řadu schodů před sebou: „ Možná jo, asi jsme měli jet výtahem." Šli dál šedou chodbou až k velkým světle šedým dveřím s červeným nápisem STORAGE. Pomocí panelu u dveří zkontrolovali, zda je místnost za dveřmi zatopená a zda-li je tam dýchatelný vzduch. Když počítač oznámil, že je vše vpořádku, otevřeli se masité dveře a oba muži vstoupili dovnitř. „Proč to tady vůbec uzavřeli, to zařízení vypadá dobře. Nikde nezatéká, dokonce je tady čisto. Tedy na padesát let, kdy se tady neuklízelo." pověděl Petr. Marty se rozhlédl okolo, pak pohlédl na Petra: „Nevím. Podle záznamů to bylo nevyhovující, zastaralé a malé.", „mně to nepřipadá malé. Tedy chci říct, že naše nové sklady nejsou o nic lepší. Jen zařízení je novší, ale to by přece úplně stačilo vylepšit počítače. A ne stavět úplně nové sklady. Víš co si myslím. Že při stavbě na něco narazili. Jestli jsi viděl mapy, tak dříve se stavělo směrem na jih. A pak najednou uzavřeli tyhle sklady a staví se na východ." Marty udělal pár kroků, bylo poznat, že přemýšlí. „Nevím. Já jsem ještě nebyl na světě. A ty taky ne. Myslím, že by to mohl vědět hlavní důstojník. Ten tady přece kdysi pomáhal stavět. Spoj se s Danym, ať se na to poptá na stanici." Petr se spojil s Danym a řekl mu co má udělat. „Dobře hned tam zavolám" řekl Dany a ihned došel k terminálu počítače. Chvíli to trvalo, než dostal přímo velícího důstojníka: „Pane, poručík Marty mě požádal, abych zjistil proč vlastně došlo k uzavření skladů. Myslí si, že zápisy v záznamech nemluví tak úplně pravdu." Důstojníkova tvář náhle získala přísný výraz: „Vojáku toto není vaše starost. Dokonce ani já sám nevím proč tomu vlastně bylo. Náhle nás převeleli na jinou stavbu. Byl to rozkaz a tak se nikdo neptal proč. Váš úkol je zjistit, co tyto otřesy způsobuje a ne proč došlo k uzavření budovy!" Dany se ale nenechal tak lehce odbýt: „ Pane, poručík Marty si myslí, že by to mohlo pomoci při hledání toho, co způsobuje ty otřesy." Důstojník chvíli přísně hleděl na Danyho a pak řekl: „Dobrá pokusím se to zjistit. Ale bude to chvíli trvat." Na obrazovce se objevil nápis, ohlašující konec spojení.
Duncan s Markem směřovali osvětlenou chodbou k obytné zóně. Dorazili ke vstupním dveřím. Mark je otevřel a oba vstoupili. Obytná zóna vypadala zachovale, ostatně jako všechna zařízení. Jen spousta prachu. Jinak nic. Člověk by čekal, že při tom množství lidí, co tady bydlelo by zde při opouštění budovy něco zapomněli. Ale nic, dokonale vyklizené. Oba muži procházeli jednu místnost za druhou, ale stále nic nenacházeli. „Myslím, že tady toho moc nebude. Zkusíme to jinde. Zajdem do jídelny.", řekl Duncan. Mark zavřel šuplík nočního stolku, který právě prohledával a následoval Duncana do jídelny. Vyšli na spojovací chodbu a vydali se k jídelně. Tehdy se opět objevilo ono chvění. Byli u toho. Viděli proč vzniká. Viděli jak se ze zdi naproti pomalu vynořuje postava. Jak pomalu získává obrysy. Jak vylézá ze zdi, přechází chodbu napříč a vnořuje se do protější zdi. Při tom všem jimi pronikaly vibrace, které vyvolával zvuk nízkého kmitočtu, vycházející z té postavy podobné člověku. Cítili, jak se jim ten odporný zvuk zarývá do uší. Jak proniká do podvědomí. Začali se jim podlamovat nohy. Z nosu se spustil pramínek krve, který stékal přes rty na bradu. Z té pak pomalu ukapával na zem. Oba začali ve tváři brunátnět. Do hlavy se jim začalo hrnout více a více krve. Ušní bubínky začaly krvácet. Přestávali slyšet. Zrak se rozostřil. Oba upadli do bezvědomí. Postava zmizela ve zdi.
„Duncane, ozvi se", volal do vysílačky Marty. „Ozvěte se. Duncane, jste v pořádku? Ozvi se!" Martyho volání bylo bez odezvy. Pohlédl na Petra. Ten jen pokrčil rameny. Pak po chvíli řekl: „Zkus zavolat Danyho. Doufejme, že je v pořádku." Na obou mužích šlo vidět stále vzrůstající napětí. „ Dany!", vyřkl do mikrofonu vysílačky Marty. „ Slyším. Kvůli tomu chvění byl pokles napětí. Už víte co se děje?", ozval se Dany. Marty opět pohlédl na Petra, pak rezignovaně řekl: „ Ne, nevíme co se děje. Navíc Duncan a Mark se neozývají." Dany pohlédl na obrazovku počítače, který zobrazoval biorytmy všech pěti vojáků, a pak řekl: „Myslí, že by jste je měli rychle najít. S těma dvěma to nevypadá dobře. Jsou ještě živí, ale podle biorytmů jsou přinejmenším v bezvědomí!"
Marty a Petr rychle vyrazili k obytné zóně. Stále v sobě cítili ten nepříjemný pocit, který v nich zanechalo chvění. Běželi k výtahové šachtě. Nastoupili do výtahu a rychle vyjeli do druhého patra. Když výtah dojel do druhého patra, otevřely se dveře. Oba muži vyběhli ven. Vydali se směrem k obytné zóně, když tu spatřili jakoby lidskou postavu. Stála naproti nim. Tiše stála a hleděla přímo na ně. Opět začali pociťovat to zákeřné chvění. Cítili, jak jim proniká až do morků kostí. Cítili, jak se jim podlamují nohy. Jak jsou vůči tomu chvění bezmocní. Oba klesli na kolena. Přitom stále hleděli na tu záhadnou postavu. A ona hleděla na ně. Chvění v jejich tělech nezmizelo, ale ani se nestupňovalo. Oba byli na pokraji ztráty vědomí. Bezmocně klečeli na zemi a bojovali z vlastním tělem, aby neztratilo vědomí. V tu chvíli se k nim začala ta záhadná postava přibližovat. Vypadala, jako ba tam ani nebyla. Jako by se rozplývala. Byly její obrysy matné nebo to jen vypovídající mysl obou mužů již nebyla schopna rozeznat její tvary. Rozplývala se, vlnila, byla skoro průsvitná. Šlo vidět, jak se skrz ní láme světlo. Byla skoro jakoby mlha. Jako oblak světle modrého dýmu. Přitom se nehlučně přibližovala. Letěla několik centimetrů nad zemí. Dolétla až před Martyho. Na chvíli se její pohyb zastavil. Visela ve vzduchu před klečícím Martym. Vycházelo z ní jen slabé chvění, které paralyzovalo oba muže. Přiblížila se ještě více k Martymu. Chvění začalo sílit. Martymu se náhle zdálo, že mu explodují všechny kosti v těle. Udržet se při vědomí bylo náhle nemožné. Martymu začala z uší a nosu vytékat krev. Byla hustá a tmavá. Stékala mu z ucha přes lícní kosti na bradu, kde se spojovala s pramínkem krve vytékajícím z nosu. Nejdříve pomalu ukapávala z brady na zem, kde se začala tvořit malá kaluž. Pak ale tekla rychleji a změnila se ve slabý pramínek, který rychle zvětšoval kaluž krve na podlaze. Marty cítil, jak mu chabnou údy. Jak mu s každou další vibrací, která mu vnikne do těla uniká život. Cítil, jak mu pomalu začíná praskat lebka. Jak se kosti v jeho těle mění v prach. Plíce se mu zalily krví. Nemohl dýchat. Dusil se. Neviděl. Neměl kosti. Jeho tělo se zhroutilo na podlahu. Bylo mrtvé. Ale mysl ještě chvíli přežívala. Přál si aby už byl mrtvý. Aby už necítil tu bolest, kterou v jeho mysli vyvolávala ta postava tyčící se nad ním. Přál si smrt, ale ta pořád nepřicházela. Ještě dlouhé sekundy cítil ty mysl mučící vibrace. A pak náhle ty paralyzující vibrace ustaly. Martyho mysl přestala vnímat. Byl mrtvý.
Duncan s Markem se probrali. Oba byli v příšerném stavu. Na těle samá krev. V hlavě jim brnělo. Cítili se, jako by jim měla hlava co nevidět prasknout. Mark pomohl Duncanovi na nohy. „Díky. Co to bylo. Viděl jsi, jak zmizela ve zdi?", řekl Duncan. Mark pohlédl na neporušenou zeď. Ohledával ji konečky svých prstů, ale nenašel nejmenší známky poškození, pak řekl: „Jak víš, že to byla ona. Mohl to být klidně on!" Duncan nazlobeně pohlédl na Marka: „Ona nebo on. Jeto úplně jedno. Málem nás to zabilo. Zavolám Martymu!" Na Duncanovo volání ale nikdo neodpovídal. Dokonce ani Dany, který byl v kontrolní místnosti. Musel by je určitě slyšet. Tedy za předpokladu, že by byl v pořádku. „Jdeme, musíme ostatní najít. Nikdo se neozývá!", domluvil Duncan a vyrazil zpět ke kontrolní místnosti. Mark ho ale chytil za loket a zeptal se: „Co když jsou mrtví!", „I tak je musíme najít!", odpověděl Duncan a vyrazil. Mark jej následoval. Urazili jen pár kroků. Jen na konec chodby. Pak zatočili k výtahu a tu se jim naskytl hrůzný pohled. Martyho zničené tělo. Tělo, které nemělo v těle jedinou kost. Celé bylo deformované. Promáčklé, špinavé od krve. Ležel v kaluži krve. Vedle něj ležel Petr. Duncan s Markem přibjehli k Petrovu tělu. Mark změřil Petrovi na krku puls: „Žije. Je jen v bezvědomí. Musíme ho probudit. Vstaň. Petře, vstávej!", řekl Mark a zároveň třepal s Petrovým tělem, aby ho vzbudil. Povedlo se. Petr otevřel oči. Zahleděl se na Marka s otázkou i strachem v očích. Pak pohlédl vedle na zubožené tělo Martyho. Projel jím záchvěv strachu. „Co se stalo. Viděli jste ji taky. Co je to zač!", tázal se nesoustředěně Petr. Mezi jeho slovy byly dlouhé pomlky. Byl v šoku. Duncan se již vzpamatoval a převzal velení: „Jdeme nahoru. Musíme do řídící místnosti. Chci se spojit se stanicí!", na chvíli se odmlčel a pak řekl: „a zjistit co je s Danym!" Všichni tři tedy vyrazili k výtahu. Vyjeli do nejvyššího patra a vešli do řídící místnosti. Tam našli Danyho, jak leží na zemi v kaluži krve a zvratků. Kosti v jeho těle byly rozdrceny na prach. Duncan doběhl k terminálu počítače. Vyťukal kód pro spojení se stanicí. Ještě než ale došlo ke spojení, objevilo se zase to chvění.
V celém Novém světě se začaly objevovat podivné bezpohlavní bytosti. Vycházely z nich vibrace nízkého kmitočtu, které ničily vše živé. Milióny obyvatel bylo nyní podrobeno strašlivým mukám. Lidé umírali v příšerných agóniích. Kosti v jejich tělech se měnily v prach. Těla umírala, zatímco vědomí ještě stále žila. Mozek umíral jako poslední a stal se centrem veškeré bolesti. Muži, ženy, děti klesali bezmocně k zemi. Z jejich uší, nosu a úst se hrnula krev.
Jsem poslední, kdo tady zůstal na živu. Několik miliónu obyvatel Nového světa bylo odsouzeno k záhubě. Stojím zde u terminálu a zapisuji poslední věty svého života. Za chvíli mě ty podivné bytosti určitě najdou. Kdo ví proč právě já jsem poslední. Kolem mě všichni umírali a já stál, nemohl se ani hnout, ale neklesl jsem k zemi, jako ostatní. Zůstal jsem stát a všechny přežil. V této poslední minutě mého života, neboť začínám znovu pociťovat chvění, mi proběhl celý život před očima. Právě jsem si vzpomněl na mou čerstvě narozenou vnučku. Doufám, že ji potká lepší osud než nás tady. Doufám, že ty bytosti zůstanou pod hladinou. Vždycky jsme chtěli najít ve vesmíru jinou formu života. A teď si našla ona nás. Přímo tady na zemi. A zničila Nový svět. Jsem poslední kdo zůstal. Ale ne nadlouho, protože se právě ze zdi na proti mně jedna z těch záhadných postav vynořuje.
10 O životě a smrti

** Amber Stories ver. 1.1 **