Vlekl jsem se ucpanými ulicemi a bylo mi jasné, že před devátou se domů nedostanu ani omylem. Jill bude mít zase řeči. Zatímco levou rukou jsem netrpělivě poťukával o volant, pravou jsem uchopil telefon a vytočil číslo domů. Po třetím zazvonění to Jill vzala.
„Norritová, prosím."
„Ahoj Jill. Prosím tě, nezlob se, ale ..."
„Je mi to jasný, zase visíš v zácpě?"
„No, je to tu úplně ucpaný." mumlal jsem potichu.
„Vždyť jsi mě ale slíbil, že dneska přijedeš z práce dřív."
„Vážně? A proč?"
„Namáhej si mozek!" štěkla Jill a praštila s telefonem.
Do háje! Máme dneska čtvrté výročí a mě to úplně vypadlo z hlavy. Tak tohle budu těžko vysvětlovat. Jill má pravdu, že jí zanedbávám a v hlavě nosím jenom práci. To je teda den! Nejdřív jsem se dopoledne pohádal s Charliem a teď tohle. S ním jsem si to vyjasnil rychle a nakonec mi dal za pravdu, že kontrola satelitu se nedá dělat po proflámované noci. Po obědě si mě zavolal vedoucí našeho výzkumu a dal mi k rozlousknutí jeden problém. V blízkosti Jupitera se na krátkou dobu objevila jistá anomálie, ale po pár sekundách zmizela. Naštěstí se jí podařilo alespoň část zaznamenat, takže můžeme začít analyzovat. Bohužel jsem se do analýz zažral moc a teď budu mít Jill co vysvětlovat. Naštěstí se proud aut dal konečně do pohybu a já mohl ještě zajet za roh k benzínce pro kytku. Do auta jsem usedal v přece jen trochu lepší náladě, protože jsem v marketu sehnal láhev originálního francouzského sektu. Od benzínky domů je to slabou čtvrthodinku. Zaparkoval jsem auto a vešel do domu.
„Ahoj miláčku. Tak už se na mě nezlob ..."
Jaalom-So ani nezdvihl hlavu.
„Veliteli, jsme tři tisíce noritů od místa vynoření ze subprostoru. Všechny přístroje hlásí nulové nebo minimální odchylky od stanovených hodnot. Moment ... Optický snímač na pravé straně lodi má poruchu."
„Co je s tím snímačem?" předběhl otázku velitele Roobe-Ha.
„Nevím. Pravděpodobně nějaký mikrometeorit poškodil optická vlákna. Obraz sice nezmizel úplně, ale je tak rozmazaný, že bychom s ním viděli planetu až kdybychom přistávali."
„Můžeš to opravit?" otočil se se Zoor-Ti na Juube-La.
Ten se chvíli ošíval a pak přiznal: „Musel bych ven - do prostoru. Ale zdaleka není jasné, že to opravím. Víš sám, jak špatně se ve skafandru pracuje s optomanipulátorem."
Zoor-Ti se na chvíli odmlčel a pak rozhodl: „Nech to tak. Prostě se pravou stranou natočíme od planety a na levé je všechno v pohodě."
Juube-La se zcela viditelně ulevilo. Podíval se vděčně na velitele, ale ten ho sledoval upřeným pohledem. Astrofyzik se vyděsil. „Proboha, snad neví o tom, že mám panickou hrůzu ze skafandru." Pak mu ale došlo, na co velitel čeká.
„Aktivní maskování lodě bylo spuštěno téměř okamžitě po vynoření. Doba viditelnosti byla podle údajů palubního mozku kratší než čtyři terriky."
Zoor-Ti poděkoval za hlášení a otočil se zpět k hlavnímu panelu. Věděl, že pokud je spuštěné maskování, nemůže je nikdo zahlédnout zrakem ani jinými senzory. Maskování bylo tak dokonalé, že když před osmnácti oběhy jeden jeho spolužák z vesmírné akademie nouzově přistával a ve zmatku zapomněl vypnout maskování, dosedl vedle budovy hvězdné policie a nikdo to nezaregistroval.
Je velice málo pravděpodobné, že by si na té planetě někdo povšiml čtyřterrikového záblesku.
V subprostoru letěli rychlostí mnohonásobně vyšší, než je rychlost světla a před vynořením palubní mozek zapnul pozitronové brzdící štíty. Bez neuvěřitelně účinných antigravů by celá posádka byla už pouze dvojrozměrná. Antigravy však běžely bezchybně, takže krátce po vynoření ze subprostoru už se jenom ploužili.
„Ukažte mi náš cíl!" přikázal velitel a vzápětí se uprostřed místnosti začal otáčet holografický obraz třetí planety této soustavy. Její odvrácená strana byla sice velmi nezřetelná, ale jakmile senzory zpracují odražené informace, hologram bude automaticky zaostřen.
Baanar-Ko jen vydechl: „Nádhera. Prostě nádhera."
„Počkej s hodnocením, až ji uvidíš zblízka." vyřkl žertem Juube-La věštecká slova.
Jilly už spala a já se vytratil do obýváku. Měl jsem chuť na doutník a sklenku mé oblíbené Grantsky. Nalil jsem si a nešetřil jsem na sobě. Vhodil jsem do sklenky dvě kostky ledu a zvolna jsem sklenkou otáčel, aby se rychleji rozpustil. James sice tvrdí, že led whisku jenom kazí a že jsem barbar, ale James je praštěnej anglán, kterej se v kravatě snad i sprchuje.
Levou rukou jsem automaticky otáčel skleničkou, v pravé jsem měl nezapálený doutník, ale myšlenkami jsem byl úplně jinde. Jako obvykle jsem dumal nad nespravedlivostí osudu, který nám ani po čtyřletém snažení nedopřál potomka, ale tentokrát jsem myslel i na ten zvláštní jev u Jupitera. Bylo to něco naprosto zvláštního. Podrobně jsem prostudoval výsledky analýz a všechno napovídalo tomu, že tam něco bylo. Velmi krátkou dobu, ale bylo. Charlie vtipkoval na téma vesmírné čarodějnice, ale jeho už nikdo nebere ani jako komika. Měl by něco udělat s tím pitím.
Náhle jsem se musel zasmát. Já tady dumám nad Charlieho alkoholismem se sklenkou whisky v ruce. Led už se dávno rozplynul a tak jsem hodil obsah do sebe, odložil nepoužitý doutník a vrátil se do ložnice. Jill je nádherná když spí. Já jsem ji ale asi svým příchodem probudil, protože jen jsem ulehl, přitáhla si mě k sobě a začala mě vláčně líbat. Opětoval jsem její polibky a po neuvěřitelně pomalé předehře jsem se někde v ní rozplynul.
Juube-La se otočil od ovládacího panelu „Veliteli, jsme na oběžné dráze."
„Vzdálenost od povrchu?"
„Šest tisíc sedmset bandrů. Pohybujeme se spirálovitě od jednoho pólu k druhému."
Zoor-Ti si Juube-La nenápadně prohlédl. Astrofyzik byl už znatelně unavený. Jeho zelený obličej zešedl a když se Zoor-Ti podíval po ostatních členech své posádky, uviděl, že jsou na tom stejně. I on už pociťoval únavu.
„Změna!" zavelel rozhodně. „Stabilizujte loď na geostacionární dráze."
Juube-La se po něm nechápavě ohlédl, ale okamžitě se otočil zpět k řídícímu panelu a jeho prsty se spojily s neuronovými ovládacími receptory. Po chvíli se opět otočil k Zoor-Ti.
„Hotovo, veliteli. Jsme na geostacionární dráze."
„Výborně. Vyšlete automatické sondy. Potom nařizuji spánek. Nebo máš něco proti, doktore?" usmál se Zoor-Ti na Baanar-Ko.
„Ani omylem! I mě už padají mžurky únavou."
Velitel se ještě otočil k ostatním: „A nezapomeňte na maskování sond! Víte, že máme přísně zakázáno dát najevo svou přítomnost zde. Nezapomeňte, že jsme tu jenom jako pozorovatelé a teprve Rada moudrých určí, jestli a kdy navážeme s těmito tvory kontakt."
Za chvíli bylo slyšet pouze otvírání komor a tichý svist vypouštěných sond. Velitel naposledy zkontroloval údaje a těsně předtím, než usnul ho napadlo, že ta krásná, modrá planeta už zblízka tak modrá není. Spíš trochu do šediva. Nebo se mu to jen zdálo?
Budík jsem zamáčkl těsně předtím, než zazvonil. Opatrně jsem sešel po schodech do kuchyně. Do opékače jsem zastrčil dvě topinky a stiskem tlačítka jsem zapnul překapávač. Než se umeju a oholím, budu mít snídani připravenou. Krátký pohled z okna mi zkazil náladu. Nekonečné čůrky vody za oknem napovídají, že těm rosničkářům to zase nevyšlo. Ale co, hlavně, že jsem si udobřil Jill. Dneska musím přijít bezpodmínečně domů včas.
Celou cestu do ústavu lilo jako z konve a teprve když jsem čekal, až se zvedne závora u vchodu, vysvitlo nad Falcon Valley sluníčko. Proč se vlastně tenhle dolík jmenuje Sokolí údolí? V životě jsem tu neviděl ani poštolku.
Zoor-Ti, odpočatý a v napjaté náladě pohlédl na ostatní. Spánek jim očividně prospěl.
„Za jak dlouho se vrátí sondy?"
„Moment. První sonda by se za chvíli měla objevit na senzorech." odvětil Juube-La a i na něm bylo vidět potlačované napětí.
„Ano! Vidím první sondu!"
Velitel se naklonil Juube-La přes rameno a spolu s ním sledoval, jak se sonda přibližuje k lodi. Během tohoto manévru se začaly navracet i ty zbývající. Velitel zavřel oči a pokoušel si představit, jak sonda zajíždí do svého boxu a za ní se uzavírají kruhovité dveře. Těsně poté se sonda spojí s palubním mozkem a jeho neurony začnou zpracovávat její údaje. Ty by mohly být prakticky okamžitě přenášeny do řídící místnosti, ale Zoor-Ti úmyslně nastavil parametry tak, aby mozek vyčkal i na ostatní sondy a zprávu předal komplexní. Vyhnou se alespoň duplicitním údajům, které mozek pohodlně odfiltruje.
„Veliteli, vrátila se poslední sonda!"
Zoor-Ti už nevydržel předstírat klid a stejně jako ostatní se dychtivě vrhl k projekčnímu stolku. Nad ním se po chvilce začaly pohybovat první holografické záběry.
Přišel jsem do laboratoře a James tam už jako obvykle seděl nad šálkem čaje. Nechápu, jak si do toho může lejt mlíko. Já bych to nevzal do huby.
„Ahoj Jamesi."
„Hmmm? Jo, ahoj Tome. Poslyš, volal Charlie, že se dneska nějak necejtí a že nedorazí."
Neřekl jsem na to nic, ale napadlo mě, že to nebude dlouho trvat a Charlie bude mít zakázáno se ohýbat, aby si nezlomil játra. Než mi naběhl systém počítače, měl jsem poštu přečtenou. Nebylo tam ostatně nic zajímavého. Usedl jsem ke svému compu a přes několik identifikací jsem se dostal do ústředního počítače NASA. Když byla vloni našemu výzkumnému programu přidělena důležitost 15C, byli ti frajeři z NASA přinuceni, aby nám otevřeli tuhle cestičku k Jimmymu. Nevím, kterého vtipálka napadlo dát výpočetnímu komplexu s technologickým označením na půl řádky takové jméno. Celé dopoledne jsem strávil různými testy a kontrolou vyznačeného prostoru u Jupiteru. Mohl jsem však bezpečně říci pouze jedno: Teď tam není nic.
Na oběd jsem si zašel do místního dragstoru. Už zase lilo jako z konve. Objednal jsem si Vídeňský řízek a po prvním soustu mi došlo, že válcovny plechu mají i v Evropě. S namoženými čelistmi jsem se vrátil do laboratoře. Údaje z Nového Mexika ještě nedorazily.
Holoprojekce skončila už před chvílí, ale zatím se nikdo nepohnul. Celá posádka byla v šoku. Když už se mlčení zdálo příliš dlouhé, promluvil velitel.
„Tak, pánové. Co tomu říkáte?"
Jako první zareagoval lékař: „To snad ani není možné. Oni vědomě směřují k záhubě!"
Teprve teď se do konverzace zapojili i ostatní. Začali se navzájem překřikovat, ale šokovaný Zoor-Ti nebyl ve stavu, aby je uklidnil a zjednal pořádek.
„Všimli jste si jejich zabarvení?" zeptal se Juube-La. „Co tomu říkáš, doktore?"
Baanar-Ko se krátce zamyslel a odpověděl: „Jejich metabolismus očividně není založený na mědi jako náš, proto úplně chybí zelené zabarvení."
„Ale já jsem si všimnul, že nejsou všichni stejní. Nekteří jsou světlí, jiní černí, ale jsou ještě i další."
Baanar-Ko se zarazil, ale po pravdě odpověděl: „Ano, i já si toho všimnul. To, že jsou různě zabarvení vysvětlit zatím neumím. A ani netuším, proč jsou jednotlivě zbarvené druhy vůči sobě navzájem tak agresivní."
Na to neměl odpověď nikdo.
„Oni se vůbec chovají divně." poznamenal Juube-La. „Vždyť používají takové chemikálie, které je pomalu zabíjejí!"
Zoor-Ti se k němu otočil: „Někdy i rychle. Jo, říkají tomu ... moment ... „
„Drogy." napověděl mu Juube-La.
„Díky" řekl velitel a otočil se k ostatním. „Navíc užívání těch, hmmm, drog je rozšířené prakticky po celé planetě."
Roobe-Ha se probral ze zamyšlení: „Víte, mě spíš zaráží, že mají na planetě tolik smrtelných chorob a místo výzkumu léků se věnují zdokonalování svých zbraní."
„Ano" zesmutněl Zoor-Ti „a dokonce už objevili i jaderné zbraně. Naštěstí je dosud nepoužili ve větším měřítku. Úplně stačí ty jaderné energetické zdroje. Jsou neuvěřitelně primitivní a mohou kdykoliv selhat. Nechápu, že je takto používají."
Juube-La si založil ruce na prsou: „A jak získávají energii jinak? Namísto toho, aby využívali přírodní zdroje, spalují si po částech vlastní planetu. A přitom už umějí získávat energii ze Slunce, větru i z toků řek. No, umějí - u těch řek to dělají dost nešťastně. Ono je vůbec všechno strašně primitivní."
Roobe-Ha se hořce pousmál: „Všechno, jen ne to, co je ničí. Vždyť ti blázni si likvidují i největší zdroje kyslíku. A viděli jste, co vypouštějí do moře? To je přece hrůza!"
Juube-La, který stačil z holozáznamu pochytit asi nejvíc poznamenal: „A přitom některé jejich činnosti zdánlivě vypadají, jako by si to uvědomovali a snažili se to řešit. Oni už vědí, jak dokáží ty jejich transportéry - auta, znečišťovat ovzduší, ale oni to zase řeší po svém. Namontují do nich ... jak se jmenuje to zařízení na pohlcování zplodin? Je to filtr?"
„Ne, katalyzátor." poprvé promluvil i Jaalom-So.
„Jo, tak oni do těch aut namontují katalyzátory s vzácnou platinou, ale přitom už jim nevadí, že to co vzniká reakcí je ještě horší!"
„Co se dá dělat." poznamenal velitel. „Jaalom-So, prosím tě, připrav zprávu pro Radu moudrých a uveď v ní všechny tyto postřehy. Okamžitě po odvysílání zprávy se vracíme na Kariis.
Jaalom-So přikývl a sklonil se nad záznamové zařízení. Vtom se loď otřásla a všichni byli sraženi k podlaze. První si situaci uvědomil Juube-La: „S něčím jsme se srazili!"
Konečně dorazila data z Nového Mexika. A bylo to tam! Vzhledem k tomu, že pracují na výzkumu Jupitera, byla prakticky veškerá jejich zařízení nasměrována k němu. A oni to zachytili taky. Jenže mnohem lépe. Na záběrech je jasně patrný nějaký objekt, který nemohla vytvořit sama příroda. Vypadá to jako žampión položený na bok a nebýt těch antén po obvodu, řekli byste, že u Jupitera rostou houby. Kde je to ale teď? Tohle si nemůžu nechat jenom pro sebe.
Skočil jsem k telefonu a vyťukal zpaměti číslo NASA.
„Haló? U telefonu Edwards. Doktor Thomas Edwards. Musím mluvit s doktorem Norrisem."
„To jsem já, Tome."
„Bobe, mám něco fantastického!"
„Já asi vím co, Tome. My na tom děláme už od rána."
Zůstal jsem stát s otevřenou pusou.
„Tome?"
„Jo, jsem tady. Vám dorazily údaje z Mexika tak brzo?"
„Ne, my máme data přímo z Hubblea a z Traceru 2. Blízko Jupitera se před týdnem objevil nějaký nový meteorit, tak jsme ho sledovali. Jestli chceš, pošlu ti snímky."
„Určitě." souhlasil jsem horlivě.
„Jo, a taky tu máme jednu nevysvětlitelnou záhadu. Jeden televizní satelit se náhle prudce vychýlil ze své trasy. Ne o mnoho, ale takovým způsobem, jako by do něčeho vrazil."
„Nějaký meteorit nebo starý vrak. Co je na tom za záhadu?"
„Záhada je, že v jeho okolí široko daleko nic není."
První se vzpamatoval Zoor-Ti: „Hlaste škody!"
Juube-La už stál u panelu a nadechoval se k odpovědi, ale palubní mozek byl rychlejší: „Náraz utrhl optický snímač na pravé straně rakety. Také došlo k deformaci krytu chlazení, ale zařízení je nadále funkční. Maskování nepřerušeno. Ostatní přístroje pracují bez závad."
„Jak došlo ke srážce?"
Mozek pokračoval nezměněným tónem: „Optický snímač na pravé straně byl poškozen již dříve a ostatní detektory byly nasměrovány k planetě."
„A co bezpečnostní snímač?"
„Je přepnut do testovacího módu." odpověděl mozek a všichni se otočili na Jaalom-So. Ten sklopil oči a studem ztmavl jako přezrálý gisor.
„Já, víte, když začala holoprojekce, zapomněl jsem, že jsem prováděl testy snímačů a sledoval jsem s vámi záznam." vykoktal nakonec.
Velitel si ho chvíli prohlížel a pak se otočil k lékaři.
„Baanar-Ko, odveď všechny do lékařského bloku. Já za vámi přijdu za chvíli. Chci kompletní zprávu o zdravotním stavu každého člena posádky včetně tebe."
Když Zoor-Ti v řídící kabině osaměl, rychlým krokem se přesunul k pultu subprostorového komunikátoru. Odklopil hlavní panel a chvíli cosi kutil. Pak vrátil panel na své místo a spokojeně odešel za ostatními.
Nevěřícně jsem hleděl na ztichlý telefon. Jak se může satelit srazit s něčím, co tam není? Anebo to tam je, ale my to nevidíme. Jenže to nevidí ani naše přístroje. Před chvílí mi dorazil fax od Boba - prý tam fakt nic není.
Z hlubokého zamyšlení mě probral až zvonek telefonu.
„Haló, u telefonu doktor Edwards."
„Ahoj Tome. Mám pro tebe novinu."
„Ahoj Jill - snad jsme nezdědili Sochu svobody?" usmál jsem se do telefonu.
„Víš, já ti to chtěla říct až přijdeš domů, ale nemůžu to vydržet. Byla jsem dnes u doktora Hewitta."
Netušil jsem, kdo je doktor Hewitt.
„A jak to dopadlo Jill?"
„Budeme mít miminko!"
Svět okolo mě začal šílenou rychlostí rotovat. Už nebyly žádné snímky NASA ani vychýlený satelit. Byla jen Jill a já, a pak ještě to malé, nenarozené škvrně."
„Tome! Jsi tam?"
„To víš, že jsem miláčku, promiň. Řekl ti i jak dlouho jsi těhotná?"
„Jsem na začátku třetího měsíce."
„Jill, já se asi zblázním. Okamžitě jedu domů. Tady bych teď byl stejně k ničemu."
„Budu tě čekat." odpověděla Jill a zavěsila.
Ještě jsem skákal radostí po laboratoři, když vešel James. Vychrlil jsem na něj tu ohromnou novinu a vypadnul z kanceláře. Musel jsem se ale vrátit zpátky, protože jsem v tom zmatku zapomněl na stole klíče od auta.
Ukázalo se, že celá posádka přestála srážku bez úhony. Zoor-Ti tedy všem přikázal, ať se vrátí ke své práci. Pouze s Jaalom-So pak zašel do své kabiny.
„Veliteli, chtěl bych něco říct k tomu incidentu." začal Jaalom-So, ale Zoor-Ti ho přerušil.
„Nepozval jsem tě sem kvůli tomu. Chci ti jen říci, že zprávu připravím sám. Víš, nemá cenu rozpitvávat to, co se stalo. Změnit to už nelze a nikomu se nic nestalo. Zapomeň na to, Jaalom-So."
Oprátor na velitele vděčně pohlédl a zeptal se: „A proč jsi mě tedy zavolal?"
„Víš, nevím jak se tě zeptat. Nerad bych se tě dotkl, ale všiml jsem si, že se nás straníš. Tobě naše společnost vadí? Prosím tě, odpověz mi upřímně, nebo raději neříkej nic."
Jaalom-So se zarazil, ale po chvíli začal hovořit.
„Moji rodiče zahynuli při nehodě, když jsem byl ještě dítě a mě vychovávala jedna vzdálená příbuzná. Byla strašně hodná, ale nebyl jsem u ní dlouho a zemřela na rabinii. Pak mě předali na vychování do útulku. Umíš si jistě představit, že se tam o nás starali skvěle, ale neměl jsem nikoho, ke komu bych mohl přilnout. Vždycky jsem se bál, že mi zase odejde. Tak jsem se uzavřel do sebe a začal jsem studovat. Další už znáš z mých osobních údajů, ale to, že jsem introvert, to jsem nahlas přiznal až teď."
„Omlouvám se ti za svou zvědavost. Pokud budeš mít zájem, rád bych tě trvale začlenil do naší posádky i pro příští mise. Teď ale už jdi, ať máš zařízení zparametrizované, než přinesu zprávu." S těmito slovy Zoor-Ti propustil Jaalom-So, sklonil se nad záznamovým zařízením a začal psát.
Vůbec si nepamatuju, jak jsem dojel domů. Vím že na mě cestou někdo troubil a já se na jedné křižovatce nepřítomně usmíval na opáleného frajera, který mi hrozil pěstí a dělal na mě paroháče. Všechno ale šlo nějak mimo mě a to, že jsem cestou nikoho nenaboural mělo na svědomí asi celé procesí andělů strážných.
Jill na mě čekala v obýváku. Na stolku před sebou měla v misce popcorn, vedle stál načatý jogurt a ona s chutí právě ukusovala špičku okurky. Budu jí muset sehnat ty dovozové, co o nich mluvil Paul Dworak. Jak to říkal, znojenské? Musím se ho zeptat.
„Ty už jsi tady?"
„Jill, miláčku, můžu si ho poslechnout?"
Jill se zasmála: „Ale to je ještě brzy, ještě nic nemůžeš slyšet." Přesto se ale opřela do křesla a rozepnula si košili.
Opatrně jsem přiložil Jill ucho na břicho, zatajil dech a s napětím se zaposlouchal.
Crrrrrrrrrrrrrrrr!
Leknutím jsem od Jill uskočil. Zakopl jsem ale o kufřík, který jsem předtím hodil na zem a rozplácl jsem se na zádech. Jill vyprskla smíchy a kus okurky letěl na druhý konec pokoje. Zastyděl jsem se za svou zbrklost a s brumláním jsem šel zvednout ten bláznivý telefon.
„Prosím, doktor Edwards." zabručel jsem do mikrofonu.
„Tome, tady Bob. Mám pro tebe novinu, která tě bude zajímat."
„Jenže mě teď zajímá akorát to, že za sedm měsíců budu mít dítě. Teda ne já, ale Jill. Vlastně my oba."
„Já ale myslím, že tohle tě zajímat bude. Před deseti minutami jsme zachytili vysílání z kosmu!"
Zoor-Ti dočetl a pohlédl na ostatní. Všichni stáli se sklopenými hlavami. Strohý jazyk zprávy ještě víc umocňoval strašná zjištění, která v ní byla obsažena.
„Zbývá ještě doplnit doporučení doby příštího kontaktu." řekl velitel. „Já navrhuji třista oběhů."
„Myslíš, že za třista oběhů bude ještě koho kontaktovat? Já myslím, že za dvacet, nejvýš třicet oběhů to bude mrtvá planeta." namítl pochybovačně Roobe-Ha.
„Víš dobře, že dříve sem přiletět nesmíme. To by nejdřív Rada moudrých musela zrušit zákon o nezasahování do vývoje cizích planet." opáčil Zoor-Ti.
„Dobrá, třista oběhů." řekl Roobe-Ha a sklopil hlavu.
Jaalom-So se otočil k panelu hypervysílače, doplnil záznam a odstartoval přenos. Po chvilce se otočil zpět k veliteli:
„Zpráva byla odeslána."
Zoor-Ti pokývl hlavou a po chvíli tiše pronesl:
„Připoutejte se, za okamžik startujeme. Tady už nemáme co dělat. Vracíme se domů."
Juube-La zasedl za ovládací panel, zapnul si magnetické spony a poté stiskl několik tlačítek.
Palubní neuronový mozek ohlásil: „Čas startu je nula mínu padesát. Čas ponoření do subprostoru je nula mínus dvatisíce."
Ve stanovenou dobu se nikým nepozorovaná loď pohnula.
Otočil jsem se k Jill a ta okamžitě poznala, že se něco stalo.
„Někdo z práce?"
„Mhm" odpověděl jsem nepřítomně.
„Něco důležitého?"
„Ano. Něco fantastického. Máme kontakt zvenku."
„Odkud zvenku?" zeptala se nechápavě Jill.
„Z vesmíru. Zatím jenom vím, že jsme zachytili neznámé vysílání z míst, kde nikdo není."
„Žádná naše raketa?" zpozorněla Jill.
„Nejenom naše, ale není tam vidět ani žádná cizí."
Jill se odvrátila a po chvíli řekla:
„Vrať se do práce a já si půjdu lehnout. Bylo toho na mě dneska nějak moc."
Políbil jsem ji a běžel do auta. Jel jsem nejkratší cestou k Bobovi do NASA. Celou cestu jsem se bál, že až přijedu, tak mi někdo řekne, že to byl jen omyl. Nějaký podělaný omyl.
Vřítil jsem se do Bobovy laboratoře.
„Je to omyl, že jo?" zeptal jsem se Boba. Ten se ale jenom usmál a zavrtěl hlavou.
„Omyl to není. Máme bezpečně ověřeno, že tenhle signál nevyslal žádný pozemšťan. Ani nemohl. Lokalizovali jsme místo vysílání. Je to půl kilometru od toho satelitu, který se náhle vychýlil. Teď už je jasné, že do něj něco narazilo."
„A co?"
„To nevíme. Podívej se tady na monitor. To je záběr z Nebuly 1."
„Hmm. Nikde nic. A co to vysílání?"
„Pracujou na tom analytici, ale tváří se dost skepticky. Netuší, za jak dlouho se jim to podaří rozluštit."
„Jestli to vůbec rozluští."
Nasadil jsem si sluchátka a zaposlouchal se do podivného bzučení, které mi připadalo jako rajská hudba.
Když pominulo krátkodobé dvojité vidění, které vždy provázelo přechod do subprostoru, Zoor-Ti se zvedl a odešel do své kabiny. Tam otevřel knihu básní, kterou před šestisty oběhy napsal Riis-Ku a začetl se do staré poezie.
Asi po hodině se ozvalo slabé zaškrábání na dveře. Zoor-Ti odložil knihu, která byla na této lodi zvláštním anachronismem a tichým hlasem řekl:
„Vstupte."
Otevřely se dveře a do místnosti vešel Roobe-Ha.
„Neruším?" zeptal se a s úsměvem mrkl na otevřenou knihu.
„Vůbec ne. Posaď se."
Roobe-Ha si sedl, zhluboka se nadechl a potichu řekl:
„Myslím, že naší zprávu neuslyšeli jen na Kariis."
Zoor-Ti neodpověděl.
„Proč jsi to udělal?" zeptal se Roobe-Ha.
Velitel se mu upřeně zahleděl do očí a s vážnou tváří řekl:
„Víš, Roobe-Ha, je mi jasné, že jsem porušil zákon o nezasahování, ale napadlo mě, že třeba naše zpráva jim bude k něčemu dobrá."
„A k čemu?" podíval se na něj nechápavě přítel.
„No třeba je napadne, třeba si uvědomí že ..." velitel se odmlčel.
„Nech to být, Zoor-Ti. To stínění jsem už uvedl do původního stavu, kromě nás o tom nikdo nic neví a já to nikomu neřeknu."
„Děkuju ti." řekl vděčně velitel. „Nedáš si se mnou sklenku Graaly?"
Roobe-Ha se usmál, kývl hlavou a natáhl se pro dva poháry.
Je to už devatenáct let, co jsme zachytili Zprávu. Po třech letech letech se týmu analytiků ve spolupráci s Jimmym podařilo Zprávu rozluštit. Lichotí mi, že mezi těmi analytiky byla i moje maličkost. Pak ale nastal poplach. Obsah Zprávy vyděsil celé lidstvo. Jenže zároveň s tím si i uvědomilo, že se Homo Sapiens opravdu snaží spáchat pomalou sebevraždu. Zpráva byla tím správným impulsem, který lidstvu otevřel oči. Začale éra horečnaté očisty Země.
Je pravda, že něco už zachránit nepůjde. Je spousta živočišných druhů, které ze Země zmizely navždy. Ale snažíme se. Auta už nejezdí na ropné produkty, elektřinu získáváme pomocí větru a slunce (dokonce jsem slyšel, že za dva měsíce má být spuštěna do zkušebního provozu první plazmatická elektrárna), etnické neshody téměř zmizely, prostě už jsme zmoudřeli, alespoň trochu.
Zvláštní ale je, že až celých šest let po rozluštění Zprávy se jeden švédský psycholog zamyslel nad tím, jak je možné, aby mimozemšťané používali k přenosu elektromagnetické vlnění. Za prvé se uměli naprosto dokonale maskovat a za druhé je rychlost světla pro ně příliš pomalá. Jestliže k pohybu využívají subprostoru a pohybují se několikanásobně rychleji než světlo, zpráva by dorazila až dlouho po nich. A proč ve zprávě uvádějí tolik údajů o sobě? Ty přece pro příjemce zprávy neměly žádný význam. Teprve Olaf Nielsen vyslovil tyto otázky nahlas a okamžitě si i logicky odpověděl:
Oni chtěli, abychom tu zprávu rozluštili a abychom se zachovali tak, jak jsme se zachovali.
Olaf Nielsen ale vzápětí odpověděl i na otázku, proč nám to tedy neřekli přímo? Pokud je to tak, jak říká, odpověď je v psychologii lidstva. Lidé by nikdy nevzali na vědomí názor cizinců, kteří by přiletěli bůhví odkud a chtěli by říkat, jak se máme chovat.
Jill i můj syn (mimochodem, jmenuje se Tom, po tátovi) sice tvrdí, že to mohlo být i jinak, ale znáte to - oni nejsou odborníci. Já souhlasím s nositelem Nobelovy ceny Nielsenem a věřím, že kdyby mimozemšťané přiletěli dnes, přistáli by s klidem. Ale to, jestli přistanou se dozvíme až za 281 let.
Snad.
Každopádně budeme čekat a tentokrát budeme připraveni.
(c) Jaroslav Šebek