Žebrák
Jaroslav Šebek
Byl to starý žebrák, který se nehodil do okolního prostředí. Všude okolo byly nádherné, ba přepychové haciendy s ještě přepychovějšími trávníky firmy SuperGrass, po kterých se plynule pohybovaly poslední modely zahradních androidů. Jak prošel tento žebrák přes ochranu této městské čtvrti se těžko někdo dozví, ale možná to mělo spojitost s jeho dřívějším povoláním. Kdysi na tom nebyl tak zle. Byl uznávaným odborníkem ve své činnosti, ale ublížil lidem. Ublížil jim moc a vlastně málem lidstvo přivedl na pokraj katastrofy. Trvalo dlouho, než si lidé uvědomili hrozící nebezpečí a spojili se k obraně. Tento žebrák, který nyní vyvolává spíš soucit býval vládce mocného impéria. On rozhodoval o mnohém a jiní nesměli rozhodovat o ničem. Lidské msty bývají kruté a on může vlastně mluvit o štěstí, že nedopadl hůře. Nyní si už dokázal sebekriticky přiznat, že si trest zasloužil. Spal pod přístřeškem, který si postavil v opuštěném kamenolomu za hranicemi města. Jako materiál použil reklamní cedule, které kdysi někdo vyhodil právě do tohoto lomu. Ten někdo musel být buď obrovský klikař, nebo musel mít podplacenu ekopolicii. Už dávno lidé neodhazovali odpadky do přírody, protože ekopolicie byla zdánlivě všudypřítomná a rozsudky byly vždy velice tvrdé. Miliardové pokuty, satelitní vyhnanství nebo důlní káznice byly běžnou praxí. Nehody odsouzených nikdo nepočítal. Žebrákovi se před očima míhaly obličeje postižených tak, jak je kdysi přenášela holovize a v jejich tvářích četl příslib toho, že by podobnou věc již nikdy nedopustili, ale délky trestů prakticky znemožňovaly, že by těmto lidem byla ještě někdy nabídnuta možnost to dokázat.
Otevřel oči a zatřásl hlavou. Děsivé vize zmizely a on se pohnul směrem k nejbližší zahradní brance. Měl hlad a proto se odhodlal vstoupit do tohoto areálu v naději, že nějaký boháč nedbale utrousí nepatrnou almužnu. Titanová vizitka na sloupku dávala na vědomí, že zde bydlí slečna Mittyová. Stiskl tlačítko a po malé chvilce se před ním oblevil domácí android v obleku sloužícího. Přišlo mu k smíchu, že nyní, v roce 2047 má android na sobě oblek z počátku devatenáctého století, ale pak si uvědomil, že slečně Mittyové může být klidně i osmdesát, devadesát let a může to být konzervativní stará panna. Rychlým pohledem na dům se ale přesvědčil, že androidův oblek je jediným viditelným anachronismem.
„Máte přání, pane?" zeptala se ta plastotitanová krabice a žebrákovi přišlo na mysl, že i v jeho očích vidí zlobu a pohrdání.
„Mohu mluvit se slečnou Mittyovou?" zeptal se a hluboce se uklonil. Věděl, že někteří androidi jsou vybaveni speciálním programem, který sleduje vztah člověk-android a podle chování člověka k androidovi nastavuje i parametry chování androida vůči člověku. Arogantního a hrubého návštěvníka by pak robot odkázal bez prodlení do patřičných mezí. Tuto úpravu chování prosadily android-odbory před několika lety a žebrák již na pár takových robotů narazil. Navíc si nebyl jist, zda jej slečna Mittyová prostřednictvím té hromady titanu nesleduje.
„Je vážená slečna Mittyová prosím doma?"
Než však stačil sluha odpovědět, otevřely se dveře haciendy a k brance přiběhla mladá, štíhlá plavovláska a jen letmý pohled na ní by každému připomněl řeckou Afrodité. Žebrák se jí v duchu omluvil za svůj věkový odhad. Ta nebude plastickou operaci potřebovat ještě alespoň čtyřicet let. Taková kráska působí určitě lépe než bájná Viagra.
„Dobrý den. Mohu pro vás něco udělat?" zeptala se slečna Mittyová a stařec se poněkud napřímil. Vtom jí očima blesklo světélko poznání. „To jste vy? Vy, vy, ..." nadechovala se a bylo vidět, že nemůže najít ten správný výraz. Pak prudce vydechla. Naklonila se k robotovi a něco mu tiše přikázala. Žebrák náhle ucítil, jak jej znehybnilo silové pole, které android okamžitě spustil. Dívka ještě něco křikla do zápěstního intercomu, ale on ji už neposlouchal. Věděl, co bude následovat. Zavřel oči a proklínal v duchu svůj osud, díky němuž se z něj při procesu stala osoba všem známá. Vlastně už ani nemá kam jít žebrat. To, že ho vyhánějí chudí chápe - sami nemají mnoho a navíc se do bídy klidně mohli dostat kvůli němu. Teď už ho ale vyhánějí i bohatí.
Strážný robot dorazil rychle. Neměl lidskou anatomii, vypadal jako vejce s průhledným víkem a pohyboval se na antigravitačním polštáři. Přebral ovládání silového pole, ve kterém byl stařec uvězněn a po stručné poznámce slečny Mittyové jím smýkl prudce k závoře, která byla nedaleko. Přehodit žebráka přes závoru nebyl pro strážného robota žádný problém. Žebrák dopadl až do křoví na druhé straně cesty. Polámal pár větví a roztrhl si kapsu obnošeného děravého kabátu, jejíž obsah se rozsypal po zemi. Začal sbírat své cennosti, ale vtom mu jakási postava zaclonila slunce. Stařec pomalu zdvihl zrak a jeho pohled stoupal od naleštěných bot přes zelené kalhoty a o odstín světlejší bundu až se zastavil na obličeji mladého ekopolicisty. Ten se s posměšným výrazem v obličeji shýbl pro žebrákovu identifikační kartu a ledabylým gestem ji zvedl před oči.
„Tak vy nám tady lámete větve? Uvědomujete si vůbec, jaký trestný čin jste právě spáchal?" Než se stařec zmohl na odpověď, mladíkův výraz ztvrdl a pronesl zaklínací formuli: „Jménem ekologického zákona, Půjdete se mnou pane Bille Gatesi!"
(c) Ing. Jaroslav Šebek
** Amber Stories ver. 1.1 **