Další rok žil Gufta jako mnich. Pořídil si sady na domácí vyšetření krevního obrazu, na falešnou občanku a nezaplacenou fakturu ukradl encefalograf, shromáždil haldy lékařské literatury a internetových odkazů. A hlavně trénoval. Po měsíci už zhruba chápal mechanismus levitace. Dokázal levitovat hodinu a unavil se, jako by běžel tři kilometry. Neustále měřil parametry srdeční činnosti, dýchání, zaznamenával encefalogramy. Po půl roce se poprvé odvážil levitovat mimo byt.
Počkal, až se setmí, pak vylezl na střechu osmipatrového domu, ve kterém bydlel. Všude byl klid, vál chladný vítr od severu. Pro jistotu přešel na východní stranu domu, aby se vyhnul turbulencím, zhluboka se nadechl a vznesl se metr nad úroveň střechy. V duchu si napočítal do tří a pak se pomalu posunul přes okraj. Pozoroval chodník osvětlený pouliční lampou, pětadvacet metrů hluboko pod sebou. Nikde nikdo. Pomalu se snášel k zemi. Najednou zpoza rohu vyšla stará paní se psem. V záři lampy uviděla Guftu pomalu klesajícího asi šest metrů nad zemí a vykřikla. Gufta se lekl, snažil se ještě zbrzdit pád, ale neuspěl. Spadl na trávu půl metru od okraje chodníku a děkoval bohu, že si z mládí pamatoval parakotoul. S námahou vstal, zjistil, že nemá žádnou zlomeninu a povzbudivě se usmál na babku: „Dobrej, babi, žena mi říkala, ať skočím do obchodu, tak jsem to vzal zkratkou!" Babka neřekla ani slovo, pobídla psa a přešla kolem něj. Gufta dokulhal ke dveřím bytu, chvíli váhal, pak se otočil a sešel k autu. Nasedl, nastartoval a vyrazil na výpadovku. Za třičtvrtě hodiny byl u opuštěného lomu. Šok z pádu a touha to napravit ho uvedly do nadšené nálady. Začal levitovat ještě na sedadle, auto zamkl ve stojce a pozadu nacouval nad lom. Zkoušel různé polohy, akceleraci, let vzhůru a pak dolů. Zkoumal svou psychiku při letu ve volné přírodě. Všechno fungovalo báječně, dýchal pravidelně, necítil se ani příliš unavený. Začínal se učit využívat aerodynamiky při změně směru a při dokluzu. Pak do něj narazil netopýr a Gufta v úleku vypnul. Padal asi z padesátimetrové výšky. Nejprve cítil zmatek, pak zděšení, pak přicházející šílenství spojené s opojením z pádu. To celé trvalo něco přes dvě sekundy. Opanoval se a napnul všechny síly na záchranu. Zbytek pádu usilovně pracoval na zmenšení vertikální rychlosti. Cítil bolest v celém těle způsobenou předchozím pádem na trávník a záporným přetížením. Když se dotkl vodní hladiny, cítil se už jako vítěz. Podařilo se mu dokonce udržet hlavu na vodou. Okamžitě znovu odstartoval a přiletěl k autu. Svlékl se do naha z mokrých šatů, nasedl do auta a jel domů.
Další trénink probíhal klidně. Gufta zjišťoval vliv různých potravin, léků, měkkých drog a momentálních stavů organismu na levitaci. Odvažoval se stále dál, pořídil si noční vizor, protože všechny venkovní lety provozoval i nadále v noci. Po roce si byl už dostatečně jistý. Dokázal stokilometrový přelet průměrnou rychlostí šedesát kilometrů za hodinu, s padesáti kilogramovým břemenem uletěl deset kilometrů. Zbývala poslední zkouška. Brzdění z volného pádu.
Jel za jasného denního počasí do hor. Zastavil v sedle, které bylo z jedné strany ohraničené příkrým svahem a z druhé strany prudkou skalní stěnou. Výběrem tohoto místa strávil měsíc. Po pravé straně sedla se zvedal nevýrazný pahorek. Za ním byl hřeben centrálního masívu a ještě dále byl mezivrchol s vysílačem a za ním hlavní vrchol pohoří. Pohledem vpravo mohl Gufta snadno zjistil svoji momentální výšku. V okamžiku, kdy se hřeben centrálního masívu skryje za pahorkem, je šest set metrů nad dnem údolí uzavřeného skalní stěnou. Jakmile za pahorkem zmizí vysílač, je stopadesát metrů nad zemí. Hlavní vrchol se skryje, když mu bude zbývat osmdesát metrů. Vystoupil z auta a oblékl si blankytně modrou kombinézu, kterou si sám ušil. Byl podzim, a v celé oblasti nebylo mnoho turistů. Věřil, že v kombinéze ho nikdo nezpozoruje. Zamkl auto, suchým zipem si nad koleno připevnil variometr zaznamenávající okamžitou výšku a rychlost klesání. Vypnul mobilní telefon. Vzduch byl čistý, neviděl žádné dravce, ani jiné ptáky kroužící nad údolím. Foukal jemný údolní vítr, slunce v brzkém dopoledni ještě nestačilo vytvořit termické proudy. Odrazil se a vznesl. Vystoupal několik set metrů nad údolí a zkusil si několik volných pádů. Brzdil v dostatečné výšce nad údolím a ačkoli se snažil vyvinout maximální úsilí, cítil, že brzdí příliš pomalu. Krizová situace se nedá nasimulovat, prošlo mu hlavou. Jdeme na to. Stoupal nahoru, dokud se za pahorkem neobjevily smrkové stromy na hřebenu. Pak se otočil hlavou dolů a vypnul. Chladný vzduch mu svištěl okolo tváře až zalitoval, že si nevzal brýle. Několikrát mrknul, aby vyčistil oči od slz. Mezivrchol mizel za pahorkem. Gufta dlaněmi kontroloval pozici svého těla vůči vzduchu a doufal, že půlsekundový reakční čas, který si vypočítal, bude odpovídat realitě. Vysílač zmizel. Gufta se přešvihnul do polohy nohama dolů a začal se všech sil brzdit. Cítil, jak mu záporné zrychlení vyrazilo dech a tlačí každou částečku jeho těla nahoru. Hučelo mu v uších a začínal vidět rudě. Pak to přišlo. Termický závan mu zacloumal tělem. Nevěděl, že v tom okamžiku, třicet metrů nad zemí, měl už téměř nulovou vertikální rychlost. Prudce zareagoval proti tušeném směru stoupavého proudu a vystřelil do boku přímo proti skále sedla. Červené vidění pominulo a Gufta spatřil pár metrů před sebou šedou vertikální skalní plotnu. Mysl dny a dny drezůrovaná na vertikální brzdění nedokázala rychle jednat. Stihl před sebe rychle vystrčit nohy, narazil do skály, jeho tělo se prohnulo a obličej dopadl na skálu. Naštěstí neztratil vědomí. Cestou dolů se udeřil do ramene o skalní římsu a pak relativně měkce dopadl do štěrkoviště.
Vstal a rukou si držel přeražený nos. Krev odkapávala na blankytně modrou kombinézu. Rychle spočítal škody. Zlomený nos, natrhlá kůže na čele, asi zlomená klíční kost a spousta oděrek a pohmožděnin. Sešel dolů k potoku a umyl se. Za chvíli přiletěl vrtulník, zavolaný fotografem-krajinářem, který viděl Guftu padat ze skály. Odpoledne dovezli Guftu zpátky k jeho autu. Byl roztřesený, ale cítil více nadšení a naplnění, než zklamání. Vydal se na cestu domů a najednou si uvědomil, že má strach. Strach z létání. Rychle tu myšlenku zaplašil, ačkoli věděl, že se vrátí zpátky.
Zkoušel se zvednout hned, když přijel domů. Nešlo to. Přičítal to posttraumatickému šoku a týden si dal pokoj. Pak to zkusil znovu, nad postelí. Nic. Po měsíci už věděl, že svoji schopnost ztratil. Ale příliš mu to nevadilo. Rozhodl jsem se tak já sám, řekl si a vpravoval se krok za krokem do normálního života. Čas od času si, zvláště v noci, připomínal zážitky z volného letu, ale pak se otočil ke své novomanželce, nasál vůni jejího těla a bylo mu dobře.
Ubíhaly měsíce, Guftovi se narodilo dítě. Chodil do práce, s kolegy po práci do hospody a cítil se potřebný a normální. Kupoval si časopisy o letectví a dole v komoře, zaházenou harampádím, měl blankytnou kombinézu potřísněnou krví. Když si na ni občas vzpomněl, vzbuzovala v něm spíš úsměv, než touhu. Mnohem víc ho lákal kulečník.
Jedenáctého listopadu, přesně pět let po své akci v horách, šel domů z kulečníkového klubu. Vypil pár piv a na mostě se mu udělalo špatně. Přehnul se přes zábradlí a zvracel. Najednou do něj narazil netopýr. Gufta se lekl a přepadl přes zábradlí. Netrénovanýma rukama se nedokázal zachytit a padal. Okamžitě se srovnal do polohy nohama dolů a začal brzdit. Měkce dosedl na tramvajové koleje pod mostem a přešel na chodník. „Vida, jde to!", pomyslel si. Pak si uvědomil, že musí zítra zavézt kluka do školky a dát auto do opravy, povytáhl si kalhoty, urovnal bundu a šel domů.